Spílání Rusku
Petr MinaříkByť se to zdá dnes nepředstavitelné až nemožné, největším vítězstvím demokratických zemí a největší porážkou kremelské diktatury bude stabilizace Ruska a jeho postupné začleňování k zemím Evropy.
Barbarská válka, kterou Putin a jeho lidé rozpoutali na Ukrajině, v nás vyvolává spravedlivý hněv, který potřebujeme zaměřit na konkrétní cíl. Do záplavy emocí a solidarity s trpícími Ukrajinci se nejen nevejde teze, že největší obětí Ruska jsou sami Rusové, ale dokonce ani takové maličkosti jako Ruská vejce či Ruská zmrzlina. V normálních časech by odvaha majitelů přejmenovat zlínských hotel Moskva po více než třiceti letech od Sametové revoluce působila roztomile komicky. Dnes je svědectvím, že jsme ve dvacátém století nedávali pozor a naučili se jen opravdu málo.
Rozumím ukrajinským kolegům a přátelům, kteří nechtějí mít nic společného s ruskou kulturou. Akceptuji i to, že někteří spisovatelé z Ukrajiny odmítají vystupovat s exilovými běloruskými autory. Ukrajina je ve válce a jen těžko teď lze na Ukrajině evangelizovat ve prospěch Čajkovského hudby nebo Tolstého románů. Krvavá invaze a stovky mrtvých zkrátka nejsou cesta k tomu, aby vás lidé kolem měli v lásce — ale to v Kremlu zase nepochopili.
Důsledné opakování starých chyb ruské politiky, například té, že když nás nemají dost v úctě, tak jim dáme, pro lásku boží, pár facek a kopanec k tomu, má až religiózní charakter. Jako by v té velké říši skutečně věřili tomu, že jen rituální repeticí lze dojít konečné blaženosti.
Drobně prosakující odmítavost všeho ruského a znovu nastolování principu kolektivní viny v zemích Západu vykazuje schizofrenní rysy. Používání zobecňujících a nacionalistických tezí by klidně sneslo pochvalu od samotného Putina. Že je nějaký národ horší než druhý, že někdo je vinen jen příbuzenstvím, to jsou arsenály moskevské propagandy a základní metodologie byzantského politického života. Bylo by smutnou zprávou, že nakonec nebudeme muset s putinovským Ruskem bojovat, začneme-li myslet jako oni.
Nejde přejít ostrou rétoriku Evropanů, ze které by si nezasvěcený mohl domýšlet, že už zítra mašírujeme na ukrajinskou frontu bojovat za společné hodnoty našich civilizací, aniž bychom zmínili, že právě tito Evropané jsou sponzory současného Ruska. Vedle války se totiž bojí taky zimy (a snížení HDP), a tak denně posílají miliony eur do mírně sankcionovaných moskevských bank. Vedle našich pečlivě hrazených účtů za plyn a ropu je přímá pomoc Ukrajině jen odpustkovým desátkem.
Nejde o etiketu při stolování a měření počtu expresivních výrazů. Konečně eskalace vztahů s Ruskem nám druhotně může přinést také prozření v souvislostech s pěstováním umělé korektnosti, která se leckde přehoupla z užitečného nástroje do starých ověřených kolejí „jinak se mluví doma, jinak na veřejnosti“.
Když to jde, tak se většina společnosti ráda nechá strhnout s davem fanoušků, kteří potřebují jenom vědět, kterým směrem je tribuna klubu našeho nepřítele. Ale proč ne, občané bezpečného a bohatého světa mají taky své chutě a potřebují si zanadávat, když jinak prakticky nemůžou dělat vůbec nic.
Doopravdy nebezpečné jsou sklony některých myslitelů, zvláště těch východoevropských — přirozeně, mají s Ruskem nejvíce špatných zkušeností —, kteří jsou pod dojmem chování Ruské federace připraveni popravit celé Rusko jednou provždy. Téměř se zdá, že balík univerzalistických doktrín lidských práv, náboženské a národnostní tolerance platí pro všechny, jen ne pro ty zpropadené Rusáky.
Výkladem hrůzné minulosti a hanebné přítomnosti myslitelé dovozují, že Rusové jiní nebudou, nemůžou a že bylo a je naivní se touto zemí vůbec zabývat. Jestřábí rusofobie těchto intelektuálů, pro které je Rusko bez šance na nápravu, je jen bianco šekem kremelským ideologům, kteří si jej nechají proplatit v kterémkoliv soudobém nebo budoucím konfliktu. Bez alespoň částečné podpory těch, pro které má Rusko zlo vepsáno ve svém DNA, by jen těžko v Moskvě věštili zjevení velkého Ruska řízeného prozřetelností, které porazí všechny své nepřátele.
Komentář●Katharina Pistorová
Cesta od léčby šokem v Rusku devadesátých let k dnešní válce na Ukrajině
Putinovo Rusko se cítí poníženo a uraženo. Je to součást tamní technologie moci, skrze kterou se dá centrálně řídit celá země a vysvětlit cokoliv. Za svůj stav si Rusko nepochybně může především samo. Nepochopilo, že na Západě neexistuje reálná síla, která mu za odměnu odzbrojení a mírového kroku vpřed z devadesátých let pomůže pracovat na jeho políčku.
Spolupráce se Západem je jiná, než si Rusové (stejně jako další východoevropské země) představovali. Na druhé straně dlouhých jednacích stolů sedí politici svázaní čtyřletým mandátem, bez prostředků a mocí nad kapitálem, který u nich ovládají jednotlivci. Jejich sliby tak nemají cenu ani padajícího rublu.
Tu práci za Rusko nikdo neudělá, nikdo nezištně nepomůže. A Rusku tikají demografické hodiny, rodí se nová mocná Čína a jediné, co vládnoucí diktatura umí, je sáhnout ke starým neosvědčeným postupům. Když nás nemají rádi, budou se nás bát.
To všechno ale neznamená, že bychom se mohli chovat jako oni. Putina je třeba porazit, Ukrajinu osvobodit. Ale přemýšlet musíme i o novém Rusku. Byl to Václav Havel, který, v jednom ze svých nejsilnějších projevů, v Kongresu USA v roce 1990, pronesl slova o podpoře Sovětského svazu, která je pro nás, tedy tehdejší Československo, důležitější než cokoliv jiného.
Byť se to zdá dnes nepředstavitelné až nemožné, největší vítězstvím demokratických zemí a největší porážkou kremelské diktatury bude stabilizace Ruska a jeho postupné začleňování k zemím Evropy. Proces bude trvat nejspíš desítky let, ale je to investice, která se nám nejen vyplatí, ale kterou jsme povinni vykonat. V odhodlání bojovat za stejná práva pro všechny se totiž odzrcadlí, jestli je náš svět pokusem o život v pravdě, nebo jen lží maskovanou slogany o pravdě.
V zásadě bezpochyby pravda; ale jde o to, jestli autorův odhad "proces bude trvat nejspíš desítky let" není stále ještě příliš optimistický.
Dokud/pokud bude u moci Putin, není na nějakou vnitřní nápravu ruské společnosti samozřejmě ani pomyšlení. A i když Putin padne/časem odejde - kdo přijde po něm? Nějaký upřímný reformátor? Liberálové západního typu mají v současné ruské společnosti jenom minimální rezonanci. A ti z Rusů, kteří jsou liberálně orientováni, jsou už většinou sami v emigraci.
V určitém smyslu by paradoxně nakonec největší naději pro současné Rusko mohli znamenat - ruští oligarchové! Neboť jsou to právě oni, kteří utrpí obrovské ztráty v důsledku západních sankcí; a jsou to tedy oni kteří budou nejlépe vědět, že takové excesy jako za Putina si Rusko už nikdy nemůže dovolit. A kteří tedy budou mít zájem, aby ruský stát byl alespoň v zásadě standardní, vypočitatelný, řádně fungující. Který by zase mohl pěstovat standardní komerční styky se západním světem.
Všechno záleží na tom sevřít Rusko ekonomicky natolik do kleští, že by se nevyhnutelnost zásadních politických změn stala zřejmou jak vrstvě vládnoucích oligarchů, tak i většinové ruské populaci.
„Ruští oligarchové ... tedy budou mít zájem, aby ruský stát byl alespoň v zásadě standardní, vypočitatelný, řádně fungující.“
Standardní, řádně fungující... Patrně máte, pane Poláčku, na mysli „bezduchý konzum“, který by té hluboké a tajemné ruské duši konečně umožnil zapomenout - vytěsnit smysl lidského žití a stát se tak standardním konzumentem v prostředí kapitalistického produkčního systému.
„Třetí Řím“ by tak konečně byl poražen tou Putinem proklínanou „babylonskou děvkou“. ;-) ;-)
"Koho že sliby "nemají cenu ani padajícího rublu"?
Samozřejmě že - západních politiků! Inu, jak jinak."
Kdepak pane Minaříku, tohle vám kádrovák Kolařík neodpustí. Tím jste se ocitl na jeho černé listině "kremlobotů", i když vás tak zatím explicitně neoznačil... (-:
Jen abych Vám rozuměl:
Rusku nikdo nepomůže s prací na jeho políčku odměnou za to, že když prohrálo studenou válku, tak ji neukončilo krvavými, vojensko-strategickými cíly nezdůvodnitelnými masakry. Nebo za to, že odešlo z Afghanistánu, ačkoliv jeho vojska nebyla ve stavu, kdy mohla ještě dalších deset let vést nevyhratelnou válku?
Ano, jsem vděčný Gorbačovovi za to, že ukončil ten příběh kultivovaně a rozumně. Ale při nejlepší vůli nechápu, jak by to kohokoli na západě zavazovalo k tomu, abychom podporovali možnost malinké ruské věrchušky si pořizovat další jachty, zámečky v Karlových Varech a na Riviéře, fotbalové kluby v Británii.
Chápu, že se velká část část obyvatel ruské federace cítí zrazena, ponížena a hledá k objekt k nenávisti za své zmrzačené možnosti života. A chápu, že ruští technologové moci kanalizují tyto resentimenty vůči nacistické Ukrajině a perfidnímu západu. Není divu, jinak by příliš mnoho lidí mohla začít uvažovat o sociální nerovnosti v současné ruské společnosti, která má obdobu jen v manchesterském kapitalismu. Jenomže resentimenty se nikdy ani neodstranily, ani neutlumily tím, že se hýčkaly a že kladl se důraz na pochopitelnost mylných domněnek, z nichž vznikly.
A jděte k šípku s národními špatnými vlastnostmi jak Ruska, tak východoevropských zemí. Ani státy, ani národy nic takového nemají. (mimochodem v češtině se, vážený autore, ta geografická oblast, do které patří větší část Polska, Česká a Slovenská republika, Maďarsko, Slovinsko a část Rumunska jmenuje střední Evropa a pak tu máme balkánské země).
Souhlasím s Vámi, nejlepším výsledkem války by -- kromě osvobozené Ukrajiny, samozřejmě -- byl odblokovaný emancipační vývoj v Ruské federaci. Jen představa, že by k tomu odblokování mohl významně přispět západ působí zcela nereálně.
Pane Minaříku,
před rokem jste napsal, že Rusko je třeba obejmout.
https://denikreferendum.cz/clanek/32623-rusko-je-treba-silne-obejmout
Frank-Walter Steinmeier už si to nemyslí: „Neuspěli jsme s vytvořením společného evropského domu, jehož součástí je i Rusko. Neuspěli jsme s přístupem zapojit Rusko do společné bezpečnostní architektury.“
Změnit Rusko asi nejde nejde tak snadno, jak si myslíte. Přečtěte si Havlíčkovy „Obrazy z Rus“ nebo to slavné Palackého „psaní do Frankfurtu“. Tu velkoruskou mentalitu - přesvědčení o jakémsi „výjimečném poslání ruského národa“ ale bohužel najdete i tam, kde byste to prostě nečekal - třeba u Dostojevského (viz „Deník spisovatele“).
Tu mentalitu snad může změnit jenom „bezduchý konzum“. To ale nepůjde, musíme zachránit planetu.
Spíše než obejmout - oni, pane Minaříku, psychologicky potřebují prostě prohrát, ale prohrát nemohou, protože Rusko není možné nijak porazit.
Jestliže se ale Rusko po „nevýhře“ rozpadne, bude to jako kdyby Severní Sentinel měl nejsilnější jaderný arzenál na světě (nikdo už žádné „Budapešťské memorandum“ nepodepíše) a my budeme ještě vděčni Číně za jeho kolonizaci.
„... kanalizují tyto resentimenty vůči nacistické Ukrajině...“
----------------------------------
Aha, no tak bychom snad, pane Profante, mohli být nacistickému Rusku vděční alespoň za to, že nacistickou Ukrajinu denacifikuje, když už se tedy žádný jiný důvod vděčnosti nenajde.
(„Jděte k šípku s národními špatnými vlastnostmi ... východoevropských zemí. Ani státy, ani národy nic takového nemají.“)
Pokud autor pan Minařík sleduje diskusi a může se do ní zapojit, rád bych se zeptal na ty ukrajinské spisovatele, kteří odmítají vystupovat s exilovými běloruskými autory. To mi přijde nesmírně smutné a zbytečné.
Když se Madeleine Albright zeptali, zda je 500 000 mrtvých iráckých dětí v důsledku amerických sankcí přijatelná cena za to, že USA nepůjdou znovu do války, řekla, že ano. V Afghánistánu, Iráku a Jemenu za sebou nechali USA stovky tisíc mrtvých, ale fanatický rusofob Putna bude donekonečna mluvit o hladomoru na Ukrajině, který ano, byl něčím zvráceným, ovšem odehrál se před téměř 90 lety a pod naprosto jinou vládou!
Hrůzy Stalinovy vlády odsoudil už tři roky po jeho smrti, i když nedostatečně, Chruščov a podporoval např. do určité doby Solženicyna. V tomhle Putna zase lže. A kdy přijde nějaká reflexe za jejich zločiny od USA?!
To bych ovšem mohl také vzpomenout starších zločinů západního imperialismu. Např. hladomor v Bengálsku, Irsku a všechna ta zvěrstva, která páchali západní evropské státy ve svých koloniích. Nebo na běžně rozšířenou dětskou práci, nízký věk dožití dělníků atd. Také miliony mrtvých. A právě na to, i když přehnanou a opět brutální formou, reagoval komunismus třicátých let.
Vzpomeňme pak možná také, jak to všechno začalo. To takhle připluli angličtí osadníci do Ameriky. Moc se jim tam nedařilo, sužovaly je hlad a nemoci. Až jim pomohli a poradili Indiáni, že musí např. zasít kukuřici a pohnojit je rybami. No, víme jak se nakonec chudákům Indiánům "příslušníci vyspělé západní civilizace" odměnili. Na Kubě (ale to byli pro změnu samozřejmě Španělé), měli na zabíjení domorodců speciálně vycvičené velké psy, Indiány tam chtěli nechat upracovat k smrti, ale zjistili, že černoši se na to hodí lépe... Zas tolik se od té doby nezměnilo. Pro příslušníky střední a vyšší třídy ze Západu májí životy ostatních lidí na planetě, ale i chudších spoluobčanů, často malou cenu.
„... všechna ta zvěrstva, která páchali západní evropské státy...“
„... byl něčím zvráceným, ovšem odehrál se před téměř 90 lety...“
Pane Krupičko, hlásíte se spíše k progresivismu - k jeho myšlence, že západní civilizace je od kořene špatná a méněcenná, nebo se hlásíte spíše ke konzervativní levici, kterou naopak mnozí progresivisté často považují za rasistickou?
Proč je v jednom případě časový odstup omluvou (90 let od ukrajinského hladomoru) a v druhém případě nikoliv?
Omlouvám se, že jsem to zkopíroval s chybou.
Pane Krupičko, jak máte na jedné straně pravdu že i svět Západu má své "kostlivce ve skříni", pak na straně druhé srovnáváte nesrovnatelné. Jestliže velký hladomor (nejen na Ukrajině) byl přinejmenším zčásti důsledkem cíleného Stalinova teroru, pak nic z toho co jmenujete Vy (přinejmenším z posledního století) takovéto znaky neneslo. Například to že bojům znepřátelených náboženských a politických frakcí v Iráku či Afghánistánu padlo za oběť tolik a tolik životů, to není možno bezprostředně označit za vinu Američanů. Toto skutečně nebylo jejich cílem, jejich úmyslem.
No já nevím, pane Poláčku: je snad Putinovým cílem vraždění Ukrajinců, nebo je to pouhý prostředek, který je „posvěcen“ cílem ovládnout Ukrajinu?
Z podobného hlediska cílem Američanů v Iráku a v Afghánistánu jistě smrt civilistů nebyla, byl to možná (z jejich pohledu) tolerovatelný prostředek k dosažení jiného cíle.
Z jiného pohledu pochopitelně ten prostředek (ty nutné civilní ztráty) tolerovatelný zase není. Rozdíl mezi Ruskem a USA může být v tom, zda jde o „chtěný“ či „nechtěný“ (ale nutně předpokládaný) prostředek.
Pane Nusharte, cílem Putina je víceméně přímá anexe Ukrajiny, vymazání Ukrajinců jako svébytného národa. Což spadá pod definici genocidy. Něco takového Američané v Afghánistánu v žádném případě nezamýšleli. Jejich cílem bylo zřídit tam standardní demokratický systém vládnutí; což je asi tak poslední, o co by se jednalo Putinovi.
Nemáte pravdu. Deklarované cíle Putinova tažení v době, kdy se nevrátil k "osvobození" obou separatistických republik jakožto "cíle speciální vojenské akce", zněly: Politické sjednocení Velkorusů a Malorusů a denacifikace. To nebyl program genocidy. Dokonce ani takové odpornosti jako Segejcevovy bláboly na Ria.ru, které šly mohem dál než Putinovy projevy, nepředstavují program genocidy.
Je samozřejmě otázka, zda některé válečné zločiny, kterých se ruská armáda na Ukrajině dopustila, nemohou naplňovat skutkovou podstatu genocidního jednání a zda má vůbec smysl se dohadovat o kvalifikaci takových zločinů pod úroveň "zločinů proti lidskosti".
Prostě Putin je odporný diktátor, který patří před soud pro zločin agresivní války a opakovaných zločinů proto lidskosti, ruská armáda prokázala svoji naprostou nedisciplinovanost, když nebyla schopná udržet elementární disciplínu a svoloč v ní rabovala, vraždila a mučila. A je toho víc dost, takže si ještě nemusíme vymýšlet jeden z mála zločinů, který se ta odporná banda nedopustila.
I kdyby to, pane Poláčku, bylo přesně tak, jak píšete, a cílem Američanů by bylo zřídit v Afghánistánu standardní demokratický systém vládnutí, zkuste přemýšlet, jestli tento západní systém vládnutí je pro Afghánce standardní. Pakliže pro ně standardní není a přesto by jeho zavedení v Afghánistánu mělo být považováno za legitimní cíl, implikovalo by to hypotézu o nadřazenosti kultury, pro kterou tento západní demokratický systém vládnutí standardní je, nad kulturou, pro kterou tento systém vládnutí standardní není. Tato hypotéza by ovšem byla zároveň v rozporu s progresivistickými (humanistickými?) východisky (na která se často odvolávate zase jinde), tedy s progresivistickými či humanistickými východisky o rovnosti kultur, popřípadě s vnímaním té kultury západní jako kultury utlačovatelské.
Obviňovat západní kulturu, že je vůči ostatním kulturám v nespravedlivé pozici utlačovatele a současně tvrdit, že jejím legitimním cílem má být rozšiřování západního systému vládnutí do ostatních kultur, to je přece poněkud nelogické. Co si o tom myslíte, pane Poláčku?
Po třicetihodinovém non-stop vykořisťování od reprezentantů (asi) českého kapitálu a době strávené následným spánkem jsem se dostal k počítači. Můj příspěvěk už asi nebude aktuální a vlastně už stejně nevím co jsem chtěl říci :-) Asi něco ve smyslu, že tu s nikým nesouhlasím :-)
A také se omlouvám za prznění češtiny.
Vy máte třicetihodinovou pracovní dobu, pane Krupičko?
Co si o tom myslíte, pane Poláčku?
(viz 9. dubna 2022 v 22.23)
Tak třeba v Iráku Američané a jejich spojenci zcela určitě usilovali o demilitarizaci. Tedy přesně o to, o co se iracionálně pokouší Rusko na Ukrajině, i když to není Ukrajina, ale právě Rusko, kdo by ji nutně potřeboval. A nechme stranou, že to bylo na základě nepravdivých informací.
Nicméně nazvat to pokusem o vnucení západního modelu demokracie je přehnané. Chtěli, aby si Iráčané vládli sami. Bez toho, aby jejich stát napadal sousedy, poskytoval zázemí teroristům nebo trávil vlastní menšiny chemickými zbraněmi. Prostě si mysleli, že když svrhnou doktátora a vojensky zajistí pořádek do doby, než si Iráčané sami nějak začnou vládnout (jako nástroj nabídli demokracii), že to bude OK.
Tak vražednou sektářsko-kmenovou řež, jakou tímto mylným předpokladem vyvolali, to ale myslím nikdo nečekal.
Stejně gigantický omyl, jako ruský předpoklad, že je na Ukrajině budou vítat jako osvoboditele.
Rusové na Ukrajině jsou -- a Američané v Iráku byli -- většinově bráni jako okupanti.
Celkově je tenhle článek jeden z těch, které se na DR pravidelně objevují k jakémukoliv problému.
Velké oči, velké slova, na závěr gigantické úkoly, které nás čekají ........... jen jaksi nikdy nic o tom, co přesně a jak udělat. Nic konkrétního.
A jak pravil pan Profant -- vliv Evropy na ruskou emancipaci neradno přeceňovat.