↗

„V jednom svém výzkumu jsem se zabýval transformací městského prostoru v 90. letech v Hradci Králové a ve východoněmecké Jeně. V bývalém východním Německu se příliš nepřejmenovávalo, příliš se nebouraly pomníky.“ Foto Uwe Dörnbrack, Flickr

Kateřina Smejkalová se ve svém eseji dotkla jednoho z nejpozoruhodnějších fenoménů posledních třiceti let, a sice pesimismu východoněmecké mládeže ohledně společenských změn po roce 1989, který kontrastuje s optimismem většiny mladých Čechů a Češek, snad s výjimkou nepočetných příznivců Ortelu a Okamury a ještě méně početných příznivců radikální levice.

Jak nikdy neopomenou konstatovat výzkumy veřejného mínění, kritický postoj ke změnám, které přinesl rok 1989, v České republice převažuje mezi starší generací, obyvateli menších obcí, méně vzdělanými a méně vydělávajícími. Naopak v bývalé NDR je to do značné míry opačné: nespokojená je hlavně mladá a střední generace a obyvatelé měst, nespokojení jsou v podobné míře lidé všech úrovní vzdělání.

Zatímco Praha je baštou české pravice, je východní Berlín baštou německé levice. Jak je to možné? Odpověď musíme hledat v českých a německých moderních dějinách.

Především je to zkušenost s nacismem, která ovlivňuje nastavení politického spektra, jež se v Německu kloní spíše doleva a v České republice je setrvale napravo. Hlavní německá strana stojící napravo od středu, CDU, by se nikdy nenazvala pravicí a její program byl vždy ovlivněn křesťansko-sociálním učením. Na rozdíl od hegemona české pravice, ODS.

Východní Německo bylo přes všechny své vady pro mnohé své obyvatele přeci jenom zemí, která zúčtovala s nacisty jednoznačněji než západní Německo. Bývalí nacisté se objevovali v SRN ve vysokých vládních funkcích nebo v médiích a v 80. letech mašírovali neonacisté ulicemi západoněmeckých měst, zatímco ve východním Německu toto neexistovalo.

Když padl východoněmecký socialismus, kdokoli by sahal na levicové tradice a chtěl by například přejmenovávat ulice Karla Marxe nebo bourat pomníky Rudé armády, ocital by se poblíž neonacistů.

Rudá armáda byla pro mnoho východních Němců osvoboditelkou, zatímco pro většinu Čechoslováků po roce 1968 okupantem. Když neonacisté v lednu 1990 zhanobili památník Rudé armády v Berlíně-Treptowě, byla transformovaná státostrana SED — tehdy přejmenovaná na Stranu demokratického socialismu — schopná v součinnosti s disidenty svolat několikasettisícové protestní shromáždění.

Naopak KSČ se v té době obávala, aby ji nezakázali, a objevit se na náměstích se proto neodvažovala. Antinacismus ale bohužel není vždy jen k užitku: část německá levice vyznává na základě svého odporu k nacismu postoje zvané antideutsch, tedy hysterické odmítání všeho německého. Má dětinskou představu, že vše, co je proti Německu, je dobré a například oslavuje vybombardování Drážďan americkým letectvem. My Češi můžeme být rádi, že si podobnou historickou vinu neneseme.

V jednom svém výzkumu jsem se zabýval transformací městského prostoru v 90. letech v Hradci Králové a ve východoněmecké Jeně. V bývalém východním Německu se příliš nepřejmenovávalo, příliš se nebouraly pomníky. Naopak v Hradci bylo všechno čpící levicí vyhozeno. Nezmizely jen pomníky Gottwalda a Lenina ale i sovětský tank, pomník osvobození. Zatímco v Jeně zůstala ulice pojmenovaná po Salvadoru Allendemu, v Hradci ji přejmenovali na Milady Horákové, ačkoli byl zavražděný chilský prezident bezpochyby osobou stejné morální velikosti.

Jak jsem doložil ve svém dalším výzkumu o vnímání Karla Marxe a Bedřicha Engelse u nás a v Německu, ve druhém případě by jejich vyhození z veřejného prostoru znamenalo zbavovat se vlastní národní tradice, zatímco v českých zemích byli oba filosofové přeci jenom cizinci.

Nikdo se v zde nepozastavil nad tím, když Václav Havel podpořil přejmenování nábřeží Bedřicha Engelse s tím, že šlo o „bezvýznamného filosofa“. Něco takového by si německý státník nemohl připustit, vždyť k Engelsovi se hlásí německá sociální demokracie a před nedávnem mu byl ve Wupperthalu odhalen pomník.

V 90. letech dokonce prošlo, když Václav Benda nazval Allendeho vrahem a Augusta Pinocheta „statečným mužem“, čímž zasadil veřejnému rozlišování morálního a nemorálního podobnou ránu, jak když Václav Klaus prohlásil, že nerozeznává čisté a špinavé peníze.

Český prostor také na rozdíl od Německa neprodělal kulturní revoltu 60. let, která tuto společnost a poté i bývalou NDR senzibilizovala k některým problémům a nastavila veřejnou diskusi způsobem, který je důležitý pro fungování demokracie: plodem 60. let je dodnes veřejně aktivní německé studentstvo, síť squatů a alternativních klubů mládeže, politika podpory ženám a menšinám, antirasismus, pojmy solidarita a sociální spravedlnost, které si nikdo nedovolí na veřejnosti zpochybňovat.

Odvrácenou stránkou je, že některé rysy podpory menšin a žen prohlubují nerovnosti jiné a že takzvaná politická korektnost někdy znemožňuje mluvit o závažných problémech. Je to zejména otázka intersekcionality, že tedy práva například žen znamenají především práva středostavovských žen nebo že dostanete kladné body za etnický původ, ale nikoli už za původ dělnický.

Přesto popsané dědictví ve východním Německu zabránilo několika věcem, které po roce 1989 fatálně poškodily postavení žen českých. Jde zejména o rozhodnutí zrušit jesle, namísto jejich zlepšení. To bylo něčím, co nás od Západu jednoznačně vzdálilo.

Polistopadová moc v České republice sice dosadila ženu do jedné z nejvyšších ústavních funkcí, ale nikomu nevadilo, že se snížil podíl žen v zastupitelských sborech a že nevznikla žádná legislativa na jejich ochranu. V postavení žen tak dnes patříme na spodní příčky v Evropské unii. V polistopadové České republice se kvůli absenci kulturní revolty 60. let příliš neprosadila ani výrazná ochrana etnických menšin.

Východoněmecká společnost byla počátkem 90. let zaskočena nástupem neonacismu (Rostock, Hoyeswerda), ale tvrdá reakce státu dokázala tuto scénu na mnoho let rozbít. České hnutí skinheads začínalo pomaleji, ale bylo dlouho úřady tolerováno.

V českém případě udělala nová moc pro ochranu Romů a zlepšení jejich sociálního postavení velmi málo. Verbálně je sice podpořil Václav Havel, nový režim vyslal pár Romů do parlamentu, zahájil vysílání televizního pořadu, ale jejich pracovní místa ochránit nedokázal.

Další aspekt, proč se obyvatelé bývalé NDR po roce 1989 neposunuli tolik doprava jako v České republice, byl sám vznik tohoto státu. Odpůrci levice odsud prchali v roce 1945 před Rudou armádou, nebo odešli, když bylo zřejmé, že se bude na východě Německa budovat sovětský socialismus. Navíc Honeckerův režim byl přeci jen méně tupý než českoslovenští normalizátoři, kteří dokázali obyvatele státu imunizovat proti socialismu na desítky let.

V NDR se mohlo trochu více podnikat, byla trochu větší náboženská svoboda, častěji se objevila nějaká kritická kniha a mohla zahrát nějaká nekonformní hudební skupina. Soudruzi v NDR byli opatrnější také z důvodu strachu z masové emigrace svých občanů na Západ, takže nezaplevelili ulice svých měst pomníky Leninů, což spolehlivě rozčilovalo občany Československa.

Vládnoucí strana NDR nezažila žádné masové čistky jako KSČ po roce 1968 a existovalo v ní vždy proreformní křídlo, které zároveň věrno tradici silné meziválečné německé komunistické strany autenticky věřilo v demokratický socialismus. Veřejný diskurz NDR také poněkud kultivovala západní média: západní televizi sledovala většina obyvatel a každý si mohl udělat svůj názor, čemuž se musela východoněmecká televize přizpůsobovat.

Důležitým rozdílem mezi námi a východem Německa byl způsob devadesátkové transformace. Představme si situaci, že bychom žili v zemi, která je jednoho dne sice s vaší podporou připojena k zemi sousední, ale rychle zjistíte, že se z vás stali občané druhé kategorie: Vaše vzdělání je pro výkon mnoha profesí označeno za nedostačující.

Například lidé s právnickým vzděláním z NDR byli propuštěni z pozice soudců. Zrušena je akademie věd a propuštěno mnoho vědců bez ohledu na jejich odborné kvality. Zrušena je armáda, diplomacie nebo ministerstva a zaměstnanci jsou propuštěni.

Na všechny důležité pozice přicházejí lidé ze sousední země a dávají vám najevo svou nadřazenost. Hlavním poraženým se tak staly východoněmecké střední vrstvy. Transformace dopadla ale i na dělnictvo: převzetí průmyslu západními firmami způsobilo jeho kolaps, takže najednou vyskočila nezaměstnanost na dvacet až pětadvacet procent a setrvala na dané úrovni po desítku let, zatímco v českých zemích v 90. letech nikdy nepřekročila deset procent.

To, že se občanům bývalé NDR dostalo to, co minulo Čechoslováky: kvalitní zákony, dotace ze západu na rozvoj infrastruktur, západní důchody, západní sociální stát s tříletou podporou v nezaměstnanosti (do roku 2004) a západní platy pro ty, kteří si práci zachovali, byla příliš slabá náplast.

Alena Zemančíková píše v reakci na esej Kateřiny Smejkalové, že jsme v České republice až příliš rychle vyhodili stát. Bezpochyby důvěra ve stát ze strany občanů a privilegovanost státních úředníků spojená s jejich profesionalitou je něco, co mě během více než osmi let, které jsem v Německu strávil, vždy fascinovalo.

Například jak úřady rozhodují do nejmenších detailů, jak bude vypadat novostavba nebo rekonstrukce domku, aby nerušily architektonický ráz města. Nebo že ve městě existuje zákaz satelitů na oknech a balkonech ze stejného důvodu.

Když máte zahrádku v kolonii, je stanoveno, kolik smíte mít procent okrasných a kolik užitkových rostlin, kolik hodin brigád musíte splnit. Německá policie dokonce kontroluje v době školního roku na letištích lidi odjíždějící na dovolenou, a pokud uvidí děti školou povinné, tak je nekompromisně vrací.

Totální komunismus, řekli by Češi. Ale díky tomu vypadají německá města o několik tříd lépe než česká. Odvrácenou stránkou je, že například zahájení podnikání je příslovečně složité stejně jako pronajímání nemovitosti, takže mnozí raději nechávají své byty prázdné.

Tak nějak cítím, že důvěra ke státu má v Německu hlubší historické kořeny a lze ji hledat v pruském pořádku kontrastujícím s rakousko-uherským Schlamperei. Ostatně už Lenin obdivoval pruskou poštu a chtěl podle jejího vzoru budovat svůj stát.

Ve své knize o veřejných diskusích v 90. letech Ještě nejsme za vodou ukazuji, že několik aspektů tehdejších veřejných diskusí fatálně poškodilo naši schopnost racionálně uvažovat o světě, zatímco východní Němci jich byli ke svému štěstí ušetřeni. Především šlo o naše vnímání vlastních dějin, či přesněji různé názory, kam jsme se chtěli vracet.

Zde soutěžila dvě vyprávění: první byl kult elitářsky pojímané první republiky, k níž jsme se hlásili po padesáti letech „totalit“ a druhý byl vyprávěním o krásném Rakousko-Uhersku, německém přínosu českým dějinám a hlavní chybě spočívající v národním obrození, které bylo první vlaštovkou ohlašující 20. století, věk davů, nerespektování majetku a etnických čistek.

Obě vyprávění mají společné to, že vytvářela černobílý obraz dějin, navíc dějin, kde dobří jsou ti bohatí, kultivovaní, vzdělaní a špatní jsou závistivou lůzou. Kult první republiky ji důsledně sterilizoval od levicových nánosů: už se zamlčovalo, že tehdy vznikly přímo volené podnikové rady zaměstnanců, ochrana nájemníků, nebo že právě tehdy byl První máj vyhlášen svátkem práce.

Podobně snaha vrátit do našeho dějinného povědomí české Němce opomíjela, že mezi nimi byla až do 30. let velká část sociálních demokratů a komunistů. Obě dvě vyprávění také pochopitelně zamlčovala, že i v letech 1848—1989 se stalo mnoho dobrého a že málokterá politická strana v našich dějinách předvedla tak čestné a skutečně demokratické postoje jako KSČ za Pražského jara.

Východní Německo mělo oproti nám výhodu, že se nemělo kam vracet a upadat do těchto fantazijních představ. Na císařství byl stín nacionalismu a šovinismu, Výmarská republika zase uvolnila cestu k moci Hitlerovi a obdivovaná léta hospodářského zázraku byla kontaminována vlivem bývalých nacistů.

Dalším mechanismem, který fatálně poškodil naše myšlení, byla idealizace Západu. Vycházely učebnice „dějin evropské civilizace“ zamlčující koloniální genocidy, zločiny církve nebo chování USA vůči Latinské Americe a Izraele vůči Palestincům. Pokud bychom si Západ neidealizovali, možná bychom neočekávali přijetí jako rovného s rovným a naše pozdější zklamání by nebylo tak silné.

S idealizací Západu byla spojená neméně naivní představa naší hospodářské konvergence s ním, které se musel vysmát každý, kdo studoval rozvojovou ekonomii, neboť víme, že konvergence se skutečně bohatými zeměmi je nesmírně obtížná a vyskytuje se jen velmi zřídka. To, že se dnes pomalu přibližujeme Západu je dáno spíše tím, že on sám stagnuje. Možná budeme za pár desítek let společně s Němci a Francouzi snít o dohnání východní Asie.

S idealizací Západu se pojila představa, že naši sousedi na Východě jsou hlupáci, se kterými netřeba spolupracovat. Bylo to zejména české posměšné zobrazování Slováků v době dělení federace pomocí orientalistických kategorií: dětinští, senilní babičky, emocionální, líní, vztahovační, nekulturní, bez smyslu pro humor.

Předmětem českého pohrdání se stali i Romové, Poláci, Rusové, ba dokonce z perspektivy Prahy „spodina, která osídlila Sudety“, „vidláci“ a podobně. Za pravého Čecha se mohl považovat hlavně vzdělaný a nadprůměrně vydělávající obyvatel Prahy bílé pleti. Obyvatelé Prahy si hýčkali svůj sen, jak bude město kosmopolitní, západní, plné bílých Západoevropanů a Severoameričanů.

Můžeme se dnes smát, když vidíme opak: v Praze slyšíme nejčastěji východoslovanské jazyky, mezi cizinci převažují Vietnamci a Ukrajinci a mezi turisty Rusové a Číňané. Ostatně byty v oněch tehdy vysmívaných „králíkárnách“ dnes stojí čtyři miliony.

Převažující protestantská tradice ochránila východní Němce před nárůstem vypínavosti katolické církev, s níž jsme se setkali v našich zemích podobně jako v Polsku nebo v Maďarsku. Česká katolická církev se začala chovat arogantně už krátce po roce 1990, a nikoli až za Duky.

Je pochopitelné, že katolíci cítili potřebu odškodnění za pronásledování v dobách „komunismu“ a že se pokládali za vítěze Listopadu. Získaná prestiž ale neměla jejich představitele oslepit. Patrně se domnívali, že když se na papeže v Praze dostavily v roce 1990 statisíce diváků, je načase zahájit ideologickou ofenzívu, která smaže nejen křivdy minulých desetiletí, ale definitivně rozhodne spor mezi protestantskou a katolickou tradicí českých dějin.

Hned zkraje 90. let zasvětili český národ Panně Marii, aniž by se ho ptali, jestli má o to zájem a začali se brát o majetek způsobem, který je spolehlivě připravil o morální kredit z dob minulého pronásledování. Výsledkem je schizofrenní postavení dnešního vedení katolické církve: převažuje u něj tendence podpořit autoritářsky pravicové směřování společnosti a ač mají mnoho majetku, moc lidí jim do kostela nechodí.

Obnova sloupu se jim může jevit jako vítězství, ale stane se budoucí porážkou. Místo aby okolo sebe česká katolická církev shromáždila chudé a slabé, jak o to usiluje papež František a stala se tak církví budoucnosti, zahajuje obnovou sloupu další kolo sebedestrukce. Pokud se nezmění, skončí pravděpodobně jednou v podobném opovržení jako po roce 1918.

Asi nejhorším z českých devadesátkových omylů bylo přesvědčení, že se každý má postarat sám o sebe, případně že se o člověka nejlépe postará soukromý kapitál. Dnes víme, že dovedení těchto nápadů do důsledku by znamenalo společenský rozvrat, jehož malou ochutnávkou bylo působení Nečasovy vlády.

Podobně jak v případě první republiky, tak se v případě mýtu o Západu zamlčovalo, že západní demokracie rovná se sociální stát, zatímco pokusy spojovat demokracii s neregulovaným kapitalismem nemohou uspět. Většina Čechů si tehdy neuvědomovala, že jejich životy jsou snesitelné také díky státu: Byl to stát, který jim postavil byty, aby jim je po roce 1889 dal v zásadě darem.

Tvrzení, že se má každý starat sám o sebe se jistě pronášelo snadno v zemi, kde všichni využívali veřejně financované zdravotnictví, školství a důchodový systém. Teprve později z tohoto omylu byli mnozí vyvedeni, když zjistili, jak fungují soukromé důchodové fondy a soukromé vysoké školy, do jakých výší vyšroubuje ceny soukromé zdravotnictví a jak „výhodné“ je brát si půjčky.

Dnes už snad víme, že ačkoli ani zdravotnictví, školství nebo důchody nejsou v současné České republice nic extra, vystavit tyto oblasti působení tržních sil znamená pro moderní společnost sebevraždu. Dodnes se směju při vzpomínce, jak mi jedna známá před patnácti lety vykládala, jak úžasné bude si půjčit na školné, že poptávka vytvoří škálu takových nabídek půjček, že to bude skoro zadarmo, nemluvě o tom, že placení školného udělá z českých univerzit řadu malých Oxfordů.

Smutné ale na tom bylo, že v českém postkomunismu prakticky nešlo vysvětlit, že to takto není. Opačné straně stačilo vyslovit magické slovo „socialismus“ a diskuse končila.

Následkem prosazení představy, ať se stará každý sám o sebe, případně ať se o vše stará soukromý byznys, byl také rychlý propad českého ekologického hnutí, které velmi rezonovalo v pozdním socialismu ohavně necitlivém vůči přírodě. Druhou příčinou propadu tohoto hnutí bylo pravděpodobně zlepšení kvality ovzduší dané jak zaváděním šetrnějších technologií, tak kolapsem průmyslu.

V polaritě dobrý kapitalismus a špatný socialismus nemohlo ekologické hnutí uspět, neboť nutná volba mezi jedním či druhým směrem znamenala vždy jeho marginalizaci. Buď být označen za kryptokomunistu, nebo zradit sám sebe. Příliš se zapomínalo, že prosazování ochrany přírody nebo estetiky měst je možné jen tam, kde je silný stát.

Donekonečna v devadesátkách omílaná obnova občanské společnosti nemohla stačit. Občanská sdružení jsou proti korporacím příliš slabým hráčem.

V rámci prosazování takzvané barevnosti a rozmanitosti a boje proti „všemocnému“ státu, jsme si zaplevelili svou zemi billboardy, úděsným způsobem utrpěla estetika měst a krajiny, přes ohavné orlice Mattoni, satelitní městečka, zničení celé řady památek, zastavění mnohé cenné půdy, až po ostudné opomíjení železnice a cyklistiky. I tohoto ničení životního prostoru byli východní Němci dost ušetřeni.

Ještě jedna věc nás stála velmi mnoho: touha po vůdci, který nás spasí. Povšimněme si, že východní Německo nemělo žádného svého Havla, který by se zjevil na bílém koni a jako vracející se král, aby stanul v čele národa. Východoněmecký disent neměl jednoznačného vůdce a jeho čelní představitelé byli většinou marxisty, pro něž nebylo v nových poměrech využití.

Nebyla to ale ani tak genialita Václava Havla, která mu vytvořila toto postavení, ale především česká společnost toužící po novém TGM. Můžeme jen spekulovat, nakolik je na vině prvorepubliková koncepce „republikánského monarchy“, po jehož návratu mnoho občanů toužilo. Přispěla k tomu možná i symboličnost českého úřadu prezidenta, přetrvávající v letech vlády KSČ, zejména její monarchické aspekty: Hrad, zámek v Lánech, klíče od Koruny a podobně.

Žádná z postkomunistických společností proto nemá podobnou postavu, jako byl Václav Havel, prezident těšící se úctě většiny politických stran, kombinující umně image intelektuála, umělce, mučedníka, morálního vůdce a panujícího po třináct let. Východní Německo nemělo ani ono odborníka, který se uměl „postarat o naše peníze“, když se ten první postaral o naši morálku.

Křesťansky řečeno prvý měl spasit duši a druhý tělo. Zatímco první nám vysvětlil, že nejlepší možný svět je Západ, druhý dodal, že nejlepším hospodářstvím je volný trh. Co ti dva říkali, tomu se v první polovině 90. let věřilo jako Písmu, byť to byl sebevětší nesmysl. Oba dva vykolíkovali veřejnou debatu takovým způsobem, že je dodnes velmi obtížné se z tehdy vymezených hranic vymanit.

Podtrženo a sečteno, díky odlišné historické situaci si většina Východních Němců zachovala v 90. letech racionálnější a solidárnější myšlení o světě než většina Čechů a Češek. Úroveň veřejné debaty umožňuje v Německu poukázat na mnohé katastrofální dopady kapitalismu, zatímco v českých zemích je to většině lidí nesdělitelné.

Zatímco v Německu řeší klimatickou změnu, my řešíme normalizaci nebo islamizaci. Následkem takto nastavené veřejné debaty většina Čechů včetně mládeže buď hýčká svůj antikomunistický devadesátkový sen, nebo věří nějakým teoriím spiknutí či je veřejné záležitosti nezajímají. Vysokoškolští studenti jsou v Německu bohužel aktivnější, solidárnější, s větším zájmem o svět, zatímco mezi českými studenty převažuje pasivita, nezájem, touha bavit se, nebo v případě zájmu o politiku primitivní klišé o zlém východu a komunismu a dobrém Západu a kapitalismu.

Přesto není vyloučené, že západní kritické myšlení, poučené chybami, které udělali v posledních deseti letech Sanders, Corbyn, Tsipras nebo Iglesias, jednou pronikne i do našich končin. Bude to ale ještě stát hodně úsilí.