Teroristické útoky v Paříži, jaderné zkoušky Severní Koreje a rostoucí napětí mezi USA a Ruskem nás nutí zamyslet se nad tématem jaderné hrozby. Úvaha nás zavede zpět k tragickým událostem z roku 1945. Potřebujeme jasnou a upřímnou analýzu, i přesto, že závěry, k nimž se dostaneme, mohou zpochybnit některá z našich základních přesvědčení.

Hledáme-li však skutečné řešení problému násilí, nemůžeme se odvolávat na jednostranné interpretace schémat, která rozdělují svět na hodné a zlé. Jestliže pak bez rozmyšlení zařadíme mezi hodné Spojené státy a jejich západní spojence, uzavřeme si tak možnost najít cestu ven.

Výbuchy dvou atomových bomb nad městy Hirošima a Nagasaki ve dnech 6. a 9. srpna 1945 způsobily přímou smrt 200 tisíců lidí a také spoustu zraněných, zničených rodin, ekologickou katastrofu a ponížení celého národa.

Víme, že podle oficiální verze předložené Trumanovou vládou se jednalo o nevyhnutelný čin k urychlení konce války, který byl motivovaný snahou zabránit smrti stovek tisíců amerických vojáků při invazi do Japonska.

Kromě morálního odsouzení za použití zbraní hromadného ničení byla teze tehdejší americké vlády rozsáhle studována a vyvrácena četnými a důkladnými historickými studiemi. Není pochyb o tom, že japonská vláda byla minimálně od dubna 1945 připravena vzdát se. Američané byli o tomto velmi dobře informováni. Použití bomb tedy nebylo k ukončení války nutné; na tom se shodují nejen historici, ale i naprostá většina vedoucích představitelů americké armády. Generál Dwight Eisenhower se vyjádřil jasně: „Japonci byli připraveni vzdát se a nebylo nutné na ně udeřit tou strašnou věcí.“

Zpráva amerického průzkumu strategického bombardování (United States Strategic Bombing Survey) uvádí: „Na základě podrobnějších šetření všech skutečností a svědectví přeživších japonských vůdců se předpokládá, že určitě před 31. prosincem 1945, a pravděpodobně před 1. listopadem 1945, by se Japonsko vzdalo, i kdyby atomové bomby nebyly svrženy, a to i v případě, že by Rusko nevstoupilo do války, a že by nebyla plánována či zvažována žádná invaze.“

↗

Výbuchy dvou atomových bomb nad městy Hirošima a Nagasaki ve dnech 6. a 9. srpna 1945 způsobily přímou smrt 200 tisíců lidí a také spoustu zraněných, zničených rodin, ekologickou katastrofu a ponížení celého národa. Foto Archiv redakce

Generál George C. Marshall, zastánce použití atomové bomby, prohlásil, že rozhodnutí nebylo vojenského, ale „politického“ charakteru. Pokud se na tomto shodne většina odborníků, pak se naopak různí výklady skutečných důvodů, které vedly Spojené státy k této strašlivé volbě. Podle některých šlo o testování zbraně, která si vyžádala roky práce a zásadní investice. Další studie se domnívají, že určujícím faktorem byla skutečnost, že Sovětský svaz se stal velkým impériem, obsadil velkou část východní Evropy a chystal se napadnout Japonsko. Pokud byla atomová bomba použita kvůli Sovětskému svazu, nepředstavuje ani tolik konec druhé světové války, jako počátek války studené.

Ale i bez odborných studií je každému jasné, že použití atomových bomb bylo nevídanou krutostí. Spojené státy nezasáhly strategické cíle důležité z vojenského hlediska jako například továrny na zbraně, centrální elektrárny, mosty nebo letiště. A i pokud chtěly předvést monstrózní zbraň, jíž disponují, stačilo ji shodit na vojenská zařízení nebo v polopouštních oblastech. Ve skutečnosti byly bomby zamířeny na ty, kteří nezemřeli, na japonský národ a na zbytek světa. A to je charakteristické pro teroristické činy: nezasáhnout přímo nepřítele, ale zasáhnout nevinné lidi s cílem vyvolat teror. Za cíl bylo záměrně vybráno bezbranné civilní obyvatelstvo a ne jedno, ale hned dvě hustě osídlená města.

Nešlo o rozhodnutí, které mělo ukončit válku, ale o úmyslně krutý čin k předvedení síly, o hrozbu a varování pro celý svět. Dvě atomové bomby, které explodovaly nad městy Hirošima a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945, představují největší teroristický čin v lidské historii. Navíc také otevřely cestu k vývoji jaderných zbraní, k možnosti je znovu použít, a k bezuzdnému závodu ve zbrojení. Jde o teror, který sahá až do dnešních dnů a projevuje se v podobě noční můry možné jaderné války.

Kdyby atomovou bombu použilo Německo, bez pochyb bychom to všichni považovali za válečný zločin. Mezinárodní společenství by vyjádřilo stejné odsouzení, pokud by k použití atomové bomby sáhl Sovětský svaz. Jakýkoliv stát by se mohl v budoucnu rozhodnout pro použití jaderných zbraní a svou volbu zdůvodnit paradoxní „humanitární“ potřebou, aby rychle vyřešil nějaký konflikt a omezil počet obětí.

To je také důvod, proč musí Spojené státy uznat, že se jednalo o krutý zločin a oficiálně se Japonsku omluvit. Pouze uznáním svých chyb se lze vyhnout jejich opakování. Tyto dávné události, které jsou v dnešní době tak aktuální, musí Mezinárodní trestní soud odsoudit jako válečné zločiny proti lidskosti.