V souvislosti s 2. světovou válkou se zvažovala kolektivní vina německého národa. Na české reakci se kritizuje, že obyvatelé německého jazyka činila kolektivně vinnými za zvěrstva nacistického režimu a kolektivně je vykázala z našeho území, na docházelo i k masakrům vůči nim s více oběťmi než třeba vyhlazení Lidic.

Přesto ale německý filosof Karl Jaspers vinu svého národa zvažoval. Vedle viny morální a kriminální, které jsou individuální (a instancemi pro ně jsou svědomí a soud), existuje vina politická. Tam patří úvahy o činitelích zločinného režimu, o těch, kdo dobrovolně stáli na jeho straně a podporovali ho i o těch, kdo pasivitou umožňovali jeho pokračování.

Rusové se dopustili další agrese. V minulém století společně s nacisty rozpoutali 2. světovou válku, uchvátili kus Polska, pokusili se o Finsko, přivlastnili si Litvu, Lotyšsko a Estonsko, také Moldávii. Odebrali území dokonce i svým spojencům, mimo jiné Československu. Útok na Ukrajinu je pokračováním ruské agresivity.

Rusy kritizuje Alexandr Mitrofanov, který je sám Rus. Není to tedy kritika nacionalistická nebo rasistická. Měl jsem před pár lety rozhovor s Ruskem, který tady žil nějakých patnáct roků a vracel se do vlasti. Poseděli jsme při kafi a tehdy mi říkal: Nevěřte nám, buďte vůči nám opatrní, my nejsme Evropané, nesdílíme evropské hodnoty.

Proto jistě není namístě útočit (třebaže jen verbálně) na každého, kdo promluví rusky. Ale je v pořádku, když Rusy, kteří aktivně nebo i jen pasivně podporuji putinovskou diktaturu považujeme za součást války, v níž jsme sami zapojeni. Za protivníka. Jsme ve valce nepřímo, ale podporujeme např. finančně i jako jednotlivci Ukrajinu v odporu vůči ruskému agresorovi.

A vřelé díky Rusům, kteří proti válčícímu režimu vystupují. Vracejí do hry možnost budoucího obchodu, kulturní výměny, spolupráci ve vědě a vzdělávání, až bude (pokud bude) diktátorský režim poražen. Reprezentují to z ruské kultury, co je pro Evropu inspiraci.

Nějakou chvíli jsem zvažoval, zda mám na článek F. Outraty reagovat určitou relativizací jeho závěrů; poté jsem ale dospěl k názoru, že pozitivní úmysly autora (proti paušalizacím antiruských nálad) jsou natolik převažující, že není zapotřebí je v tuto chvíli nějak zpochybňovat.

Teď ovšem ty pochybnosti které jsem měl já vyjádřil Ivan Štampach; budiž k tomu tedy i z mé strany řečeno několik slov.

Je nepochybné, že sama záležitost je velmi problematická. Na straně jedné se zapovídá jakékoli paušalizování vin; v tomto ohledu má F. Outrata naprostou pravdu. Na straně druhé mají ovšem pravdu i jak Ivan Štampach tak Alexandr Mitrofanov, že současná ruská agrese proti Ukrajině není jenom dílem jednoho ze řetězu utrženého autokrata, nýbrž že vyplývá z hluboce zakořeněných tradic a vzorců ruského jednání a myšlení. A už sama skutečnost, jak snadno a rychle, a prakticky zcela bez odporu se v Rusku mohla - po přechodné fázi demokratizace - znovu obnovit autoritářská, antidemokratická forma státního zřízení, velmi jasně vypovídá o reálném stavu ruské občanské společnosti; o její stále přetrvávající afinitě jak k autokracii, tak i k imperiálním choutkám ruské říše.

Zpříma řečeno: na tom že v čele Ruska stojí právě Putin a že on může provádět svá šílená válečná dobrodružství, na tom svou část viny nesou i všichni ti Rusové, kteří ho znovu a znovu volili, a kteří naprosto slepě a nekriticky sdílejí jeho velkorusko-šovinistickou rétoriku.

Ivan Štampach zmínil myšlenky K. Jasperse o vině Němců na činech (a zločinech) Adolfa Hitlera. Shodou okolností právě v současné době zpracovávám (a v nejbližší době na mém webu "Humanistické dialogy" okomentuji) myšlenky jiné autorky ohledně tohoto tématu: Hannah Arendtové pojednání respektive přednášku "Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?"

Kvintesencí úvah H. Arendtové je, že ona jednu po druhé probírá a analyzuje všechny výmluvy Němců o tom, že oni "museli" spolupracovat s nacistickým režimem, že oni tedy za jeho excesy prý "nenesou vinu"; oproti tomu ale Arendtová - na základě Kantovy definice člověka jako "rozumem nadané bytosti" dovozuje, že zbavit paušálně Němce viny za fašismus by fakticky bylo totéž, jako upřít jim jejich samotnou lidskost, lidskou podstatu!

A skutečně: kdo je nadán rozumem, základní schopností rozlišovat (mezi dobrým a zlým), ten se nikdy nemůže plně vymlouvat na to, že "byl oklamán". Každý klam, každou lež je možno po určité době odhalit, demaskovat, pokud se jenom použije vlastní střízlivý, kritický rozum.

Ostatně, jeden nyní na Ukrajině zajatý ruský důstojník, poté co zjistil co ruská vojska v této zemi spáchala a páchá za zločiny, otevřeně přiznal vinu jak svou vlastní, tak ruské společnosti vůbec: "Nemysleli jsme dost vlastní hlavou!"

Každý, kdo přestane "myslet vlastní hlavou", kdo přestane kriticky přezkoumávat ta či ona dogmata, a místo toho je začne slepě papouškovat - každý takový nese svou část viny, a z této viny ho nelze v absolutním smyslu exkulpovat, pokud mu zároveň nemá být upřena jeho schopnost být plnohodnotnou lidskou bytostí.

Zajímavý příspěvek k úvahám o vině a odpovědnosti. https://www.novinky.cz/valka-na-ukrajine/clanek/pro-nektere-rusy-je-snazsi-nevedet-rekla-novinkam-spoluzakladatelka-ruske-zakazane-televize-40391882

Pane Outrato, jak byste z dnešního hlediska hodnotil postoje Karla Havlíčka Borovského nebo Františka Palackého k Rusku (viz třeba Palackého „psaní do Frankfurtu“ z roku 1848)?

Trochu s nadsázkou bych se, pane Outrato, zeptal, jak má ukrajinský voják (nebo civilista, žena s dítětem ap.) vlastně nepodlehnout principu kolektivní viny, když je ve „své vlasti“ [nevím, zda použití tohoto označení k vymezení nějakého území není dnes už nevhodné - celá Země přece „patří všem“] ostřelován vojákem ruským, u něhož ovšem nelze rozhodnout, zda tak činí z vlastní vůle a z vlastního přesvědčení, nebo zda je k takovému jednání pod pohrůžkou sankce za nesplnění rozkazu přinucen. Je tedy z morálního hlediska vlastně vůbec přípustné po ruském vojákovi na ukrajinském území střílet? Vždyť i tento potenciálně nevinný ruský voják (který je rozkazem donucen zabíjet Ukrajince včetně civilistů) je de facto pro tyto Ukrajince bližním a oni by mu správně měli odpustit, i když se proti nim (ať už tedy z vlastní vůle - nebo z donucení) proviní a zabije je.

Možná po tom ruském vojákovi na ukrajinském území Ukrajinci střílet mohou, ale jen když po něm budou střílet s láskou a budou mu přát, aby se po smrti dostal do nebe, kde se s ním možná jednou setkají a kde už po sobě střílet nebudou, neboť by to bylo zbytečné, když se v nebi už neumírá. Otázka ale je, jestli v tom nebi nedochází k výtržnostem a ke rvačkám, pokud se tam setkají lidé, kteří si navzájem svá provinění neodpustili ani svých vin nelitují, natož aby je vůbec dokázali ve svém životě rozeznat.

Otázka, jestli se v nebi uznává kolektivní, nebo snad dokonce i dědičná vina, je tedy docela zapeklitá. Kdyby se ale lidi v nebi rvali a nadávali si u toho, bylo by to docela peklo.

Ze současného hlediska je sice kolektivní vina zavrhována, ale na druhou stranu (pokud se tedy nepletu) se třeba v té tolik moderní „kritické rasové teorii“ mluví o „vině bílého muže“. Nejde náhodou o kolektivní vinu?

Podobně se princip kolektivní viny uplatňuje třeba na křesťanství (viz např. Frljić). Uplatnění principu kolektivní viny na jiná náboženství je ovšem spíše jakousi fobií z těchto ostatních náboženství.

Děkuji za rozšíření úvahy započaté Ivanem Štampachem o rozměrech viny. Je to jistě důležité a podnětné, nicméně je to vždy již paušalizující. Když se mluví o národu, společnosti jako jednom celku a zvažuje se jeho vina za něco, provádí se přiřazení kolektivní viny (a nutnosti trestu). Úvaha Arendtové o tom, že zbavit paušálně Němce viny za nacismus by znamenalo upřít jim jejich lidství, je jistě efektní, nicméně to neznamená, že by všichni Němci skutečně měli vinu za nacismus. Vždy je potřeba rozlišovat.

Jinak máte pravdu v tom, že kdo přestane myslet vlastní hlavou, přejímá propagandu, i když má kapacitu na to, aby ji rozpoznal a odmítl, je sám její součástí. Tady se ovšem bavíme o těch, kteří ji nesdílejí, naopak odsuzují.

Samozřejmě i člověk zcela kritický a trvale odmítající režim a pracující aktivně proti propagandě může cítit jistou vinu, která se asi nejvíc podobá Jaspersově kategorii metafyzické viny - jako v mnou zde odkázaném rozhovoru novinářka Věra Kričevskaja z ruské nezávislé televize Dožď. Ta doslova říká:

"Obecně si myslím, že to naše společná odpovědnost je – i moje, a to jsem přitom Putina nikdy nevolila. Celý život, posledních dvacet let, od jeho prvního funkčního období, jsem bojovala proti režimu. Přesto cítím, že to je i můj hřích."

Já se nicméně domnívám, že my nemáme právo s těmito lidmi zacházet tak, jako by byli spoluviníky, ale naopak tak, jako by byli stejně nevinní - nebo vinní - jako my sami. Ta kategorie viny, která pracuje s nedostatečným zájmem o něco, se totiž týká i nás. Mě zcela určitě.

Děkuji za hned několik zajímavých podnětů. Začnu u toho ukrajinského vojáka nebo civilisty. Samozřejmě ho nemůžu nutit odsuzovat kolektivní vinu Rusů ani k tomu, aby střílel po ruském vojákovi s láskou.

Ale my jsme v jiné situaci. My nemáme před sebou vojáky ruské armády, ale Rusy (Bělorusy), kteří s agresí a politikou vlastních států nesouhlasí, dokázali ji odsoudit. To je jiná situace a podle mě by měla být jiná naše reakce.

Díky za ten postřeh o "vině bílého muže". Nedávno jsem dceři četl Kiplingovy Knihy džunglí a šokovalo mě, jak přezíravě, nadřazeně a jedním slovem hnusně autor píše o indických vesničanech. To jsou podlidé, Angličané jsou neskonale lepší bytosti, dokonce i zvířata v džungli ty divochy převyšují. Tohle podle mě skutečně je vina bílého muže. Nositele nobelovky za literaturu. A všech, kteří tyhle představy sdíleli, přijímali, žili s nimi.

A ještě Váš první podnět, pane Nusharte. Myslím, že Havlíček a Palacký jsou první fází něčeho, co se završuje dnes - emancipace slovanských národů od panslavismu a ruského imperialismu.

Napřed k onomu absolutnímu přiřčení národní (kolektivní) viny Němcům ze strany H. Arendtové: pane Outrato, já v žádném případě nepřejímám schémata viny podle Arendtové zcela bez výhrad. Její rekurs na Kanta má bezpochyby své oprávnění; ale s Kantem skutečně není možno plně postihnout celý široký horizont lidského bytí. Jak jsem zmínil chystám se napsat komentář k těmto tézím Arendtové (snad už dnes); mohu předem prozradit že tento komentář bude na jedné straně velmi uznalý, ale na straně druhé také nemálo kritický.

Vůbec je nutno si uvědomit - a to je naprosto klíčový moment - že se tu (v otázce viny) prolíná celá řada různých aspektů, které navíc mnohdy působí proti sobě. Je tedy krajně obtížné, a mnohdy principiálně nemožné vyslovit nějaký naprosto jednoznačný soud, především v otázce viny kolektivní.

Co mě se týče, já jsem v žádném případě netvrdil paušální vinu všech Rusů; nýbrž výslovně těch "kteří volili Putina". To skutečně nebyli zdaleka všichni Rusové; a navíc jak známo volby v putinovském Rusku bývají zcela pravidelně falšované, takže reálný počet voličů Putina je zřejmě ještě mnohem nižší, nežli jak uvádějí oficiální údaje.

Na straně druhé ale nelze zavírat oči před skutečností, že podle provedených výzkumů (nakolik je v dané situaci vůbec možno provádět objektivní výzkumy tohoto druhu) přes 70 procent Rusů (!) podporuje Putinovu agresi proti Ukrajině. Sedmdesát procent - to je obrovské číslo; přičemž nevyprovokovaná agrese vůči druhému státu je tím nejflagrantnějším porušením jakýchkoli civilizovaných norem vzájemného jednání. Proto tvrdím: každý kdo i za těchto okolností schvaluje Putinovu agresi, je vinen; a není nic, čím by tuto vinu ze sebe mohl smýt.

-------------------------------------------

Metafyzická vina: ano, především o tu se tu jedná. Naprosto přesně to svého času v německém "boji historiků" ("Historikerstreit"), když se v Německu intenzivně diskutovalo o vině Němců na holocaustu, vystihl J. Habermas, když napsal, že s německým národem sdílí všechnu jeho tradici, jeho řeč, jeho kulturu, jeho hodnoty - a jestliže s ním sdílí a je hrdý na pozitivní činy německého národa, pak na straně druhé stejně tak musí převzít odpovědnost, pocit studu a viny za jeho zločiny.

Národ je fyzicky tvořen jednotlivci; a mravně mírou jejich svědomí. Jejich pocitem odpovědnosti za to, čeho se dopustili oni sami; ale i za to čeho se dopustil národ jehož jsou příslušníky. Já sám například vždy znovu cítím hluboký stud za zločiny českých tlup vůči Němcům po druhé světové válce; ačkoliv jsem tehdy ještě vůbec nebyl naživu, a nemohl jsem tedy na těchto vraždách mít osobně žádný podíl.

-----------------------------------

Závěrem ještě poznámka k oné výpovědi ruské kritické novinářky, že pro mnoho Rusů "je prostě jednodušší nevědět". Že vytěsňují, popírají všechny informace které by jim mohly narušit jejich pohodlný obraz světa.

Hitlerův ministr zbrojního průmyslu Albert Speer - zřejmě ten jediný z nejvyšších kruhů Hitlerova režimu, který byl později schopen sebereflexe - po válce napsal v jednom dopise z vězení své dceři, že o těžkých zločinech tohoto režimu nic definitivního nevěděl; ale sám přiznal, že to bylo dost možná jenom proto, že ani vědět nechtěl.

A nakonec napsal větu, která má skutečně svou váhu: "Ptáš se možná, co bych dělal, kdybych o tom skutečně věděl? - Obávám se, že bych i pak dělal to samé: mlčel bych!"

Co se současných příslušníků ruského národa týče, i ti se dozajista budou později vymlouvat, že o tom co se skutečně děje na Ukrajině, nic nevěděli; ale i oni se pak budou muset nechat konfrontovat s otázkou, jestli nevěděli jenom proto že vědět nechtěli; a jestli i kdyby věděli, jestli by pak stejně nemlčeli dále, ke zločinům své země, své armády, svého politického vůdce.

Příští článek prý pan Outrata napíše pro vyváženost o zločinech USA a Západu a našem podílu na nich. Bude např. o 200 000 mrtvých, které jdou převážně na konto USA z Afghánistánu, 2 milionech dětí, kterým hrozí akutní podvýživa v Jemenu (je ale pravda, že USA nedávno přestali podporovat zde bojující Araby), obětech bombardování Srbska, po němž představitelé USA, včetně Madeliene Albrightové vydělávali na privatizacích v Kosovu, rozsáhlém vykořisťování Třetího světa Západem (detaily zde: https://a2larm.cz/2022/02/globalni-sever-vysava-z-jihu-osmdesatkrat-vice-nez-vraci-rozvojovou-pomoci-tvrdi-studie/), nesmyslných tvrdých sankcích, kterými USA dusí Kubu atd.

Po přečtení článku uvalí česká vláda na USA tvrdé sankce, zřejmě dojde i na pálení amerických vlajek... Poté si její někteří představitelé uvědomí svůj podíl viny na situaci a vstoupí do kláštera, kdo ví, možná zahanbeni i spáchají sebevraždu...

Bohatí lidé si článek na tak prestižním médiu jako je DR také přečtou a začnou vkládat svůj majetek do kádí jako husité. Z výnosů jeho prodeje budou financovat založení internacionalistického socialistického hnutí, které se brzy rozšíří po celém světě.. Západ a sever planety (zjednodušeně) přestane vykořisťovat Východ a jih. Zmizí terorismus frustrovaných, všichni se budeme mít stejně, ne dobře, ale alespoň průměrně či spíše možná lehce podprůměrně...

Těším se :-)

Jak píše Filip Outrata: "My nemáme před sebou vojáky ruské armády, ale Rusy (Bělorusy), kteří s agresí a politikou vlastních států nesouhlasí, dokázali ji odsoudit."

Takže nejde teď o to filozoficky rozebírat otázku viny, ale jak těm lidem prakticky pomoci, aby se nemuseli vracet do Ruska nebo Běloruska, pokud už nemají udělené vízum.

Pojem kolektivní viny není zrovna snadné téma pro fejetón. A je vždy nutné odlišovat odpovědnost, kterou individuálně přijímám za kolektiv, kterému jsem zavázán, přestože jsem si ho nevybral (dejme tomu odpovědnost za anticigánské jednání českého národa v průběhu minulých sta let) -- odpovědnost individuální, která může motivovat mé další jednání. Solidární odpovědnost V. Kričevskoj. To je vždy záležitost volby a Rus, který by tuto odpovědnost pojímal stejným způsobem jako pan Kolařik by byl stejně v právu jako VK.

Ale jde mi o faktickou historickou chybu. Většina slovanských národů se od panslavismu nemusela nijak emancipovat, prostě u nich nebyl či živořil na okraji - Češi, Poláci, Chorvati, Slovinci a do značné míry velmi dlouho i Srbové.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-ledy-se-hnuly-rusum-a-belorusum-v-cesku-svitla-nadeje-196343#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=ZSv4YTymFH0-202204011016&dop_id=196343&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

s tím, co jste napsal o paní Kričevské a jejím pocitu viny za ruský režim souhlasím, ale myslím, že se právě na tom ukazuje, jak je "vina" těžko racionalizovatelná věc, má mnoho rovin a ne všechny mají přímý vztah k jednotlivým zločinům.

Tohle už je spíš náboženská, spirituální kategorie, kdy je vina jakási zvnitřněná zodpovědnost za celek, za jaký jednotlivec prostě odpovědnost nenese. Asi si trochu dovedu představit, že i ti Rusové, kteří se vždy drželi stranou oficiální propagandy nebo se stavěli proti ní, teď cítí, že selhali, že mohli dělat víc.

My můžeme říkat, že je to nesmysl, a budeme mít pravdu, ale to je toho pocitu viny nezbaví. Když je budeme přijímat jako přátele a udržovat s nimi kontakty a pomáhat jim, asi uděláme pro to nejvíc, co se dá...

o invazi do Afghánistánu a jejích důsledcích jsem psal naposledy loni v létě. Odhaduji, že kdybych si spočítal své články kritické k USA (a jeho spojencům, jako je Izrael) a k Rusku, tak těch prvních bude víc. Ale o to asi nejde. Snažím se řešit to, co se právě děje, a nějak se k tomu postavit.

Přiznávám ale jako jistou svou vinu, že třeba konfliktu v Jemenu jsem se opravdu věnoval málo, méně, než by zasluhoval. Díky za to popíchnutí.

Děkuji za to upřesnění k panslavismu, máte pravdu, panslavismus byl asi ve všech uvedených zemích vždy okrajový. Šlo mi o přirovnání k národnímu obrození, které se teď do jisté míry završuje na Ukrajině - asi i jazykově, když, jak se zdá, i část rusky mluvících Ukrajinců opustí ruštinu a přijme i jazykovou ukrajinskou identitu. Zatím jsem zaregistroval nějaké náznaky, samozřejmě se to nemusí stát, nebo ne ve většinovém rozsahu.

třeba si ty vaše ostatní články někdy přečtu.

„... Je to totiž podobné, jako když někdy děti cítí vinu za rozvod svých rodičů.“

------------------------------

Děti za rozvod svých rodičů nemohou, pokud ale přeberou vzorce jejich chování, mohou pak za rozvod svůj vlastní - čili rozvedení rodiče do určité míry mohou za budoucí rozvody svých dětí, vnuků...

Člověku pak dojde, že slova, která se z našeho hlediska jeví tak nějak hloupě - nepochopitelně a nespravedlivě, mohou být prostě popisem situace:

„... Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení...“

Totéž pochopitelně platí třeba i pro (v rámci nějakého kolektivu) „zděděnou“ mentalitu, například ruský nacionalismus. Konkrétní jednotlivec za něj třeba nenese konkrétní vinu, protože k němu v rámci společnosti mohl přijít jako „slepý k houslím“.