Kateřina Smejkalová se ve svém eseji dotkla jednoho z nejpozoruhodnějších fenoménů posledních třiceti let, a sice pesimismu východoněmecké mládeže ohledně společenských změn po roce 1989, který kontrastuje s optimismem většiny mladých Čechů a Češek, snad s výjimkou nepočetných příznivců Ortelu a Okamury a ještě méně početných příznivců radikální levice.

Jak nikdy neopomenou konstatovat výzkumy veřejného mínění, kritický postoj ke změnám, které přinesl rok 1989, v České republice převažuje mezi starší generací, obyvateli menších obcí, méně vzdělanými a méně vydělávajícími. Naopak v bývalé NDR je to do značné míry opačné: nespokojená je hlavně mladá a střední generace a obyvatelé měst, nespokojení jsou v podobné míře lidé všech úrovní vzdělání.

Zatímco Praha je baštou české pravice, je východní Berlín baštou německé levice. Jak je to možné? Odpověď musíme hledat v českých a německých moderních dějinách.

Především je to zkušenost s nacismem, která ovlivňuje nastavení politického spektra, jež se v Německu kloní spíše doleva a v České republice je setrvale napravo. Hlavní německá strana stojící napravo od středu, CDU, by se nikdy nenazvala pravicí a její program byl vždy ovlivněn křesťansko-sociálním učením. Na rozdíl od hegemona české pravice, ODS.

Východní Německo bylo přes všechny své vady pro mnohé své obyvatele přeci jenom zemí, která zúčtovala s nacisty jednoznačněji než západní Německo. Bývalí nacisté se objevovali v SRN ve vysokých vládních funkcích nebo v médiích a v 80. letech mašírovali neonacisté ulicemi západoněmeckých měst, zatímco ve východním Německu toto neexistovalo.

Když padl východoněmecký socialismus, kdokoli by sahal na levicové tradice a chtěl by například přejmenovávat ulice Karla Marxe nebo bourat pomníky Rudé armády, ocital by se poblíž neonacistů.

Rudá armáda byla pro mnoho východních Němců osvoboditelkou, zatímco pro většinu Čechoslováků po roce 1968 okupantem. Když neonacisté v lednu 1990 zhanobili památník Rudé armády v Berlíně-Treptowě, byla transformovaná státostrana SED — tehdy přejmenovaná na Stranu demokratického socialismu — schopná v součinnosti s disidenty svolat několikasettisícové protestní shromáždění.

Naopak KSČ se v té době obávala, aby ji nezakázali, a objevit se na náměstích se proto neodvažovala. Antinacismus ale bohužel není vždy jen k užitku: část německá levice vyznává na základě svého odporu k nacismu postoje zvané antideutsch, tedy hysterické odmítání všeho německého. Má dětinskou představu, že vše, co je proti Německu, je dobré a například oslavuje vybombardování Drážďan americkým letectvem. My Češi můžeme být rádi, že si podobnou historickou vinu neneseme.

V jednom svém výzkumu jsem se zabýval transformací městského prostoru v 90. letech v Hradci Králové a ve východoněmecké Jeně. V bývalém východním Německu se příliš nepřejmenovávalo, příliš se nebouraly pomníky. Naopak v Hradci bylo všechno čpící levicí vyhozeno. Nezmizely jen pomníky Gottwalda a Lenina ale i sovětský tank, pomník osvobození. Zatímco v Jeně zůstala ulice pojmenovaná po Salvadoru Allendemu, v Hradci ji přejmenovali na Milady Horákové, ačkoli byl zavražděný chilský prezident bezpochyby osobou stejné morální velikosti.

Jak jsem doložil ve svém dalším výzkumu o vnímání Karla Marxe a Bedřicha Engelse u nás a v Německu, ve druhém případě by jejich vyhození z veřejného prostoru znamenalo zbavovat se vlastní národní tradice, zatímco v českých zemích byli oba filosofové přeci jenom cizinci.

Nikdo se v zde nepozastavil nad tím, když Václav Havel podpořil přejmenování nábřeží Bedřicha Engelse s tím, že šlo o „bezvýznamného filosofa“. Něco takového by si německý státník nemohl připustit, vždyť k Engelsovi se hlásí německá sociální demokracie a před nedávnem mu byl ve Wupperthalu odhalen pomník.

V 90. letech dokonce prošlo, když Václav Benda nazval Allendeho vrahem a Augusta Pinocheta „statečným mužem“, čímž zasadil veřejnému rozlišování morálního a nemorálního podobnou ránu, jak když Václav Klaus prohlásil, že nerozeznává čisté a špinavé peníze.

Český prostor také na rozdíl od Německa neprodělal kulturní revoltu 60. let, která tuto společnost a poté i bývalou NDR senzibilizovala k některým problémům a nastavila veřejnou diskusi způsobem, který je důležitý pro fungování demokracie: plodem 60. let je dodnes veřejně aktivní německé studentstvo, síť squatů a alternativních klubů mládeže, politika podpory ženám a menšinám, antirasismus, pojmy solidarita a sociální spravedlnost, které si nikdo nedovolí na veřejnosti zpochybňovat.

Odvrácenou stránkou je, že některé rysy podpory menšin a žen prohlubují nerovnosti jiné a že takzvaná politická korektnost někdy znemožňuje mluvit o závažných problémech. Je to zejména otázka intersekcionality, že tedy práva například žen znamenají především práva středostavovských žen nebo že dostanete kladné body za etnický původ, ale nikoli už za původ dělnický.

Přesto popsané dědictví ve východním Německu zabránilo několika věcem, které po roce 1989 fatálně poškodily postavení žen českých. Jde zejména o rozhodnutí zrušit jesle, namísto jejich zlepšení. To bylo něčím, co nás od Západu jednoznačně vzdálilo.

Polistopadová moc v České republice sice dosadila ženu do jedné z nejvyšších ústavních funkcí, ale nikomu nevadilo, že se snížil podíl žen v zastupitelských sborech a že nevznikla žádná legislativa na jejich ochranu. V postavení žen tak dnes patříme na spodní příčky v Evropské unii. V polistopadové České republice se kvůli absenci kulturní revolty 60. let příliš neprosadila ani výrazná ochrana etnických menšin.

Východoněmecká společnost byla počátkem 90. let zaskočena nástupem neonacismu (Rostock, Hoyeswerda), ale tvrdá reakce státu dokázala tuto scénu na mnoho let rozbít. České hnutí skinheads začínalo pomaleji, ale bylo dlouho úřady tolerováno.

V českém případě udělala nová moc pro ochranu Romů a zlepšení jejich sociálního postavení velmi málo. Verbálně je sice podpořil Václav Havel, nový režim vyslal pár Romů do parlamentu, zahájil vysílání televizního pořadu, ale jejich pracovní místa ochránit nedokázal.