↗

Matka s dcerou přecházejí ukrajinsko-maďarskou hranici. Foto Attila Kisbenedek, AFP

Válka patří mezi jedno z témat, u nichž si přejeme, abychom o nich s dětmi nikdy nemuseli hovořit. Až dosud tu možnost volby byla a bylo možné se v rozhovorech s dětmi tématu války vyhnout. Nyní nás v důsledku Putinově agrese a jeho touhy po nadvládě nad Ukrajinou dělí od území válečného konfliktu jen pár stovek kilometrů.

Nyní je tedy nezbytné s dětmi o válce, kterou Rusko rozpoutalo vůči Ukrajině, mluvit. Děti teď ochráníme jedině tak, že je neponecháme napospas jejich vlastnímu strachu, fantaziím a vzteku, ale pokusíme se jim být oporou či modelem; navzdory tomu, že bychom mnozí nějakou oporu teď potřebovali sami.

Co by tedy mělo být obsahem a cílem rozhovorů s dětmi? V prvé řadě by měly od dospělých slyšet, že za válku i její řešení jsou zodpovědní dospělí a že ony jako děti mají právo se na dospělé kvůli válce zlobit. Dále by děti od dospělých měly slyšet, že jsou dospělí ochotni a povinni je chránit.

Nejedno statečné dítko teď možná chce vyrážet do boje a chránit své kamarády či rodiče. Přestože je to jejich způsob, jak zvládnout tu velkou hrůzu a strach, jemně a pevně jim ujasňujte, kde je a kde není zodpovědnost dítěte.

Pro další vývoj dětí je nesmírně důležité, aby se dospělí od „svých“ dětí nenechali chránit. Ani pomyslně, ani emočně. Neznamená to, že bychom měli děti postavit do bezbranné pozice pouhých pozorovatelů a obětí. Měli bychom jim ale ukázat, že navzdory vlastním velkým emocím, se dovedeme postarat o sebe i o ně.

V okamžiku, kdy se bortí jistoty světa, na který jsme byli zvyklí, musíme o to více pečovat o jistoty, které zbývají. Jednou z nejdůležitějších jistot by mělo být, že dítě má ve svých blízkých dospělých — rodičích, prarodičích, učitelích — oporu. Děti by měly od svých blízkých dospělých slyšet, že s nimi mohou o svých nejistotách, obavách, strachu či vzteku mluvit.

Měly by slyšet, že přestože dospělí teď vypadají ztracení, zmatení a zahlcení vlastními emocemi, a přestože možná nemají na všechny otázky nyní odpovědi, neznamená to, že se jim dítě má přestat svěřovat. Než se v situaci plně zorientujeme, než budeme vědět, jestli Putinova agrese vůči Ukrajině značí nějakou hrozbu i pro nás, lze s dětmi mluvit alespoň o tom, co víme, a o tom, co dělají představitelé našeho státu, představitelé NATO, EU, o tom, co můžeme nyní dělat my a co mohou nyní dělat děti.

Děti by od nás dospělých také teď víc než kdy jindy měly slyšet, že je zodpovědností každého z nás rozpoznat zlo, nečinit zlo, zastávat se slabších a bránit bezpráví. Bezpráví se aktuálně děje obyvatelům Ukrajiny. Jednoznačným agresorem je Putin a jeho spolupracovníci.

Čím dále od Putina půjdeme, tím složitější otázka dobra a zla a zodpovědnosti bude. Mnozí občané Ruska jsou obětmi dlouhodobé manipulace a zastrašování a překrucování pravd. Stejně tak mnozí čeští podporovatelé ruské agrese se stali oběťmi manipulace a dezinformací. Velkým bezprávím by proto nyní bylo, kdybychom z ruské agrese na Ukrajině vinili Rusy a Bělorusy žijící u nás či zmatené podporovatele Putinova režimu.

Jako dospělí bychom teď měli zabránit tomu, aby se děti spolčily proti svým ruským či běloruským spolužákům. I děti potřebují rozumět, že za válku na Ukrajině nemůže jejich spolužák s ruskými nebo běloruskými kořeny. Potřebují rozumět tomu, že za válku nemohou ani děti podporovatelů Putina. Dokonce ani ty z nich, které svou podporu Putinovi po vzoru svých rodičů samy vyjadřují.

Vinou nás dospělých by bylo, kdyby tyto děti nyní začaly být ostatními dětmi vyčleňovány z kolektivu a ubližovalo se jim.

Děti by právě teď víc než kdy jindy měly slyšet, že je možné spolu nesouhlasit, ale je nezbytné si vzájemně neubližovat.

Děti by se měly od dospělých učit, jak kultivovaně komunikovat o konfliktu. Měly by být povzbuzovány k tomu, aby se uměly zastat těch, komu se ubližuje. Velké války začínají dospělí, kteří nepochopili, že jejich vlastní práva končí tam, kde začínají práva druhých.

Se současnou válkou na Ukrajině děti nic moc udělat nemohou. Mohou se ale učit řešit své malé války, svá dětská trápení a své dětské konflikty tak, aby si uměly chránit své vlastní hranice, ale respektovaly i hranice všech ostatních. Měly by se učit říkat, že se zlobí, že s něčím nesouhlasí, že se jim něco nelíbí, že odmítají zůstávat v situaci, v níž jim někdo ubližuje, nadává nebo se jim posmívá. A měly by se učit všímat si i bezpráví, které se děje druhým. A měly by se učit, jak obětem nabízet podporu a pomoc.

Na nás dospělých zůstávají ty větší války. Ani my asi příliš neovlivníme aktuální vývoj na Ukrajině. Můžeme ale nabídnout pomoc obětem — finanční, materiální, psychickou a obyčejnou lidskou pomoc lidem, kteří na Ukrajině zůstávají, i těm, kteří z ní prchají.