Co se rozsahu okupovaného teritoria týče, tady je ovšem nutno vidět i to, že Rusové na straně druhé ztratili respektive vyklidili prakticky celou jednu třetinu z celkového území, které na vrcholu své invaze ovládali!

Jestliže v oné době Rusové vytvářeli klešťovité sevření celé východní poloviny Ukrajiny, dnes už si evidentně sami nekladou žádné vyšší cíle, nežli získat ještě zbytek doněcko-luhanské oblasti, a pak už jenom udržovat dobyté pozice.

Ještě zpět k Putinovu projevu 9. března, který byl očekáván s takovým napětím. Zdá se, že mediálně bylo značně opomenuto, jak naprosto významným je právě ten fakt, že Putin zde nic významného neřekl, nic zásadního neoznámil. Právě tato bezobsažnost Putinovy řeči k tomuto klíčovému vojenskému výročí jasně ukazuje, že nejen že Putin je co se jeho akceschopnosti týče zcela ve slepé uličce - ale že on si to sám uvědomuje. Dopředu nedokáže, zpátky nemůže. Neví kudy kam, a nezbývá mu nic jiného než prázdná rétorika, a křečovitá snaha o poslední zoufalé pokusy o rozhodující útok. Putin je se svou úpornou snahou dobýt alespoň ještě zbytek doněcko-luhanské oblasti prakticky ve stejné pozici jako Hitler, když se svého času s posledním vzepětím sil pokoušel dobýt Stalingrad. A dá se právem očekávat, že dopadne podobně jako on. Ostatně i ta skutečnost, že při své parádě 9. května Rusové už ani nemohli předvést leteckou část přehlídky svědčí jasně o tom, jak drastické utrpěli při svém ukrajinském dobrodružství ztráty na svém vojenském materiálu.

Velmi symptomatické (a taktéž mediálně víceméně opomenuté) je to, jak nevýrazně, téměř až smířeně Putin reagoval na prohlášení Finska a Švédska, že vstoupí do organizace NATO. Jestliže potenciální možnost vstoupení Ukrajiny do NATO údajně byla jednou z hlavních příčin jeho agrese proti této zemi, pak v případě jmenovitě Finska (odkud by NATO teoreticky vzato mohlo bezprostředně ohrozit Petrohrad) se nevzmůže už ani na nějaké opravdu závažné hrozby.

Putin se svou agresí proti Ukrajině šeredně sekl; a on už to ví, i když se to stále snaží nepřiznat. I kdyby o vojenské situaci na Ukrajině stále dostával od svých zpravodajských služeb manipulované, přikrášlené zprávy, on přece (a to je další aspekt který je obecně sotva uvědomován) samozřejmě sleduje západní tisk, a v každých novinách ze Západu si může přečíst analýzy západních vojenských odborníků o tom, v jak dezolátním stavu se nacházejí jeho vojska, a jak nepatrné má šance na konečný úspěch.

Putinovi v tuto chvíli opravdu není co závidět; budiž to řečeno ještě jednou, on sedí v pasti a neví kudy kam. Prakticky mu zbývá jenom doufat v jakýsi spásný "zásah Prozřetelnosti", jak v něj až do posledka doufal i Hitler.