↗

„Vojáci mé země vstoupili do jiné země a začali ji ničit. Zabíjet lidi. Bořit domy. Do Ruska se z Ukrajiny vezou rakve a ukradené domácí spotřebiče, vracejí se mrzáci a nenávist. Tyto bomby vracející se nenávisti mají sílu několika Hirošim a rozmetávají život mé země na kusy.“ Foto Dimitar Dilkof, AFP

Každý den se dívám na fotografie války. Dívám se, dívám. Rozbořená města, spálená auta, zabití lidé. Červený lak na mrtvé ruce. Každý den, ať jsem kdekoli, se mi zdá, že nade mnou letí letadla, že musím utíkat do krytu. Moji přátelé, ti, kteří odjeli, i ti, kteří zůstali, celé týdny pláčou. Muži i ženy. Já kdovíproč nepláču. Ve mně se cosi hromadí a nemůže to ven.

John Coetzee má dobrý román Čekání na barbary. Barbaři, na něž čekal hrdina v pevnosti, přišli zevnitř. Dočkali jsme se doby nového barbarství. Pro barbary je druhý člověk jen kořistí. Tělo a zdroje. Vlasy. Kůže. Lebka. Otrocká práce.

Někdy si obzvlášť rafinovaní barbaři vyráběli stínidla na lampy z kůže, číše z lebek, polštáře vycpávali vlasy. Barbaři jdou na poštu, aby poslali svou kořist domů. V balíčcích jsou vlasy, lebky, kůže a červeně nalakované nehty. Barbaři se činí, jsou si jistí sami sebou. Válka rychle odlidšťuje a žádná kultura nezachrání před nejstrašnějším zločinem, pokud ho dovolí stát.

Němci pochopili cosi o válce, až když je přivedli k mrtvolám vězňů z Osvětimi a Buchenwaldu. Když byli donuceni vlastníma rukama, bez rukavic pohřbívat tyto mrtvoly. A po Norimberském tribunálu. Do roku 1945 stále mluvili o „odžidovštění“, o tom, že „žádná taková země, žádný takový národ neexistuje“, a ptali se: „Co jste dělali, když byli zabíjeni Němci v Sudetech…?“

Podivný sen. Jsem chlapec v maskáčích, kterého donutili číst knihu mrtvé Ukrajince v rakvi. Je to téměř jako z povídky Vij, ale odehrává se to teď, v této válce. Nemůžu číst, řádky se mi rozmazávají, ale podívat se na tu dívku také nemůžu. Něco si mumlám. Dívka má na nehtech červený lak.

Kultura v Rusku je vždy navzdory, natruc, proti státu. Někdy je sice za peníze státu, ale ani tehdy v jeho jménu, a ne pro něj. Stát a politika v Rusku zabíjejí a rozdělují. Ničí rodiny. Ničí životy.

Kultura zachraňuje a pozvedává to, co v lidech ještě zůstalo. V Rusku existovalo mnoho států a všechny měly kanibalistický charakter. Vzácným létům, kdy moc v Rusku nepožírala lidi, se říkalo tání. Moc tehdy jen odpočívala. Aby pak zase začala požírat lidi.

Kultura se vždy věnuje tomu, co pro stát není důležité. Milosrdenství k padlým. Soucitu. Hlubinám a výšinám lidského ducha. Zoufalství. Osamělosti. Směšným, malým, ubohým, nikomu nepotřebným, ve své epoše ztraceným lidem. Menšinám.

Proto si ruské kultury málokdo z představitelů státu vážil a téměř nikdo ji neměl rád. Jen z povinnosti se o ní učili ve škole. Četli ty nezajímavé knihy. Sledovali ty nepochopitelné filmy. Poslouchali tu podivnou hudbu. Krčili rameny. Ale četli, sledovali a poslouchali. Protože nic jiného nebylo.

O moci, „která je od Boha“, o „opakujte po mně“, o pýše a velikosti říše nebylo nic, co by bylo vytvořené s talentem a upřímností. To spíš někdy stát nařídil a donutil takové věci psát, natáčet, zpívat a recitovat. Číst, sledovat, poslouchat. A skoro vždycky to stálo za starou bačkoru.

Mrtvá dívka vstává z rakve. Přistoupí ke mně. Já cosi mumlám. Nedívám se. Nedívám se. Přijde ke mně a chce se mi podívat do očí. Zabořím oči do ruských písmen. Najednou mi ukrajinsky řekne: „Tiše.“ Nedokážu přestat číst, mumlám něco rusky. Ona na to hlasitě: „Tiše. Mlč. Chci ticho.“ Strachy zmlknu. Ale nemůžu zvednout oči. Ona mi říká: „Podívej se na mě.“

Vojáci mé země vstoupili do jiné země a začali ji ničit. Zabíjet lidi. Bořit domy. Do Ruska se z Ukrajiny vezou rakve a ukradené domácí spotřebiče, vracejí se mrzáci a nenávist. Tyto bomby vracející se nenávisti mají sílu několika Hirošim a rozmetávají život mé země na kusy.

Je jimi zaminovaná budoucnost každého člověka, každé rodiny. Tato nenávist smete veškerou naději na prosperitu a svobodu. Nás, svědky, účastníky a oběti této války, čeká život ve strachu a nenávisti. I když jsme proti ní.

Stát rozpoutává války, aby rozšířil zástupy svých „svatých“ — potřebuje vzory pro nápodobu a fascinující apokryfy. Na mrtvé vojáky, ležící nepohřbené na polích, na postřílené civilisty opuštěné podél silnic všichni kašlou: jsou to spotřebované zdroje, kazí statistiku oslav, neexistují.

Umění myslí na tyto opuštěné mrtvé, na jejich poslední slova, na jejich sny, na jejich nenarozené děti. Nepohřbení mrtví jsou hrdinové skutečné literatury, poctivého filmu, upřímného divadla.

Mlčím. Mrtvá ukrajinská kráska mlčí. Pauza. Podívá se na mě. Podívám se na její ruce s jasně červenou manikúrou. Chci nakreslit kruh křídou. Zašeptá: „To nepomůže, chlapče. To nepomůže.“ Vím, že to nepomůže. Ale chci přervat zoufalství, které mě vyčerpává. Alespoň skřípěním křídy. Alespoň zvukem mého srdce. Ale jako naschvál všechno ztichlo.

Ti, kdo rozpoutávají válku, vždycky prohrávají. Ti, kdo znásilňují, zabíjejí a mučí civilisty, jsou váleční zločinci. Stejně jako ti, kdo je ospravedlňují. Se sadisty a vrahy nelze soucítit. Soucítím s těmi, kteří byli nechtěně zataženi do strašného válečného zločinu. S těmi, kteří ještě nemají na rukou krev nevinných lidí.

Vzpomínám si na vyprávění Olega Tabakova o tom, jak ho babička donutila donést chleba německým zajatcům, kteří byli po válce hnáni přes Saratov. „Jsou to nepřátelé!“ nesouhlasil malý Oleg. „Jsou to lidé. A teď je jim těžko,“ řekla jeho babička. Chlapec Oleg odnesl chléb velmi mladému Němci, který se rozplakal. Tabakov si to pamatoval do konce života a vyprávěl mi to.

Děsím se představy, co se odehrává v mysli vojáka, který se proti své vůli ocitne v cizí zemi a splní rozkaz „Zabij!“ jen proto, aby „mu dali pokoj“. Děsí mě představa rodičů, kteří nejprve podporují „speciální operaci“, a pak dostanou papíry se lživou zprávou o smrti svého dítěte „v důsledku nešťastné náhody“.

Mám o ně strach a bolí mě to. Mám strach o ty, kteří otupěli propagandou. Dříve nebo později si uvědomí, kde skončili. Nemohu se jich zříct — těch podvedených, zavražděných a prokletých.

Žena z Buči před válkou absolvovala online kurz manikúry. Odtud má červený lak na nehty. Pak přišli lidé z mé země — lidé, kteří mluví stejným jazykem jako já — a zabili ji. Možná jim ta barva připadala příliš vyzývavá.

V rukou držím jakousi rusky psanou knihu. Písmena jsou mrtvá. Mám suché rty. Mrtvá ukrajinská dívka stojí přede mnou a prosí: „Podívej se na mě, chlapče. Podívej se.“ Myslím si: „Nemůžu, nemůžu.“ „Je to třeba, chlapče, je to třeba.“

Neřeknu ani slovo, nevím, co mám dělat. Zašeptá: „Vidíš?“ Říkám: „Ne.“ Směje se: „Tak se podívej. Neboj se.“ Řeknu tiše: „Tak mi zvedněte víčka.“ Kdosi mi zvedne víčka a donutí mě podívat se. Mám strach, ale dívám se. Dívám se. Je tam válka.

Z ruského originálu Красный лак publikovaného na telegramovém kanálu Kirilla Serebrennikova a serveru Meduza pro Deník Referendum přeložila Jitka Komendová.