O dvojí kolonizaci Ukrajiny: mezi ruským imperialismem a západním neoliberalismem

Slavoj Žižek

Vytoužené vítězství Ukrajiny nad ruským neoimperialismem by nemělo skončit v objetí se západním neoliberalismem. Být ekonomickou kolonií Západu je pro Ukrajince sice lepší než pohlcení Ruskem, ale ani jedno si po všem utrpení nezaslouží.

Za úrodnými ukrajinskými lány stoupá kouř v průběhu ruské invaze na Ukrajinu. Foto Bulent Kilic, AFP

Než se stal Volodymyr Zelenskyj ukrajinským prezidentem, zahrál si postavu ukrajinského prezidenta v televizním seriálu Služebník lidu. A právě tahle ironie osudu způsobila, že ho mnozí neberou vážně (prezident, který sloužil u KGB, je zřejmě lepší varianta). Málokdo zná přitom zápletku seriálu.

Zelenskyj v něm ztvárnil Vasilije Petroviče Goloborodka, středoškolského učitele, kterého — když se rozčiluje nad korupcí v zemi — nahrají jeho studenti na mobil. Video pak zveřejní na internetu, kde se okamžitě stane virálním, a následně svého učitele zapíšou jako kandidáta v prezidentských volbách.

Goloborodko, kterému se takto nevědomky podaří trefit do všudypřítomné frustrace z rozsáhlé korupce, ve volbách zázračně zvítězí a ještě zázračnější rychlostí se zorientuje v úřadu a z této pozice začne bojovat s ukrajinskou oligarchií.

Obraz Ukrajiny je v seriálu poměrně výstižný. Ze všech zemí východní Evropy byla tato země v devadesátých letech nejvíc postižena „šokovou terapií“ — tedy rozsáhlými tržními reformami a privatizací. Po tři dekády od získání nezávislosti zůstaly příjmy obyvatel pod úrovní z roku 1990. Rozmohla se korupce, která se nevyhnula ani justici.

Jak píše Luca Celada v il manifesto, „konverze“ ke kapitalismu se řídila obvyklým vzorem: oligarchové a úzká elita se za spoluúčasti politické třídy neúměrně obohatily drancováním veřejného sektoru. Finanční pomoc ze Západu byla navíc vždy „silně svázána s reformami, které musela Ukrajina zavádět — to vše pod praporem fiskálních omezení a úsporných opatření“, což jen dál prohlubovalo frustraci podstatné části populace. Takový je odkaz kapitalistického Západu na Ukrajině poté, co získala nezávislost.

Ultrapravice se učí marxismus

Od svých ruských zdrojů jsem se nedávno dozvěděl, že prezident Putin má k ruce skupinu marxistů, kteří mu radí, jak prezentovat pozici Ruska v rozvojovém světě. Odraz těchto vlivů můžeme najít v jeho projevu z 16. srpna:

„Situace ve světě se dynamicky mění a rýsují se obrysy nového multipolárního světového řádu. Stále více zemí a národů volí cestu svobodného a suverénního rozvoje založeného na vlastní svébytnosti, tradicích a hodnotách.

Proti těmto objektivním procesům se staví západní globalistické elity, které vyvolávají chaos, rozdmýchávají trvající i nové konflikty a prosazují takzvanou ‚politiku zadržování‘ (součást Trumanovy doktríny, která měla poskytovat vojenskou a ekonomickou pomoc zemím bojujícím proti komunismu, pozn. překl.), což ve skutečnosti znamená podvracení jakékoli alternativní, suverénní možnosti rozvoje.“

Tuto „marxistickou“ kritiku ovšem poněkud kazí dva detaily. Za prvé, suverenita „založená na své vlastní svébytnosti, tradicích a hodnotách“ tu patrně znamená, že člověk by měl tolerovat jednání států, jako je Severní Korea nebo Afghánistán. To je však v příkrém rozporu se skutečnou levicovou solidaritou, která se zaměřuje na antagonismy v rámci každé „svébytnosti“ — s cílem budovat mosty mezi bojujícími a utlačovanými skupinami napříč státy.

Za druhé, Putin se vymezuje proti „podvracení jakékoli alternativní, suverénní možnosti rozvoje“, ačkoli přesně to sám činí na Ukrajině, jejímuž lidu upírá právo na sebeurčení.

Putin není sám, kdo razí tuto pseudomarxistickou linii. Ve Francii se krajně pravicová vůdkyně Marine Le Penová tváří jako ochránkyně obyčejných pracujících před nadnárodními korporacemi, které údajně propagací multikulturalismu a sexuální zkaženosti podkopávají národní identitu.

Ve Spojených státech následuje alternativní pravice starou radikální levici svými výzvami ke svržení toho, co nazývá „deep state“. Bývalý stratég Donalda Trumpa Steve Bannon je samozvaný „leninista“, který vidí koalici alt-right a radikální levice jako jediný způsob, jak ukončit vládu finančních a digitálních elit. (Abychom nezapomněli na předchůdce tohoto modelu — Hitler vedl Národně socialistickou německou dělnickou stranu.)

Mezi neoimperialismem a neokolonialismem

Na Ukrajině je v sázce víc, než si mnozí komentátoři uvědomují. Ve světě sužovaném dopady klimatických změn bude úrodná půda stále cennějším statkem. A pokud má Ukrajina něčeho skutečně dostatek, pak je to černozem — mimořádně úrodná půda s vysokou koncentrací humusu, kyseliny fosforečné, fosforu a čpavku.

Právě proto skoupily americké a západoevropské agropodniky miliony hektarů ukrajinské zemědělské půdy — přičemž většinu z ní údajně drží pouhých deset soukromých společností.

Ukrajinská vláda si byla dobře vědoma této hrozby vyvlastnění a před dvaceti lety uvalila moratorium na prodej půdy do zahraničních rukou. Po celá následující léta pak ministerstvo zahraničí USA, Mezinárodní měnový fond a Světová banka opakovaně vyzývaly k odstranění tohoto omezení.

Teprve v roce 2021 začala nakonec Zelenského vláda pod obrovským tlakem ustupovat a zemědělci mohli začít svou půdu prodávat. Moratorium na prodej cizincům však zůstává v platnosti a Zelenskyj se nechal slyšet, že jeho zrušení by muselo schválit celostátní referendum — a v něm by téměř jistě nebylo odsouhlaseno.

Krutou ironií nicméně zůstává, že předtím, než Putin zahájil válku s cílem obsadit Ukrajinu silou, bylo přeci jen něco pravdy na ruském argumentu, že se Ukrajina stává ekonomickou kolonií Západu.

Pokud bychom museli na konfliktu na Ukrajině najít něco pozitivního, bylo by jím zastavení neoliberálního projektu. Jelikož válka vyžaduje společenskou mobilizaci a koordinaci výroby, nabízí se Ukrajině jedinečná šance, jak do budoucna zastavit vyvlastňování zahraničními korporátními a finančními subjekty a současně se zbavit oligarchického korupčního prostředí.

Pokud Ukrajinci této příležitosti využijí, měli by mít na paměti, že nestačí pouze vstoupit do Evropské unie a dohánět životní úroveň Západu. Samy západní demokracie se dnes ocitají v hluboké krizi, USA pomalu směřují k ideologické občanské válce a Evropu ohrožují vlastní autoritáři.

Pokud Ukrajina dosáhne rozhodujícího vojenského vítězství — v což bychom měli všichni doufat, bude výrazně zadlužená vůči Spojeným státům a Evropské unii. Dokáže pak odolat obrovskému tlaku, aby se otevřela ekonomické kolonizaci ze strany západních nadnárodních korporací?

Tento zápas se již odehrává pod povrchem hrdinného ukrajinského odporu. Bylo by tragické, kdyby Ukrajina porazila ruský neoimperialismus, aby se pak nechala ujařmit západním neoliberalismem.

Pokud si chce Ukrajina zajistit skutečnou svobodu a nezávislost, bude se muset znovuzrodit na nových základech. Být ekonomickou kolonií Západu je sice jistě lepší než být pohlcena novým ruským impériem, ani jedno si však Ukrajinci po všem prožitém utrpení nezaslouží.

Z anglického originálu Ukraine’s Tale of Two Colonizations publikovaného na webu Project Syndicate přeložil PETR BITTNER. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
PK
September 9, 2022 v 10.55

"Pokud Ukrajina dosáhne rozhodujícího vojenského vítězství — v což bychom měli všichni doufat"

Ano, myslím, že už se na to můžeme s opatrným optimismem těšit.

Ještě jednou a pomalu, pro naše kremloboty: těšíme se na VOJENSKÉ VÍTĚZSTVÍ UKRAJINY.

JP
September 9, 2022 v 11.20
Ukrajinská třetí cesta?

Umírněný radikál Žižek tedy Ukrajině zřejmě doporučuje jakousi "třetí cestu" mezi rusko-postsovětským uspořádáním na straně jedné, a mezi západním neoliberalismem na straně druhé.

Což o to, samotná tato idea má bezpochyby své oprávnění přinejmenším po morální stránce; ovšem Žižek naprosto mlčí o tom, jakým způsobem by tato "třetí cesta" vlastně měla být prováděna.

O takovouto třetí cestu se totiž pokusili už českoslovenští reformisté v osmašedesátém; a s tímto pokusem ztroskotali.

O třetí cestu se pokusil i Gorbačov - a ztroskotal. Není znám žádný pokus tohoto druhu, který by se podařil. Že by to nyní měli být právě Ukrajinci - v zemi poničené válkou, navíc (jak Žižek sám konstatuje) s těžkým dědictvím postsovětské korupce a zájmových klanů - kteří by měli mít potenciál uskutečnit tento krajně složitý a náročný projekt? - Na to jsou jen velmi nepatrné vyhlídky.

Ukrajinci budou po skončené válce muset ve velkém čerpat masivní finanční a ekonomickou pomoc ze Západu; a Západ bude samozřejmě tlačit na to, aby Ukrajina přijala západní standardy řádně fungujícího státu jak v oblasti politiky, tak především justice a celé státní administrativy. A ovšem i v oblasti ekonomiky. A pokud se Ukrajina bude chtít stát plnoprávným členem mezinárodního ekonomického společenství (a tím spíše EU), pak bude muset přijmout i příslušné dohody, včetně volného pohybu zboží a kapitálu. Jinak řečeno: moratorium na prodej ukrajinské pozemkové půdy cizincům nebude v žádném případě udržitelné.

Je tedy sice možno mít - v obecné rovině - pochopení pro Žižekovy snahy doporučit Ukrajině vlastní "třetí" cestu; ale jeho představy jsou za současných objektivních podmínek naprosto nerealistické.

Pokud je vůbec něco takového jako "třetí cesta" možné (a stále chceme doufat že ano), pak to neproběhne tak že se nějaká země náhle rozhodne se po ní vydat. Nýbrž napřed bude nutno tento jedinečný historický projekt promyslit do všech podrobností; ne méně jako když se vyšle kosmická raketa s posádkou na Měsíc. Tady není možno si dovolit nějaké (další) hokus pokusy.

MP
September 9, 2022 v 13.11
Josefu Poláčkovi

Ztroskotali právě proto, že hledali třetí cestu. Stejně jako o ix let později duo Giddens-Blair.

Ukrajina bude muset hledat svou cestu -- tedy nikoliv cestu k realizaci ukrajinského svérázu a odvěkých ukrajinských hodnot -- ta se totiž velmi snadno snoubí s neoliberální oligarchickou kolonizaci -- ale cestu přiměřenou její situaci (struktuře společnosti, ekonomické situaci, možným spojenectvím).

Bude to téměř beznadějné hledání, pokud nedojde občanům a vládám EU, že potřebujeme stabilní a demokracii rozvíjející Ukrajinu, nikoli neoliberální kolonii (ve které strasti míru záhy dosáhnou toho, čeho nedokázal dosáhnout Putin válkou).

PK
September 10, 2022 v 21.12

Tak Žižek nám tu vlastně píše, že Západ pomáhá Ukrajině jen proto, aby z něj tamější (neo)liberálové udělali svou kolonii. Chápete to? :-) A pak prý že Rusové napadli svobodný stát. To je ale švanda.

PK
September 10, 2022 v 21.14

"...kdyby Ukrajina porazila ruský neoimperialismus..."

Tak USA tu předponu "neo" u svého imperialismu opravdu nepotřebují :-)

MP
September 11, 2022 v 18.55
Já myslím, že neoliberalismus ve své klasické podobě pomalu končí

Sám Žižek o tom v některých textech psal. Jestliže tedy přijde jakési "neokeynesiánství", musíme si dát pozor, v čí prospěch budou státní zásahy do ekonomiky prováděny.

Na obzoru je čínský model, kde role státu je poměrně velká, avšak rozhodně se tam nebuduje sociální stát nebo demokratická spoluúčast pracujících na řízení podniků. Stát nemusí jednat ve prospěch většiny.

Nám v Evropě (a na Ukrajině tím spíše) se může stát, že tak dlouho budeme bojovat proti Číně, až převezmeme čínský (asijský) ekonomický model.

Mimochodem rovněž tak se nám může lehce stát, že tak dlouho budeme bojovat proti Rusku, až převezmeme význačné prvky jeho politického modelu, tj. pronásledování nepohodlných názorů a označování (téměř) veškeré kritiky za velezradu (což je stalinistický vynález...).

Pokud jde o hlavní téma textu, myslím, že Ukrajina kolonií (chcete-li korektněji "výraznou periferií") bude, nic jiného ani v kapitalismu není možné. Slabší jsou závislí na silnějších a ti jim vládnou.

Za jistých okolností může být postavení kolonie i relativně výhodné - viz vztah ČR a Německa. Podle nejnovějších statistik jsme v HDP na obyvatele dle PPP už před Španělskem a na úrovni Itálie, na dohled máme Maltu a Velkou Británii...

Ukrajina však vedle sebe nemá žádné Německo, s nímž by byla kompatibilní její průmyslová struktura. Vyhnout se osudu kolonie v negativním slova smyslu tedy by tedy eventuelně bylo možné jen tehdy, pokud v EU zvítězí politické síly, které si skutečnou solidaritu a snižování nerovností stanoví jako svou prioritu. Síly, které opustí nesmyslné mantry o privatizacích všeho možného (včetně třeba energií), vyrovnaných rozpočtech a nízkých daních (kterážto zásada má platit hlavně pro chudší země).

JP
September 12, 2022 v 14.35
Konec neoliberalismu?

Takto jednoduché to asi opravdu nebude, pane Plevo. Zrovna v minulých dnech jsem napsal, že tzv. "neoliberalismus" je přirozeným vyústěním kapitalismu, respektive tržní ekonomiky.

Tuto větu jsem ovšem napsal v rámci určité polemiky, kdy jsem se soustředil jenom na určitý aspekt věci. Celá pravda je taková, že kapitalismus jako takový, tedy jako ucelený komplex určitého typu produkčních vztahů, má naprosto principiálně dvě protichůdné stránky: na jedné straně princip "neoliberalismu", na straně druhé princip "keynesiánství".

Tento rozpolcený charakter kapitalismu vyplývá logicky a nevyhnutelně z jeho vlastní rozpolcené podstaty. Už Marx konstatoval, že z ryze ekonomického hlediska v kapitalismu existuje ten paradox (a ten rozpor), že kapitalista jako jednotlivý producent chce, aby (jeho) dělník dostával co nejmenší plat, protože on tím ušetří náklady (a může tak dosáhnout vyšší míry vykořisťování).

Ovšem na straně druhé ten samý kapitalista jakožto PRODEJCE svého vlastního zboží potřebuje, aby potenciální kupující (a tedy i samotná dělnická třída!) měli co možná NEJVYŠŠÍ platy, aby si mohli jeho výrobky koupit! Kapitalista se tedy dostává do toho schizofrenního postavení, že chce snížit platy (svých) dělníků, ale zároveň potřebuje aby všichni o s t a t n í kapitalisté svým dělníkům platili co nejvíce!

Vzniká tu tedy rozpor, který kapitalista sám nedokáže vyřešit. (On sám vždy bude chtít platy pouze snižovat.) Nastupuje tu tedy stát, který - v zájmu udržení chodu kapitalismu jako celku - zvýší míru přerozdělování, tedy zvýší disponibilní míru majetku obyvatelstva (pracujících). To je pak moment známý jako "keynesiánství".

Na straně druhé toto "keynesiánství", pokud je prováděno příliš extenzivně, natolik zatíží kapitalistu jako producenta, že tento už není schopen produkovat efektivně. (To jest: se ziskem.) V důsledku toho omezuje výrobu, propouští zaměstnance - kteří pak místo aby měli větší disponibilní příjem, mají ho (jakožto nezaměstnaní) naopak menší. Takže pak kapitalista může prodat ještě méně, vzniká ekonomická krize. V důsledku tohoto krizového stavu se pak diskredituje celý princip keynesianismu, takže je pak vystřídán principem neoliberalismu, volného trhu bez zásahů.

To celé je vlastně zcela jednoduchý mechanismus, který se opakuje stále dokola. Víceméně s tou samou pravidelností, s jakou se u voleb střídají levicové a pravicové politické partaje.

Je tedy naprosto bezdůvodné domnívat se, že jednou nějak "definitivně" zvítězí buďto sociální (keynesiánský) stát, a n e b o tzv. "svobodný trh", čili neoliberalismus. Budiž řečeno ještě jednou: obojí jsou jenom dvě stránky té samé mince, totiž kyvadlových oscilací systému kapitalismu, neustálým vyrovnáváním jeho primárního interního protikladu.

--------------------------------------------

Co se týče vztahu kapitalismu a "kolonialismu": tento vztah není v žádném případě nějak nutný a nevyhnutelný. A nikdo není a priori odsouzen zůstat v závislém postavení. Věc je naprosto jednoduchá: kdo je schopen efektivně a kreativně produkovat, vyšplhá se nahoru; kdo toho schopen není, spadne dolů. Co třeba taková Jižní Korea? Kdysi to byl ekonomický trpaslík; dnes je to ekonomický "tygr". (Ostatně všechny ty stále opakované řeči o tom, že Česko by bylo nějakou "kolonií" Německa, jsou naprosto nesmyslné. Česká ekonomika je - samozřejmě - značně závislá na stavu ekonomiky německé, neboť německý trh je největším odběratelem českého zboží; ale to je také všechno.)

Ještě jednou tedy: ani nenastal (a nenastane) nějaký "definitivní konec neoliberalismu", ale ani neoliberalismus nikdy definitivně neporazí, nevytlačí model keynesiánský, státních zásahů do ekonomiky. Dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, budou se fáze (dominujícího) neoliberalismu vždy znovu a znovu střídat s fázemi dominujícího keynesiánství.

JP
September 12, 2022 v 14.43

Co se pak samotné Ukrajiny týče, její další vývoj (po - dnes už značně pravděpodobném - vítězství) bude výslednicí působení několika různých faktorů.

Na straně jedné západní státy napumpují do Ukrajiny obrovské částky na znovuvýstavbu její ekonomiky. (Pokud Ukrajina sama nezíská dost z reparací z ruského majetku zmraženého na Západě.) V každém případě tedy na Ukrajině dojde k ekonomickému boomu.

Na straně druhé zde bude přetrvávat starý problém s místní oligarchií, a s endemickou korupcí. Západní dárci (respektive EU) budou tlačit na opatření proti korupci; ale jak už se ukázalo v minulosti, i na nejvyšších místech Ukrajiny je k tomu jen velice malá ochota. (I sám Zelenskyj, ačkoli ve své volební kampani sliboval zásadový boj proti korupci, je podle všeho úzce spjat s jedním ukrajinským oligarchou.)

Třetím faktorem bude snaha mezinárodního kapitálu si z tučného sousta (to jest oněch prostředků na obnovu) utrhnout co největší sousto. Včetně skupování ukrajinské půdy a ukrajinských podniků. (A včetně taktéž korupčního jednání.) Samotné převzetí ukrajinských firem do zahraničních rukou ovšem pro Ukrajinu nemusí být nijak nevýhodné neřkuli zničující; stejně tak málo jako není "zničující" pro českou ekonomiku fakt že automobilku Škoda vlastní koncern Volkswagen.

MP
September 12, 2022 v 21.07
Stále se nemohu nabažit

skvělého textu V. Bělohradského Svět včerejška: rekviem.

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-svet-vcerejska-rekviem-esej-vaclava-belohradskeho-40407450#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart

"... vyslovil Karl Jaspers kategorický imperativ poválečné filosofie: Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně."

" "Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání,“ píše Jaspers."

"Tato „normalizace obludného“ /jaderné války, pozn. MP/ je zlomovou dominantou diskurzivního pole nového desetiletí. Vynořila se jako důsledek přeměny NATO z historicky omezeného obranného paktu západních států na univerzálně platný politický projekt, který nepřipouští kompromis."

"Po roce 2010 byl esencialismus znovu nastolen jako vládnoucí paradigma ve vztahu k civilizačním soupeřům, jako je Rusko (či Čína): Rusko bylo vyhlášeno absolutním nepřítelem (ab-solutus – od-poutaný), jehož jednání je manifestací nezměnitelné „zlé esence“." O hrůze esencialismu hovořím ve svém článku Kdy vykročíme z postkomunismu?

"Ve skutečnosti však měl Západ na formování současného Ruska zásadní vliv, vždyť přechod od plánovaného k tržnímu hospodářství probíhal v režii amerických expertů a Světové banky, oligarchizace ruské ekonomiky je tak i jejich dílem..."

"...Evropa by měla začít vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie – zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot“." Citován výrok filozofa M. Matuštíka

"Víra v nevinnost Západu je tragickou kulturní regresí ve věku vojensko-průmyslových komplexů, kdy je každá ekonomická, politická či mediální moc kriminální, protože upírá lidem jejich přirozená práva – ať už na žitelné klima, dýchatelné ovzduší, infosféru nezamořenou zájmy kapitálu, zdravotní péči, či jen pitnou vodu."

"Lidskoprávní atlantismus, jak nazýváme politiku intervencí založenou na této víře, přivedl svět na pokraj nukleární války."

"Fakt, že čínský systém, tato výjimečně efektivní asijská forma kapitalismu, je systematicky delegitimizován coby „komunistický“, je příkladem agresivního eurocentrismu – arogantní aplikací nálepek vystřižených z krvavých dějin naší civilizace na dějiny civilizací jiných. Ekonomicky efektivní systém nemůže být „komunistický“ – ekonomická efektivita a komunismus se navzájem vylučují."

"Tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld charakterizoval politiky nové Evropy formulkou willings – ochotní: noví Evropané ochotně pomáhají realizovat cíle NATO zvolené Spojenými státy, zatímco staří Evropané se chtějí podílet na volbě těchto cílů a kriticky posuzovat jejich smysluplnost."

"„Tam, kam sahala (polsko-litevská) unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step – řekl mi ne dávno (…) jeden Polák“ – čtu v Echo24. Jako komentář k této ideji hranic civilizace jedna věta Timothy Snydera: „Nejméně čtyřicet tisíc polských civilistů bylo zavražděno v červenci 1943 a dalších deset tisíc v Haliči (…), ukrajinští partyzáni (zapalovali) domy a srpy a hráběmi zabíjeli ty, které chytili venku (…), ukřižovaná nebo rozčtvrcená těla byla vystavována.“"

"Jedním z klíčových ideologických předpokladů přeměny Evropy na předpolí boje o unipolární světový řád je redukce „Mnichova 1938“ na pouhý mem, který se hodí pokaždé, když potřebujeme mít absolutního nepřítele – Satana – a současně zakamuflovat fakt, že jsme si ho sami stvořili. Hitler je plodem egocentrismu vítězů první světové války, Putin „vítězů“ války studené."

"I Ukrajina má v dnešní válce pravdu, válečné pravdy ale skutečné problémy neřeší, jen přehlušují. Proces utváření ukrajinského národa nebyl před válkou zdaleka dokončen. /... / a válka přehlušila také nevyřešené problémy transformace ukrajinské ekonomiky – neudržitelnou korupci a oligarchizaci ekonomické i politické moci."

"Dokáže Evropa zůstat otevřená vůči sjednocujícím imperativům antropocénu i přes ohlušující válečný pokřik?"

PK
September 13, 2022 v 10.39

On Václav Bělohradský nepíše nic nového, toto už tu píšu dlouho, ale zformuloval to všechno hezky, pochopitelně mnohem lépe, než bych já kdy dovedl.

PK
September 13, 2022 v 11.20

Bělohradský se vždycky lísal k mocným autoritářům, ať už to byl v devadesátkách Klaus a ODS, nebo do nedávna Babiš.

To, že je z něj kremlobot, je čistě v logice vývoje.

JP
September 13, 2022 v 16.02

Pane Plevo, špatně jste četl (a spolu s Vámi ovšem i sám Bělohradský) text na který se sám/sami odvoláváte. Jaspers totiž napsal toto: "je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem".

Jenže, pane Plevo, pokud jste si toho ještě stále nepostačil všimnout, dnes už se nejedná o nějaký diskurs s "ideovým" soupeřem - nýbrž s naprosto zjevným, nestoudným a barbarským válečným agresorem! Pokud nejste schopen vnímat ani tento rozdíl, pak už asi opravdu nemá smyslu pokoušet se s Vámi o další diskuse.

O dialog s Ruskem se svého času celá léta pokoušela německá kancléřka Merkelová; výsledky jejich snah o "pochopení" postojů Ruska dnes můžeme názorně vidět na ukrajinských válečných polích.

Co se pak samotného Bělohradského týče, při čtení jeho textů a názorů je vždy nutno být vybaven nemalou dávkou kritické rezervovanosti. On je už zřejmě poněkud příliš pohlcen skutečností, že si vyzískal postavení mediálně exkluzivního českého politického filozofa; takže on může napsat už víceméně cokoli a přitom mít jistotu, že mu to 1. bude otištěno, a že 2. se nemusí reálně obávat účinné názorové opozice (respektive toho že by tyto kritické názory byly stejným způsobem veřejně publikovány).

To je jedna věc; druhá věc je ta, že Bělohradský v poslední době zaujímá čím dál tím protizápadní postoje; a to sice značně zjednodušujícím a jednostranným způsobem.

Bezpochyby: v zásadě je pozitivním počinem, když - ve všeobecné antiruské atmosféře - se najde někdo, kdo se dokáže postavit mainstreamu, kdo dokáže poukázat na to, že ani Západ není nějakým "rytířem bez bázně a hany", bez jakékoli mravní poskvrnky. Problém je ale v tom, že Bělohradský v této své kritice Západu a západního establishmentu často zcela ztrácí cit pro míru. A to pak znamená také: cit pro realitu. Jmenovitě za daného stavu zjevné agrese Ruska je jeho poukazování na (mnohdy pouze fiktivní) chyby a vady Západu fakticky pouhým hnidopišstvím. Kterého se pak ovšem přeochotně chytají příslušníci levičácké (nikoli: levicové!) části politického respektive ideového spektra.

Ještě jednou tedy: Bělohradský může mít v určitých aspektech své kritiky Západu určitou pravdu; ale v celkovém komplexu je jeho kritika jednostranná, nevyvážená, a v mnohém deformovaná či přímo manipulátorská. Bohužel, je tomu tak.

PK
September 13, 2022 v 17.20

Taky jsem se do toho Bělohradského Světa včerejška pořádně začetl a taky se toho nemůžu nabažit.

Zdá se, že panu Bělohradkému je 78 let, nemá a neusiluje o žádnou funkci, je to nezávislý člověk a může si říkat, co chce. Takoví jsou potřeba. Nikoli američtí, němečtí či ruští slouhové (nebo slouhové korporací z těchto států), kteří jsou bohužel všude kolem nás.

PK
September 14, 2022 v 9.43

Rusko od roku 2014 tajně utratilo 300 milionů dolarů na zahraniční politické strany a kandidáty ve více než 20 státech ve snaze utvářet politické dění za svými hranicemi a podpořit globální prokremelské sily, uvádí zpravodajské služby USA.

https://www.washingtonpost.com/national-security/2022/09/13/united-states-russia-political-campaign/

+ Další komentáře