Světlana Alexijevičová se narodila v roce 1948 v Ivano-Frankivsku na Ukrajině (do roku 1962 se město nazývalo Stanislav), její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Vyrůstala v Bělorusku, kde také vystudovala a následně pracovala jako novinářka. Všechny své knihy napsala v ruštině; za tuhé Lukašenkovy diktatury ovšem nemohly vycházet v Bělorusku a vydávala ji pouze ruská nakladatelství.

Kronikářka sovětského člověka

Alexijevičová je tak už svým původem a jazykem ideálně disponována k tomu, aby se stala kronikářkou „sovětského světa“, jednoho prostoru spojeného odcházejícím sovětským impériem a přetrvávající přítomností ruského jazyka a kultury; prostoru, jejž dnešní oficiální ideologie „ruského světa“ považuje za jeden celek a jehož definitivní rozpad pravděpodobně sledujeme v přímém přenosu. A Alexijevičové se právě takovou kroniku podařilo vytvořit.

Přiznává vliv, jejž na ni měla díla polských literárně činných novinářů jako byli Hanna Krallová a Ryszard Kapuszynski. Sama se stala „první novinářkou, která získala Nobelovu cenu za literaturu“. Způsob svého psaní nicméně označuje jako „dokumentární literaturu“. Podstatou je co největší přiblížení reálnému životu, skutečným lidským příběhům.

Příběhy týkající se klíčových událostí či krizí v dějinách Sovětského svazu shromáždila postupně v řadě knih, které metodou polyfonie hlasů ukázaly danou událost v mnohosti perspektiv, prožitků a zkušeností. První v řadě byla Válka nemá ženskou tvář (napsaná v roce 1983, vydaná až po nástupu Gorbačova v roce 1985), v níž o válce, věci mužů-hrdinů, vyprávějí toliko ženy. Druhé světové válce či válce takzvaně velké vlastenecké se věnovala i následující kniha Poslední svědkové (1985) o vzpomínkách těch, kdo byli za války dětmi.

Zinkoví chlapci (napsáno 1989, vydáno až 1992) obsahují okolo pěti stovek svědectví veteránů čerstvě ukončené ruské afghánské války. Alexijevičová odcestovala na vlastní pěst do Kábulu, aby se dostala za oficiální režimní pohled na afghánskou operaci. Za knihu čelila trestnímu stíhání, ale odsouzena nakonec nebyla. V roce 1997 vydaná Modlitba za Černobyl s podtitulem Kronika budoucnosti připojuje do řady krizových momentů dějin sovětského prostoru další důležitý díl.

Jakýmsi vyvrcholením dosavadní tvorby a dílem, v němž se sbíhají linky všech předchozích knih, je Doba ze secondhandu. Konec rudého člověka (2013, česky vydáno pod názvem Doba z druhé ruky v roce 2015). Hlavním tématem rozsáhlého díla jsou devadesátá léta, zejména jejich počátek, politická a ekonomická transformace, nastolení a diskreditace demokratického režimu. Ale příběhy v knize zachycené sahají daleko před toto klíčové období i za něj.

Za své dílo získala Světlana Alexijevičová mnohá ocenění, například cenu Kurta Tucholského švédského PEN klubu (1996), Cenu pro evropské porozumění Lipského knižního veletrhu (1998), Herderovu cenu (1999), americkou National Book Critics Circle award (2005), Mírovou cenu německých knihkupců (2013) a ovšem cenu nejvýznamnější, Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015.

V roce 2020 se Alexijevičová stala součástí týmu opoziční kandidátky Svjatlany Cichanouské a členkou vedení Koordinační rady běloruské opozice, v září 2020 po represích proti ostatním členům vedení opozice nakonec odjela do Německa.

Doba ze secondhandu: strašlivá devadesátá léta

Hlavním, a drtivým dojmem pro čtenáře, který ruská devadesátá léta přímo nezažil, je zmar, doslova masakr demokratických idejí a nadějí v konfrontaci s chaosem, bídou a nezákonností doby transformace. V knize promlouvají lidé všech možných politických přesvědčení, od skalních stoupenců sovětského režimu a celoživotních komunistů až po ty nejzapálenější demokraty. K těm má autorka svým osobním zaměřením nejblíže, a právě jejich svědectví proto patří k těm nejjímavějším.

Byli jsme nesmírně, neskonale naivní, stačilo nám, že vycházejí dosud zakázané knihy… jenže brzy byly v regálech obchodů jen a jen ty knihy. Volali jsme nadšeně svoboda! a nevšímali jsme si, že z pultů mizí základní potraviny. A nešlo „jen“ o obrovský propad životní úrovně, ale i o stejně obrovský nárůst kriminality; jeden ze zachycených případů například popisuje naprosto zločinecké praktiky, jimiž gangy překupníků s byty vyhazovaly jejich obyvatele doslova na ulici.

Zmasakrovaná naivní víra v demokracii a svobodu u jejích největších zastánců se potkává se zklamáním ze svobody u lidí pevně mentálně zakořeněných v sovětském světě, kteří šokovaně přihlížejí tomu, jak se symboly idejí, kterým věřili — je ostatně možné žít zcela bez ideje, kromě „ideje salámu“? — prodávají na hromadách na moskevských tržištích před zraky pobavených západních turistů. Na prodej tehdy bylo všechno, nikdo nic neměl a každý se snažil prodat cokoli, co mělo nějakou cenu. Doba secondhandová.

„Kdo jsem? Jsem jeden z těch idiotů, kteří bránili Jelcina,“ vzpomíná v roce 1997 nejmenovaný muž, konstruktér, na samý počátek devadesátých let. „Lidi vyšli do ulic plni nadšení jako vlna, jako lavina. Byli připraveni umřít za svobodu, nikoli za kapitalismus. Cítím se teď podvedený […] Mrzí mě, že nás tehdy nerozehnali vodními děly a nepřitáhli na náměstí pár kulometů. […] Sovětská moc? Nebyla ideální, ale byla lepší než ta dnešní. Důstojnější.“

Dnes myslí každý jen sám na sebe, říká, kdežto ta „příšerná sovětská výchova mě naučila myslet nejenom na sebe, ale i na ty druhé. Na ty, kdo jsou slabší, kdo se mají hůř.“ Konstruktérův syn ale na podobné úvahy reaguje jednoznačně: „Tati, nech už to plavat […] ten humanistickej guláš.“ Lidi jsou už teď prostě jiní, kapitalističtí. A hlasy „ztracené generace s humanistickým dětstvím a kapitalistickým životem“ zní do prázdna, jako oněmělá kytara, na niž se po kuchyních hrávaly písně Vysockého.

V dalším dialogu dvou generací říká matka, architektka: „Třebas jsem poslední „Sovět“, ale je to pořád lepší než kšeftovat…“ Její syn, který má svůj vlastní životní příběh a od matčina světa ho podle ní dělí propast, o sobě říká: „Byl jsem čistě sovětský člověk s tím, že mít rád peníze je hanba a milovat máme sny.“ Ale dnes jsou idealisté fuč. „Jaký idealismus byste chtěli hledat u generace Pepsi? Jsou to pragmatici.“

V další části obsáhlé výpovědi tento muž, který později emigroval s rodinou do Kanady, vzpomíná na setkání s dědečkem dívky, kterou si kdysi hodlal vzít, váženým vojenským veteránem, vášnivým lovcem, šarmantním a bohatým člověkem. V době perestrojky, jara ruské demokracie, vedli spolu „typický rozhovor té doby“, který se ale záhy zvrtl, protože starý, už těžce nemocný pán se rozvášnil: „Teď poslouchej! Náš člověk nesmí dostat svobodu. Všechno prosere […] S těmahle uřvancema do želez a kácet les. Krumpáč do ruky. Potřebujou mít strach. Bez strachu se u nás všechno okamžitě zhroutí.“

Z bankrotu liberálů, nenáviděných „liberastů“ v 90. letech a jimi způsobeného chaosu a bídy, a z vlny nostalgie po sovětské minulosti, která nebyla pouhým obdivem k impériu a jeho moci, ale i projevem určitého typu idealismu a odmítnutím bezhodnotového kšeftařství nové doby, se zrodily podmínky pro nástup Putinova režimu. A ovšem i pro jeho náboženskou, pravoslavnou oporu. Protože dnes už „není, kdo by promluvil o duši, kromě popa…“.

Dalo by se citovat ještě mnohé z příběhů secondhandové doby a jejích lidí. Knihy Světlany Alexijevičové jsou bohaté a mnohovrstevnaté, nenabízejí hotová a jednoduchá vysvětlení historických jevů a politických událostí. Ukazují skutečné lidi, jejich postoje, obavy, emoce, jejich životy ve zkratce, která je ale přes omezený rozsah velmi plastická a vypovídající. Říkají tak mnoho nejen o Rusku a postsovětském prostoru, ale i o člověku jako takovém.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Z ruštiny přeložila Pavla Bošková. Pistorius & Olšanská, Příbram 2017 (2. vydání).