V mnohdy velmi vyhrocené diskuzi o preventivních opatřeních proti koronaviru se objevují argumenty, že nošení roušek či nucení k dodržování odstupu poškodí psychický vývoj dětí. Coby vývojová psycholožka k tomu mohu říct jediné: To bychom měli v děti a jejich psychiku opravdu velmi malou důvěru, kdybychom věřili, že takto drobné nepříjemnosti mohou napáchat nějaké velké či dokonce dlouhodobé škody.

Děti naštěstí disponují poměrně velkou odolností. Zvládnou překonat nejrůznější chyby rodičů i učitelů a drobné i větší životní překážky. Zkušenosti s pandemií covidu-19 a s opatřeními proti ní jsou příliš krátké na to, abychom se v oblasti dlouhodobých dopadů na vývoj psychiky dětí mohli opírat o výzkumná data. Přesto nemusíme jen bezmocně krčit rameny. Mnohé nám napoví výzkumy týkající se náročných životních situací.

Seriózní psychologické výzkumy již dávno nekončí u porovnávání skupin, které nějakou náročnou životní zkušenost, například rozvod rodičů, vážné onemocnění, zažily, a které ne. Snažíme se jít více do hloubky a spíše porozumět mechanismům, které za případným negativním dopadem na další vývoj dítěte stojí. Díky tomu víme, že velkou roli například hraje, jak se s dítětem o situaci komunikuje a jak se i v náročných časech daří udržet jeho pocit jistoty a bezpečí, zda má v rodičích a dalších blízkých osobách oporu, či zda je naopak například během rozvodu rodičů vtahováno do konfliktu a nuceno stavět se na tu či druhou stranu sporu.

Ukazuje se, že zásadně negativní dopad na další vývoj dítěte tedy nemá ani tolik rozvod samotný, ale to, je-li s ním spojena ztráta jistoty a opory v rodičích nebo není-li s ním o rozvodu vhodně komunikováno. Obdobně je tomu i v případě jiných náročných životních situací.

Upřímnost, předvídatelnost, opora

Místo přemítání nad tím, jak moc se může současná situace negativně odrazit na budoucím vývoji dítěte, je smysluplnější hledat cesty, jak negativní dopady eliminovat. Jako pomůcku si můžeme pro začátek formulovat alespoň tři základní pravidla: upřímnost, předvídatelnost, opora.

Uprostřed měnícího se světa nemůžeme předstírat, že se vůbec nic neděje. Děti by proto o současné situaci a jejím vývoji měly být informovány upřímně a adekvátně svému věku. Měli bychom přitom používat i slova, která děti nyní slýchají z médií či hovorů dospělých (jako je covid, pandemie, nouzový stav ad.), a přiměřeně jejich věku jim je vysvětlit. Děti totiž o jejich obsahu mohou mít mnohem divočejší představy, než bychom si vůbec připustili.

V rámci upřímného vysvětlování situace bychom si však měli dávat pozor, abychom děti nezahlcovali emocemi a pochybnostmi, s nimiž sami zápasíme. Spíše než s podrobnou analýzou politických selhání bychom tedy měli dítě seznámit s tím, co z aktuální situace plyne pro něj, pro jeho třídu, rodinu, přátele atd. Zároveň ale platí, že na místě není ani předstírání jistoty či falešné utěšování. Co dospělý nemůže zaručit, to by neměl dítěti zaručovat.

Neměli bychom tedy například slibovat, že vše dobře dopadne, nikdo blízký nebude s covidem hospitalizován, distanční výuka brzy skončí či že brzy bude vše jako dřív. Na většinu z uvedeného máme jen velmi malý vliv. A to je vhodné přiznat. Můžeme dítěti ale slíbit, že proto, aby věci dobře dopadly, zkusíme něco udělat alespoň tam, kde můžeme.

Spolu se základními informacemi o současné situaci dítě potřebuje dostat i nějaké vyhlídky do budoucna, potřebuje, aby alespoň něco v jeho světě zůstalo předvídatelné. Do dlouhodobé nejistoty je tedy nezbytné vnést alespoň nějaké prvky předvídatelnosti krátkodobé či každodenní. Nemůžeme příliš ovlivnit, jak dlouho bude distanční výuka trvat, můžeme ale dítěti pomoci vnést do ní nějaký řád. Můžeme naplánovat nejbližší dny a v nich nejen čas na práci a školu, ale i časy na zábavu.

Posledním bodem krátkého seznamu doporučení je opora. I ta by měla být nedílnou součástí pomoci v náročné situaci. Dospělí, ať už se jedná o rodiče nebo učitele, by se měli snažit být dětem v nastalé situaci průvodci. Pomáhat jim se v probíhajících změnách zorientovat a co nejlépe je zvládat. Děti potřebují vědět, že v jejich světě nějaký řád zůstává a že jejich důležití dospělí vědí, jak dále postupovat. A v případě, že dospělí zrovna sami nevědí, že jsou alespoň schopní převzít zodpovědnost a cestu z nejistoty a zmatku hledat.

Děti nepotřebují rodiče vidět vždy pevného, jistého a bez pochyb, ale potřebují vědět, že s nejistotami a pochybami si rodič poradí, že tuto zodpovědnost nemusí přebírat za něj.

Covidová pandemie už tu s námi je a příliš toho s ní v nejbližších dnech nenaděláme. To, jaké vzpomínky na ni si odnesou děti, ale ovlivnit můžeme. Děti se nakonec zvládnou přizpůsobit ledasčemu a mají při tom právo u toho projevovat nespokojenost či jakékoliv jiné emoce. A potřebují, aby dospělí byli ochotni jim naslouchat.

Jak už to tak bývá, velké věci se odehrávají v maličkostech - někdy lze i velkou krizi přeměnit v moment důvěry a porozumění pouhou dobře zvolenou větou a chvilkou empatie. Konkrétní tipy, jak s dětmi o současné situaci mluvit, můžete najít na stránkách Katedry psychologie FSS MU.