↗

Kriminalizace ať už prodeje či nákupu sexu, neodstraní nouzi, jež ženy do sexbyznysu vhání. Loňská berlínská demonstrace sexuálních pracovníků a pracovnic proti zavedení takzvaného severského modelu spočívajícího právě v kriminalizaci nákupu sexu. Foto Jahn MacDougall, AFP

Od roku 2002, kdy vešel v platnost zákon o prostituci, jenž přiznal poskytovatelkám a poskytovatelům sexuálních služeb pracovní a sociální práva, sexbyznys v Německu nabobtnal jako nikde jinde v Evropě. Brzy na to následovalo rozšíření Evropské unie o východoevropské státy a německý trh se sexem přivítal příliv nových pracovnic a pracovníků — migranty.

Náš západní soused dostává pravidelně nálepku „bordel Evropy“. S rozšířením německého sexprůmyslu o řetězce několikapatrových megabordelů a sauna klubů, nabízejících kromě sexuálních služeb i wellnes či jídlo, se Německo stalo populární destinací sexturistů ze všech koutů světa.

Nejstřízlivější odhady, které vycházejí ze studie o počtu lidí inzerujících sexuální služby na internetu, hovoří o maximálně sto tisících osob pracujících v německém sexbyznysu. Jenomže zvláště migranti kvůli jazykové bariéře či nedostupnosti internetu nedokáží své služby inzerovat. Nezbývá jim tak, než se nabízet v terénu: na ulici, v baru či klubu.

Jiné odhady tak hovoří o dvou až čtyř stech tisících pracovnic a pracovníků na německém trhu se sexem. Dle dalších neoficiálních odhadů pak v Německu platí za sex více než milion mužů denně.

Přesná čísla nikdo nezná. Neregistrované pracovnice lze spočítat jen těžko. Mnoho žen ze sexbyznysu migruje po celé zemi či Evropě. Před dvěma lety navíc všechno zkomplikovala pandemie.

Tak jako číšník ví, jak namíchat koktejl

S rozšířením sexuálního průmyslu se o něm v Německu zároveň více diskutuje — na akademické půdě, v médiích, v hospodách. Častěji než u nás tu lze potkat člověka, který sexuální pracovnici osobně zná.

„Živila se tím moje expřítelkyně,“ líčí Mo, srdečný blonďák s mikádem a očima štěněte, s nímž v kuřácké místnosti jedné z počmáraných hospod na berlínském Friedrichsheinu konverzuji o zimní depresi. „Vídala klienty, i když jsme spolu chodili. Bylo to zvláštní. Pro mě je sex dost intimní záležitost. Pro ni to byla práce. Dobře věděla, co má v posteli dělat: tak jako číšník ví, jak namíchat koktejl. Mechanicky,“ popisuje a potáhne si z cigarety.

Když se pak dostala jedna z jeho blízkých kamarádek do finančních problémů, Mo jí pověděl, čím se živí jeho přítelkyně. „Moje kamarádka byla opravdu nádherná žena… Začínala na sto padesáti eurech za hodinu, končila na čtyřech stovkách,“ odmlčí se. „Jenže pak se v tom přestala cítit pohodlně. Začala si připadat špinavá. Dodnes jsem zřejmě jediným, kdo to o ní ví.“

Vysvlékly se pro muže

Přestože se v Německu o sexbyznysu debatuje častěji než u nás, neznamená to, že se tu o něm snadno píší reportáže. Německá debata o prostituci je nepříjemně polarizovaná. Většina organizací sexuálních pracovnic váhá, zda mluvit s kýmkoliv, kdo není apriorním zastáncem dekriminalizace sexbyznysu. Tu totiž považují za jedinou účinnou cestu k bezpečným podmínkám své práce.

Ochotněji mluví abolicionisté, tedy zastánci kriminalizace nákupu sexuálních služeb, přezdívané též jako „severský model“. Zpravidla jde o ženy s traumatickými zkušenostmi z prostituce a organizace pomáhající obětem obchodu s lidmi. Namísto výrazu „sexuální práce“ používají výraz „prostituce“ a ženy v sexbyznysu vnímají jako oběti patriarchálního systému, jenž dělá z žen v nouzi obchodní artikl. V Německu představují menšinu.

Stejně tak nemá novinářka šanci dostat se během krátkého času do německých bordelů. „Ty tu chceš pracovat?“ ptali se mě automaticky zaměstnanci nočních podniků, ač jsem do telefonu vysvětlovala, že chci jako novinářka mluvit s manažerem, případně s pracovnicemi. „Dovnitř jako žena nemůžeš. Pracovnice na sobě mají pouze spodní prádlo. Nechtějí, aby je takhle viděla jiná žena. Vysvlékly se pro muže,“ vysvětlil mi zaměstnanec čtvrtě červených luceren v Düsseldorfu.

„A co kdyby sexuální služby chtěla koupit žena?“ namítla jsem. „Pak je to soukromá věc mezi ní a pracovnicí. Sem však mohou výhradně zákazníci a pracovnice,“ odvětil. V sexbyznysu prostě navzdory menšině mužských či trans pracovníků platí, že muž je zákazník a žena poskytovatelka.

Do třetice je pak nesnadné nalézt v Německu sexuální pracovnice ochotné hovořit s novináři. „Součástí destigmatizace sexuální práce je respekt k času sexuálních pracovnic. Jsme unavené z toho, jak po nás chce neustále někdo příběh zadarmo,“ odpověděla mi pracovnice, která si za rozhovor řekla zprvu o svou hodinovou taxu dvě stě padesát eur a posléze navrhla slevu na stovku.

Sice by během našeho rozhovoru mohla přijít o klienta, na druhou stranu se tak novinářům těžko naplňuje požadavek, jejž mi opakovaně kladly na srdce německé organizace sexuálních pracovnic: Nezapomeň vyprávět příběh z našeho pohledu, naše hlasy jsou v debatě o sexbyznysu systematicky umlčované…

Stejně tak se mnou odmítala mluvit většina žen z Kurfürstenstraße, nejproslulejšího dějiště pouliční prostituce v Berlíně. Nejedna tvrdila, že se mnou nesmí mluvit kvůli pasákovi či jeho ženské obdobě — „madam“.

Sex all inclusive pro muže, směny bez přestávky pro ženy

Před rokem 2002 to v Německu fungovalo podobně jako v České republice: prodávat sexuální služby bylo legální, prostituce však byla zákonem považována za činnost „v rozporu s dobrými mravy“ a osoby v prostituci byly vyloučeny z pracovních a sociálních práv.

Právě to měl zákon změnit: odbourat stigma, a hlavně poskytnout registrovaným sexuálním pracovnicím možnost nechat se zaměstnat, případně pracovat „na sebe“ a zlepšit pracovní podmínky v sexbyznysu. Zákon zároveň pracovnicím umožnil zažalovat klienta, který za služby nezaplatil.

Už v roce 2007 však německá vláda připustila, že zákon naplnil očekávání jen „částečně“. Oficiálně se zaregistrovaly jednotky sexuálních pracovnic. Podniky se dodnes zdráhají pracovnice oficiálně zaměstnat a přijmout zodpovědnost za jejich práva — či se třeba zabývat tím, zda v sexbyznysu působí dobrovolně. Namísto toho jim pronajímají proslulá „okna“ a červeně podsvícené pokoje za částku až dvě stě eur denně.

Vágní znění zákona zároveň vyústilo v situaci, kdy v sexuálním průmyslu neplatilo mnoho pravidel. Vznikly bordely, které nabízely sex „all inclusive“: neomezený sex s neomezeným počtem pracovnic až do zavíračky za směšné vstupné sto eur. Zatímco ženy v all inclusive bordelech přijímaly jednoho klienta za druhým — a někdy i více klientů naráz, muži na zákaznických fórech si stěžovali, že pracovnice v pokročilé hodině přestávají být svěží.

Pasáci milenci

Hranice mezi nucenou prostitucí a dobrovolnou sexuální prací se rozestřely současně s tím, jak obchodníci s lidmi upustili od taktik hrubé síly. „Ženám z nejchudších oblastí východní Evropy je slíbena skvělá práce na západě. Přijedou — zpravidla bez vzdělání a bez znalosti jazyka — a jejich obchodníci jim oznámí, že jeden typ práce mohou dělat snadno i bez němčiny… Mnoho žen, které byly do Německa prodány, je přesvědčeno, že prostituci dělají dobrovolně,“ popisuje Marie Deckerová z organizace Solwodi, která pomáhá obětem obchodu s lidmi.

Kromě toho si pasáci často hrají na zamilované partnery svých obětí. Některé z žen, které vyčkávaly na prince, jenž je vyvede z bídy rodné vesnice na východě, často věděly, jakou práci jim milenec na západě slibuje. Představovaly si však, že budou obsluhovat pár klientů měsíčně. Nikoliv, že budou sloužit šestnáctihodinové směny a k tomu budou hrubě omezovány na osobní svobodě.

Jiné ženy do prostituce dokonce dotlačí rodina. Jelikož přitom ženin pasák zpravidla dobře zná její domácí poměry, ví, jak ji nejlépe zatlačit do kouta: Víš, co se může stát tvé malé dcerce…

Nigerijky, které se v Německu často ocitají v područí kriminálních gangů, jsou před svou cestou do Evropy zase nuceny přísahat, že svého pašeráka nezradí, v rámci náboženského rituálu. Věří pak, že v případě zrady se jim pomstí zlý duch. „A pokud se některá žena přeci jen cuká, pasák má v rukávu neprůstřelný argument: Co řešíš? Je to přeci legální, nejde o nic neetického,“ pokračuje Deckerová.

Bulharky a Rumunky, jež německému trhu se sexem dominují v závěsu s Maďarkami a Nigerijkami, přitom představují nejčastější oběti obchodu s lidmi v Evropě.

Oficiální údaj o počtu obětí obchodu s lidmi v Německu, který dlouhodobě klesá, si tak organizace jako Solwodi vykládají jako nepřesný — a to z důvodu zhoršené prokazatelnosti ilegálních aktivit v sexbyznysu a částečně i kvůli přelivu státních zdrojů do boje s terorismem.

S obchodem s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování se však potýkají třeba i Spojené státy, kde je přitom prostituce na většině území kriminalizovaná. Do Ameriky jsou prodávány pod příslibem práce v masážním salonu zvláště ženy z Číny a Severní Koreje. V masážním salonu skutečně pracují — bez cestovního pasu a pod výhrůžkami, nuceny mužským zákazníkům během masáže přivodit orgasmus.

Odhaduje se, že nezákonných masážních salónu je v USA okolo devíti tisíc, což je mimochodem víc než množství tamních poboček Starbucks. Ani ženy ze salonů však za policií samy nepřijdou, a to kvůli dluhům, studu a represi. Než se prokáže, že jsou oběťmi, jsou stejně jako pasáci zatknuty. Represe snižuje pravděpodobnost nahlášení nucené prostituce i v Německu — obětem obchodu s lidmi, které v Německu pobývají ilegálně, hrozí deportace, což většinu z nich od spolupráce s policií spolehlivě odradí.

Poptávka určuje nabídku

Zlomový moment v problematice německého sexbyznysu představovalo odsouzení největšího vítěze německé legalizace Jürgena Rudloffa, majitele řetězce sauna klubů Paradise, k pěti letům vězení za napomáhání obchodu s lidmi a navádění k němu v roce 2017. Soud došel k závěru, že obchod s lidmi byl pro byznysmodel samozvaného „krále bordelů“ a miláčka televizních show přímo klíčový.

Koncept — zpravidla obrovských — sauna klubů stojí na myšlence relativně levného sexu jakožto doplňku ozdravných služeb pro muže: V realitě však funguje jedině za předpokladu, že je k mání dostatek žen k uspokojení poptávky. A jelikož nedostatkem dobrovolných pracovnic Rudloffovy kluby Paradise trpěly od počátku, začali do nich jeho kumpáni pašovat ženy z východní Evropy.

Pasáci dotyčné ženy bili, pokud nevydělaly dostatek peněz, nebo je nutili k chirurgickému zvětšení prsou. Soud přitom konstatoval, že Rudloff věděl jak o vykořisťování žen pasáky, tak o tom, že byly do prostituce prodány, respektive že do ní mohly být prodány — a přesto ve věci nekonal. Případ byl důležitý i proto, že vykořisťované ženy nebyly v Paradise klubech zaměstnány. Teoreticky se tudíž jednalo o autonomní pracovnice, jimž kluby pouze zajišťovaly zázemí pro výkon sexuální práce a které platily stejné vstupné jako mužští zákazníci.

„Těch pár dobrovolných pracovnic zkrátka nemá šanci uspokojit aktuální německou poptávku. Bez obchodu s lidmi to nelze,“ tvrdí Ronja ze Sítě Ella, která sdružuje ženy s traumatickými zkušenostmi z prostituce. Obrovskou poptávku podle ní zapříčinila právě legalizace, která nákup sexuálních služeb normalizovala a zároveň přitáhla sexturisty.

Nefunkční systém registrací

V červenci 2017 vešel v platnost Zákon na ochranu prostitutek s cílem sexuální průmysl regulovat a ženy v sexbyznysu chránit. Zákon zakázal all inclusive bordely, placený skupinový sex a inzerování i provozování placeného nechráněného sexu. Zároveň zavedl pro bordely vzniklé po roce 2017 systém licencí.

Především však učinil z do té doby dobrovolné registrace sexuálních pracovnic povinnost. Registraci je přitom nutno každé dva roky obnovit a v zájmu identifikace obětí obchodu s lidmi absolvovat pravidelně pohovor se sociálním pracovníkem.

Počet registrovaných sexuálních pracovnic se sice po roce 2017 vyšplhal na čtyřicet tisíc, s pandemií však poklesl o téměř polovinu na 24 tisíc. Především ale oněch čtyřicet tisíc představovalo v německém sexbyznysu menšinu. Registrace i její případné zrušení jsou totiž byrokraticky náročné procesy — pro mnohé v německém sexbyznysu bez přehánění nenaplnitelné.

K registraci je nutné mít v Německu povolení k pobytu a adresu. Samotná registrace se pak vztahuje jen na konkrétní město, zatímco lidé v sexbyznysu za prací migrují po celé zemi. Stejně tak se nevyplatí procházet martyriem registrace těm, kdo do Německa jezdí pracovat na pár týdnů, a pak se zas vracejí zpět do vlasti.

Osoby, které mají registraci otevřenou a platnou, navíc německý stát chápe jako aktivně pracující, což má zas dopad na možnost čerpat sociální podporu. V neposlední řadě nechce mít řada lidí historii sexuální práce nikde oficiálně zaznamenanou.

„Sociální pracovníci zpravidla o sexuální práci nic nevědí a mluví s vámi jak s dítětem. Proces registrace je ponižující. Některé z nás se během něj setkaly s rasismem či homofobií,“ vysvětluje Pris, registrovaná pracovnice z BDSM salonu, a hlavně aktivistka z Odborů pro poskytovatele erotických a sexuálních služeb, založených před rokem.

Nástroj proti migraci

Ruby Rebelde byla do roku 2017 ve vztahu k sexbyznysu „pouze“ dobrovolnou a autonomní sexuální pracovnicí. „Zákon o ochraně prostitutek ze mě ale učinil aktivistku. Považuji jej za velmi represivní. Nutí vás sdělit o sobě veřejnosti velmi citlivou informaci a vystavuje vás tak stigmatizaci,“ vysvětluje žena, která dnes působí jako mluvčí nejstarší německé organizace sexuálních pracovnic Hydra. Zákon zároveň vnímá jako „nástroj proti migraci“.

„Migrantky, které tu nemohly oficiálně pracovat, se často vědomě rozhodly právě pro sexuální práci. Zákon z roku 2017 se jim pokusil sebrat i tuto možnost. Proč místo toho raději nerozšířili práva migrantů a neusnadnili proces žádosti o povolení k práci?“ ptá se, aniž by ode mne čekala odpověď.

„Dokud tady budou chudé a bohaté země, lidé budou hledat nejrůznější cesty, jak se vymanit z bídy — třeba i skrze sexuální práci. Zákon z roku 2017 byl jen dalším způsobem, jak migrantky ještě více zneviditelnit a vyloučit ze společnosti,“ myslí si.

Pris zase současnou situaci označuje jako „pololegální systém“. „Zákon z roku 2017 nás měl chránit, ale ve skutečnosti sexuální práci mnohých zilegalizoval,“ vysvětluje s tím, že za současné legislativy ženy nucenou prostituci ani ve svém vlastním zájmu nahlásit nemohou.

Bezzubý tygr

Se současnou legislativou se kromě majitelů bordelů nezdá být ve výsledku spokojen nikdo. Aktivistky za práva sexuálních pracovnic ji považují za represivní a stigmatizující a dožadují se plné dekriminalizace po vzoru Nového Zélandu. Na druhé straně abolicionisté regulovaný legální sexbyznys považují za nezamýšlenou úlitbu obchodníkům s lidmi.

„Dvacet let od přijetí zákona o prostituci lze prohlásit, že se v sexbyznysu mnoho nezměnilo,“ hodnotí efekty obou zákonů Guntram Knop, právník zaměřený na oblast sexuální práce. Ačkoliv zákon z roku 2017 považuje za krok správným směrem, uznává, že v praxi je „bezzubým tygrem“. „Mnoho aktivit se po roce 2017 — a během pandemie zvlášť — přesunulo z podniků do soukromých bytů. Některé ženy zase raději odjely do Švýcarska, kde mohou pracovat bez registrace,“ dodává.

Jak moc legislativa v jedné zemi ovlivňuje sexuální byznys v zemi druhé, je patrné například podél francouzsko-německé hranice. Francie v roce 2016 kriminalizovala zákazníky sexbyznysu. Do německého pohraničí se v reakci na to nahrnuli noví zákazníci i pracovnice — a to si obyvatelé dnes sexbyznysem proslulého západního města Saarbrücken stěžovali na všudypřítomné použité kondomy už předtím.

„Migrantky jsou zvyklé pracovat ilegálně už ze svých zemí — i to činí jejich vykořisťování jednodušším. Bylo by dobré, kdyby byla legislativa nastavená ve všech zemích stejně, aby i kontrola probíhala všude stejně,“ myslí si o tom Knop, který je přes očividný německý nezdar zastáncem regulované legalizace.

Evropský Parlament v roce 2014 naopak nezávaznou rezolucí podpořil severský model. Cestu kriminalizace zákazníků podporuje i Evropská ženská lobby. Zakázat nákup sexu plánuje i socialisty vedené Španělsko: tedy další země s přebujelým sexbyznysem a cílová destinace mnoha obchodníků se ženami.

Kde začíná dobrovolnost

Výsledkem německé legalizace sexbyznysu je tedy jeho nabobtnání, nárůst sexturismu a migrace za sexuální prací. Rozvinula se ale také debata, která částečně snížila společenské stigma spojené se sexuální prací.

Pracovní podmínky většiny žen se zásadně nezlepšily — mnohde ceny za standardní sexuální služby s rozšířením nabídky poklesly, zatímco ceny za pronájem pokoje v bordelu rostou. „Správnou cestou jsou podniky vlastněné přímo sexuálními pracovnicemi či pracovníky. Podniky vlastněné lidmi, co nikdy v životě v sexbyznysu nepracovali, zkrátka nefungují. Jejich šéfové o potřebách sexuálních pracovnic nic netuší,“ myslí si Pris. Sama pracuje ve studiu, jež vede „fantastická šéfová“ se zkušenostmi z oboru.

Zastánci legalizace se mezitím s abolicionisty nepřestávají hádat o tom, kdo představuje v sexbyznysu drtivou menšinu: zda právě autonomní a dobrovolné pracovnice, či oběti obchodu s lidmi a prostitutky z donucení.

Spočítat to každopádně nelze. Otázkou také zůstává, jak moc se dá o dobrovolnosti hovořit v případě žen, které do sexbyznysu vhání chudoba.

Právě způsob nahlížení na ženy v sexbyznysu coby na pasivní oběti neschopné vzít osud do vlastních rukou vytáčí zastánce dekriminalizace. „Ani oběti zneužívání a násilí nejsou bezmocné. Když je necháme udělat vlastní rozhodnutí, učiní je to silnějšími. Emancipace znamená něco jiného pro tebe a něco jiného pro sexuální pracovnice z ulice,“ namítá Rebelde s tím, že přístup abolicionistů je neskutečně povýšený.

Jak přitom zdůrazňuje, kriminalizace ať už prodeje či nákupu sexu, neodstraní nouzi, jež ženy do sexbyznysu vhání. „Pro evropské bílé buržoazní feministky je snadné prohlásit, že prodej sexuálních služeb zraňuje ženskou důstojnost. Nemusejí se rozhodovat, zda do sexbyznysu vstoupit, nebo ne. Potřebujeme rozšířit přístup k sociální podpoře, práva migrantů,“ uzavírá.

Bez ohledu na to, zda se v budoucnosti Česká republika a zbytek Evropy přikloní k abolicionismu nebo dekriminalizaci, má přinejmenším ve svém posledním tvrzení Ruby Rebelde pravdu. Spíše než legislativní ukotvení prostituce totiž obchodu s lidmi nahrávají především prohlubující se nerovnosti mezi zeměmi a lidmi.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.