Na východní frontě klid?

Christian Weiβgerber

V čtvrtém dílu seriálu Zrozeni a zrazeni svobodou autor popisuje, jak jeho životní dráhu formovalo dospívání na zapomenuté durynské periferii, od příchylnosti k neonacistům k současnému sociálně kritickému pohledu a emancipačním snahám.

Angolští dělníci v durynském Eisenachu v roce 1988. Po sjednocení Německa se brutální útoky neonacistů na východě Německa staly na čas účinnou taktikou. Dnes jsou migranti pro východ země největší příležitostí k jeho oživení. Foto phillygdr, flickr.com

Okna nahoře zahnutá do oblouku prorážejí porézní zeď šedé a okrové barvy. Připomíná to pískovcovou katedrálu. Že nejde o výstavní stavbu s kdovíjakou minulostí, prozrazují dřevotřískové desky natlučené přes někdejší výlohy. Někdo je polepil plakáty. Texty plakátů zvou na společenské akce. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vybavuji si tak jeden z mnoha domů v Mariánské ulici v Eisenachu, který v devadesátých letech vypadal neobydleně a sešle. Přesto jsem v něm prožil prvních osmnáct let svého života. Pár set metrů odtud trůnil na skále na vršku starý hotel Knížecí dvůr s tanečním sálem. V časech NDR, jak vyprávěli dospělí, do něj proudívaly stovky lidí na diskotéky a jiné taneční zábavy. 

O pár kroků dál stál starý pionýrský dům. Hned po převratu se proměnil v ruinu a hrozilo, že se zřítí. Stála přitom na prestižní adrese, v Kartouzské zahradě, s výhledem na hrad Wartburg. V největší souvislé vilové čtvrti v Německu.

00:00 / 00:00

Christian Weiβgerber:
Na východní frontě klid?

Zrozeni a zrazeni svobodou E04

Někdy jsme měli husí kůži, když jsme jako děti a potom i v pubertě prolézali prázdné domy ve městě. Urbexing (urban exploring) in Lost Places, se tomu dnes říká v sociálních sítích. Pro nás to znamenalo vyrůstat ve východním Německu devadesátých let, zhusta představujícím právě takovou ztracenou vartu — Lost Place.

Do zóny přicházejí „Wessis“

Nepocházel jsem z bohaté rodiny. Ti, kdo ve věku mých rodičů vyšli z převratu jako vítězové, žili ve zrekonstruovaných domech. V naší čtvrti nebo někde na kraji města. Část byli „příchozí“, jak jim otec říkával, když měl dobrou náladu. Jinak jim všichni dospělí říkali „Wessis“, zápaďáci. Sám sebe jsem jako teenager viděl coby východního Němce. Byl jsem toho názoru, že rozdíl se pozná podle chování. 

Východnímu Německu se říkalo „zóna“. V ní si někteří, i velmi mladí, lidé dodnes předávají „východoněmeckou“ identitu. Souvisí to s mediální prezentací politických struktur: rozdíly ve mzdách, strukturální proměnou východu, vládním zmocněncem pro východ. Zeď se staví pořád nanovo, přestože rozdíl v infrastruktuře nebo úrovni ekonomiky už prakticky neexistuje. 

Dost regionů v Severním Porýní-Vestfálsku na západě země je na tom po všech stránkách hůř než některé regiony nových spolkových zemí. Mzdy se liší podle regionů v celém Německu, přestože v úhrnu jsou na západě o dost vyšší. 

Pravicový populismus a rasismus se pořád vydávají za hlavně východoněmecké problémy. Pod stůl samozřejmě padá fakt, že největší neonacistické skupiny působí v západním Německu a Alternativa pro Německo (AfD) překročila hranici patnácti procent jako v první spolkové zemi v západoněmeckém Bádensku-Württembersku v roce 2016. 

Na východě nic nového — na východní frontě klid, slovy románu E. M. Remarqua, pomyslí si západoněmecký čtenář a čtenářka, kteří si u novin potvrzují své názory. A co může být hezčího, než když se vám vaše předsudky servírují jako pravdy? 

Velké mediální společnosti většinou sídlí na západě Německa. A tak je málo pravděpodobné, že se na titulní stany dostane například fakt, že na nejvyšších pozicích, hlavně na Východě, sedí ve velmi nepoměrném zastoupení především západní Němci.

Je to fenomén, který by měl třicet let po pádu Berlínské zdi postupně slábnout. Popřevratová generace západoněmeckých úředníků už by měla být v důchodu. Na Východ se dostali, když to budeme interpretovat pozitivně, z pragmatických důvodů. Lépe znali systém, který se na Východě zaváděl. A ve starém systému nepracovali pro Státní bezpečnost — Stasi. 

Ve skutečnosti se až do dneška ze starých zemí instaluje velké množství úředníků státní správy, soudců a rektorů škol. Stejně to platí i pro lidi ve vysokých politických funkcích. V současné době neexistuje jediný univerzitní rektor východoněmeckého původu. 

Čtvrtá esej cyklu od autora, který poslední léta veřejně mluví o své zkušenosti s odchodem z neonacistické scény. Grafika Petr Kněžek

Mohlo by to už být každému jedno. Jenže hodně východních Němců v tom vidí část většího problému. U některých to vede k resentimentu vůči politickým elitám jako celku, přestože Angie (kancléřka Merkelová) kdysi byla jednou z nás. Mentální změně na Východě rozhodně nepřispívá blahosklonné až hanlivé mudrování o východním Německu, které se posud provozuje prakticky ve všech koutech starých spolkových zemí.

Naopak, tyhle hlouposti ze Západu tu pořád mají dopad. Někdo ve vtipu, někdo vážně, mluví o rozšíření „východňárismu“ — ossismu, jazykové hříčce sugerující rasismu podobný útlak vůči lidem z východu v Německu. Pár lidí se mi přiznalo, že se aktivně zbavují svých východoněmeckých nářečí. Cítí se kvůli nim znevažováni, nebo dokonce znevýhodňováni, stávají se terčem vtípků. Přitom takové komentáře určitě znají i lidé ze západu, zpoza hranice, každý má nějakou regionální zvláštnost, z níž si lze utahovat. 

Východ není hnědý a vážné problémy s neonacisty jsou i na Západě

Nejoblíbenějším klišé je v současnosti „hnědý východ“. Jen málo z lidí, kteří taková klišé používají, něco ví o vývoji pravicově extremistických tendencí v NDR a ve sjednoceném Německu po roce 1990. Stejně jako u dalších příběhů velkého dějinného zlomu po roce 1989, měl i vývoj pravicového extremismu svůj původ v celoněmeckém dění. Ale nejhůř se projevil na Východě. V někdejší zóně. 

Po převratu se oficiální práce s mládeží střetávala s neonacistickou strategií započatou už před pádem berlínské zdi. Jejím cílem bylo vytváření „národně osvobozených zón“, tedy získávání lokalit pod neonacistickou kontrolou. 

Po převratu totiž panovaly nevyjasněné odpovědnosti bezpečnostních aparátů. Neonacisté zabírali prostor děsivým způsobem. Analogicky probíhalo zabírání půdy od západoněmeckých a jiných podnikatelů. „Moje čest se jmenuje privatizace,“ je možná ta nejdrastičtější věta, která mi na to téma utkvěla v paměti. 

Srovnávání s nacismem se nabízelo a snadno používalo už tenkrát, když někdo chtěl, aby se nově nabytá svoboda dala popsat jako jiná forma diktatury. Existuje však jedna oblast, ve které jsou si SRN a NDR strukturálně docela podobné. NDR stejně neochotně jako SRN zpracovávala německý expanzivní rasismus a antisemitismus. A úspěšně tak zamezila hnutí roku 1968. 

Na druhou stranu od doby, kdy byla postavena zeď, měla NDR homogenní podobu národního společenství, o kterém se někdejším rasovým specialistům ani nezdálo. Po pádu zdi se národní společenství dost bojovníků snažilo zachovat. Řadou žhářských útoků a několika vraždami se jim podařilo dosáhnout významných dílčích vítězství.

V roce 1993 ne úplně neochotně se přitom tvářící Křesťansko-demokratická strana CDU kapitulovala před násilím, rasismem a atmosférou pogromů. Místo toho, aby vystoupila jako reprezentantka skutečně otevřené společnosti demokratických hodnot a lidských práv, omezila právo na azyl. Bylo to jasné vítězství rasistického násilí, které jeho přívržencům na východě i na západě ukázalo, že se v Německu pomocí strachu a štvaní dá dělat politika.

Uvedené i některé další faktory přispěly k tomu, že ze statistického hlediska jsou rasistické a antisemitské názory ve východním Německu rozšířenější než na západě. Je však třeba zdůraznit, že se jedná pouze o několik procentních bodů. U všech forem pravicového populismu a pravicového extremismu, rasismu a antisemitismu, jde o celoněmecké problémy. Označení „hnědý východ“ naproti tomu ignoruje bezpočet lidí, kteří tomuto klišé neodpovídají. Pořád je to většina lidí, kteří v nových spolkových zemích žijí. 

Nedůvěra k občanskému vzdělávání

Na Východě se ale v souvislosti s popisovanými problémy vyskytuje s určitou samozřejmostí jiný jev. Diskutoval jsem na řadě akcí v Sasku o podobnostech a rozdílech mezi politickým islámem a pravicovým extremismem. Diskuse pořádala Zemská centrála pro politické vzdělávání. Konaly se dopoledne ve školách a večer ve spolcích. 

Lidé s veřejnou odpovědností se s několika návštěvníky debaty shodli na tom, že problémem je otevřená nedůvěra ve všechny instituce, které poskytují politické vzdělávání. „Lidem tady to zní jako státní převýchova, tu už jsme si zažili,“ slyšel jsem opakovaně.

Demokratické procesy a výhody liberální společnosti je možné lidem zprostředkovat jen tehdy, pokud se na nich sami aktivně podílejí. A zároveň cítí, že jejich účast má vazbu k realitě. Praktický význam. Od převratu se nám takové věci daří na východě ještě méně než na západě. 

Za posledních osm let jsem účinkoval na několika stovkách akcí, málokdy s méně než tuctem účastníků. Na večerních akcích pro dospělé byla mezi účastníky vždy hrstka nebo nejméně dva, kteří celkem otevřeně šířili konspirační teorie, sympatizovali s AfD a dalšími pravicově extremistickými stranami, levicový a pravicový extremismus stavěli naroveň nebo zbytek publika počastovali extrémně antiislámskými či otevřeně rasistickými názory.

Ve Zhořelci jeden z účastníků učinil pár pochybných vyjádření, a pak dodal, že pracuje u policie. Připadá mi, že tak chtěl svým slovům dodat autoritu. Asi si říkal: „Jako policista patřím ke středu společnosti, a když něco řeknu, nemůže to být rasistické.“ 

Schopnost kriticky zkoumat své vlastní jednání je v naší společnosti vzácná a používá se mnohem řidčeji, než se tvrdívá. Nechci tím říct, že takoví lidé také na podobné akce v západním Německu nechodí. Nemají ale dost sebevědomí, aby vytrubovali konspirační teorie a rasisticky uráželi přítomné. To jsem zatím zažil jenom na akcích v Sasku.

Do mého kabinetu kuriozit patří také zážitek, kdy ředitelka jedné školy umožnila politikovi AfD přístup na mou neveřejnou akci určenou jen pro školačky a školáky. Asi si říkala: „Samozřejmě, je to svobodně zvolená strana a musíme tady dát prostor také jejím postojům.“ Váš nápad, paní ředitelko, byl jistě ušlechtilý. Zračí zájem o žitou svobodu slova, včetně vytvoření místa pro vyjádření politických oponentů. 

Cyklus šesti esejí od autorů a autorek z východního Německa a České republiky odhaluje, jak se na dnešní společnost dívá generace dětí narozených kolem roku 89. Vyrostli ve svobodě, ale současně uprostřed divoké transformace. Jejich postkomunistická identita je navíc odlišuje od západních vrstevníků. Jak se vyrovnávají s minulostí, kterou sami nemohli ovlivnit? Grafika Petr Kněžek

To, že se onen áefďák několikrát ujal slova nevyzván a sbratřoval se se skupinou studentů, kteří se projevili jako sympatizanti pravicově extremistického „identitárního hnutí“, mě víc překvapilo při pohledu zpátky než během akce samé. Tam mě jen stihlo napadnout, že je to nějaký samozvaný učitel z lidu. 

Jeho opakované poukazy na svobodu slova ale po akci dostaly ironickou pachuť. Áefďák, který se při akci stylizoval jako zachránce svobody slova a papouškoval ústavní fráze jako „Cenzura se vylučuje“, aby zdůvodnil své domnělé právo projevovat antidemokratické postoje, si stěžoval. Nejdříve ředitelce školy, pak školskému úřadu, nakonec na ministerstvo školství. Že jsem prý hanobil AfD a šířil lži. Stížnost ústila do žádosti, abych už nesměl pořádat akce ve školách. Asi si říkal: „To není cenzura, když někoho nezvou, nám se to v diskusních pořadech také děje.“ 

Vědět, kdo jsou ti zlí

Veru Lengsfeldovou dříve rádi zvali do diskusních pořadů a dnes už ji nezvou. S touto bývalou aktivistkou za lidská práva v NDR jsem měl v letech 2017/18 dvě akce v Německu a ve Švýcarsku. Šlo o téma konverze, obrácení, tedy změnu vlastních názorů a způsobu života. V mém případě to znamenalo od neonácka k levicovému aktivismu, u ní od konzervativní ekoložky, která se vzbouřila proti diktatuře, k ultrakonzervativní „popíračce klimatické krize“, která se i nyní vzbouřila proti diktatuře. 

Myslí si, že tu diktatura panuje i v roce 2020. Zůstala ve stejném myšlenkovém módu: „Žijeme v diktatuře, občanská práva jsou neustále omezována, nepohodlné názory se vytěsňují. Jen bojuji za svobodu, hlavně za svobodu svých dětí.“ V rozhovoru se mnou takto legitimovala svou podporu protifeministických hnutí, spolupráci s AfD a další, ještě horší věci. Prý všechno, co dělá, dělá proto, že nechce, aby její dceru někdo v budoucnu utlačoval a musela nosit šátek. 

Asi si říká: „To už raději buržoazní diktaturu ultrakonzervativců a fašistů z AfD a spol.“ Protimluv obsažený v takové úvaze jí nedochází. Víra v apokalyptickou fantazii blížícího se konce známého světa je silnější. Navíc příjemně strukturuje den. Ráno vstanete a víte, kdo jsou ti zlí. Večer si jdete po práci lehnout, před spaním se poklepete po rameni, protože ses zachoval jako „správňačka“ nebo „správňák“. 

Lengsfeldová šíří alternativní fakta o uprchlících a muslimech a podporuje nacionalisticko-populistické platformy, jako je Osa dobra. Coby nacistický aktivista jsem měl mimochodem i já vždycky jen ty nejlepší úmysly. Já i mí kamarádi jsme moc dobře věděli, jak jsme dobří!

Nechci tu pranýřovat Veru Lengsfeldovou nebo kohokoli jiného. Jen si myslím, že patří k lidem z východního, i západního, Německa, které po sjednocení popudil společenský vývoj, jako je feministické a antidiskriminační hnutí. Tito lidé se zjevně nemohou vyrovnat se změnami, které se nevejdou do jejich představ. Jsou moc líní nebo zbabělí na to, aby si přiznali, že svět může vypadat i jinak než podle jejich představ, a že přitom pro hodně lidí může být i o trochu lepší. 

Byl jsem na tom ve věku dospívání podobně. Vera Lengsfeldová žije svou (východo)německou biografii vzdělaného člověka, který do předsudků a záští transformuje osobní zklamání, hněv a často smyšlené křivdy. Z prožitků vlastního smutku pak živí vůli zachránit ideové konstrukce své a svých spřízněných skupin. Výsledkem je v lepším případě lhostejnost, arogantně, tupě a chladnokrevně působící hluchota ve vztahu k utrpení všech ostatních lidí. 

V drastičtějších případech otevřené ponižování, očerňování a nenávist ve vztahu k domnělému nepříteli. Až k jeho fyzickému zničení. 

Strukturální násilí ve společnosti ostrých loktů

Lidé z východu si po převratu v každodenním životě zažili pokles empatie, solidarity a uznání ve srovnání s érou NDR. Ne všichni dobře přestáli zátěžový kurz společnosti Spolkové republiky, která se často eufemisticky označuje jako „sociálně tržní ekonomika“. V západoněmecké společnosti se formy násilí projevují jinak než v bezprávním režimu NDR. V SRN je nespravedlnost někdy méně viditelná, někdy je ale viditelná daleko jasněji.

Nespravedlnost je ve Spolkové republice sociálně kódovaná, upevňují ji ekonomické a právní normy. Je to strukturální násilí vyplývající z formy hospodářství, které si společnost přetváří ke svému obrazu. Konkurenční boj a dezinformace jsou každodenní, úplně běžnou součástí vzájemných vztahů v tržní ekonomice. Vypadá to podobně jako v někdejším východním bloku, ale je to úplně jiné. 

„Dříve všichni pomáhali všem, kde se jen dalo, dnes žijeme ve společnosti ostrých loktů!“ Můj otec pořád opakuje tuto frázi. Tam, kde se potvrzuje pocit, že k druhým se je potřeba chovat hnusně, jsou pak lidé hnusní a chladní. Nebo si pěstují horký hněv. Solidarita stále eroduje a uspokojování vlastních potřeb se stává samoúčelem bez ohledu na potřeby ostatních. 

Je mi jasné, že nežijeme v Americe, a že hodně lidí je rozhodně proti dalšímu ničení státních solidárních struktur. Korona navzdory všem neštěstím prokázala, že myšlenka „štíhlého státu“, který podle neoliberální agendy privatizuje vše, co není přibité, se v mnoha zemích — opět — ukázala jako méně odolná vůči krizím. 

Lze formulovat ale i opačný závěr. Navzdory odolnosti vůči krizím východiskem není ani silný stát, ve kterém se neviditelná ruka trhu jednou zatíná v pěst a jindy zdvihá k hajlování. 

Vidíme, že kapitalistické modely lze politicky realizovat také v autoritářských státech. Ať už v Číně, nebo v (proto)fašistickém režimu v Chile za Pinocheta či dnes v Brazílii. V obou typech autoritářského státu se kapitalistické modely realizují s podobně působivou, smrtící účinností.

Málo se mluví se o příznivých aspektech znovusjednocení, říkají mi lidé z různých společenských vrstev po takových kritických komentářích. Je to pravda, a je třeba to změnit, ale bez přehánění nebo bagatelizace. Příběhy a problémy lidí na východě se musí víc objevovat v mediálním kontextu a vážně je musí vzít také praktická politika.

Demokracie či přesněji řečeno demokratický kapitalismus Spolkové republiky se dnes musí osvědčit proti svým neliberálním a autoritářským konkurentům. Lze to říci takto? Nenabízí se spíše otázka, zda je demokratický kapitalismus dostatečně efektivní? 

Řečnění o občanských právech a svobodách tady opravdu nerozhoduje. Rozumná azylová a integrační politika na evropské úrovni, která odpovídá spoluodpovědnosti, kterou neseme za války ve světě, by byla důležitější, než sebeinscenace Evropy do role kolébky a ochránkyně lidských práv. 

Někdo namítá, že se nejdřív musíme postarat o sebe. Spolková republika je přistěhovaleckou zemí, ozývá se sebevědomě z jiné strany. To jistě platí pro západ, který v poměru k populaci přijímá výrazně vyšší přírůstek obyvatel pocházejících z východu. 

Východní Německo není přistěhovaleckou zemí, hrdě naopak tvrdí řada z lidí, kteří zde žijí. Města jako Drážďany se inzerují jako „maximálně lokální“. Jako útočiště pro ty, kdo svou ves nebo město přeměňují ve svět namísto přeměny světa ve vesnici. 

Hodně lidí a institucí v naší zemi se nejprve musí v praxi naučit, že integrace není jednosměrná záležitost. Rozvoj venkovských oblastí může nastat, když sem přestěhujeme úřady, zřídíme tu univerzity, a hlavně usídlíme nová průmyslová odvětví digitálního kapitalismu. K rozvoji patří, že se na východě usadí uprchlíci, kteří společně s místními firmami naplní města duchů novým životem.

Spolupráce může postupně odstranit vzájemné obavy a předsudky. Musíme k tomu mít větší politickou a ekonomickou vůli. Dobrým začátkem jsou kampaně, které venkovské oblasti prezentují jako obyvatelné alternativy k přeplněným městům. 

Jsou to ale stále ještě oblasti, kde ani slušně nefunguje internet. K podpoře transformačních procesů na provincii jsou třeba citelné investice do infrastruktury. 

Mimochodem dům, ve kterém jsem se narodil, a také někdejší dům pionýrů, jsou dnes zrekonstruované obytné budovy. A stojí ve čtvrti, ve které už nenajdete něco prázdného. Ale rodina, jako je ta naše, by si tu dnes nemohla dovolit žít na téměř sto metrech čtverečních. Deregulovaný trh cen nájemného je také „darem ze Západu“ ve prospěch všech, kteří si ho mohou dovolit.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Z němčiny přeložil JAN ŠÍCHA. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.

    Diskuse