Světlana Alexijevičová se narodila v roce 1948 v Ivano-Frankivsku na Ukrajině (do roku 1962 se město nazývalo Stanislav), její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Vyrůstala v Bělorusku, kde také vystudovala a následně pracovala jako novinářka. Všechny své knihy napsala v ruštině; za tuhé Lukašenkovy diktatury ovšem nemohly vycházet v Bělorusku a vydávala ji pouze ruská nakladatelství.

Kronikářka sovětského člověka

Alexijevičová je tak už svým původem a jazykem ideálně disponována k tomu, aby se stala kronikářkou „sovětského světa“, jednoho prostoru spojeného odcházejícím sovětským impériem a přetrvávající přítomností ruského jazyka a kultury; prostoru, jejž dnešní oficiální ideologie „ruského světa“ považuje za jeden celek a jehož definitivní rozpad pravděpodobně sledujeme v přímém přenosu. A Alexijevičové se právě takovou kroniku podařilo vytvořit.

Přiznává vliv, jejž na ni měla díla polských literárně činných novinářů jako byli Hanna Krallová a Ryszard Kapuszynski. Sama se stala „první novinářkou, která získala Nobelovu cenu za literaturu“. Způsob svého psaní nicméně označuje jako „dokumentární literaturu“. Podstatou je co největší přiblížení reálnému životu, skutečným lidským příběhům.

Příběhy týkající se klíčových událostí či krizí v dějinách Sovětského svazu shromáždila postupně v řadě knih, které metodou polyfonie hlasů ukázaly danou událost v mnohosti perspektiv, prožitků a zkušeností. První v řadě byla Válka nemá ženskou tvář (napsaná v roce 1983, vydaná až po nástupu Gorbačova v roce 1985), v níž o válce, věci mužů-hrdinů, vyprávějí toliko ženy. Druhé světové válce či válce takzvaně velké vlastenecké se věnovala i následující kniha Poslední svědkové (1985) o vzpomínkách těch, kdo byli za války dětmi.

Zinkoví chlapci (napsáno 1989, vydáno až 1992) obsahují okolo pěti stovek svědectví veteránů čerstvě ukončené ruské afghánské války. Alexijevičová odcestovala na vlastní pěst do Kábulu, aby se dostala za oficiální režimní pohled na afghánskou operaci. Za knihu čelila trestnímu stíhání, ale odsouzena nakonec nebyla. V roce 1997 vydaná Modlitba za Černobyl s podtitulem Kronika budoucnosti připojuje do řady krizových momentů dějin sovětského prostoru další důležitý díl.

Jakýmsi vyvrcholením dosavadní tvorby a dílem, v němž se sbíhají linky všech předchozích knih, je Doba ze secondhandu. Konec rudého člověka (2013, česky vydáno pod názvem Doba z druhé ruky v roce 2015). Hlavním tématem rozsáhlého díla jsou devadesátá léta, zejména jejich počátek, politická a ekonomická transformace, nastolení a diskreditace demokratického režimu. Ale příběhy v knize zachycené sahají daleko před toto klíčové období i za něj.

Za své dílo získala Světlana Alexijevičová mnohá ocenění, například cenu Kurta Tucholského švédského PEN klubu (1996), Cenu pro evropské porozumění Lipského knižního veletrhu (1998), Herderovu cenu (1999), americkou National Book Critics Circle award (2005), Mírovou cenu německých knihkupců (2013) a ovšem cenu nejvýznamnější, Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015.

V roce 2020 se Alexijevičová stala součástí týmu opoziční kandidátky Svjatlany Cichanouské a členkou vedení Koordinační rady běloruské opozice, v září 2020 po represích proti ostatním členům vedení opozice nakonec odjela do Německa.

Doba ze secondhandu: strašlivá devadesátá léta

Hlavním, a drtivým dojmem pro čtenáře, který ruská devadesátá léta přímo nezažil, je zmar, doslova masakr demokratických idejí a nadějí v konfrontaci s chaosem, bídou a nezákonností doby transformace. V knize promlouvají lidé všech možných politických přesvědčení, od skalních stoupenců sovětského režimu a celoživotních komunistů až po ty nejzapálenější demokraty. K těm má autorka svým osobním zaměřením nejblíže, a právě jejich svědectví proto patří k těm nejjímavějším.

Byli jsme nesmírně, neskonale naivní, stačilo nám, že vycházejí dosud zakázané knihy… jenže brzy byly v regálech obchodů jen a jen ty knihy. Volali jsme nadšeně svoboda! a nevšímali jsme si, že z pultů mizí základní potraviny. A nešlo „jen“ o obrovský propad životní úrovně, ale i o stejně obrovský nárůst kriminality; jeden ze zachycených případů například popisuje naprosto zločinecké praktiky, jimiž gangy překupníků s byty vyhazovaly jejich obyvatele doslova na ulici.