Iryna, Albina, kříž a čas usmíření

Filip Outrata

Společná přítomnost ruské a ukrajinské ženy pod křížem při velkopáteční křížové cestě v římském Koloseu vyvolala kritiku z ukrajinské strany. Jakkoli lze důvodům kritiky rozumět, gesto usmíření má svůj význam. A je dobře, že se odehrálo.

I papež František se kvůli gestu smíření — zdravotní sestry a kamarádky Ukrajinka Iryna a Ruska Albina na obrázku během velkopátečního rituálu v pozadí společně drží kříž při třináctém zastavení u Kolosea — stal terčem kritiky. Foto Filippo Monteforte, AFP

Tváří v tvář smrti je ticho výmluvnější slov. Smrt je všude kolem. Zdá se, že život ztratil cenu. Všechno se změní během pár vteřin. Naše životy, naše dny, bezstarostná krása zimy, provázení dětí do školy, práce, objetí, přátelství… všechno. Všechno najednou ztratilo smysl a cenu.

„Kde jsi, Pane? Kde se skrýváš? Chceme zpátky život, který byl předtím. Proč tohle všechno? Co zlého jsme udělali? Proč jsi nás opustil? Proč jsi opustil naše národy? Proč jsi takto rozbil naše rodiny? Proč už necítíme touhu snít a dál žít? Proč je v mé zemi temno jako na Golgotě?“

Už nám nezbyly žádné slzy. Hněv vystřídala rezignace. Víme, že nás miluješ, Pane, ale tu lásku necítíme, a to nás přivádí k zoufalství. Ráno se probudíme a chvilku se cítíme šťastní, ale pak si uvědomíme, jak těžké bude smířit se s tím vším. Kde jsi, Pane? Promluv k nám v tomhle mlčení smrti a rozdělení, nauč nás být tvůrci pokoje, být si bratry a sestrami, a obnovit to, co právě teď ničí bomby.

Tento text, modlitba připravená společně s ukrajinskou a ruskou rodinou, měl zaznít na třináctém zastavení křížové cesty s papežem Františkem v římském Koloseu na Velký pátek, 15. dubna 2022. Třinácté zastavení je zastavením Ježíšovy smrt na kříži. Namísto těchto slov ale nakonec zazněla jiná, podstatně stručnější: Tváří v tvář smrti je ticho výmluvnější než slova. Zastavme se proto a modleme se každý ve svém srdci za mír ve světě.

Záběry dvou žen, Ukrajinky a Rusky, v mlčenlivém zastavení pod křížem při třináctém zastavení obletěly svět. Pro mnohé se staly dojemným a výmluvným symbolem naděje ve smíření. Na ukrajinské straně ale vzbudilo rozhodnutí nechat nést kříž ukrajinskýma i ruskýma rukama nesouhlas.

Podle arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka, hlavy ukrajinské řeckokatolické církve, je takové rozhodnutí předčasné, zavádějící, ignorující kontext ruské vojenské agrese proti Ukrajině. Gesto smíření mezi oběma národy bude podle Ševčuka možné teprve poté, co „válka skončí a všechny zločiny proti lidskosti budou odsouzeny dle práva“. Je zvláště nevhodné činit takové gesto ve chvíli, kdy se připravuje nová, větší ofenzíva ruské armády na východě a jihu Ukrajiny. Výhrady vyjádřil ukrajinský velvyslanec u svatého stolce Andrij Juraš.

Podle předsedy sdružení ukrajinských katolíků v Itálii Olese Horodetského neměly ženy nést kříž společně, protože to jsou Ukrajinci, ne Rusové, kdo jsou v této válce křižováni. Horodetskyj asi správně upozornil na to, že by to měly být uprchlice a uprchlíci, kdo v této chvíli nese kříž. Ukrajinská katolická média nakonec odmítla velkopáteční bohoslužbu přenášet.

Výsledkem protestů nakonec bylo již zmíněné nahrazení připravené delší meditace stručnou a modlitba v tichu vlastního srdce. Základní symbol, přítomnost ukrajinské a ruské ženy pod křížem, ale zůstal zachován. Zůstal i nesouhlas mnoha ukrajinských křesťanů. Na druhé straně, pohled na dvě zjevně dojaté ženy, přítelkyně, z jejichž pouhých výrazů se dalo vyčíst mnoho o bolesti této války, byl opravdu silný a nezapomenutelný.

Obě ženy, ukrajinská zdravotní sestra Iryna a ruská studentka třetího ročníku zdravotní školy Albina, žijí v Římě už dvacet let. Pracují společně v centru paliativní péče římské univerzity Campus Bio-Medico. Iryna líčí okamžik, kdy se v práci setkaly těsně po vypuknutí války: „Když jsme se krátce po začátku války setkaly, měla jsem zrovna službu a Albina přišla za mnou. Obě jsme měly oči plné slz a Albina se začala omlouvat. Cítila se vinná, měla potřebu se omlouvat. Ujišťovala jsem ji, že za nic z toho, co se děje, nemůže.“

Usmíření je pracné a vyžaduje čas

Těžko si lze představit výmluvnější a univerzálně srozumitelnější symbol usmíření, než je přátelství mezi dvěma lidmi z navzájem znepřátelených národů. Navíc v situaci, kdy mezi nimi už na osobní rovině proběhlo to, co je nutnou podmínkou každého smíření: omluva, projev lítosti a účasti, a zároveň odmítnutí kolektivní viny.

Pokud má vůbec smysl gesto usmíření, které v době stále probíhající války má reálný význam coby vyjádření naděje v možné budoucí usmíření, pak právě v této podobě.

Přesto je možné se ptát, jestli takové gesto není předčasné, a ještě spíš, jestli není jakýmsi klamem, pěkně vypadajícím příslibem něčeho, co je ve skutečnosti nesmírně těžké a v tuto chvíli vzdálené. Lze se ptát, zda je správné smíření ukazovat na příkladu lidí, kteří sami nejsou válkou, zabíjením a znásilňováním přímo zasaženi, ale „jen“ patří k oběma národním komunitám postaveným válkou proti sobě, a tedy se musejí osobně potýkat s nepřátelstvím mezi nimi a překonávat je.

To všechno ale nic neubírá na síle přátelství a usmíření, které nastalo mezi Irynou a Albinou. Z takových osobních příběhů se jako mozaika skládá velký příběh národů a lidské komunity, na nich všechno ostatní stojí. Otázkou je tedy možná jen to, zda je právě teď vhodné takové gesto ukázat před celým světem, a právě při této příležitosti. Myslím, že přes všechnu kritiku to správné je. S tím, že toto gesto usmíření je jakýmsi předobrazem usmíření skutečného.

Jak řekla při své přednášce na pražské Evangelické teologické fakultě ukrajinská teoložka ze Lvova Maria Horiacha, usmíření mezi znepřátelenými národy je pracné a trvá dlouho. Jako příklad uvedla ukrajinsko-polské vztahy, které jsou zatíženy strašlivými ukrutnostmi, jichž se na sobě obě strany v době druhé světové války a těsně po ní dopouštěly. Přesto se, díky usilovné práci a vzájemnému poznávání, podařilo z větší části toto temné dědictví překonat, a dospět dnes dokonce k přátelství a vzájemné pomoci.

Nikdy nezapomenu na zvláštní dojem, který ve mně v roce 2008, více než šedesát let po válce, vyvolalo omlouvání mých německých přátel z ekumeny, za to, co nám, Čechům a Polákům, nacistický německý stát, se kterým oni sami — ač vesměs starších ročníků — neměli naprosto nic společného, provedl. Považoval jsem to za přehnané a vlastně už zbytečné, za projev určité posedlosti omlouváním se, ale zároveň jsem musel obdivovat hloubku touhy po usmíření, kterou to vyjadřovalo.

Kdy je vhodný čas pro usmíření, je relativní. Těžko někdy může být příliš brzy nebo naopak příliš pozdě. Jisté je, že usmíření vyžaduje opravdovost, schopnost pravdivě se podívat na skutečnost, překročit sebe sama a vztáhnout se k druhému.

Kdykoli se děje, ať je to ještě v době krvavého konfliktu nebo dlouho po něm, je nesmírně důležité. Z tohoto pohledu měla účast Iryny a Albiny na velkopáteční křížové cestě velký význam a nebyla jen líbivým gestem pro světovou veřejnost.

Také člověk, nebo jen reprezentant své země? Z obecného hlediska je v pozadí odporu k účasti ruské ženy představa, že každý Rus, každá Ruska je nyní před světem zástupkyní své země, tedy reprezentantkou či reprezentantem státu-agresora a pachatele válečných zločinů.

Spory, které se nyní vedou o účast ruských sportovců či hudebníků na mezinárodních soutěžích, jsou vedeny právě tímto záměrem — nedat příležitost k reprezentaci zemi jejich původu. V tomto pojetí ovšem zcela zaniká osobní rozměr věci. Ti, o kterých je řeč, nejsou pouze Rusy a Ruskami, ale také a především lidmi, mají svou vlastní osobnost.

Mají své názory a někdy, jako v případě Albiny, válku a zločiny armádou své rodné země veřejně odsuzují, čímž se pochopitelně v Rusku vystavují nepřátelství i případným postihům. Na to jako by se nebral zřetel, protože i oni jsou automaticky přiřazeni k nepřátelům, ač jimi de facto nejsou.

Kde jinde pak ukázat, že každý je bez ohledu na svou zemi narození především člověkem, lidskou bytostí se svědomím a odpovědností za své činy, bytostí schopnou vztahů, než právě při bohoslužbě? To přece není sportovní klání s vlajkami, vzájemné soupeření, ale nejosobnější, hluboce lidský prožitek. Je ovšem možné, že v mediálním obrazu se tato forma účasti poněkud podobá reprezentaci, vždyť se nemluví o konkrétní osobě, ale primárně o její národnosti.

O to důležitější je ale ukazovat jiný přístup, než je ten založený na soupeření, rivalitě, nepřekročitelném rozdělení do národních dresů. Ukazovat, že žádný nacionalismus, jakkoli agresivní, ani válka, zabíjení a nenávist nakonec nedokáže člověka zbavit jeho osobnosti, jeho důstojnosti a svobody, jeho schopnosti omlouvat se, odpouštět a přijímat odpuštění.

I z tohoto pohledu je dobře, že u kříže byly právě v této strašné chvíli války obě ženy, ukrajinská i ruská. A snad je i dobře, že gesto vzbudilo takový ohlas i nesouhlas, neproběhlo hladce a nevzrušeně. Přinejmenším jako podnět k přemýšlení, k hledání co nejadekvátnějšího postoje, jako pobídka k tomu zrevidovat si vlastní pohled na věc, vlastní představu o tom, co je to smíření, svůj účel určitě splnilo.

advertisment