Třetí covidový ministr: rozvážnost při jízdě na tygrovi

Jan Kašpárek

Nastupujícími ministrovi Blatnému je třeba už vzhledem k okolnostem, za nichž se ujímá funkce, přát štěstí. Přesto, že o něm nic nevíme a nic nám o sobě neříká, i přesto, že vláda, do níž přichází, nám už o sobě řekla úplně všechno.

Ruce, roušky, rozestupy, koláčky. Foto Twitter Úřad vlády

Máme nového ministra zdravotnictví, třetího za necelých čtyřicet dní. V souladu se spekulacemi, jež následovaly po osudném skandálu Romana Prymuly, se jedná o brněnského experta na dětskou hematologii Jana Blatného (oba nestr. za ANO). Zatímco jeho předchůdce nastupoval se zřejmým údělem potýkat se s prudkým nárůstem covid-19 a zavádět rozličná nepopulární opatření, Blatného při troše štěstí čeká spíše velmi opatrné uvolňování a příprava tolik chybějící dlouhodobé strategie.

Kromě toho, že je lékař a odborník, o Blatném prakticky nic nevíme. Svou pozici očividně vnímá jako nepolitickou, k ničemu příliš spornému se zatím nevyjadřuje a nepatří do sorty mediálně hyperaktivních bílých plášťů. Čtvrteční tisková konference s premiérem Andrejem Babišem (ANO) na tom nic nezměnila.

„Pojďme, prosím, společně změnit pocit strachu v respekt. Strach nás paralyzuje, a co je daleko horší — rozděluje,“ řekl sice Blatný věty předurčené do titulků, konkrétnějším sdělením se však spíše vyhýbal. Působil uměřeně a rozvážně.

Zaznělo, že „musíme táhnout za jeden provaz“, že potřebujeme srozumitelná opatření založená na datech a že je zapotřebí „sofistikovaně modelovat“ důsledky případných uvolnění. Tedy to, co je bezesporu pravda, ale o čem hovoříme víceméně od jara.

Blatný se nepouštěl do jednoznačných prohlášení podle vlastních slov proto, že chce stavět na datech a neplánuje říkat něco, co by záhy musel měnit. To je po chaosu a salámovém lockdownu posledních měsíců chvályhodné, přestože se opět ukazuje, že v České republice očividně ani ti nejpovolanější nevědí, co se přesně děje.

Nový ministr nastupuje do příšerné situace a není divu, že se k němu Babiš zřejmě propracoval až po neúspěšném obvolávání ředitelů fakultních nemocnic. Náš zdravotnický systém v blízké době snad již čeká vrchol vlny hospitalizací covidových pacientů. Je tedy nutné co nejdříve zjistit, zda plošná opatření dostatečně zabrala a epidemiologické křivky zamíří dolů, nebo trčíme na půl cesty v otravných a ekonomicky ničivých, leč stále nedostatečných opatřeních.

Blatného čeká nejen řešení takto nevděčných problémů, ale také práce v absurdně špatných podmínkách. Vinou dřívějších zmatků ministrovi pravděpodobně část obyvatel nebude věřit bez ohledu na to, jak pevnými daty svá rozhodnutí podloží: důvěra ve vládní zdravotní politiku je rozbitá posledními měsíci a opět ji slepit potrvá velmi dlouho.

Pro lékaře bez politické praxe bude navíc jistě obtížné převzít úřad poté, co se v něm prohodili dva ministři, po nichž veřejnost posledního půl roku požadovala primárně řešení pandemie. Témat rezortu je nesrovnatelně víc. Je nutno například jednat s pojišťovnami a zabývat se politickými otázkami navázanými na VZP.

Blatný není politik, což mu sice přidává na obecné důvěryhodnosti, současně tím ale postrádá zásadní předpoklad pro řízení ministerstva a účast ve vládě. Navzdory tomu, jak se může zdát lákavá technokratická představa o vedení rezortů experty, lidé si zaslouží vědět, s jakou politickou ideou ministr pracuje.

Co si myslí o doplatcích, hrazení nadstandardní péče či hromadění peněz v rezervních fondech pojišťoven? To nejsou zdaleka jen technické otázky.

Ministr zřejmě kompetentní, vláda tragikomická

Ministrovo expertní zázemí i ochotu pracovat ve veřejném zájmu není důvod zpochybňovat a za odvahu nastoupit na mimořádně nevděčnou pozici si jistě zaslouží respekt. Je ale na pováženou, že vládní ANO, jež nyní Blatného formálně umístilo do funkce, zřejmě není schopné najít nikoho kompetentního ve vlastních řadách.

Bez ohledu na to, nakolik se Babišovo politické hnutí nezvládnutím pandemie zkompromitovalo, by takový postup dával z hlediska alespoň základní politické předvídatelnosti smysl. Nyní se ale zdá, že kulminuje totální personální krize Babišova politického podniku.

Po premiérem ponižovaném a pro veřejnost nedůvěryhodném Adamu Vojtěchovi, a tvrdém, a navzdory minulosti obtěžkané skandály, i kompetentním Romanu Prymulovi, přišel člověk, o kterém v prvé řadě prakticky nic nevíme. Pro vládu i objektivní řešení pandemie to může být výhodné, neboť krajně popuzenou a právem nedůvěřivou veřejnost by další známé jméno mohlo ještě více popíchnout.

Na druhou stranu se ale ukazuje, že struktury odpovědné za řízení státu propadly do zmatku. A to je tygr, na kterém je nutné navzdory všemu jet, jinak jezdce sežere.

Kočírovat šelmu má teď pomoci Blatný, a my mu v tom už vzhledem k závažnosti krize musíme přát úspěch. Sama skutečnost, že vláda musí shánět ministra pro covid, protože o dva minulé za velmi ostudných okolností přišla, je ale zhola neuvěřitelná.

Vzhledem k dobré pověsti Blatného můžeme snad doufat, že nás v dohledné době nečeká další probuzení do rána, kdy bude Česká republika přicházet o ministra zdravotnictví. Dokud ale potrvá Babišova tragikomická vláda chaosu, jistí si nemůžeme být ničím.