„Tak ty chceš psát o prostituci, jo? To jsi tady správně. Německo je totiž matka prostituce,“ zubí se na mě světaznale statný mladík v šedivé mikině a vytahané černé čepici, který se představuje jako Adrian. Sedím v baru Tabasco hned vedle berlínského Nollendorfplatzu, tedy v oblasti na jihozápadě Berlína, která již sto let platí za nejpopulárnější útočiště gayů ve městě. Prostor zaplňuje hlas Lady Gaga, každá z lampiček v tlumeně osvícené místnosti vysílá světlo jiné barvy. Ve vzduchu se třpytí střapaté vánoční řetězy, na baru leží netknutě talíře perníčků.

„Jestli chceš fakt psát o prostituci, měla bys mluvit se mnou,“ pokračuje a přisedá si ke mně. Na otázku, zda se prostitucí živí, bez váhání pokývá hlavou: „Dřív. Teď už ne.“ Spiklenecky se ke mně nakloní a své dlaně obtáčí kolem mého ucha jako kornout, skrz nějž zašeptá: „Teď už jenom občas rozdrtím pilulku aspirinu a prodávám to za osmdesát eur jako kokain.“

Chlapci ze stanice Zoo

Když se řekne slovíčko „prostituce“, většině lidí zřejmě vytane na mysli obraz ženy v negližé. Sama v textech o sexbyznysu zpravidla píšu o „pracovnicích“, „poskytovatelkách“ či zkrátka „ženách“, protože považuji za důležité zdůrazňovat genderový rozměr věci. Mužská prostituce nicméně existuje — zpravidla ještě více skrytá a přehlížená než prostituce ženská.

Ať jsou ovšem poskytovatelé sexuálních služeb mužského či ženského pohlaví, jejich zákazníci jsou zpravidla muži, kteří se nacházejí ve výrazně stabilnější ekonomické a životní situaci než ti, jimž za sex platí. V poválečném Berlíně nabízeli peníze za sex staří muži bezprizorním chlapcům potulujícím se okolo nádraží ve Friedrichstraße.

Ve druhé polovině dvacátého století se mužská prostituce v Berlíně přesunula do jedné z nejproslulejších otevřených drogových scén v Evropě: na stanici Zoo, kde se odehrává děj slavné knihy o drogové závislosti a prostituci náctiletých My děti ze stanice Zoo.

Příběhy prostitutů ze stanice Zoo zpravidla začínaly příšerným dětstvím bez rodiny či v rodině rozvrácené, z níž náctiletí chlapci utíkali na ulici. Dokument Chlapci ze stanice Zoo zachycuje třeba výpověď muže, kterého matka nutila z jeho prádla seškrabávat vidličkou stopy exkrementů a pak je jíst. Dalšího prostituta z dokumentu znásilnil v devíti letech školník. Na sexuální vykořisťování si zvykl natolik, že pasáky, kteří jej mezi třináctým a osmnáctým rokem vetlačili do prostituce, aby mu brali většinu zisku, považoval za své kamarády.

Němce v sexbyznysu vystřídali migranti

Stejně tak jako se stanice Zoo postupně proměnila z ufetovaného rejdiště nešťastných děcek bez vyhlídek ve spořádanou lokalitu obchodních domů a načančaných restaurací bez duše, se však v posledních letech zásadně proměnil i profil typického berlínského prostituta. Platit začalo totéž, co v prostituci žen: zatímco ještě na počátku tisíciletí tvořili většinu poskytovatelů sexuálních služeb Němci, dnes jsou jimi zpravidla migranti.

V roce 2017 titulky světových médií informovaly o nezletilých uprchlících, kterým během čekání na rozhodnutí o azylu nezbývá než za peníze sloužit touhám starých německých gayů v parku Tiergarten. Nouze žadatelů o azyl však fungovala jako zdroj pracovníků německého sexbyznysu pouze krátce. I v roce 2017, kdy byl podíl blízkovýchodních uprchlíků v mužské prostituci největší, tak tvořili drtivou většinu poskytovatelů sexuálních služeb mladíci z Rumunska a Bulharska.

V roce 2002 vstoupil v platnost Zákon o prostituci, čímž se z ní stala legální sexuální práce. V zemi následně vznikly nízké tisíce bordelů, z nichž drtivá většina nabízí pouze služby žen. V současném Berlíně tak neexistuje jediný podnik s nabídkou sexuálních služeb od mužů.

Muži, jimž to situace a jazykové schopnosti umožňují, proto inzerují své eskortní služby na internetu. „Někteří z našich klientů však neumí ani psát. Nemluví ani německy, ani anglicky,“ vysvětluje Florian, sociální pracovník organizace Subway zaměřené na mužskou prostituci, proč je drtivá většina poskytovatelů sexuálních služeb odsouzena k hledání zákazníků přímo v terénu: venku — v již zmíněné Tiergarten, nebo — častěji — v gay barech okolo Nollendorfplatzu.

Máme svý principy

Okolo dřevěného masivního baru sedí v řadě výhradně němečtí muži starší šedesáti let, kteří tráví v Tabascu celý večer nad sklenicí piva. Zabzučí zvonek. Všichni stáčejí své nedočkavé pohledy ke dveřím. Do baru vstupuje snědý mladík s nádherně tvarovanými rty a velkýma očima. Nervózně se podrbe na hlavě a se stopou nepatřičnosti v očích se usazuje do rohu, aniž by si objednal drink. Jeho hebké tvářičce může být tak dvacet let.

„Jsou to všichni tak trochu pedofilové,“ komentuje Adrian tlumeným hlasem věkový rozdíl mezi stranami poptávky a nabídky. „Za ta léta jsem měl doktory, politiky, ruskýho kněze, co má fotku s Angelou Merkelovou,“ tvrdí hlubokým hlasem suverénního frajera.

Z rodného Rumunska přijel Adrian do Berlína před devíti lety, kdy mu bylo devatenáct. „O tom, jak to tu chodí, jsem slyšel mnoho už doma v Rumunsku,“ vysvětluje, že tak jako většina migrantských prostitutů tady měl už v době svého příjezdu kontakty. Dobře věděl, co ho tu čeká a kam jít. Závěr dokumentu Chlapci ze stanice Zoo se ostatně částečně odehrává v rumunské vesnici, kde je migrace místních mužů za prostitucí do Berlína nejběžnějším způsobem, jak zabezpečit rodinu — ač se o tom nahlas nemluví.

Většina poskytovatelů sexuálních služeb pochází z extrémně chudých poměrů, ze světa bez příležitostí. Ani s příchodem do Berlína však jejich životní úroveň zásadně nestoupá. „Nemají přístup k základním službám: kde se osprchovat, vyprat si. Většinu peněz, co vydělají, posílají domů rodinám,“ líčí Florian.

Zatímco Adrian měl prý od počátku u koho bydlet, mnozí žijí ve stanech na parkovištích či ve vybydlených domech.

„Když jsme jim proto v rámci našeho výzkumu položili otázku, co je pro ně na životě v Berlíně nejtěžší, čekali jsme, že nejčastěji se bude odpověď týkat právě bezdomovectví,“ pokračuje Florian. „K našemu překvapení však odpovídali, že nejtěžší je pro ně právě sex s muži. Jsou heterosexuální, mnoho z nich má manželku a děti. Navíc jsou to často Romové — a v jejich romské kultuře je homosexualita tabu,“ vysvětluje.

V důsledku ekonomického tlaku se však muži se svým údělem zpravidla smíří a naučí se své večerní vycházky do gay barů vnímat jako práci. „Nepřemýšlejí o tom, kde budou za deset let. Přemýšlejí o tom, jak dnes zařídit, aby jejich dítě mělo doma na stole chléb,“ popisuje Florian.