Červený lak

Kirill Serebrennikov

Osobní text ruského režiséra převzal a vydal magazín Meduza: „Mám strach o ty, kteří otupěli propagandou. Dříve nebo později si uvědomí, kde skončili. Nemohu se jich zříct — těch podvedených, zavražděných a prokletých.“

„Vojáci mé země vstoupili do jiné země a začali ji ničit. Zabíjet lidi. Bořit domy. Do Ruska se z Ukrajiny vezou rakve a ukradené domácí spotřebiče, vracejí se mrzáci a nenávist. Tyto bomby vracející se nenávisti mají sílu několika Hirošim a rozmetávají život mé země na kusy.“ Foto Dimitar Dilkof, AFP

Každý den se dívám na fotografie války. Dívám se, dívám. Rozbořená města, spálená auta, zabití lidé. Červený lak na mrtvé ruce. Každý den, ať jsem kdekoli, se mi zdá, že nade mnou letí letadla, že musím utíkat do krytu. Moji přátelé, ti, kteří odjeli, i ti, kteří zůstali, celé týdny pláčou. Muži i ženy. Já kdovíproč nepláču. Ve mně se cosi hromadí a nemůže to ven.

John Coetzee má dobrý román Čekání na barbary. Barbaři, na něž čekal hrdina v pevnosti, přišli zevnitř. Dočkali jsme se doby nového barbarství. Pro barbary je druhý člověk jen kořistí. Tělo a zdroje. Vlasy. Kůže. Lebka. Otrocká práce.

Někdy si obzvlášť rafinovaní barbaři vyráběli stínidla na lampy z kůže, číše z lebek, polštáře vycpávali vlasy. Barbaři jdou na poštu, aby poslali svou kořist domů. V balíčcích jsou vlasy, lebky, kůže a červeně nalakované nehty. Barbaři se činí, jsou si jistí sami sebou. Válka rychle odlidšťuje a žádná kultura nezachrání před nejstrašnějším zločinem, pokud ho dovolí stát.

Němci pochopili cosi o válce, až když je přivedli k mrtvolám vězňů z Osvětimi a Buchenwaldu. Když byli donuceni vlastníma rukama, bez rukavic pohřbívat tyto mrtvoly. A po Norimberském tribunálu. Do roku 1945 stále mluvili o „odžidovštění“, o tom, že „žádná taková země, žádný takový národ neexistuje“, a ptali se: „Co jste dělali, když byli zabíjeni Němci v Sudetech…?“

Podivný sen. Jsem chlapec v maskáčích, kterého donutili číst knihu mrtvé Ukrajince v rakvi. Je to téměř jako z povídky Vij, ale odehrává se to teď, v této válce. Nemůžu číst, řádky se mi rozmazávají, ale podívat se na tu dívku také nemůžu. Něco si mumlám. Dívka má na nehtech červený lak.

Kultura v Rusku je vždy navzdory, natruc, proti státu. Někdy je sice za peníze státu, ale ani tehdy v jeho jménu, a ne pro něj. Stát a politika v Rusku zabíjejí a rozdělují. Ničí rodiny. Ničí životy.

×