Světlana Alexijevičová se narodila v roce 1948 v Ivano-Frankivsku na Ukrajině (do roku 1962 se město nazývalo Stanislav), její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Vyrůstala v Bělorusku, kde také vystudovala a následně pracovala jako novinářka. Všechny své knihy napsala v ruštině; za tuhé Lukašenkovy diktatury ovšem nemohly vycházet v Bělorusku a vydávala ji pouze ruská nakladatelství.

Kronikářka sovětského člověka

Alexijevičová je tak už svým původem a jazykem ideálně disponována k tomu, aby se stala kronikářkou „sovětského světa“, jednoho prostoru spojeného odcházejícím sovětským impériem a přetrvávající přítomností ruského jazyka a kultury; prostoru, jejž dnešní oficiální ideologie „ruského světa“ považuje za jeden celek a jehož definitivní rozpad pravděpodobně sledujeme v přímém přenosu. A Alexijevičové se právě takovou kroniku podařilo vytvořit.

Přiznává vliv, jejž na ni měla díla polských literárně činných novinářů jako byli Hanna Krallová a Ryszard Kapuszynski. Sama se stala „první novinářkou, která získala Nobelovu cenu za literaturu“. Způsob svého psaní nicméně označuje jako „dokumentární literaturu“. Podstatou je co největší přiblížení reálnému životu, skutečným lidským příběhům.

Příběhy týkající se klíčových událostí či krizí v dějinách Sovětského svazu shromáždila postupně v řadě knih, které metodou polyfonie hlasů ukázaly danou událost v mnohosti perspektiv, prožitků a zkušeností. První v řadě byla Válka nemá ženskou tvář (napsaná v roce 1983, vydaná až po nástupu Gorbačova v roce 1985), v níž o válce, věci mužů-hrdinů, vyprávějí toliko ženy. Druhé světové válce či válce takzvaně velké vlastenecké se věnovala i následující kniha Poslední svědkové (1985) o vzpomínkách těch, kdo byli za války dětmi.