Ačkoli tak dramatických rozměrů jako u nás druhá vlna pandemie koronaviru aktuálně nedosahuje nikde, a to ani v globálním měřítku ne, platí zároveň, že v nějaké podobě se dění začíná kontrole vymykat v řadě zemí. Výjimkou není ani sousední Německo, které se s řáděním viru dosud potýkalo docela dobře.

Celkem mu tam doteď podlehlo „pouze“ něco málo přes deset tisíc lidí. Osmkrát lidnatější zemi jsme s našimi aktuálními dvěma tisícovkami obětí již v počtu mrtvých na hlavu překonali, a to celkem výrazně.

Znepokojení narůstá

Německo je přesto kvůli vývoji značně nervózní, a to nejpozději od druhého říjnového víkendu, kdy se poprvé začalo blížit pěti tisícům nových případů denně — připomeňme, že my jsme v tu stejnou dobu měli nově pozitivních přes osm a půl tisíce, tedy v přepočtu na populaci čtrnáctkrát více. Německo se vracelo k zhruba tolika denním přírůstkům, kolik jich vykazovalo na špici jarní vlny na přelomu března a dubna.

Za uplynulou sobotu již Německo atakuje patnáct tisíc nových případů za den — tedy už skoro trojnásobek svých nejvyšších jarních hodnot — a vykazuje tím sedmdesátiprocentní nárůst v průměru mezi týdny. Přepočteno na počet obyvatel je tím nicméně stále teprve v situaci, která u nás panovala již v půlce září.

Kromě toho se od české situace Německo liší ještě v jedné zásadní věci: totiž podílu pozitivních testů na počtu testů celkově provedených. Zatímco u nás se v pátek vyšplhal už na necelých 35 procent, byl u sousedů za předminulý týden na pouhých 3,6 procentech.

To znamená, že Němci na rozdíl od nás ještě pořád drtivou většinu svých nakažených testováním zachytí, a tím pádem i zvládnou izolovat, zatímco u nás se šíření zcela vymklo kontrole: WHO za hraniční v tomto smyslu označuje hranici pěti procent pozitivních testů z celkově provedených. Přesto se i v Německu začíná řešit, kde se staly chyby — a jak na situaci nyní co nejlépe zareagovat.

Zvládnuté jaro

Zvládnutí první jarní vlny pandemie se v Německu dá hodnotit jako veskrze úspěšné. I za hranicemi Německa rezonoval výjimečně zdařilý březnový projev kancléřky Merkelové, který zvládl bez přílišného alarmismu zpřítomnit nebezpečí i apelovat na odpovědnost každého jednotlivce za to, jak se situace bude vyvíjet dál.

Jako všude měl jarní německý lockdown specifickou podobu: důraz se od počátku kladl na omezení kontaktů, ne na omezení vycházení. Bylo tedy poměrně přísně regulováno a také vynucováno, aby se lidé stýkali pokud možno pouze se členy své domácnosti a vůči ostatním dodržovali doporučený odstup.

Zákazy vzdalování se od bydliště na určenou vzdálenost nebo pouze za vymezenými účely jako u nás nebo v Itálii a Belgii, kde byly na rozdíl od nás i přísně vynucovány, v Německu naopak neplatily. Přechodně byly také uzavřeny obchody se zbytným zbožím a poskytovatelů většiny služeb.

Trvalo sice o několik týdnů déle než u nás, než se v Německu prosadilo nošení roušek, nicméně pohnutky k otálení byly veskrze pochopitelné: tamní politici měli zábrany závazně předepisovat něco, co občanům nebylo zároveň možné zajistit, poněvadž i Německo v tomto ohledu pandemii podcenilo a v prvních měsících bojovalo s nedostatkem ochranných pomůcek podobně jako my.

Decentralizovaný systém zdravotnictví

Přesná pravidla pro jejich nošení spadají do věcí, které si v Německu řeší každá spolková země samostatně, podobně jako třeba pravidla pro školy nebo konání akcí. Ochrana proti nakažlivým nemocem je totiž v německém federálním systému kompetencí právě v jejich odpovědnosti.

To se za začátku jevilo jako potenciální problém, jelikož se spolkový ministr zdravotnictví mohl omezit pouze na centrální nákup ochranných pomůcek či pokusy o to své zemské kolegy co nejlépe koordinovat. Nebylo však jasné, zda to bude v dané situace stačit, zda by v dané situace nebylo adekvátnější mít možnost přísně zavelet z centra.

Přes dočasnou nepřehlednost v tom, která opatření kde vlastně platí, což ztěžovalo hlavně přesun mezi jednotlivými spolkovými zeměmi a způsobovalo také místy určitou nedůvěryhodnost, proč zrovna něco v dané spolkové zemi platí, když vedle to dělají jinak, se nakonec prosadilo přesvědčení, že decentralizace je v boji s pandemií výhodou. Alespoň prozatím.

Znamená jednak poměrně rozvětvenou, decentrálně řízenou síť tzv. Gesundheitsämter (obdoby našich hygien), která se prokázala jako poměrně robustní a dosud obstojně zvládá trasovat. Jednak ale také možnost přijímat různá opatření lépe odpovídá realitě tak velké a různorodé země, jakou Německo je — a určitá konkurence mezi různými opatřeními, a tím zvýšená nutnost je řádně odůvodnit i možnost jejich výsledky porovnat, se nadto ukázala jako plodná.

Drosten a další autority vedou spory věcně

Od počátku pandemie se v Německu vykrystalizovalo několik autorit, které zemi pandemií provádějí. Vedle vystoupení již zmíněné kancléřky se vžil každodenní briefing nejrenomovanějšího německého epidemiologického pracoviště Robert-Koch-Institut k aktuálnímu vývoji epidemie. Jeho představitelé se však obvykle omezují na věcné představení čísel a trendů. Navíc vše každé úterý vysvětluje v podcastu, který má miliony posluchačů, epidemiolog Christian Drosten z přední berlínské nemocnice Charité, který se mimo jiné se podílel i na vývoji testů na koronavirus.

Do jisté míry do dění a jeho interpretace promlouvají — a to i nesouhlasně — i jiné autority, ať už politické či vědecké. Od jara se kupříkladu odehrává spor mezi ministerským předsedou Severního Porýní-Vestfálska Arminem Laschetem a jeho bavorským kolegou Markusem Söderem o tom, jak rychlá a přísná opatření jsou na místě. Ten druhý z nich je ve sporu za hardlinera — a spor, který vedou, je zprostředkovaně také sporem o první místo na kandidátce jejich strany CDU/CSU v příštích parlamentních volbách.

Autoritě Drostena zase konkurují jeho kolegové Hendrick Streeck nebo Alexander Kekulé. Všechny uvedené spory jsou nicméně převážně vnímány jako věcné a v důsledku spíš prospěšné pro tříbení správné interpretace dění a správného postupu.

I podchycení ekonomických a sociálních dopadů jarního lockdownu zvládlo Německo solidně. Přijatý balík pomoci a záruk pro zaměstnance, živnostníky a firmy všech velikostí je největší v poválečné německé historii. Tvoří ho celkem přes 350 miliard euro podpory, které budou vyplaceny v různých podpůrných programech, a dalších 820 miliard euro záruk.

Jedním z hlavních pilířů je nástroj kurzarbeit, který Německo ochránil před větším propadem již za minulé finanční a hospodářské krize. Nyní mají nárok na 60 až 87 procent z výše mzdy i ti zaměstnaní, pro které firma přechodně nemá vůbec žádnou práci včetně agenturních pracovníků.

OSVČ a drobným živnostníkům za začátku poskytovaly podporu jednotlivé spolkové země, Berlín kupříkladu malým firmám do pěti zaměstnanců až devět tisíc euro jednorázové pomoci bez větších administrativních překážek: Nyní vše přešlo pod centrální balík opatření, kde mohou malé a střední podniky žádat podporu až 200 tisíc eur.

Podoby omezení a protesty proti nim

Přes zjevné epidemiologické úspěchy a zamezení rozsáhlejší ekonomické a sociální krizi se v Německu od jara objevovaly pouliční protesty, a to místy násilné. Po jarním napadání novinářů vygradovaly v srpnu demonstrací v Berlíně, které se zúčastnilo až čtyřicet tisíc protestujících. Během ní propukaly potyčky s desítkami zraněných, tak tu nastal pro Němce symbolicky děsivý pokus dvou tuctů protestujících o násilné proniknutí do budovy parlamentu Reichstag.

Jedná se o paradoxní jev: zatímco v průměru se důvěra ve spolkovou vládu v důsledku koronakrize podle studie organizace Bertelsmann-Stiftung zdvojnásobila, v některých segmentech německé společnosti panuje naopak militantní a všeobjímající nedůvěra vůči státu, etablovaným stranám, médiím i vědě.

Podobně jako u nás se v Německu od května vedla debata, jak rychle se mají přijatá protiepidemiologická opatření začít uvolňovat. Nebyla sice vyloženě konsensuální, nicméně postupně se vykrystalizovala alespoň základní shoda v tom, že určitá opatrnost musí zůstat zachovaná i přes léto, ačkoli čísla se jevila optimisticky. V podstatě všude v Německu tak zůstala zachována povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorách včetně MHD, restaurace a kavárny mnohde dále dodržovaly odstup mezi jednotlivými stoly, povinnost mít roušku při pohybu v prostoru a zanechat na místě své kontaktní údaje.

Zavedl se systém, v jehož rámci se obce automaticky stanou vnitrostátním rizikovým územím, pokud se v týdenním průměru dostanou nad padesát infekcí na sto tisíc obyvatel. Totéž začalo platit pro cizí země.