Okna nahoře zahnutá do oblouku prorážejí porézní zeď šedé a okrové barvy. Připomíná to pískovcovou katedrálu. Že nejde o výstavní stavbu s kdovíjakou minulostí, prozrazují dřevotřískové desky natlučené přes někdejší výlohy. Někdo je polepil plakáty. Texty plakátů zvou na společenské akce. 

Vybavuji si tak jeden z mnoha domů v Mariánské ulici v Eisenachu, který v devadesátých letech vypadal neobydleně a sešle. Přesto jsem v něm prožil prvních osmnáct let svého života. Pár set metrů odtud trůnil na skále na vršku starý hotel Knížecí dvůr s tanečním sálem. V časech NDR, jak vyprávěli dospělí, do něj proudívaly stovky lidí na diskotéky a jiné taneční zábavy. 

O pár kroků dál stál starý pionýrský dům. Hned po převratu se proměnil v ruinu a hrozilo, že se zřítí. Stála přitom na prestižní adrese, v Kartouzské zahradě, s výhledem na hrad Wartburg. V největší souvislé vilové čtvrti v Německu.

Někdy jsme měli husí kůži, když jsme jako děti a potom i v pubertě prolézali prázdné domy ve městě. Urbexing (urban exploring) in Lost Places, se tomu dnes říká v sociálních sítích. Pro nás to znamenalo vyrůstat ve východním Německu devadesátých let, zhusta představujícím právě takovou ztracenou vartu — Lost Place.

Do zóny přicházejí „Wessis“

Nepocházel jsem z bohaté rodiny. Ti, kdo ve věku mých rodičů vyšli z převratu jako vítězové, žili ve zrekonstruovaných domech. V naší čtvrti nebo někde na kraji města. Část byli „příchozí“, jak jim otec říkával, když měl dobrou náladu. Jinak jim všichni dospělí říkali „Wessis“, zápaďáci. Sám sebe jsem jako teenager viděl coby východního Němce. Byl jsem toho názoru, že rozdíl se pozná podle chování. 

Východnímu Německu se říkalo „zóna“. V ní si někteří, i velmi mladí, lidé dodnes předávají „východoněmeckou“ identitu. Souvisí to s mediální prezentací politických struktur: rozdíly ve mzdách, strukturální proměnou východu, vládním zmocněncem pro východ. Zeď se staví pořád nanovo, přestože rozdíl v infrastruktuře nebo úrovni ekonomiky už prakticky neexistuje. 

Dost regionů v Severním Porýní-Vestfálsku na západě země je na tom po všech stránkách hůř než některé regiony nových spolkových zemí. Mzdy se liší podle regionů v celém Německu, přestože v úhrnu jsou na západě o dost vyšší. 

Pravicový populismus a rasismus se pořád vydávají za hlavně východoněmecké problémy. Pod stůl samozřejmě padá fakt, že největší neonacistické skupiny působí v západním Německu a Alternativa pro Německo (AfD) překročila hranici patnácti procent jako v první spolkové zemi v západoněmeckém Bádensku-Württembersku v roce 2016. 

Na východě nic nového — na východní frontě klid, slovy románu E. M. Remarqua, pomyslí si západoněmecký čtenář a čtenářka, kteří si u novin potvrzují své názory. A co může být hezčího, než když se vám vaše předsudky servírují jako pravdy? 

Velké mediální společnosti většinou sídlí na západě Německa. A tak je málo pravděpodobné, že se na titulní stany dostane například fakt, že na nejvyšších pozicích, hlavně na Východě, sedí ve velmi nepoměrném zastoupení především západní Němci.

Je to fenomén, který by měl třicet let po pádu Berlínské zdi postupně slábnout. Popřevratová generace západoněmeckých úředníků už by měla být v důchodu. Na Východ se dostali, když to budeme interpretovat pozitivně, z pragmatických důvodů. Lépe znali systém, který se na Východě zaváděl. A ve starém systému nepracovali pro Státní bezpečnost — Stasi. 

Ve skutečnosti se až do dneška ze starých zemí instaluje velké množství úředníků státní správy, soudců a rektorů škol. Stejně to platí i pro lidi ve vysokých politických funkcích. V současné době neexistuje jediný univerzitní rektor východoněmeckého původu. 

Mohlo by to už být každému jedno. Jenže hodně východních Němců v tom vidí část většího problému. U některých to vede k resentimentu vůči politickým elitám jako celku, přestože Angie (kancléřka Merkelová) kdysi byla jednou z nás. Mentální změně na Východě rozhodně nepřispívá blahosklonné až hanlivé mudrování o východním Německu, které se posud provozuje prakticky ve všech koutech starých spolkových zemí.

Naopak, tyhle hlouposti ze Západu tu pořád mají dopad. Někdo ve vtipu, někdo vážně, mluví o rozšíření „východňárismu“ — ossismu, jazykové hříčce sugerující rasismu podobný útlak vůči lidem z východu v Německu. Pár lidí se mi přiznalo, že se aktivně zbavují svých východoněmeckých nářečí. Cítí se kvůli nim znevažováni, nebo dokonce znevýhodňováni, stávají se terčem vtípků. Přitom takové komentáře určitě znají i lidé ze západu, zpoza hranice, každý má nějakou regionální zvláštnost, z níž si lze utahovat. 

Východ není hnědý a vážné problémy s neonacisty jsou i na Západě

Nejoblíbenějším klišé je v současnosti „hnědý východ“. Jen málo z lidí, kteří taková klišé používají, něco ví o vývoji pravicově extremistických tendencí v NDR a ve sjednoceném Německu po roce 1990. Stejně jako u dalších příběhů velkého dějinného zlomu po roce 1989, měl i vývoj pravicového extremismu svůj původ v celoněmeckém dění. Ale nejhůř se projevil na Východě. V někdejší zóně.