Ruská válka a kolektivní vina

Filip Outrata

Mnozí Rusové a Bělorusové žijící v ČR protestují proti Putinově válce. V důsledku toho jim hrozí perzekuce, mohou přijít o víza. Vystupovat proti uplatňování kolektivní viny v čase války není projevem slabosti, naopak nás to činí silnější.

Měsíc po vypuknutí války se v Praze, souběžně s celosvětovou vlnou masových projevů solidarity s Ukrajinou, konal protest Rusů proti Putinově válce. Foto Michal Čížek, AFP

V prvních dnech po ruském napadení Ukrajiny se na českých sociálních sítích rozběhla také debata o tom, jestli Rusové, zejména ti žijící v České republice, agresi dostatečně odsoudili. Do debatních vláken na Facebooku přibývaly odkazy na prohlášení jednotlivců i celých skupin, informace o peticích a protestech v Rusku. Nebylo jich málo, přesto se velmi často ozýval názor, že to ani zdaleka nestačí, že to je jen hrstka z více než 140 milionů obyvatel Ruské federace.

V pozadí často emotivních hlasů stálo přesvědčení, že je povinností každého občana Ruska, ať už žije kdekoli, agresi svého státu jednoznačně odsoudit. Ti radikálnější diskutující mínili, že pokud tak neučiní, musí být všichni Rusové považováni za nepřátele. Jiné hlasy upozorňovaly na to, že je snadné požadovat jasné veřejné odsouzení, když nám tady nehrozí drakonické tresty, které se za nesouhlas s počínáním vlastního státu a jeho armády dnes udělují v Rusku.

Válka neodvratně nastoluje princip kolektivní viny. Těžko se mu dá uniknout. Veřejný prostor, média a sociální sítě zaplavují vyhrocené emoce, stejně vyhrocené názory. Někteří komentátoři, jako například Alexandr Mitrofanov, vyslovili na adresu Rusů slova, která by v jakémkoli jiném kontextu byla zřejmě považována za paušálně odsuzující, nebo dokonce rasistická a podněcující k nenávisti.

Rusové podle Mitrofanova mají „v krvi jed“ a nebudou „fungovat“ jinak — demokraticky — dokud ten jed z krve nedostanou. Přirovnání k jedu v krvi nemělo odkazovat k nečistotě krve či podřadnosti rasového původu, ale k působení ideologické propagandy, která se zažírá hluboko do lidské osobnosti a těžko jí lze uniknout.

Přesto z používání takto silných slov a přirovnání neblaze známých z jiných dob — „židovský jed“ — mrazí. A také to zcela opomíjí fakt, že ne všichni v Rusku oficiální propagandu sdílejí, nebere to v úvahu či jako nepodstatnou opomíjí existenci těch, kdo tento „ideologický jed“ v krvi nemají, ačkoli by jej, jsouce vystaveni stejné propagandě jako zbytek populace, v sobě mít měli.

Ve vztahu k Rusku a Rusům jako by dnes bylo minimálně v prostoru sociálních sítí, ale nejen tam, povoleno cokoli. A nejen povoleno, ale i schvalováno či vyžadováno, protože se to bere jako nutná obrana proti agresi, kterou přece Rusko rozpoutalo a rozpoutává.

Objevují se případy rusofobie, napadání rusky mluvících osob — ti přitom často nepocházejí z Ruska, ale z jiných postsovětských zemí, včetně Ukrajiny. „Táhni domů, ty ruskej zmr*e“, slyšeli ve vlaku mladí Ukrajinci odjíždějící narukovat, to slovo se na sociálních sítích používá s až obsesivním zalíbením („přeju smrt všem ruským zmr*ům“).

Nikdy jsem je v takovéto intenzitě neviděl používat. Málokdy se přitom rozlišuje; na této úrovni to snad ani nejde, nebo je nerozlišování záměrné, protože co nejjasnější představa nepřítele — tedy všichni Rusové, ne pouze ruská vláda a ti, kteří ji podporují —, umožňuje nejlépe nasměrovat a uvolnit ze sebe hněv a bezmoc tváří v tvář válce, ale i vlastní strach z ní.

Rusové a Bělorusové v pasti

Mnozí občané Ruska a Běloruska žijící dlouhodobě v České republice se po invazi dostali do pasti, protože bez ohledu na to, zda podporovali či podporují Putinův či Lukašenkův režim, jsou proti nim uplatňována paušální restriktivní opatření, nebudou mít možnost získat a prodloužit víza, hrozí jim, že se budou muset vrátit do zemí, kde by byli vystaveni postihům. I ti, kteří byli vždy v opozici proti režimu panujícímu ve své zemi a účastnili se protestů, tak nyní najednou spadají do kategorie nepřátel.

Je to spravedlivé? Jeden směr úvah dnes říká, že je takové opatření správné, protože je třeba veškerými možnými prostředky zvýšit tlak na Rusko a všechny jeho obyvatele, aby se konečně masově postavili proti režimu a svrhli ho. Proti tomu ovšem stojí názor, že v případě Rusů žijících v cizině se stejně mnohdy jedná o odpůrce putinovského režimu, které už proto není třeba přimět ke změně postoje.

V jejich případě tak jde o trestání nevinných. A jedná se navíc také o ochuzení českého státu o skupinu lidí, která má pro českou společnost nemalý přínos, nejen pro svou odbornost, ale i pro pevné a osvědčené demokratické smýšlení.

Paušálním trestáním Rusů a Bělorusů se tak vlastně trestáme sami. Je to v něčem podobný princip jako ekonomické sankce, které škodí oběma stranám, a přijímají se přesto, protože důležitější je oslabit nepřítele než sám utrpět ztrátu. Opět je to dáno válkou, je to jakýsi výjimečný stav lidského života a společnosti, kdy se za přijatelné, správné, nebo dokonce nutné považuje něco, co by jindy nebylo myslitelné.

I v tomto výjimečném stavu je ale důležité dobře rozlišovat, co je opravdu nutné a prospěšné, a co nikoli. A dobře zvážit, jakou cenu přisoudíme jednotlivým lidským životům.

Měsíc po vypuknutí války se v Praze, souběžně s celosvětovou vlnou masových projevů solidarity s Ukrajinou, konal protest Rusů proti Putinově válce. Centrem města procházely tisíce protestujících, ne všichni z nich Rusové, ale jistě značná část. Jasné odmítnutí agrese a fašizace dnešního ruského státu snad bude pro mnohé dostatečným důkazem, že na Rusy či Bělorusy v České republice skutečně nelze uplatňovat princip kolektivní viny.

Válka je tragédie, která samozřejmě v první řadě postihuje ty, na něž dopadá válečné násilí, kteří přicházejí o život, o blízké, o domov. Je nutné hrůzu a nespravedlnost války zastavit, a to všemi prostředky včetně dodávek zbraní vojákům bojujícím proti agresorovi a soustředěného diplomatického a ekonomického tlaku. Zároveň je ale důležité nepřidávat ke ztrátám, jež válka nevyhnutelně působí, ještě další, které nevyhnutelné nejsou.

I v době války, a za války snad ještě víc než kdy jindy, je důležité dívat se na druhého především jako na člověka, jako na svého bližního. Nepovažovat automaticky za nepřátele občany země, kteří často vystupují proti jejímu režimu, jenž se dopouští zločinů. Nepodlehnout principu kolektivní viny a zachovat si schopnost rozlišování není projev slabosti či naivity.

Naopak nás to činí silnější tváří v tvář hrůze, která nakonec ubližuje úplně všem. Podléhání nenávisti a kolektivní vině nás totiž zevnitř zabíjí.

Diskuse
March 29, 2022 v 13.16
Kolektivní vina

V souvislosti s 2. světovou válkou se zvažovala kolektivní vina německého národa. Na české reakci se kritizuje, že obyvatelé německého jazyka činila kolektivně vinnými za zvěrstva nacistického režimu a kolektivně je vykázala z našeho území, na docházelo i k masakrům vůči nim s více oběťmi než třeba vyhlazení Lidic.

Přesto ale německý filosof Karl Jaspers vinu svého národa zvažoval. Vedle viny morální a kriminální, které jsou individuální (a instancemi pro ně jsou svědomí a soud), existuje vina politická. Tam patří úvahy o činitelích zločinného režimu, o těch, kdo dobrovolně stáli na jeho straně a podporovali ho i o těch, kdo pasivitou umožňovali jeho pokračování.

Rusové se dopustili další agrese. V minulém století společně s nacisty rozpoutali 2. světovou válku, uchvátili kus Polska, pokusili se o Finsko, přivlastnili si Litvu, Lotyšsko a Estonsko, také Moldávii. Odebrali území dokonce i svým spojencům, mimo jiné Československu. Útok na Ukrajinu je pokračováním ruské agresivity.

Rusy kritizuje Alexandr Mitrofanov, který je sám Rus. Není to tedy kritika nacionalistická nebo rasistická. Měl jsem před pár lety rozhovor s Ruskem, který tady žil nějakých patnáct roků a vracel se do vlasti. Poseděli jsme při kafi a tehdy mi říkal: Nevěřte nám, buďte vůči nám opatrní, my nejsme Evropané, nesdílíme evropské hodnoty.

Proto jistě není namístě útočit (třebaže jen verbálně) na každého, kdo promluví rusky. Ale je v pořádku, když Rusy, kteří aktivně nebo i jen pasivně podporuji putinovskou diktaturu považujeme za součást války, v níž jsme sami zapojeni. Za protivníka. Jsme ve valce nepřímo, ale podporujeme např. finančně i jako jednotlivci Ukrajinu v odporu vůči ruskému agresorovi.

A vřelé díky Rusům, kteří proti válčícímu režimu vystupují. Vracejí do hry možnost budoucího obchodu, kulturní výměny, spolupráci ve vědě a vzdělávání, až bude (pokud bude) diktátorský režim poražen. Reprezentují to z ruské kultury, co je pro Evropu inspiraci.

JP
March 30, 2022 v 11.28
Člověk a jeho viny

Nějakou chvíli jsem zvažoval, zda mám na článek F. Outraty reagovat určitou relativizací jeho závěrů; poté jsem ale dospěl k názoru, že pozitivní úmysly autora (proti paušalizacím antiruských nálad) jsou natolik převažující, že není zapotřebí je v tuto chvíli nějak zpochybňovat.

Teď ovšem ty pochybnosti které jsem měl já vyjádřil Ivan Štampach; budiž k tomu tedy i z mé strany řečeno několik slov.

Je nepochybné, že sama záležitost je velmi problematická. Na straně jedné se zapovídá jakékoli paušalizování vin; v tomto ohledu má F. Outrata naprostou pravdu. Na straně druhé mají ovšem pravdu i jak Ivan Štampach tak Alexandr Mitrofanov, že současná ruská agrese proti Ukrajině není jenom dílem jednoho ze řetězu utrženého autokrata, nýbrž že vyplývá z hluboce zakořeněných tradic a vzorců ruského jednání a myšlení. A už sama skutečnost, jak snadno a rychle, a prakticky zcela bez odporu se v Rusku mohla - po přechodné fázi demokratizace - znovu obnovit autoritářská, antidemokratická forma státního zřízení, velmi jasně vypovídá o reálném stavu ruské občanské společnosti; o její stále přetrvávající afinitě jak k autokracii, tak i k imperiálním choutkám ruské říše.

Zpříma řečeno: na tom že v čele Ruska stojí právě Putin a že on může provádět svá šílená válečná dobrodružství, na tom svou část viny nesou i všichni ti Rusové, kteří ho znovu a znovu volili, a kteří naprosto slepě a nekriticky sdílejí jeho velkorusko-šovinistickou rétoriku.

Ivan Štampach zmínil myšlenky K. Jasperse o vině Němců na činech (a zločinech) Adolfa Hitlera. Shodou okolností právě v současné době zpracovávám (a v nejbližší době na mém webu "Humanistické dialogy" okomentuji) myšlenky jiné autorky ohledně tohoto tématu: Hannah Arendtové pojednání respektive přednášku "Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?"

Kvintesencí úvah H. Arendtové je, že ona jednu po druhé probírá a analyzuje všechny výmluvy Němců o tom, že oni "museli" spolupracovat s nacistickým režimem, že oni tedy za jeho excesy prý "nenesou vinu"; oproti tomu ale Arendtová - na základě Kantovy definice člověka jako "rozumem nadané bytosti" dovozuje, že zbavit paušálně Němce viny za fašismus by fakticky bylo totéž, jako upřít jim jejich samotnou lidskost, lidskou podstatu!

A skutečně: kdo je nadán rozumem, základní schopností rozlišovat (mezi dobrým a zlým), ten se nikdy nemůže plně vymlouvat na to, že "byl oklamán". Každý klam, každou lež je možno po určité době odhalit, demaskovat, pokud se jenom použije vlastní střízlivý, kritický rozum.

Ostatně, jeden nyní na Ukrajině zajatý ruský důstojník, poté co zjistil co ruská vojska v této zemi spáchala a páchá za zločiny, otevřeně přiznal vinu jak svou vlastní, tak ruské společnosti vůbec: "Nemysleli jsme dost vlastní hlavou!"

Každý, kdo přestane "myslet vlastní hlavou", kdo přestane kriticky přezkoumávat ta či ona dogmata, a místo toho je začne slepě papouškovat - každý takový nese svou část viny, a z této viny ho nelze v absolutním smyslu exkulpovat, pokud mu zároveň nemá být upřena jeho schopnost být plnohodnotnou lidskou bytostí.

Pane Outrato, jak byste z dnešního hlediska hodnotil postoje Karla Havlíčka Borovského nebo Františka Palackého k Rusku (viz třeba Palackého „psaní do Frankfurtu“ z roku 1848)?

Trochu s nadsázkou bych se, pane Outrato, zeptal, jak má ukrajinský voják (nebo civilista, žena s dítětem ap.) vlastně nepodlehnout principu kolektivní viny, když je ve „své vlasti“ [nevím, zda použití tohoto označení k vymezení nějakého území není dnes už nevhodné - celá Země přece „patří všem“] ostřelován vojákem ruským, u něhož ovšem nelze rozhodnout, zda tak činí z vlastní vůle a z vlastního přesvědčení, nebo zda je k takovému jednání pod pohrůžkou sankce za nesplnění rozkazu přinucen. Je tedy z morálního hlediska vlastně vůbec přípustné po ruském vojákovi na ukrajinském území střílet? Vždyť i tento potenciálně nevinný ruský voják (který je rozkazem donucen zabíjet Ukrajince včetně civilistů) je de facto pro tyto Ukrajince bližním a oni by mu správně měli odpustit, i když se proti nim (ať už tedy z vlastní vůle - nebo z donucení) proviní a zabije je.

Možná po tom ruském vojákovi na ukrajinském území Ukrajinci střílet mohou, ale jen když po něm budou střílet s láskou a budou mu přát, aby se po smrti dostal do nebe, kde se s ním možná jednou setkají a kde už po sobě střílet nebudou, neboť by to bylo zbytečné, když se v nebi už neumírá. Otázka ale je, jestli v tom nebi nedochází k výtržnostem a ke rvačkám, pokud se tam setkají lidé, kteří si navzájem svá provinění neodpustili ani svých vin nelitují, natož aby je vůbec dokázali ve svém životě rozeznat.

Otázka, jestli se v nebi uznává kolektivní, nebo snad dokonce i dědičná vina, je tedy docela zapeklitá. Kdyby se ale lidi v nebi rvali a nadávali si u toho, bylo by to docela peklo.

Ze současného hlediska je sice kolektivní vina zavrhována, ale na druhou stranu (pokud se tedy nepletu) se třeba v té tolik moderní „kritické rasové teorii“ mluví o „vině bílého muže“. Nejde náhodou o kolektivní vinu?

Podobně se princip kolektivní viny uplatňuje třeba na křesťanství (viz např. Frljić). Uplatnění principu kolektivní viny na jiná náboženství je ovšem spíše jakousi fobií z těchto ostatních náboženství.

FO
March 31, 2022 v 10.12
Panu Poláčkovi

Děkuji za rozšíření úvahy započaté Ivanem Štampachem o rozměrech viny. Je to jistě důležité a podnětné, nicméně je to vždy již paušalizující. Když se mluví o národu, společnosti jako jednom celku a zvažuje se jeho vina za něco, provádí se přiřazení kolektivní viny (a nutnosti trestu). Úvaha Arendtové o tom, že zbavit paušálně Němce viny za nacismus by znamenalo upřít jim jejich lidství, je jistě efektní, nicméně to neznamená, že by všichni Němci skutečně měli vinu za nacismus. Vždy je potřeba rozlišovat.

Jinak máte pravdu v tom, že kdo přestane myslet vlastní hlavou, přejímá propagandu, i když má kapacitu na to, aby ji rozpoznal a odmítl, je sám její součástí. Tady se ovšem bavíme o těch, kteří ji nesdílejí, naopak odsuzují.

Samozřejmě i člověk zcela kritický a trvale odmítající režim a pracující aktivně proti propagandě může cítit jistou vinu, která se asi nejvíc podobá Jaspersově kategorii metafyzické viny - jako v mnou zde odkázaném rozhovoru novinářka Věra Kričevskaja z ruské nezávislé televize Dožď. Ta doslova říká:

"Obecně si myslím, že to naše společná odpovědnost je – i moje, a to jsem přitom Putina nikdy nevolila. Celý život, posledních dvacet let, od jeho prvního funkčního období, jsem bojovala proti režimu. Přesto cítím, že to je i můj hřích."

Já se nicméně domnívám, že my nemáme právo s těmito lidmi zacházet tak, jako by byli spoluviníky, ale naopak tak, jako by byli stejně nevinní - nebo vinní - jako my sami. Ta kategorie viny, která pracuje s nedostatečným zájmem o něco, se totiž týká i nás. Mě zcela určitě.

FO
March 31, 2022 v 10.20
Panu Nushartovi

Děkuji za hned několik zajímavých podnětů. Začnu u toho ukrajinského vojáka nebo civilisty. Samozřejmě ho nemůžu nutit odsuzovat kolektivní vinu Rusů ani k tomu, aby střílel po ruském vojákovi s láskou.

Ale my jsme v jiné situaci. My nemáme před sebou vojáky ruské armády, ale Rusy (Bělorusy), kteří s agresí a politikou vlastních států nesouhlasí, dokázali ji odsoudit. To je jiná situace a podle mě by měla být jiná naše reakce.

FO
March 31, 2022 v 10.25
Další kolektivní viny

Díky za ten postřeh o "vině bílého muže". Nedávno jsem dceři četl Kiplingovy Knihy džunglí a šokovalo mě, jak přezíravě, nadřazeně a jedním slovem hnusně autor píše o indických vesničanech. To jsou podlidé, Angličané jsou neskonale lepší bytosti, dokonce i zvířata v džungli ty divochy převyšují. Tohle podle mě skutečně je vina bílého muže. Nositele nobelovky za literaturu. A všech, kteří tyhle představy sdíleli, přijímali, žili s nimi.

FO
March 31, 2022 v 10.31
Havlíček a Palacký

A ještě Váš první podnět, pane Nusharte. Myslím, že Havlíček a Palacký jsou první fází něčeho, co se završuje dnes - emancipace slovanských národů od panslavismu a ruského imperialismu.

JP
March 31, 2022 v 11.45
Kolektivní a metafyzická vina

Napřed k onomu absolutnímu přiřčení národní (kolektivní) viny Němcům ze strany H. Arendtové: pane Outrato, já v žádném případě nepřejímám schémata viny podle Arendtové zcela bez výhrad. Její rekurs na Kanta má bezpochyby své oprávnění; ale s Kantem skutečně není možno plně postihnout celý široký horizont lidského bytí. Jak jsem zmínil chystám se napsat komentář k těmto tézím Arendtové (snad už dnes); mohu předem prozradit že tento komentář bude na jedné straně velmi uznalý, ale na straně druhé také nemálo kritický.

Vůbec je nutno si uvědomit - a to je naprosto klíčový moment - že se tu (v otázce viny) prolíná celá řada různých aspektů, které navíc mnohdy působí proti sobě. Je tedy krajně obtížné, a mnohdy principiálně nemožné vyslovit nějaký naprosto jednoznačný soud, především v otázce viny kolektivní.

Co mě se týče, já jsem v žádném případě netvrdil paušální vinu všech Rusů; nýbrž výslovně těch "kteří volili Putina". To skutečně nebyli zdaleka všichni Rusové; a navíc jak známo volby v putinovském Rusku bývají zcela pravidelně falšované, takže reálný počet voličů Putina je zřejmě ještě mnohem nižší, nežli jak uvádějí oficiální údaje.

Na straně druhé ale nelze zavírat oči před skutečností, že podle provedených výzkumů (nakolik je v dané situaci vůbec možno provádět objektivní výzkumy tohoto druhu) přes 70 procent Rusů (!) podporuje Putinovu agresi proti Ukrajině. Sedmdesát procent - to je obrovské číslo; přičemž nevyprovokovaná agrese vůči druhému státu je tím nejflagrantnějším porušením jakýchkoli civilizovaných norem vzájemného jednání. Proto tvrdím: každý kdo i za těchto okolností schvaluje Putinovu agresi, je vinen; a není nic, čím by tuto vinu ze sebe mohl smýt.

-------------------------------------------

Metafyzická vina: ano, především o tu se tu jedná. Naprosto přesně to svého času v německém "boji historiků" ("Historikerstreit"), když se v Německu intenzivně diskutovalo o vině Němců na holocaustu, vystihl J. Habermas, když napsal, že s německým národem sdílí všechnu jeho tradici, jeho řeč, jeho kulturu, jeho hodnoty - a jestliže s ním sdílí a je hrdý na pozitivní činy německého národa, pak na straně druhé stejně tak musí převzít odpovědnost, pocit studu a viny za jeho zločiny.

Národ je fyzicky tvořen jednotlivci; a mravně mírou jejich svědomí. Jejich pocitem odpovědnosti za to, čeho se dopustili oni sami; ale i za to čeho se dopustil národ jehož jsou příslušníky. Já sám například vždy znovu cítím hluboký stud za zločiny českých tlup vůči Němcům po druhé světové válce; ačkoliv jsem tehdy ještě vůbec nebyl naživu, a nemohl jsem tedy na těchto vraždách mít osobně žádný podíl.

-----------------------------------

Závěrem ještě poznámka k oné výpovědi ruské kritické novinářky, že pro mnoho Rusů "je prostě jednodušší nevědět". Že vytěsňují, popírají všechny informace které by jim mohly narušit jejich pohodlný obraz světa.

Hitlerův ministr zbrojního průmyslu Albert Speer - zřejmě ten jediný z nejvyšších kruhů Hitlerova režimu, který byl později schopen sebereflexe - po válce napsal v jednom dopise z vězení své dceři, že o těžkých zločinech tohoto režimu nic definitivního nevěděl; ale sám přiznal, že to bylo dost možná jenom proto, že ani vědět nechtěl.

A nakonec napsal větu, která má skutečně svou váhu: "Ptáš se možná, co bych dělal, kdybych o tom skutečně věděl? - Obávám se, že bych i pak dělal to samé: mlčel bych!"

Co se současných příslušníků ruského národa týče, i ti se dozajista budou později vymlouvat, že o tom co se skutečně děje na Ukrajině, nic nevěděli; ale i oni se pak budou muset nechat konfrontovat s otázkou, jestli nevěděli jenom proto že vědět nechtěli; a jestli i kdyby věděli, jestli by pak stejně nemlčeli dále, ke zločinům své země, své armády, svého politického vůdce.

PK
March 31, 2022 v 19.58

Příští článek prý pan Outrata napíše pro vyváženost o zločinech USA a Západu a našem podílu na nich. Bude např. o 200 000 mrtvých, které jdou převážně na konto USA z Afghánistánu, 2 milionech dětí, kterým hrozí akutní podvýživa v Jemenu (je ale pravda, že USA nedávno přestali podporovat zde bojující Araby), obětech bombardování Srbska, po němž představitelé USA, včetně Madeliene Albrightové vydělávali na privatizacích v Kosovu, rozsáhlém vykořisťování Třetího světa Západem (detaily zde: https://a2larm.cz/2022/02/globalni-sever-vysava-z-jihu-osmdesatkrat-vice-nez-vraci-rozvojovou-pomoci-tvrdi-studie/), nesmyslných tvrdých sankcích, kterými USA dusí Kubu atd.

Po přečtení článku uvalí česká vláda na USA tvrdé sankce, zřejmě dojde i na pálení amerických vlajek... Poté si její někteří představitelé uvědomí svůj podíl viny na situaci a vstoupí do kláštera, kdo ví, možná zahanbeni i spáchají sebevraždu...

Bohatí lidé si článek na tak prestižním médiu jako je DR také přečtou a začnou vkládat svůj majetek do kádí jako husité. Z výnosů jeho prodeje budou financovat založení internacionalistického socialistického hnutí, které se brzy rozšíří po celém světě.. Západ a sever planety (zjednodušeně) přestane vykořisťovat Východ a jih. Zmizí terorismus frustrovaných, všichni se budeme mít stejně, ne dobře, ale alespoň průměrně či spíše možná lehce podprůměrně...

Těším se :-)

JD
March 31, 2022 v 22.02
Zpátky na zem

Jak píše Filip Outrata: "My nemáme před sebou vojáky ruské armády, ale Rusy (Bělorusy), kteří s agresí a politikou vlastních států nesouhlasí, dokázali ji odsoudit."

Takže nejde teď o to filozoficky rozebírat otázku viny, ale jak těm lidem prakticky pomoci, aby se nemuseli vracet do Ruska nebo Běloruska, pokud už nemají udělené vízum.

MP
April 1, 2022 v 13.11
Filipovi Outratovi

Pojem kolektivní viny není zrovna snadné téma pro fejetón. A je vždy nutné odlišovat odpovědnost, kterou individuálně přijímám za kolektiv, kterému jsem zavázán, přestože jsem si ho nevybral (dejme tomu odpovědnost za anticigánské jednání českého národa v průběhu minulých sta let) -- odpovědnost individuální, která může motivovat mé další jednání. Solidární odpovědnost V. Kričevskoj. To je vždy záležitost volby a Rus, který by tuto odpovědnost pojímal stejným způsobem jako pan Kolařik by byl stejně v právu jako VK.

Ale jde mi o faktickou historickou chybu. Většina slovanských národů se od panslavismu nemusela nijak emancipovat, prostě u nich nebyl či živořil na okraji - Češi, Poláci, Chorvati, Slovinci a do značné míry velmi dlouho i Srbové.

FO
April 1, 2022 v 22.39
Pane Kolaříku,

s tím, co jste napsal o paní Kričevské a jejím pocitu viny za ruský režim souhlasím, ale myslím, že se právě na tom ukazuje, jak je "vina" těžko racionalizovatelná věc, má mnoho rovin a ne všechny mají přímý vztah k jednotlivým zločinům.

Tohle už je spíš náboženská, spirituální kategorie, kdy je vina jakási zvnitřněná zodpovědnost za celek, za jaký jednotlivec prostě odpovědnost nenese. Asi si trochu dovedu představit, že i ti Rusové, kteří se vždy drželi stranou oficiální propagandy nebo se stavěli proti ní, teď cítí, že selhali, že mohli dělat víc.

My můžeme říkat, že je to nesmysl, a budeme mít pravdu, ale to je toho pocitu viny nezbaví. Když je budeme přijímat jako přátele a udržovat s nimi kontakty a pomáhat jim, asi uděláme pro to nejvíc, co se dá...

FO
April 1, 2022 v 22.45
Pane Krupičko,

o invazi do Afghánistánu a jejích důsledcích jsem psal naposledy loni v létě. Odhaduji, že kdybych si spočítal své články kritické k USA (a jeho spojencům, jako je Izrael) a k Rusku, tak těch prvních bude víc. Ale o to asi nejde. Snažím se řešit to, co se právě děje, a nějak se k tomu postavit.

Přiznávám ale jako jistou svou vinu, že třeba konfliktu v Jemenu jsem se opravdu věnoval málo, méně, než by zasluhoval. Díky za to popíchnutí.

FO
April 1, 2022 v 23.01
M. Profantovi

Děkuji za to upřesnění k panslavismu, máte pravdu, panslavismus byl asi ve všech uvedených zemích vždy okrajový. Šlo mi o přirovnání k národnímu obrození, které se teď do jisté míry završuje na Ukrajině - asi i jazykově, když, jak se zdá, i část rusky mluvících Ukrajinců opustí ruštinu a přijme i jazykovou ukrajinskou identitu. Zatím jsem zaregistroval nějaké náznaky, samozřejmě se to nemusí stát, nebo ne ve většinovém rozsahu.

PK
April 2, 2022 v 20.35
Rozumím pane Outrato, děkuji za reakci,

třeba si ty vaše ostatní články někdy přečtu.

„... Je to totiž podobné, jako když někdy děti cítí vinu za rozvod svých rodičů.“

------------------------------

Děti za rozvod svých rodičů nemohou, pokud ale přeberou vzorce jejich chování, mohou pak za rozvod svůj vlastní - čili rozvedení rodiče do určité míry mohou za budoucí rozvody svých dětí, vnuků...

Člověku pak dojde, že slova, která se z našeho hlediska jeví tak nějak hloupě - nepochopitelně a nespravedlivě, mohou být prostě popisem situace:

„... Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení...“

Totéž pochopitelně platí třeba i pro (v rámci nějakého kolektivu) „zděděnou“ mentalitu, například ruský nacionalismus. Konkrétní jednotlivec za něj třeba nenese konkrétní vinu, protože k němu v rámci společnosti mohl přijít jako „slepý k houslím“.

To, k čemu jsme takhle přišli (co jsme „podědili“ od předků nebo přijali od společnosti), pochopitelně nevnímáme jako nějaký „cizí (nepatřičný) element“, a to i když nám to pak v životě působí problémy. My si ty problémy nedokážeme vysvětlit (vždyť „my jsme přece normální“ = stejní jako naši rodiče; stejní jako společnost okolo nás) a hledáme tedy příčinu mimo nás: „A proč nás Rusy vy Češi vlastně nemáte rádi?“

+ Další komentáře