„Měla jsem noční můry o tom, jak jsem dostala za nějakou blbost pokutu. V Brazílii policisté nic neřeší, tady řeší všechno. A já jsem neměla peníze. Pár měsíců to byl fakt stres, depka,“ vypráví o svých začátcích v Berlíně Susana*, vysoká potetovaná žena s afrem a třemi kroužky v nose. Dneska už se tomu směje.

Rodnou Brazílii Susana opustila před dvěma lety. Její duševní zdraví tehdy poznamenalo vyhoření, které způsobila práce pro technologickou společnost. Finančně zajištěná se vydala hledat štěstí do Evropy.

Od počátku věděla, že chce žít v Berlíně, který je na evropské poměry docela levný a kulturně žije. Nejprve se ale vypravila navštívit kamarádku ve Finsku, kde ji zastihla první vlna covidu-19. Z plánovaných dvou týdnů dovolené se staly čtyři měsíce, na které padla většina úspor.

V Berlíně následně zjistila, že svým zkušenostem a schopnostem navzdory je pro ni se statusem čerstvé migrantky nesmírně obtížné získat práci — a tím pádem i papíry. V zoufalství přijala plný úvazek ve skladu německé rozvážkové společnosti, jež slibuje zákazníkům doručit objednané potraviny do deseti minut. „Pracovala jsem sedmdesát až osmdesát hodin týdně. V Brazílii jsem vyhořela po pěti letech. Tady jsem vyhořela po čtyřech měsících,“ popisuje.

Když podávala výpověď, uvolnilo se místo v barbershopu, kde pracuje její kamarádka. „Získala jsem tak práci, která mi zaplatí účty. Ale skoro nic navíc. Když zaplatím, co musím, zbývá mi sto eur. Přitom jsem sem přijela s úmyslem posílat peníze domů rodině,“ konstatuje smířeně.

Sedíme spolu jako jediné zákaznice v malé, skromně vybavené indické restauraci v berlínské čtvrti Wedding, obývané převážně migranty. Obávala jsem se, že v tak ztichlém a titěrném prostoru se bude Susana zdráhat mluvit o své nové formě přivýdělku otevřeně. Zbytečně.

„Vědí to všichni mí přátelé i milenec. Všichni mě podporují, mluvím s nimi o tom. Jediný, kdo to neví, je moje konzervativní křesťanská rodina. Představ si, že ve dvanácti jsem se chtěla stát jeptiškou!“ směje se srdečně. Nerozhodí ji ani úslužný číšník, který nám přináší sklenice domácího zázvorového čaje, mísu žlutě zbarvené rýže, kuře pro Susanu a květák na kari pro mě.

Susana bez vytáček zdůrazňuje, že miluje sex. „Hodně randím. Tolikrát jsem byla zklamaná — a nic jsem z toho neměla! Sexuální práce byla můj záložní plán už dlouho. Ne v Brazílii. Tam vypadám jako každá druhá holka. Ale tady? Muži mě oslovují na ulici, každý na mě zírá, cizí lidé si chtějí sáhnout na moje vlasy. Ještě pořád jsem tu změnu nevstřebala. Dvacet osm let jsem žila s tím, že jsem tlustá. A tady mám najednou krásné plné křivky!“ líčí.

Nesmíš ty peníze potřebovat

Je tomu měsíc, co si Susana založila profil na webu, kde nabízejí služby eskortní sexuální pracovnice, tedy ženy, které jezdí za klienty domů nebo na hotel. Od klientů vždy požaduje fotografii a vybírá si pouze ty, kteří ji fyzicky přitahují.

Zároveň si s nimi předem do detailu vyjasňuje, o jaké služby mají zájem. Zatím měla pouhé tři zákazníky — a jak s teatrálním nadšením připouští, za jiných okolností by se s nimi zřejmě vyspala i zadarmo. Svůj nový přivýdělek mimo jiné vnímá jako způsob prozkoumávání své sexuality.

„Jestli se klienti starali i o moje potěšení? Oh yes, a jak! A ještě mě za to platí? Dvě stě eur za hodinu? Oh yes, please!“ vydechne extaticky a obrací své dlaně a zrak nahoru, jako by snad chtěla za své štěstí poděkovat nebi. Její oči i úsměv září.

„Základ je: nesmíš ty peníze potřebovat! Kdybych neměla zajištěný jiný příjem, musela bych jít s každým, kdo mi napíše,“ usmívá se lišácky Susana s ukazováčkem pravé ruky triumfálně vztyčeným vzhůru.

„Jsem posedlá plánováním. Než se do čehokoliv pustím, strávím mraky času přípravou. Když jsem se proto dozvěděla, že mám sexuální pracovnice mezi přáteli, rozeslala jsem jim otázky: jak se chrání proti nebezpečí, co po nich zákazníci chtějí, kolik si za služby účtují,“ popisuje, že do sexbyznysu vstupovala s jasnou představou o tom, co čekat — a hlavně co chtít.

Ptám se, zda se strategie „nesmíš ty peníze potřebovat“ drží i její přátelé. Svěsí hlavu: „Ne, oni ty peníze potřebují. Uvědomuji si, že i jako migrantka představuji v sexbyznysu privilegovanou výjimku. Mí přátelé jsou často queer, trans… mají i špatné zkušenosti. Kamarádku, která má podobné tělo a vlasy jako já, nedávno klient požádal o uskutečnění fantazie o tom, jak si ji koupil na trhu s otroky.“

Jsem v šoku. „Jasně, že je to rasismus. I já se stávám fetišem proto, že jsem míšenka: všichni mi jdou okamžitě po vlasech, po mým ‚brazilským‘ zadku. Ale tohle by se mi dělo i ve vztazích zadarmo. Takhle jim alespoň přístup k tomu, co dosud neměli, ztížím tím, že si nechám zaplatit,“ dodává teď už nad cigaretou a lahváčem piva v studené ztemnělé ulici mezi obchodními domy.

Etnicita jako marketingový přívlastek

Prostituce se v Německu stala legální sexuální prací v roce 2002. Krátce nato, v letech 2004 a 2007 se Evropská unie rozšířila o východoevropské státy. Na německém trhu se sexem přibyly zprvu Češky a Polky, později Bulharky a Rumunky — všechny často romského etnika. Poslední dvě ze jmenovaných národností dominují německému sexbyznysu spolu s Maďarkami a Nigerijkami dodnes. Současně ale představují i nejčastější oběti obchodu s lidmi v Evropě.

Do německého sexbyznysu byla kdysi prodána i Susanina sestřenice. Trvalo jí několik let, než z něj vyvázla — aby se posléze provdala za majitele bordelu. Hranice mezi nucenou prostitucí a dobrovolnou sexuální prací se stírají. Pasáci odstupují od metod hrubé síly a namísto toho předstírají zamilované milence, jak ve svých reportážích o maďarských prostitutkách v severoněmeckém přístavu Bremerhaven popsala maďarská novinářka Veronika Munková.