Jak jste se dostala do nadace manželů Clooneyových a co je vaším úkolem?

Narodila jsem se v Rusku a jsem ruskoamerická právnička. Více než dvacet let se věnuji lidským právům — nejprve jako novinářka, poté právnička se specializací na lidská práva. Dříve jsem pracovala pro dvě velké mezinárodní organizace, Human Rights Watch a Amnesty International. Téměř před třemi lety jsem nastoupila do nadace Clooneyových, kde jsem dostala za úkol založit nový program s názvem The Docket, zaměřený na vyšetřování mezinárodních zločinů a předávání pachatelů spravedlnosti.

Co konkrétně děláte v rámci tohoto programu?

Věnujeme se třem oblastem. Jednak jsou to výslechy svědků, sběr fyzických důkazů na místě činu a sběr online důkazů. Další oblastí naší činnosti je vedení případů a zastupování obětí u soudů. A konečně třetí oblast představuje lobbing.

Pracujeme po celém světě. Zaměřujeme se na válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, včetně genocidy. Někdy se zabýváme i ekonomickou kriminalitou, jako je praní špinavých peněz, za niž jsou odpovědné nejen fyzické, ale i právnické osoby. Máme projekty týkající se Konga či Venezuely, ale také obchodování se starožitnostmi ukradenými na Blízkém východě a prodávanými v Evropě.

V současné době je velká část našich aktivit zaměřena na Ukrajinu. Sama jsem navštívila Ukrajinu již dříve, ale nadace tam začala pracovat v únoru, téměř od prvních dnů války. Na Ukrajině jsme byli téměř všude. Spolupracujeme s několika organizacemi, a to i ukrajinskými. Na Ukrajině se zaměřujeme na takzvanou univerzální jurisdikci — tedy oblast trestných činů spáchaných na Ukrajině, které mohou být oznámeny a stíhány na státních zastupitelstvích v jiných zemích.

Výběr takových zemí je omezen na ty, které mají příslušné paragrafy ve svých trestních zákonících?

Když jsme začali pracovat na Ukrajině, nejprve jsme se snažili zjistit, kde jinde je možné vést případy univerzální jurisdikce. Ukázalo se, že na světě je více než 170 zemí, kde lze takové případy vést.

Je zřejmé, že každá země má svá omezení. Existuje řada zemí — například mnoho východoevropských států — s takzvanou „absolutní univerzální soudní pravomocí“. To znamená, že pro ně je důležitý pouze druh trestného činu a není třeba spojení se zemí. Jiné země naopak vyžadují, aby se podezřelý nebo oběť nacházeli v zemi. Někdy také vyžadují, aby oběť měla status uprchlíka nebo povolení k pobytu.

V některých případech, které jsme zahájili na Ukrajině, jsou oběti již v Evropě jako uprchlíci (přesněji řečeno se statusem dočasné ochrany) nebo podstupují léčbu, rehabilitaci a podobně. Příští týden pojedu na Slovensko a do České republiky, protože tam je možné řešit případy bez územní příslušnosti.

Ale třeba také Argentina má solidní zákony o univerzální jurisdikci a již má uprchlíky, kteří přišli z Ukrajiny. Bylo by zajímavé podívat se na některé africké země, které se tímto problémem nikdy nezabývaly. Cílem této části projektu je, aby zásada univerzální jurisdikce byla skutečně univerzální.

Jak se takové případy dostanou k soudu? S jakými vnitrostátními orgány veřejné moci je třeba spolupracovat?

V tom hraje roli velmi mnoho právních nuancí. V některých případech v zemích, kde existují oddělení zabývající se válečnými zločiny, podává žaloby policie. Jedná se o Německo, Francii. Pak existují nejrůznější varianty. V některých případech prostě předáme policii kompletní spis na základě výsledků našeho vyšetřování.

Na Ukrajině můžeme shromáždit dostatek důkazů, ale pokud například zjistíme spojení nějaké ruské firmy se spáchanými trestnými činy, nemůžeme získat přístup k finanční dokumentaci. To je pak už záležitost prokuratury.

Někde se obracíme na státní zastupitelství, nikoli nutně přímo na generální prokuraturu. Někde musí státní zástupce, který má případ na starosti, získat povolení soudce k vyšetřování. Někde, jako třeba v Rusku, případ převezme prokuratura a pak ho předá soudu. Ve většině případů se snažíme podávat žaloby jménem obětí, které nás pověřily, abychom je zastupovali u soudů v Německu, Francii a dalších zemích.

Spolupracujete s Mezinárodním trestním soudem v Haagu? Jaké jsou šance na ukončení případu v této zemi, když ani Rusko, ani Ukrajina — ale třeba ani USA — neratifikovaly Římský statut?

Spolupracujeme s Mezinárodním trestním soudem — jak v souvislosti s Ukrajinou, tak v dalších případech. Zatím se domnívají, že mají dostatek vlastních sil k vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině. Mezinárodní trestní soud však s ohledem na specifika své práce nemůže zahájit trestní řízení proti stovce podezřelých najednou. Na Ukrajině tak vlastně probíhají tři paralelní procesy.

Prvním z nich vede samotný Mezinárodní trestní soud, který téměř okamžitě po začátku války v únoru tohoto roku zahájil řízení o válečných zločinech. Ve skutečnosti už tam ten případ ležel poměrně dlouho — od roku 2014, ale na začátku března 2022 ho konečně otevřeli. Případ ale nezahrnuje zločiny agrese — právě proto, že žádná ze zemí neratifikovala statut o válečných zločinech.

Druhou kauzu vede Generální prokuratura Ukrajiny. V porovnání s mnoha jinými místy, kde jsem pracovala, ať už to bylo Čečensko, Jemen, Srí Lanka a podobně, je to poměrně výjimečná situace. Vzhledem k tomu, že se jedná o útočnou válku, mají vnitrostátní orgány zájem na vyšetřování a vedou už více než 35 tisíc trestních případů.