Protesty nácků a covidiotů nejsou nyní to hlavní

Petr Jedlička

Demonstrace nedovtipů jako v neděli v Praze se dějí po celé Evropě. Všude jde ale o okrajový jev. Mnohem podstatnější je, že se adekvátně situaci nechová stále nezúčastněná většina.

O pár dní před Prahou se řádilo v Bratislavě, před tím zase v Berlíně. Foto BT

Všechno hluboké k nedělní demonstraci nedovtipů proti rouškám a spol. napsal již kolega Bittner; ode mne však ještě jedna ilustrační zkušenost. Právě v době, kdy se náckové v Praze na Staroměstském náměstí promořovali s čtenáři Reflexu a oběťmi Parlamentních listů a kdy hooligans vyváděli, připletl jsem se s tříletým synem k podobné akci na Brněnské přehradě.

Nešlo ovšem o demonstraci. Šlo o srocení zvědavců u hráze. Dav na úzkém chodníku pozoroval odpouštění vody, která mohutně bouřila v propusti — kvůli dešťům jí bylo hodně. Nasazených roušek v davu bylo přitom jen velmi málo, celkově asi šest, z čehož většina s vystrčeným nosem, čemuž se, jak jsem vygooglil, říká buď „na nosála“, nebo dle mužského pohlavního údu.

Stáhli jsme se s Vojtěchem na kozí stezku do stráně a chvíli pozorovali. Městská policie jen projížděla. Většina přítomných se sice nezdržela oněch zdůrazňovaných patnáct minut, stále však přicházeli noví, a tak se dav — ve které byly rozestupy asi jako na oné demonstraci v Praze — rozlíval daleko na příchozí cesty a v podstatě nemenšil.

Byli tam sportovci, byli tam důchodci, rodiče s dětmi i klasičtí procházkáři — žádný nácek či očitý covidiot. Na naše roušky se ovšem koukalo jako na hidžáby za migrační krize.

Akce, jako byla teď na Staromáku, se dějí v každé zemi. Vždycky je jich ale jen pár. Navíc sto zadržených, dvacet zraněných a nějaké ty petardy, což je pražská nedělní bilance, to je ještě dobré. O pár dní dříve se podobně řádilo například v Bratislavě, kde rodiče tlačili k megafonu i malé děti — ty mimochodem skandovaly výzvy k likvidaci premiéra. V Berlíně se zase před časem útočilo na parlament a tak dále, psala o tom Katka Smejkalová.

„Akce“, jako byla na Brněnské přehradě, jsou ovšem k vidění pořád. Před časem běželo sítěmi video s davy na Stezce Valašska. Boj o rozestup velikosti alespoň telete, když už ne krávy, toť každodenní chleba v našem sídlištním Lídlu i Albertu. A kamarád, který se vrátil z přechodu Krkonoš, vykládal, jak ho umravnili v horské chatě při nasazování roušek s tím, že „na to“ se tady nehraje…

Člověk chápe ony sociální těžkosti a chaos, jež vedou k popírání, jak o tom píší Peter TakáčJan Kašpárek. Člověk chápe ten zmatek v autoritách, slabost na počty i důsledky vládního bastlení. Ale ty nemocnice, proboha, ty nemocnice — bylo-li před týdnem při začátku aktuální fáze nárůstu hospitalizováno s covidem dva tisíce lidí, a je-li dnes, pouhých sedm dní poté, hospitalizováno 3700, není tak těžké si představit, co bude za týden či dva, když nárůst nakažených pokračuje stále ve vysokých tisících.

Že to nebere hlava, to se rozumí tak nějak samo sebou. Ale toto snad nepojme ani konspirační teorie.

Přiznám se, že se bojím o své stárnoucí rodiče, které o nácka věru nezavadí, ale s nedovtipnou osobou se do styku dostat můžou. A toužebně vyhlížím onen bod obratu, za nímž se náležitě situaci nebudou chovat už jen skutečně plnotuční blbci.