Okna nahoře zahnutá do oblouku prorážejí porézní zeď šedé a okrové barvy. Připomíná to pískovcovou katedrálu. Že nejde o výstavní stavbu s kdovíjakou minulostí, prozrazují dřevotřískové desky natlučené přes někdejší výlohy. Někdo je polepil plakáty. Texty plakátů zvou na společenské akce. 

Vybavuji si tak jeden z mnoha domů v Mariánské ulici v Eisenachu, který v devadesátých letech vypadal neobydleně a sešle. Přesto jsem v něm prožil prvních osmnáct let svého života. Pár set metrů odtud trůnil na skále na vršku starý hotel Knížecí dvůr s tanečním sálem. V časech NDR, jak vyprávěli dospělí, do něj proudívaly stovky lidí na diskotéky a jiné taneční zábavy. 

O pár kroků dál stál starý pionýrský dům. Hned po převratu se proměnil v ruinu a hrozilo, že se zřítí. Stála přitom na prestižní adrese, v Kartouzské zahradě, s výhledem na hrad Wartburg. V největší souvislé vilové čtvrti v Německu.

Někdy jsme měli husí kůži, když jsme jako děti a potom i v pubertě prolézali prázdné domy ve městě. Urbexing (urban exploring) in Lost Places, se tomu dnes říká v sociálních sítích. Pro nás to znamenalo vyrůstat ve východním Německu devadesátých let, zhusta představujícím právě takovou ztracenou vartu — Lost Place.

Do zóny přicházejí „Wessis“

Nepocházel jsem z bohaté rodiny. Ti, kdo ve věku mých rodičů vyšli z převratu jako vítězové, žili ve zrekonstruovaných domech. V naší čtvrti nebo někde na kraji města. Část byli „příchozí“, jak jim otec říkával, když měl dobrou náladu. Jinak jim všichni dospělí říkali „Wessis“, zápaďáci. Sám sebe jsem jako teenager viděl coby východního Němce. Byl jsem toho názoru, že rozdíl se pozná podle chování. 

Východnímu Německu se říkalo „zóna“. V ní si někteří, i velmi mladí, lidé dodnes předávají „východoněmeckou“ identitu. Souvisí to s mediální prezentací politických struktur: rozdíly ve mzdách, strukturální proměnou východu, vládním zmocněncem pro východ. Zeď se staví pořád nanovo, přestože rozdíl v infrastruktuře nebo úrovni ekonomiky už prakticky neexistuje. 

Dost regionů v Severním Porýní-Vestfálsku na západě země je na tom po všech stránkách hůř než některé regiony nových spolkových zemí. Mzdy se liší podle regionů v celém Německu, přestože v úhrnu jsou na západě o dost vyšší. 

Pravicový populismus a rasismus se pořád vydávají za hlavně východoněmecké problémy. Pod stůl samozřejmě padá fakt, že největší neonacistické skupiny působí v západním Německu a Alternativa pro Německo (AfD) překročila hranici patnácti procent jako v první spolkové zemi v západoněmeckém Bádensku-Württembersku v roce 2016. 

Na východě nic nového — na východní frontě klid, slovy románu E. M. Remarqua, pomyslí si západoněmecký čtenář a čtenářka, kteří si u novin potvrzují své názory. A co může být hezčího, než když se vám vaše předsudky servírují jako pravdy? 

Velké mediální společnosti většinou sídlí na západě Německa. A tak je málo pravděpodobné, že se na titulní stany dostane například fakt, že na nejvyšších pozicích, hlavně na Východě, sedí ve velmi nepoměrném zastoupení především západní Němci.

Je to fenomén, který by měl třicet let po pádu Berlínské zdi postupně slábnout. Popřevratová generace západoněmeckých úředníků už by měla být v důchodu. Na Východ se dostali, když to budeme interpretovat pozitivně, z pragmatických důvodů. Lépe znali systém, který se na Východě zaváděl. A ve starém systému nepracovali pro Státní bezpečnost — Stasi. 

Ve skutečnosti se až do dneška ze starých zemí instaluje velké množství úředníků státní správy, soudců a rektorů škol. Stejně to platí i pro lidi ve vysokých politických funkcích. V současné době neexistuje jediný univerzitní rektor východoněmeckého původu. 

Mohlo by to už být každému jedno. Jenže hodně východních Němců v tom vidí část většího problému. U některých to vede k resentimentu vůči politickým elitám jako celku, přestože Angie (kancléřka Merkelová) kdysi byla jednou z nás. Mentální změně na Východě rozhodně nepřispívá blahosklonné až hanlivé mudrování o východním Německu, které se posud provozuje prakticky ve všech koutech starých spolkových zemí.

Naopak, tyhle hlouposti ze Západu tu pořád mají dopad. Někdo ve vtipu, někdo vážně, mluví o rozšíření „východňárismu“ — ossismu, jazykové hříčce sugerující rasismu podobný útlak vůči lidem z východu v Německu. Pár lidí se mi přiznalo, že se aktivně zbavují svých východoněmeckých nářečí. Cítí se kvůli nim znevažováni, nebo dokonce znevýhodňováni, stávají se terčem vtípků. Přitom takové komentáře určitě znají i lidé ze západu, zpoza hranice, každý má nějakou regionální zvláštnost, z níž si lze utahovat. 

Východ není hnědý a vážné problémy s neonacisty jsou i na Západě

Nejoblíbenějším klišé je v současnosti „hnědý východ“. Jen málo z lidí, kteří taková klišé používají, něco ví o vývoji pravicově extremistických tendencí v NDR a ve sjednoceném Německu po roce 1990. Stejně jako u dalších příběhů velkého dějinného zlomu po roce 1989, měl i vývoj pravicového extremismu svůj původ v celoněmeckém dění. Ale nejhůř se projevil na Východě. V někdejší zóně. 

Po převratu se oficiální práce s mládeží střetávala s neonacistickou strategií započatou už před pádem berlínské zdi. Jejím cílem bylo vytváření „národně osvobozených zón“, tedy získávání lokalit pod neonacistickou kontrolou. 

Po převratu totiž panovaly nevyjasněné odpovědnosti bezpečnostních aparátů. Neonacisté zabírali prostor děsivým způsobem. Analogicky probíhalo zabírání půdy od západoněmeckých a jiných podnikatelů. „Moje čest se jmenuje privatizace,“ je možná ta nejdrastičtější věta, která mi na to téma utkvěla v paměti. 

Srovnávání s nacismem se nabízelo a snadno používalo už tenkrát, když někdo chtěl, aby se nově nabytá svoboda dala popsat jako jiná forma diktatury. Existuje však jedna oblast, ve které jsou si SRN a NDR strukturálně docela podobné. NDR stejně neochotně jako SRN zpracovávala německý expanzivní rasismus a antisemitismus. A úspěšně tak zamezila hnutí roku 1968. 

Na druhou stranu od doby, kdy byla postavena zeď, měla NDR homogenní podobu národního společenství, o kterém se někdejším rasovým specialistům ani nezdálo. Po pádu zdi se národní společenství dost bojovníků snažilo zachovat. Řadou žhářských útoků a několika vraždami se jim podařilo dosáhnout významných dílčích vítězství.

V roce 1993 ne úplně neochotně se přitom tvářící Křesťansko-demokratická strana CDU kapitulovala před násilím, rasismem a atmosférou pogromů. Místo toho, aby vystoupila jako reprezentantka skutečně otevřené společnosti demokratických hodnot a lidských práv, omezila právo na azyl. Bylo to jasné vítězství rasistického násilí, které jeho přívržencům na východě i na západě ukázalo, že se v Německu pomocí strachu a štvaní dá dělat politika.

Uvedené i některé další faktory přispěly k tomu, že ze statistického hlediska jsou rasistické a antisemitské názory ve východním Německu rozšířenější než na západě. Je však třeba zdůraznit, že se jedná pouze o několik procentních bodů. U všech forem pravicového populismu a pravicového extremismu, rasismu a antisemitismu, jde o celoněmecké problémy. Označení „hnědý východ“ naproti tomu ignoruje bezpočet lidí, kteří tomuto klišé neodpovídají. Pořád je to většina lidí, kteří v nových spolkových zemích žijí. 

Nedůvěra k občanskému vzdělávání

Na Východě se ale v souvislosti s popisovanými problémy vyskytuje s určitou samozřejmostí jiný jev. Diskutoval jsem na řadě akcí v Sasku o podobnostech a rozdílech mezi politickým islámem a pravicovým extremismem. Diskuse pořádala Zemská centrála pro politické vzdělávání. Konaly se dopoledne ve školách a večer ve spolcích. 

Lidé s veřejnou odpovědností se s několika návštěvníky debaty shodli na tom, že problémem je otevřená nedůvěra ve všechny instituce, které poskytují politické vzdělávání. „Lidem tady to zní jako státní převýchova, tu už jsme si zažili,“ slyšel jsem opakovaně.

Demokratické procesy a výhody liberální společnosti je možné lidem zprostředkovat jen tehdy, pokud se na nich sami aktivně podílejí. A zároveň cítí, že jejich účast má vazbu k realitě. Praktický význam. Od převratu se nám takové věci daří na východě ještě méně než na západě. 

Za posledních osm let jsem účinkoval na několika stovkách akcí, málokdy s méně než tuctem účastníků. Na večerních akcích pro dospělé byla mezi účastníky vždy hrstka nebo nejméně dva, kteří celkem otevřeně šířili konspirační teorie, sympatizovali s AfD a dalšími pravicově extremistickými stranami, levicový a pravicový extremismus stavěli naroveň nebo zbytek publika počastovali extrémně antiislámskými či otevřeně rasistickými názory.

Ve Zhořelci jeden z účastníků učinil pár pochybných vyjádření, a pak dodal, že pracuje u policie. Připadá mi, že tak chtěl svým slovům dodat autoritu. Asi si říkal: „Jako policista patřím ke středu společnosti, a když něco řeknu, nemůže to být rasistické.“ 

Schopnost kriticky zkoumat své vlastní jednání je v naší společnosti vzácná a používá se mnohem řidčeji, než se tvrdívá. Nechci tím říct, že takoví lidé také na podobné akce v západním Německu nechodí. Nemají ale dost sebevědomí, aby vytrubovali konspirační teorie a rasisticky uráželi přítomné. To jsem zatím zažil jenom na akcích v Sasku.

Do mého kabinetu kuriozit patří také zážitek, kdy ředitelka jedné školy umožnila politikovi AfD přístup na mou neveřejnou akci určenou jen pro školačky a školáky. Asi si říkala: „Samozřejmě, je to svobodně zvolená strana a musíme tady dát prostor také jejím postojům.“ Váš nápad, paní ředitelko, byl jistě ušlechtilý. Zračí zájem o žitou svobodu slova, včetně vytvoření místa pro vyjádření politických oponentů. 

To, že se onen áefďák několikrát ujal slova nevyzván a sbratřoval se se skupinou studentů, kteří se projevili jako sympatizanti pravicově extremistického „identitárního hnutí“, mě víc překvapilo při pohledu zpátky než během akce samé. Tam mě jen stihlo napadnout, že je to nějaký samozvaný učitel z lidu. 

Jeho opakované poukazy na svobodu slova ale po akci dostaly ironickou pachuť. Áefďák, který se při akci stylizoval jako zachránce svobody slova a papouškoval ústavní fráze jako „Cenzura se vylučuje“, aby zdůvodnil své domnělé právo projevovat antidemokratické postoje, si stěžoval. Nejdříve ředitelce školy, pak školskému úřadu, nakonec na ministerstvo školství. Že jsem prý hanobil AfD a šířil lži. Stížnost ústila do žádosti, abych už nesměl pořádat akce ve školách. Asi si říkal: „To není cenzura, když někoho nezvou, nám se to v diskusních pořadech také děje.“ 

Vědět, kdo jsou ti zlí

Veru Lengsfeldovou dříve rádi zvali do diskusních pořadů a dnes už ji nezvou. S touto bývalou aktivistkou za lidská práva v NDR jsem měl v letech 2017/18 dvě akce v Německu a ve Švýcarsku. Šlo o téma konverze, obrácení, tedy změnu vlastních názorů a způsobu života. V mém případě to znamenalo od neonácka k levicovému aktivismu, u ní od konzervativní ekoložky, která se vzbouřila proti diktatuře, k ultrakonzervativní „popíračce klimatické krize“, která se i nyní vzbouřila proti diktatuře. 

Myslí si, že tu diktatura panuje i v roce 2020. Zůstala ve stejném myšlenkovém módu: „Žijeme v diktatuře, občanská práva jsou neustále omezována, nepohodlné názory se vytěsňují. Jen bojuji za svobodu, hlavně za svobodu svých dětí.“ V rozhovoru se mnou takto legitimovala svou podporu protifeministických hnutí, spolupráci s AfD a další, ještě horší věci. Prý všechno, co dělá, dělá proto, že nechce, aby její dceru někdo v budoucnu utlačoval a musela nosit šátek.