Při čtení Deníku Referendum vyskakuje na mě tvář Miroslava Kalouska: pravda, už také zestárlá od doby, kdy byl „nejlepším ministrem financí“, ale pořád stejně provokativně chytrá.

Musím uznat, že se mu v opozici daří, v rétorice s ním málokdo může soupeřit a jeho výzvy, že máme myslet na budoucnost, znějí věrohodně, i když se vlastně neliší od triku, kterým nám kdysi před volbami posílal složenky s podílem každého jednotlivce na státním dluhu, abychom si uvědomili, že máme zejména rozhazovačný systém sociálních podpor. S jeho divně lakotným přístupem nesouhlasím, rozum i životní zkušenost mi říká, že v průšvihu je třeba jednat hned, i kdyby to znamenalo ztrátu, že pod tlakem se na budoucnost myslí špatně a že je třeba pomoci tomu, kdo to potřebuje, aby přežil a vůbec nějakou budoucnost měl.

Ale Miroslav Kalousek nikdy ochráncem chudých a ohrožených nebyl, ani to od něj nečekám, ani se ho nebojím. Politika, jakou uplatňovala Nečasova vláda, se nevrátí (což nevylučuje, že se dočkáme něčeho jinak mylného a bezohledného) a Kalousek ostatně ohlásil ústup do pozadí.

V této pozici se mu stala nemilá příhoda: když si šel pro jídlo k okénku do známé hospody kdesi na Vinohradech, dal si uvnitř při té příležitosti pivo. Hospodský je zřejmě známý, jinému by nenalil, hospoda byla pochopitelně prázdná. Kalousek byl načapán (co taky čekal?) a zareagoval arogantně a hloupě, předvedl jakousi klauniádu, při níž neustále mluvil o tom, že „byl v kapitule“ a že za to by měl „dostat Řád Bílého lva“.

Dále pak, že „nepařil“ v noci, ale šel si jen odpoledne pro jídlo. Pak se z toho nějak dostal a doma se rozmyslel. Přišel na to, že když už se to rozmazává po facebooku, bude asi lepší se veřejně omluvit, přímo v parlamentu se přihlásit k pokutě a sehrát výstup čestného muže, který porušil pravidla, ale uznává to a lituje.

A docílil svého, po facebooku už běhá spousta statusů, v nichž se uznale konstatuje, že takhle vypadá slušný politik, který, když už udělá chybu, dovede ji uznat a omluví se. Z Kalouska je náhle sympatický chlapík a vzor čestného jednání.

Teď odbočím: také se mi stalo, že jsem porušila pravidla. Stalo se to v Krakově ještě se dvěma přáteli, kteří tu byli za mnou na návštěvě. I v Krakově se zavřely všechny restaurace a kavárny a my jsme si cestou z jednoho muzea do druhého koupili u okénka k obědu těstoviny s ostrou omáčkou, snědli je v parku a než jsme došli přes řeku do sousední čtvrti, dostali jsme strašnou žízeň.

Koupili jsme si v Žabce každý jedno pivo a vypili bychom je nenápadně v parku, tak, jak jsme ostatně jedli i ty nudle, kdyby ovšem nezačalo hustě pršet. Zalezli jsme tedy do průjezdu a sedli si tam na schody. Z domu po chvíli vyšel sympatický mladý muž a vykázal nás.

Aniž by nás napadlo, že bychom snad měli žádat Řád Bílého lva (v Krakově by se požadavek ostatně minul jakýmkoli účinkem), řekli jsme „sorry“ a šli pryč, pivo jsme pak dopili v takovém popelnicovém přístěnku, kde měl bezdomovec dobře zařízenou ložnici: nepoškodili jsme mu ji. Připomínám, že jsme nevypadali jako bezdomovci a šli jsme do Muzea města Krakova v bývalé Schindlerově továrně, jejíž okolí je celé rozvrtané přestavbou železniční zastávky, všude je bláto a moc vábně to tam nevypadá.

Cítila jsem, jak se mě to vykázání dotklo, byla bych chtěla tomu sympatickému možná lékaři (v budově sídlí lékařské ordinace) vysvětlit, že nejsme žádní pouliční opilci, jen nemáme kde spočinout cestou z muzea do muzea. Ale už jsme byli pryč.

Kdyby Miroslav Kalousek nebyl takový narcis a nemusel se neustále předvádět, zareagoval by v okamžiku přistižení podobně: omluvil by se už na tom místě a odešel. On se však na místě samém vůbec neomlouval, naopak. Druhý den pak situaci využil k okázalému výstupu v parlamentě a sběru politických sympatií a bodů.

A kdyby šel člověk v konspirativních úvahách ještě dál, pak by si řekl, že to možná celé zinscenoval on sám právě proto, aby mohl takto „vzorně a čestně“ vystoupit. Na mě to neplatí.