Jak ruští muži nabízejí ukrajinským ženám pomoc výměnou za sex a domácí práce

Darja Kučerenková, Anna Ryžkovová, Daria Solomennikova

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu byl do Ruska odvezen více než milion ukrajinských občanů. Než překročili hranice, museli přetrpět násilí ruských vojáků či šikanu úřadů. Nyní jsou vystaveni tlaku na ruském území. Jde především o ženy.

Denis mezi ukrajinskými válečnými uprchlicemi hledá chůvu pro svého dvouletého syna. Pracuje na železnici a je ochoten sdílet s ní svůj dvoupokojový byt. Sexuální vztah nebo lásku, která by toho byla součástí, nevylučuje, ale prý se uprchlice nejdřív „musí osvědčit“ jako chůva u dítěte. Ilustrace Verstka

Kremelský režim páchá násilí nejen na ukrajinské půdě, ale i na vlastním území. Cílem masivních represí jsou nesouhlasící novináři i protestující proti válce. Stovky tisíc lidí — žen, dětí a seniorů, kteří potřebují ubytování, lékařskou péči a právní pomoc — se tak ocitly ve zcela nepřátelské zemi.

Ruským dobrovolníkům, kteří pomáhají uprchlíkům se sice přímá perzekuce zatím vyhýbá, pomoc Ukrajincům však ztěžuje informační chaos vyvolaný propagandistickou rétorikou o „denacifikaci“. Dobrovolníci vytvářejí online skupiny, kde lze sdílet důležité informace a propojovat se s lidmi, kteří akutně potřebují pomoc. V zemi odříznuté od světa, kde vládne cenzura a strach, je to však velmi těžké.

Cenzurovaný internet ostatně zůstává jediným kanálem, jehož prostřednictvím se lidé mohou dozvědět o uprchlících v nouzi. A ačkoli pomoc nabízejí lidé napříč celým Ruskem, mnoho z těchto nabídek je neseriózních.

Na ruské sociální síti Vkontakte se po začátku války objevily stovky inzerátů nabízejících pomoc ukrajinským ženám. Muži, kteří tyto nabídky ubytování nebo materiální pomoci zveřejňují, otevřeně uvádějí, že hledají sexuální partnerku, manželku nebo hospodyni. Mnoho z nich věří, že mezi prchajícími ženami najdou někoho, s kým mohou mít vztah. Naši reportéři kontaktovali desítky takovýchto inzerujících, ptali se na jejich příběh a zjišťovali, co je k umístění nabídky na sociální sítě vedlo.

„Jsme si kvit“

Maria (jméno bylo změněno) opustila Mariupol 2. dubna. Musela přitom projít půlku města, které se ocitlo pod dělostřeleckou palbou. Ve spěchu proto nechala doma svůj mobil. Cestu jí ztěžovalo špatně se hojící bolestivé zranění, které utrpěla po zásahu šrapnelem. Když konečně dorazila k evakuačním autobusům, zjistila, že s sebou nemá ani pas.

Další půlden trvala cesta do Taganrongu, kterou absolvovala spolu s dalšími uprchlíky. Přivezli je do takzvaného dočasného ubytování: sportovní haly, ze které se stala jedna velká ložnice s dvěma sty lůžky.

Ukrajinci přemístění do Ruska jsou odváženi evakuačními trasami do různých regionů. Často nemají možnost si vybrat, kam půjdou. Mariini spolucestující, kteří přebývali v Taganrogu, odcestovali do Čeljabinsku nebo Čeboksar a jiných měst velmi vzdálených od ukrajinské hranice. Maria však nechtěla někam do odlehlé části Ruska, protože doufala, že se jí podaří se znovu setkat se svým dítětem, které zůstalo v Mariupolu s bývalým manželem.

Maria proto plánovala odejít do samozvané Doněcké lidové republiky. K tomu je ale nutný pas. Proto se rozhodla najít si ubytování v Rostovské oblasti, ale neměla dost peněz na nájem. Proto si půjčila od matky (rovněž evakuované z Mariupolu) telefon a požádala o pomoc dobrovolníky na síti Vkontakte. Svěřila se nám, že se přitom necítila dobře — nebyla zvyklá žádat lidi o pomoc.

„Nikdy předtím jsem po nikom nic nechtěla ani nikoho neprosila.“ Ani ji nenapadlo, že mezi těmi, kdo jí odpověděli, by se mohl najít někdo se špatnými úmysly. Následkem času stráveného v obleženém a bombardovaném Mariupolu se její vnímavost k nebezpečí otupila. „Co vás ještě může vyděsit, když jste si prošli tím nejhorším? Když čekáte, že vás každou chvíli zasáhne střela, když nevíte, jestli umřete, nebo zůstanete naživu?“

Poté, co Maria na Vkontakte požádala o pomoc, ozval se jí muž jménem Vasilij (jméno bylo změněno) a nabídl jí bydlení ve svém domě v Rostovské oblasti. Pod jednou podmínkou: že mu pomůže s domácími pracemi. Maria to považovala za férovou nabídku a kývla na ni. Po pěti dnech dorazila do ubytovacího centra Vasilijova matka, aby Mariu vyzvedla. Cesta k nim domů do malé vesnice Bokovskaja trvala šest hodin. Na místě je uvítal muž na invalidním vozíku: ukázalo se, že Vasilij trpí následky mozkové obrny. Maria byla překvapená, protože o tom vůbec nevěděla. Pomyslela si, že by bylo vhodné, kdyby jí bývali předem řekli, jaká pomoc se od ní očekává.

Vasilij si seznámení rovněž představoval jinak. Řekl, že když si Mariu pozval domů, očekával, že s ní bude mít vztah. Avšak na první pohled mu bylo jasné, že z toho nic nebude. „Moje matka si nevšimla, že (Maria) je těhotná. Je to hloupé, ale stalo se,“ uvedl. Vasilij byl podle svých slov z vývoje situace zklamaný. Maria oponuje, že on jí o sobě rovněž neřekl pravdu. „Tím jsme si kvit,“ říká.

„Já chci taky nějaké uprchlice“

Od roku 2014 vznikly na síti Vkontakte nejrůznější skupiny, které propojují obyvatele samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Po začátku invaze v roce 2022 se jejich činnost zintenzivnila a objevila se řada nových příspěvků. V první polovině února začali do Ruska přicházet ukrajinští uprchlíci a žádat o ubytování, léky, oblečení a pomoc s doklady. V té stejné době začali v těchto skupinách nabízet pomoc muži — ale pouze ženám. Naši novináři napočítali v některých skupinách takovýchto příspěvků více než stovku. Někteří muži přitom vůbec nenabízeli pomoc, jen se chtěli s Ukrajinkami kontaktovat — jako na internetové seznamce.

Tyto příspěvky se objevovaly na Vkontakte v regionálních skupinách, například „Obyvatelé a uprchlíci ve městě Kaluga“ nebo „Pomáháme uprchlíkům v Petrohradu“, i v celostátních skupinách. V oblíbené skupině „Ukrajinští uprchlíci“, která čítá téměř tisíc členů, se první takové příspěvky vynořily 19. února. V květnu sem napsalo 22 mužů nabízejících pomoc ukrajinským ženám.

Našli jsme také dvě menší skupiny zaměřené na seznamování a domlouvání schůzek s ukrajinskými uprchlicemi: „Chci se oženit s ukrajinskou uprchlicí“ a „Ukrajinská uprchlice hledá pomoc“. V nich lze najít různé příspěvky. Někteří uživatelé se omezují na stručné, několikaslovné nabídky: „Chci se oženit s ukrajinskou uprchlicí“, „chci sdílet postel s ukrajinskou uprchlicí ve Voroněži“ nebo „já chci taky nějaké uprchlice.“

Jiné přinášejí více informací. Jejich autoři v nich detailně popisují své majetkové poměry. Jeden z pisatelů ze Sverdlovské oblasti zmiňuje, že je „hodný a rozvedený“. Dvaatřicetiletý muž z Murmanské oblasti se představuje jako „spořádaný, klidný, rozhodný a pracovitý“. Svobodný dvaačtyřicetiletý pisatel z Petrohradu, který hledá „ukrajinskou uprchlici s děmi“, nabízí, že zašle v soukromé zprávě své foto.

Někteří také specifikují požadavky, které by měla zájemkyně o jejich pomoc splnit: muž z Moskvy zdůrazňuje, že chce pomoci pouze „mladé“ uprchlici z Ukrajiny. Jiný pisatel ze Stavropolu hledá ženu, s kterou by chtěl „mít rodinu“, a proto přijme pouze takovou ukrajinskou uprchlici, která je „mladá, zdravá, krásná a pracovitá“. Jiní zase píšou, že uvažují o vdově s dětmi nebo že poskytnou útočiště „mladé dívce s miminkem“.

„Nechci nikoho otravovat“

Když Maria dorazila do domu k Vasilijovi, poskytl jí pokoj s gaučem a televizí. Jak slíbila, pomáhala mu s lehčími domácími pracemi. Ohřívala a podávala mu jídlo a pomáhala jeho matce vařit. Přesto se nám Vasilij svěřil, že „musel tu holku živit“, když u něj bydlela. Maria byla ve vysokém stupni těhotenství, přesto však dokázala plnit jednoduché úkoly. Podle jejích vlastních slov byl její pobyt na místě „v pohodě“, jediné, co se jí nelíbilo, bylo věčné poukazování Vasilijovy matky na to, že Maria není zdravá. „Připadá mi dost nevhodné říkat něco takového člověku, který právě uprchl z válečné zóny a utrpěl zranění.“

Po dvou týdnech Vasilij Marii řekl, že u sebe nechce mít ženu z dítětem. Ani se na něj nezlobila, jen si pomyslela, že nechce nikoho otravovat. Vasilijova matka ji odvezla do nemocnice, kde ji chtěla nechat do doby, než porodí. Nemocnice ale odmítla, a tak ji žena vzala zpět do uprchlického centra.

Maria už dál žádnou pomoc s ubytováním na Vkontakte nehledala. Neměla peníze na nájem a odjela vlakem pro uprchlíky do Stavropolu, kde počká, až porodí.

Vasilij po své zkušenosti s Mariou hledá ženu prchající z Ukrajiny dál, a to buď na vážný vztah, nebo „jen na nějaký čas“. V půlce května zveřejnil další příspěvek, kde nabízí ubytování pro ženu z Ukrajiny mezi 30 a 45 lety s tím, že má „velký dům“. Během rozhovorů se naší novinářky několikrát ptal, jestli by mu nechtěla pomoct hledat.

„Z žen, které si prošly peklem, budou dobré manželky“

Oslovili jsme 45 mužů, kteří od února zveřejnili své příspěvky na Vkontakte. Třicet tři z nich nám odpovědělo a potvrdilo, že jsou ochotni ubytovat ženy z řad uprchlíků a čekají, až se jim ozvou. Devětadvacetiletý Dmitrij z Moskvy řekl, že si chce vzít Ukrajinku, protože „ruské dívky nerespektují muže a jde jim jen o peníze.“ Pokud by prý potkal ukrajinskou uprchlici, která by se mu líbila, chtěl by se s ní oženit. Své potenciální nevěstě je ochoten pomoci „získat ruské vzdělání, ruský pas, dát jí lásku, rodinu a slušnou životní úroveň.“ Pokud by se mu „dostatečně“ nelíbila, pomůže jí najít v Rusku práci. Během svého rozhovoru s naší reportérkou jí položil otázku, zda je vdaná.

Jiný muž z Moskvy uvedl, že „chce ubytovat Ukrajinku, která by se stala ženou v jeho domácnosti, na rok či natrvalo.“ Odmítl uvést své jméno, ale prohlásil, že je zklamaný z žen, které žijí v ruské metropoli, a proto hledá partnerku z Ukrajiny. „Devadesát procent moskevských dívek neumí vařit ani se starat o domácnost,“ postěžoval si. Prý mu nejde o ženu konkrétního vzhledu ani věku, předpokládá ale, že mu bude uklízet jeho jednopokojový byt a vařit. Také doufá, že se známost vyvine ve vztah.

Jednatřicetiletý muž z Taganrogu, který se představil jako Vikentij, napsal do skupiny „Pomáháme uprchlíkům v Petrohradu“, že by rád pomohl „štíhlé dívce“. Řekl nám, že sice bydlí v garsonce, ale plánuje pro sebe a svou budoucí ženu koupit větší byt a že si hledá partnerku mezi uprchlicemi z Ukrajiny. Na dotaz, proč by dívka měla být „štíhlá“, odpověděl, že si pro sebe jiný typ postavy nedokáže představit.

Devětačtyřicetiletý Artem, otec tří dětí, prohlásil, že by ve své domácnosti ubytoval ukrajinskou uprchlici v případě, že by zde dělala domácí práce a měla s ním sex. To je podle něj adekvátní cena za bydlení v hlavním městě. „Nebo ji mám snad živit a šatit zadarmo?“ zeptal se nás. „Vždyť si to představte. To budeme žít ve stejném domě půl roku, a nebudeme spolu spát? To je prostě přirozené a nejde to změnit.“ Nějaké ukrajinské ženy mu prý už odpověděly, žádná se však zatím k němu nenastěhovala. „Jen si vymýšlejí, že potřebují pomoc,“ dodal.

Albert z města Naberežnije Čelni vysvětluje svůj zájem o ukrajinské ženy pomocí ruského přísloví: „bez neštěstí by nebylo štěstí“ a dodává, že je to možná osud. Uvádí, že mu přijde normální žít nějakou dobu se ženou předtím, než se jejich vztah stane sexuálním, pokud jsou si „vzájemně sympatičtí“. Říká také, že je ochoten ženu živit a očekává, že mu pomůže s domácími pracemi: „ve vztahu je normální, že se snaží oba.“

Pětapadesátiletý Oleg napsal, že hledá ukrajinskou uprchlici ve věku 50-55 let, která by se mu starala o dům u řeky Vjatka. „Myslím si, že z ukrajinských žen, které si prošly peklem, budou dobré manželky,“ řekl nám a dotázal se naší autorky, zda by nevěděla o ženě, která by mu „vyhovovala“.

Marina Pisklakova-Parker, doktorandka v oboru sociologie a ředitelka centra prevence domácího násilí Anna (které se rovněž nachází na ruském vládním seznamu cizích agentů) uvádí, že muži si pod pojmem „šťastná rodina“ představují tradiční patriarchální model, kde je žena poslušnou a věrnou manželkou v domácnosti. „Tyto představy mají původ v genderových stereotypech a tradičních rolích mužů a žen v rodině a ve společnosti,“ říká. „Někteří muži tento fakt otevřeně přiznávají nebo se proti němu vymezují, jiní se snaží svůj přístup skrýt.“ A někteří opravdu upřímně věří, že ženy takovýto typ vztahu chtějí, dodává Pisklakova-Parker.

Podle ní také některým z našich dotazovaných může chybět sebevědomí, a proto hledají zranitelnou ženu. Představují si, že taková žena po nich nebude tolik chtít. Silným ženám se vyhýbají, protože se bojí odmítnutí, a dávají přednost těm submisivním, které je budou považovat za svého zachránce. To však Pisklakova-Parker označuje z hlediska tématu domácího násilí za závažný problém. Vztah, kde jeden z partnerů zcela závisí na druhém, je nestabilní. „Jistý typ mužů má k domácímu násilí sklony. Podvědomě předpokládají, že uprchlice je potenciální partnerka, kterou budou moci snadno ovládat. Samozřejmě jsou tu také vyslovení zločinci, kteří se podílejí na obchodování s lidmi. V době krize tyto negativní trendy sílí,“ dodává.

Říká také, že pro muže, kteří se snaží kontaktovat ukrajinské ženy online, jsou to jen osoby hledající bydlení. „Vůbec se neobtěžují myšlenkou, že jsou traumatizované. Navíc, spousta těchto mužů si myslí, že Rusko je osvoboditel Ukrajiny, a tak vnímají sami sebe jako ochránce ukrajinských žen na domněle vlastním teritoriu.“

Tatiana Orlova, spoluzakladatelka centra psychologické pomoci Nezavírejme před tím oči, rovněž považuje takovéto příspěvky za zjevnou manifestaci patriarchátu. „Patriarchát znamená, že muž hraje ústřední, dominantní roli, a žena by mu měla sloužit. Muž je pán, který si hledá služku.“ Podle ní se po začátku invaze tyto negativní tendence staly v ruské společnosti zjevnějšími. „Společenské tendence se mění velmi pomalu. Ukrajinské i ruské ženy chtějí patriarchální vztah, ve kterém rozhoduje muž a žena se stará o děti a domácnost, čím dál méně.“ Ukrajinské ženy jsou ale nyní zranitelné a můžou se stát kořistí mužů, kteří chtějí své patriarchální představy uvést do praxe a hledají si pro ně vyhovující partnerku.

Orlova rovněž varuje, že takovéto vztahy mohou vyústit v domácí násilí. Pokud je žena od začátku vnímána jako neplacená služka nebo sexuální otrokyně a zároveň nemá rodinu nebo přátele, kteří by jí pomohli, velmi těžko může z takového vztahu uniknout.

„Hledám chůvu, 35 let nebo starší, bez zlozvyků“

Ne každý muž, který chce ubytovat ukrajinskou uprchlici, si hledá sexuální partnerku. Někteří uvedli, že hledají chůvu k dětem nebo hospodyni. Například pětatřicetiletý Ivan z Tuly říká, že „žije sám ve velkém domě se zahradou“, hodně pracuje, a proto hledá Ukrajinku, která by se mu starala o dům. Sexuální vztah podle něj „není podmínkou“. Naši redaktorku do Tuly také pozval.

Dmitrij z města Čerepovec pracuje jako člen ochranky a podle svých slov bývá celé týdny mimo domov. Dříve se mu o dům starala matka, ta však zemřela. Nyní proto muž hledá ukrajinskou uprchlici, která by mohla v domě bydlet a starat se o něj. Co se týká sexu, podle Dmitrije „to záleží na ní.“

Denis, samoživitel z města Velsk, hledá chůvu pro svého dvouletého syna. Pracuje na železnici a je ochoten sdílet s ní svůj dvoupokojový byt. Sexuální vztah nebo lásku, která by toho byla součástí, nevylučuje, ale prý se uprchlice nejdřív „musí osvědčit“ jako chůva u dítěte.

Někteří muži uvedli, že chtějí uprchlicím pomoci a nic za to neočekávají. Například Dmitrij z Udmurtiji, „Rus bez zlozvyků“, píše, že je ochoten pomoci ženě s dětmi a nabízí bydlení ve svém venkovském domě, který postavil pro svou budoucí rodinu. „Věřím v Boha a jsem proti cizoložství.“ Dále říká: „Muži jsou prostě silnější pohlaví a ví o životě víc.“

Andrej z města Kerč zase říká, že už pomohl dvěma ukrajinským uprchlicím najít v Rusku práci, protože „byl vychován v tom, že muži by měli pomáhat ženám v nouzi“ a že bez pomoci „uprchlice skončí v bordelech.“

Vladislav z Irkutské oblasti napsal, že nechce zneužívat zranitelné ženy. Jeho dům údajně nedávno shořel, a tak si postavil nový, větší a chce pomoci těm, kdo nemají kde bydlet. Pokud by si prý k sobě vzal ženu a zneužíval ji nebo vykořisťoval, celá vesnice by se o tom dozvěděla. „Tady na Sibiři to funguje jinak,“ prohlásil.

Stanislav Chotsky, psycholog specializující se na práci s lidmi se sklony k agresivitě a násilí, uvádí, že někteří z mužů možná chtějí ukrajinským uprchlicím pomoci, není to ale jejich primární motivace. „Jde především o pokus navázat vztah s podřízenou, emočně zranitelnou osobou. To je nebezpečné: ten, kdo nabízí vztah založený na nerovnováze moci, zdrojů a emoční stability, vytváří podmínky ke vzniku násilí. V takovéto situaci může muž svou mocenskou převahu zneužít a udělá to, pokud se nesetká s odporem. Jedinou cestou, jak se emočnímu a fyzickému násilí v takovýchto vztazích vyhnout, je rozhodnutí zranitelnějšího partnera nevyužívat. To ale nejde, pokud muž tento vztah vytvoří,“ uzavírá.

„Udělala si ze mě rohožku“

Naše redaktorky narazily rovněž na muže, kteří tvrdili, že mají s pomocí prchajícím z Ukrajiny špatnou zkušenost a že jim přestali důvěřovat. Sami sebe vnímají jako oběti. Například Sergej z Moskvy se nám svěřil, že se seznámil s ženou z Doněcké republiky a očekával, že za ním přijede do Moskvy. Proběhlo mezi nimi několik telefonátů, takže předpokládal, že spolu navázali kontakt, a tak ji pozval do Moskvy a nabídl jí finanční pomoc. K setkání však nikdy nedošlo. Poté, co Sergej poslal peníze, žena si ho zablokovala na WhatsAppu i na sociálních sítích. Snažili jsme se dívku kontaktovat a získat její vyjádření, ale neodpověděla.

Sergej říká, že jí pouze nabízel pomoc. „Bylo by to pro mě v pořádku, pokud by jen přijela a nechtěla se mnou mít vztah.“ Její chování ho překvapilo. „Nejde mi o ty peníze. Jen je mi zle z toho, když si ze mě takhle někdo udělá rohožku,“ svěřil se.

Oleg z Volgogradu nám napsal, že v několika skupinách nabízel ubytování pro prchající z Ukrajiny, ale přišly mu jen žádosti o peníze. Je si jistý, že mu psali jen podvodníci, a ne skuteční lidé z Ukrajiny. „Z těch nikdo neodpověděl, jen ti, co si vydělávají žebráním.“ To ho rozzlobilo. „Mám dům a nemám děti. Myslel jsem si, že ke mně někdo bude chtít jít bydlet.“ Zároveň však nechce ukrajinským ženám pomáhat s náklady na cestu. „Pokud nemáš peníze na jízdenku, tak nemá smysl jezdit do jiné země,“ komentuje.

Igor z Petrohradu zase uvádí, že nepomůže nikomu, kdo po něm chce peníze. Prý se bojí podvodníků a je ochoten pomoci jen ženě, která mu „uklidí byt, uvaří a bude s ním,“ a to i když to neskončí manželstvím. Také očekává, že daná žena, které bude pomáhat, bude sdílet jeho názor na „speciální vojenskou operaci“, i když ví, že spousta lidí na ni má jiný pohled. „Odmalička jim říkali, že Rusko je špatné. Třeba ji nebudu moci přeučit. Ale pokud tady bude, musí pochopit, že já mám proruský názor a vztahuje se na mě vojenská povinnost.“

„Jak máme dál žít?“

Poté, co Maria opustila Vasilijův dům, odjela uprchlickým vlakem do Železnovodsku v kraji Stavropol. Umístili ji do hotelu Kavkazská Perla. V době zveřejnění tohoto článku byla v 35. týdnu těhotenství. Ve Stavropolu ji nevzali do nemocnice a požádali ji, aby přinesla své dokumenty včetně lékařských záznamů. „Prý můžu stále odejít,“ říká. Situace je o to komplikovanější, že Maria stále nemá pas.

V hotelu může zůstat do 9. srpna a vůbec neví, kam potom půjde. Její dům v Mariupolu je zničený bombardováním a nejspíš nebude obnoven. „Kde budeme bydlet? Jak máme dál žít?“ ptá se. Ve městě, kam byla přemístěna, nikoho nezná. Jediný, kdo jí pomáhá, jsou přátelé, kteří byli také evakuováni do Tuly. Pokud by prý nebyla těhotná, zkusila by si v Rusku najít práci s ubytováním. Třeba na nějaké menší farmě, protože je vystudovaná zootechnička. „Viděla jsem inzerát, kde nabízejí 10-15 tisíc rublů a ubytování, to by mi stačilo,“ říká. S dítětem na cestě však žádnou práci nenajde.

„Jak můžu vědět, jaké mají úmysly?“

Jiné ukrajinské uprchlice, které stejně jako Maria prosily na internetu o pomoc, našim redaktorkám řekly, že četly nabídky ruských mužů a dostaly od nich zprávu. Pětadvacetiletá Irina vypráví, že byla evakuována do Petrohradu ve třetím měsíci těhotenství. Na začátku května napsala do skupiny Pomáháme uprchlíkům v Petrohradu prosbu, zda by jí někdo koupil kupon na MHD. Vysvětlovala tam, že si nemůže najít práci bez registrace a tráví hodiny denně chozením pěšky po městě, aby si vyřídila všechny dokumenty. Musí chodit pěšky, protože nemá peníze na MHD.

Poté jí začaly chodit nabídky od ruských mužů, kteří jí nabízeli ubytování za to, že jim bude vařit a uklízet. „Ne všichni nabízeli vztah, i tak to ale bylo trochu děsivé. Jsem sama a jsem těhotná. Nebudu riskovat a stěhovat se k muži, kterého neznám.“

Jednatřicetiletá Marina z Doněcku říká, že také dostala podobné nabídky poté, co napsala do jedné ze skupin. Všechny odmítla. „Jak můžu vědět, jaké mají úmysly? Mám dítě. Nechci riskovat.“ Jednadvacetiletá Valeria z Doněcku zase prohlásila, že muži, kteří kontaktují ukrajinské uprchlice online, jsou „úchylové“ a psát si s nimi nechce.

Oxana Gorbunova, obhájkyně ženských práv a členka organizace Vital Voices, varuje, že pokud se ukrajinské uprchlice stanou obětí násilí nebo obchodu s lidmi, nedostane se jim právní pomoci. „Z hlediska mezinárodních pravidel mohou oběti obchodu s lidmi obhajovat svá práva, získat kompenzace a vrátit se do své země. V Ruské federaci však mezinárodní právo neplatí. Tam zneužívají a vykořisťují Ukrajinky, které jsou už tak obětí ruské válečné agrese.“

V jedné z největších skupin pro ukrajinské uprchlíky na Vkontakte, „Donbas v Moskvě — usedlíci a uprchlíci“, moderátoři podobné příspěvky rovnou zakázali. Jedna z administrátorek skupiny Anna uvádí, že muži se snaží uprchlice zneužívat a „posílají jim tisíce zpráv denně“. Podle ní se ti samí také snaží Ukrajinky kontaktovat na internetových seznamkách.

Článek původně vyšel na serveru Verstka, z anglické verze přeložila MÍLA PALÁNOVÁ.

advertisment