Válka ve světě, který si za ničím nestojí

Slavoj Žižek

Putinovu válku živí nejen evropské platby za nerostné suroviny a vlastní příšerná ideologie, ale také zvláštní celosvětová třída lumpen-buržoazie. Potřeba bude porazit vše.

Podle Putinova dvorního filozofa Alexandra Dugina má Rusko svou zvláštní pravdu, kterou Západ musí akceptovat. Ilustrace FB Julia Kaya

Takzvaní oligarchové v Rusku a dalších postkomunistických zemích jsou buržoazní obdobou toho, co Marx nazýval lumpenproletariátem: nemyslící kohortou náchylnou k politické manipulaci, jež je způsobena tím, že její členové postrádají vlastní třídní vědomí nebo revoluční potenciál. Oproti proletariátu ovšem tato „lumpen-buržoazie“, která v těchto zemích vzešla z pozdních 80. let, dále kontroluje opravdu značný kapitál, za nějž vděčí divoké „privatizaci“ státem vlastněných aktiv.

Exemplárním příkladem je Rok Snežič, kolaborant a přítel (takřka již bývalého, pozn. redakce) slovinského pravicového premiéra Jeneze Janši. Tento „nezávislý daňový poradce“ pomáhá slovinským firmám kotvit ve „vstřícnější“ daňové jurisdikci Republiky srbské (srbské části Bosny a Hercegoviny). Snežič údajně nedisponuje žádným soukromým majetkem a svou daňovou minulost nechal zmizet prostým vyhlášením bankrotu.

Přesto se Snežič zvesela projíždí v nových luxusních vozech a celkově má evidentně dost prostředků, aby si platil gigantické reklamní billboardy. Oficiálně ho zaměstnává společnost vlastněná jeho manželkou, která mu vyplácí měsíční mzdu 37 362 Euro (cca 907 600 Kč) na dřevo.

Podobnou lumpen-buržoazii ovšem úspěšně plodí i „normální“ kapitalismus. Snežič se nakonec tolik neliší od Donalda Trumpa, kterému se daří právě díky tomu, že nic nezosobňuje, že je motivován výhradně penězi a výhodami materiálního bohatství.

Tržní hodnoty stejně tak do velké míry určují i obrysy ruské války na Ukrajině, jejíž prezident Volodymyr Zelenský podle všeho velmi rychle seznal, jak ve skutečnosti fungují globální kapitalismus a demokracie. Od vypuknutí války totiž Evropa Rusku poslala téměř 40 miliard dolarů v platbách za ropu a plyn, čímž jen přiživuje domněnku, že západní země se starají víc o rostoucí ceny energií než o životy Ukrajinců. Kapitalistický trh — ten, který od začátku pohání ruskou válečnou mašinérii — nechal Ukrajinu jednoduše napospas.

Ukončení této krvavé směny by vyžadovalo, aby západní vlády opustily svou závislost na tržních mechanismech a začaly organizovat své energetické zásoby přímo, stejně jako v případě řešení globálních potravinových krizí, jež ruská válka generuje. (Kromě toho, že Rusko a Ukrajina patří mezi největší světové vývozce pšenice, jedná se také o dva významné zdroje chemických hnojiv pro Evropu.)

Zachránit Ukrajinu a uhájit mocenské pozice Západu tak paradoxně mohou jen opatření evokující jakýsi znovuzrozený sovětský „válečný komunismus“. Rusko koneckonců spolupracuje s Čínou nikoli jen s cílem konfrontovat Západ geopoliticky, ale také svrhnout americký dolar a Euro z pozice globálních měn.

Vzhledem k tomu, že solidarita Západu je omezena ekonomickými zájmy, budou si Ukrajinci muset připustit, že jejich představa „obrany Evropy“ zkrátka nestačí. Ukrajina totiž stejně tak brání ruský lid před sebedestruktivitou jejich prezidenta Vladimira Putina a jeho lumpen-buržoazie.

Idea dekolonizace

V nedávném komentáři publikovaném v ruské státem vlastněné zpravodajské agentuře RIA Novosti představuje Timofey Sergejcev genocidní projekt Kremlu na Ukrajině v jeho plném rozsahu. Základním předpokladem je, že Ukrajina musí být „denacifikována“, a tudíž i „odevropštěna“, neboť „významná část jejích lidí — pravděpodobně jejich většina — je ovládána nacistickým režimem a zavlékána do jeho politiky. Z těchto důvodů hypotéza ‚lidé jsou dobří, jen vláda je zlá‘ nefunguje.“

Sergejcev nejen že dává ukrajinskou politiku naroveň s nacismem, ale dokonce tvrdí, že tento „ukronacismus“ představuje pro Rusko a celý svět ještě větší hrozbu, než kdy představoval nacismus hitlerovský. Dokonce samo jméno „Ukrajina“ musí podle Sergejceva zmizet z povrchu zemského.

Rusko tedy plánuje udělat s Ukrajinou to, co popisuje Bertolt Brecht ve své básni „Řešení“ z roku 1953: rozpustit lid a zvolit si nový. Budeme-li Sergejcevovo šílené blouznění číst spolu s Putinovým tvrzením, že Ukrajinu stvořil Lenin, spatříme současnou ruskou pozici vcelku jasně. Ukrajina má dva otce: Lenina, který ji stvořil, a Hitlera, který inspiroval dnešní „ukronacismus“ k tomu, aby tento Leninův výtvor aktualizoval.

Co z toho tedy plyne pro geopolitickou situaci Ruska? Podle Sergejceva:

„Má Rusko velký potenciál k partnerstvím a aliancím se zeměmi, které Západ utlačoval po celá staletí, a které se od něj odmítají znovu nechat ujařmit. Bez ruské oběti a zápasu by se tyto země nikdy nedočkaly osvobození. Denacifikace Ukrajiny je tak současně dekolonizací, což populace Ukrajinců pochopí spolu s tím, jak se začne osvobozovat z opojení, pokušení a závislosti na takzvané evropské volbě.“

Jinými slovy, Rusko se musí radikálně přeorientovat, zpřetrhat své vazby k Západu a navázat nové se všemi těmi zeměmi, které byly brutálně vykořisťovány západními koloniálními mocnostmi. Bude to Rusko, kdo povede globální proces dekolonizace.

Ono „brutální vykořisťování“ páchané Západem vůči globálnímu Jihu je pravdou, která nesmí být nikdy zapomenuta. Je ale přinejmenším podivné poslouchat podobné řeči zrovna od Ruska s jeho dlouhou, nachlup stejnou historií.

V osmnáctém století to byla Kateřina Velká, která dobyla jihovýchodní Ukrajinu a rozsáhlá teritoria od Sibiře přes Aljašku až k severní Kalifornii. A teď je nám z téhož Ruska sdělováno, že Kazachstán, Ázerbájdžán, Gruzie a Ukrajina budou „dekolonizovány“ prostřednictvím… ruského kolonialismu. Celé oblasti budou osvobozeny proti vůli jejich obyvatel (a ti budou muset podstoupit převýchovu — v opačném případě je čeká vyhlazení).

Horký mír

Máme-li se vyhnout nové světové válce, bude to jedině formou „horkého míru (tedy opaku „studené války“), spolu s masivními vojenskými investicemi, které pomohou udržovat novou křehkou mocenskou rovnováhu. Křehkost naší současné situace pramení nejen z protichůdných ekonomických zájmů, ale také z protichůdných interpretací reality, což už není jen otázkou pouhého poměřování faktů.

Snaha prokázat falešnost ruských tvrzení míjí podstatu formulovanou Alexandrem Duginem, Putinovým dvorním filozofem: „Postmodernismus ukazuje, že každá takzvaná pravda je věcí víry. Věříme tomu, co činíme, věříme tomu, co říkáme. Toto je jediný způsob, jak definovat pravdu. My tedy máme naši zvláštní ruskou pravdu, kterou vy musíte akceptovat.“

Víra, zdá se, má přednost před věděním. Podle této „zvláštní ruské pravdy“ po sobě ruští vojáci v Buči ani dalších ukrajinských městech nezanechali žádné ostatky utýraných civilistů; tato zvěrstva údajně zinscenovali západní propagandisté.

Za těchto okolností musí Západ okamžitě přestat vyzývat Zelenského, aby se sešel s Putinem k mírovým jednáním. Jde o čiré bláznovství. Všechna případná vyjednávání bude třeba vést mezi nižšími úředníky. Putin a jeho vnitřní kruh jsou zločinci, které je třeba ignorovat, nakolik je to jen možné. A takový signál musí nakonec směřovat i k co nejvýznamnější části ruské populace.

Oblíbeným terčem vtipů v bývalé Jugoslávii byli zkorumpování policisté. V jednom z takových vtipů se policista vrací nečekaně domů, kde načapá svou manželku v posteli — samotnou, polonahou a viditelně vzrušenou. S podezřením, kde se její milenec schovává, se policista sehne a nakoukne pod postel. Po pár vteřinách se narovná, zamumlá „vše je v pořádku, nikdo tam není“ a schová si svazek bankovek do kapsy.

Dnes jsme jako ten policista tak trochu my všichni, když akceptujeme utrpení a ponížení jako cenu za jakousi formu dodatečného požitku. V Rusku jsou přitom lidé kompenzováni nikoli svazkem bankovek, ale lacinou vlasteneckou hrdostí. A my na Západě něco podobného dovolujeme trhu. Ten pak určuje míru našeho závazku k lidským právům na Ukrajině, stejně jako všude jinde.

Z anglického originálu War in a world that stands for nothing publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil PETR BITTNER. V DR text vychází s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha.

advertisment
Diskuse
MP
April 26, 2022 v 14.49
Ten blb z Novostí

Pozn. pro překladatele:

Ten blb z Ria Novostí se jmenuje Timofej Sergejcev. Pod tímto korektním přepisem komentovaly jeho článek několikery české noviny a řada internetových diskusí.

Vím, není to zas tak těžké, to jméno dešifrovat v anglické trnaskripci: Timofey Sergeytsev. Ale proč? Čeština má přes sto let vypracovanou a oproti angličtině lépe kodifikovanou a přizpůsobenou transkripci ruské azbuky. A ten blb to napsal rusky jako Тимофей Сергейцев.