Epidemie nejistoty a nedůvěry

Filip Outrata

Počínání české vlády vede k pragmatickému přístupu: na nic se nespoléhat a očekávat jen to nejhorší. S nemocí, proti níž nemáme účinný lék, se toho příliš dělat nedá. Překonat epidemii nejistoty a nedůvěry je teď základní úkol pro politiku.

Nejrozumnější postoj je nyní nepochybně ten, že jisté není a nemůže být vůbec nic. Foto FB Andrej Babiš

Přiznám se, že když v polovině října ministr zdravotnictví Roman Prymula v protikladu k mínění některých kolegů ve vládě ujišťoval, že se žáci prvních stupňů základních škol určitě vrátí na začátku listopadu do lavic („pokud nevybouchne jaderná elektrárna“), věřil jsem, že to tak opravdu bude. A to navzdory mnoha týdnům neustálých změn všeho, co bylo ještě před pár dny vyhlašováno jako zcela jisté a nezměnitelné.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Možná v tom kromě přání, aby se dítě mohlo vrátit co nejdřív do své výborné školy, a autoritativního způsobu vystupování ministra Prymuly, byla i touha po jistotě, aspoň po troše jistoty v neustávajícím zmatku. Jak se záhy ukázalo, byla to jistota falešná, byla to pouhá vějička.

Nejrozumnější postoj je nyní nepochybně ten, že jisté není a nemůže být vůbec nic. Pragmatický přístup je na nic se nespoléhat a očekávat jen to nejhorší.

Nová situace přinášející nové a dosud nepoznané problémy, rizika a ohrožení různého druhu, zdravotní i existenční — a dost dobře je nelze poměřovat a jedna apriorně považovat za vážnější — je velikou nejistotou sama o sobě. K tomu, aby člověk mohl žít a normálně „fungovat“ a nebláznil se z toho všeho, ale určitou míru jistoty potřebuje. A je jedním z důležitých úkolů politiků, stejně jako všech veřejně činných osob, aby ji dokázali poskytnout.

Je samozřejmé, že to nemůže být jistota absolutní a celková. Realistickou a snad i dosažitelnou mírou jistoty je v dnešní situaci mít něco, na základě čeho si lze představit budoucnost, jakýsi, byť přibližný, plán kroků, který zároveň ukazuje priority, jež daná politická reprezentace má.

Za jakého stavu a jakým způsobem vracet děti do škol — jinými slovy: jakou důležitost přikládáme vzdělání? Za jakého stavu a s jakými podmínkami otevřít obchody? Takový plán zatím bohužel neexistuje.

S nejistotou jde ruku v ruce nedůvěra. A bez důvěry jako jisté míry jistoty ohledně budoucnosti klesá nejen ochota investovat a utrácet, což přivodí další a vážnější ekonomický pokles, ale i ochota respektovat nařízení a omezení, která jsou na člověka uvalována. Protože je poměrně obtížné přijímat a dodržovat něco, co není logicky vyargumentováno, jasně a přesvědčivě vyloženo a také v první řadě dodržováno těmi, kdo to vyhlašují.

Proto také nebylo vyšehradské posezení Romana Prymuly a Jaroslava Faltýnka „prkotina“, ale závažná věc. Je to selhání lidí v zodpovědných funkcích vzhledem k veřejnosti, je to projev necitlivosti a nedostatku empatie vzhledem k potížím, jimž jsou dnes mnozí vystaveni (vrcholní politici ovšem tolik ne), a je to také projev narušené důvěry v politiku.

Když zůstaneme u — brzy již bývalého — ministra Prymuly, nelze se spolehnout ani na jeho slova (školy se zcela jistě otevřou), ani na jeho činy, dokonce ani na to, že bude sám respektovat zákazy, které prosazoval (přítomnost v restauračním zařízení v době, kdy musí být povinně uzavřené) nebo naléhavě doporučoval (pohyb bez roušky při opouštění restaurace). Když autoritu státu zastupují takovíto lidé, je téměř jisté, že ochota lidí dodržovat opatření a řídit se podle doporučení bude menší, než by měla být.

S epidemií nové a vážné nemoci, proti níž zatím neexistuje účinný lék, se toho příliš dělat nedá. Chránit sám sebe a ty okolo, chovat se zodpovědně, nějak se v tom všem protlouci a nezkrachovat. Udržovat si sociální vazby a vztahy a pečovat o ně pokud možno ještě lépe než za normálního stavu. Je a bude to těžké pro všechny, pro některé ještě víc než pro ostatní.

S epidemií nejistoty a nedůvěry se něco dá dělat spíš, byť to není vůbec snadné. Pro politiky to znamená vyvarovat se nepromyšlených, nepodložených gest a slibů, nadřadit obecný prospěch svému partikulárnímu zisku včetně úspěchu ve volbách, a zejména pokusit se o dlouhodobě promyšlený, souvislý a čitelný přístup a plán. Snadno se to řekne a snadno se kritizuje, hůř se to v praxi provede, to je jasné. Přesto je to nezbytné.

    Diskuse