Co takhle založit banku?

Jiří Silný

Skutečné reformy finančního sektoru by měly důsledně chápat peníze a půjčky jako veřejný statek a podle toho formovat bankovnictví jako servisní systém pro reálnou ekonomiku, a nikoli jako kasino.

„Co je paklíč proti akcii? Co je vloupání do banky proti založení banky? Co je zabití člověka proti jeho začlenění do výrobního procesu,“ libuje si Macheath v Brechtově Krejcarovém románu, který německy vyšel už v roce 1934 (česky Odeon 1978, překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera, citát na str. 225), ale stejně jako propojení zločinu a kapitalismu nijak neztratil na aktualitě. Jak blízko mají ke zločinu právě banky, popsal na těchto stránkách před časem Tomáš Tožička.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Velké banky nepochybně hrají zásadní roli při udržování současného systému v chodu. Že to není role zrovna slavná, pochopila i neinformovaná veřejnost nejpozději v září 2008, kdy zkrachovala čtvrtá největší americká investiční banka Lehman Brothers. Je to datum, které se označuje jako počátek krize, o níž dnes bankéři jásavě hlásají, že už je za námi. Blázen, kdo jim to věří.

Deutsche Bank za rok 2009 vydělala pět miliard euro. Heiner Flassbeck, hlavní ekonom Konference spojených národů pro obchod a rozvoj (UNCTAD), k tomu říká: „Není to žádný skutečný příjem, jsou to prostě čísla v nějaké knize. … nejen Deutsche Bank se podařilo ceny určitých cenných papírů, s kterými obchoduje, vyhnat do výšky…, ale jednou se ceny zase normalizují a zdánlivé zisky se rozplynou.“

Tak to chodí, někdo na tom vydělá, někdo prodělá, nula od nuly pojde, s reálnou ekonomikou to má společného hlavně to, že dluhy se přenášejí nejprve na státy, které bankovní ztráty sanovaly, a zadluženým státům pak samozřejmě banky, které byly zachráněny, dávají jen drahé úvěry, a tak nezbývá než dluhy přenést dále na obyvatelstvo tím, že se sníží sociální výdaje a výdaje na veřejné služby. Že by se peníze mohly vzít tam, kde je jich nejvíc? To by se banky zlobily.

Některé vlády, jako ta naše, to dělají jaksi preventivně. I když zadlužení státu není vůbec hrozivé a daňové zatížení je příliš nízké, na chudé musí být přísnost. Stejně jako se v devadesátých letech privatizovalo a rozkrádalo rychleji, než se svobodou omámené obyvatelstvo vzpamatovalo, roztahuje se nám tu pod záminkou řecké hrozby politika, jejímž vzorem je Pinochetova diktatura.

Při současných opatřeních nejde o reformy, jak strany a vláda tvrdí, ale o prohlubování nespravedlnosti, další zvyšování rozdílu mezi bohatými a chudými, další prohlubování konfliktů ve společnosti, a to dříve nebo později nutně vede k různým formám násilí. Spojení nezřízeného kapitalismu se zločinem je zákonité.

Když se již citovaného ekonoma Flassbecka ptali, jestli vůbec potřebujeme velké soukromé banky, jestli by nestačily spořitelny a pár dalších specializovaných finančních institucí, odpověděl, že tomu tak skutečně je. „Banky nic neprodukují, mají čistě servisní funkci. Tu by měly naplňovat s nízkými náklady — a nic víc. Mají spravovat úspory. S pomocí ústřední banky poskytovat úvěry, financovat investice. To jsou jejich úkoly a nic víc.“

František Nevařil v Britských listech popsal, jak fungoval bankovní systém v dobách státního socialismu, kdy bylo funkcí bank umožňovat finanční toky, a nikoli generovat maximální zisk pro své majitele. Ve srovnání s dnešní situací to byl vrchol efektivnosti. Přitom, jak známo, ke znárodnění bank došlo už v říjnu roku 1945. Byla to jedna z reakcí na zkušenost světové hospodářské krize a z ní vyrůstajícího fašismu, který vedl k druhé světové válce.

Podobné řešení se nabízelo i za současné krize. Joseph Stiglitz to komentoval: „Je jisté, že banky jsou ve velmi špatném stavu. Americká vláda do nich nalila stovky miliard s velmi malým efektem. Je naprosto jasné, že banky selhaly. Američtí občané se stali většinovými vlastníky významné části velkých bank. Ale nemají vliv na jejich řízení. A každý systém oddělující vlastnictví a řízení je receptem na katastrofu. Jedinou odpovědí je znárodnění. Ty banky jsou vlastně v bankrotu.“

Ale nakonec zbyly jen plány na přísnější regulace. Jak by ale mohly vypadat skutečné reformy? Jaký by měl být jejich cíl v oblasti finančnictví? Znamenalo by to důsledně chápat peníze a půjčky jako veřejný statek a podle toho formovat bankovnictví jako servisní systém pro reálnou ekonomiku, a nikoli jako kasino. Je zřejmé, že vlády bohatých zemí s enormními dluhy se snaží s bankami být zadobře a podobným řešením budou více nakloněny až po další krizi. Ukazuje se ale, že některé vizionářské projekty už dnes bankovní sektor proměňují.

Mezinárodní družstevní společnost Oikocredit se chápe jako „společnost, která podporuje globální spravedlnost tím, že vyzývá lidi, církve a ostatní, aby sdíleli své zdroje prostřednictvím odpovědného investování a aby poskytovali znevýhodněným lidem půjčky“. V tomto svém úsilí je družstvo, které vzniklo v roce 1975 z podnětu Světové rady církví, velmi úspěšné. V současné době spravuje majetek v hodnotě 446 milionů euro a financuje 818 projektů v rozvojových zemích. Půjčky směřují do projektů malých a středních podniků a v řadě případů není požadována záruka, ale jen kvalitní ekonomický plán, který často vzniká s pomocí poradců Oikocreditu. Velkou část půjček tvoří mikroúvěry, kterých už využilo 17 milionů lidí. Vkladateli Oikocreditu jsou ti, kteří chtějí, aby s jejich penězi banky nespekulovaly nebo nefinancovaly kdoví co. Své vklady (minimální výše 200 €) mohou kdykoli vyzvednout a dostávají obvykle 2% roční dividendu, kterou mnozí darují zpátky do systému.

Jiný typ finanční instituce — Demokratická banka — se rodí v Rakousku. Idea vznikla nejprve jako myšlenkový model v kreativním prostředí rakouského ATTACu a postupně se vyvinula v koncept, který byl letos v dubnu představen veřejnosti. Vlna zájmu a pozitivních reakcí předčila všechna očekávání iniciátorů. Na „krystalizační setkání“ se do Vídně sjeli lidé z celého Rakouska a vytvořili koordinační tým, který se schází jednou týdně. Koordinátoři dostávají každodenně nabídky spolupráce od podnikatelů, bankéřů a angažovaných občanů a více než 200 se jich už zapojilo do práce, která se týká mnoha organizačních úkolů při zakládání banky.

U nás se podobnými úvahami zatím spíše teoreticky zabývá Trast pro ekonomiku a společnost, který na leden příštího roku plánuje další ze svých inspirativních otevřených prostorů na téma „Peníze jinak“.

    Diskuse