↗

Většina poskytovatelů sexuálních služeb pochází z extrémně chudých poměrů, ze světa bez příležitostí. Ani s příchodem do Berlína však jejich životní úroveň zásadně nestoupá. Nemají přístup k základním službám: kde se osprchovat, vyprat si. Většinu peněz, co vydělají, posílají domů rodinám. Ilustrace Šárka Motyčková

„Tak ty chceš psát o prostituci, jo? To jsi tady správně. Německo je totiž matka prostituce,“ zubí se na mě světaznale statný mladík v šedivé mikině a vytahané černé čepici, který se představuje jako Adrian. Sedím v baru Tabasco hned vedle berlínského Nollendorfplatzu, tedy v oblasti na jihozápadě Berlína, která již sto let platí za nejpopulárnější útočiště gayů ve městě. Prostor zaplňuje hlas Lady Gaga, každá z lampiček v tlumeně osvícené místnosti vysílá světlo jiné barvy. Ve vzduchu se třpytí střapaté vánoční řetězy, na baru leží netknutě talíře perníčků.

„Jestli chceš fakt psát o prostituci, měla bys mluvit se mnou,“ pokračuje a přisedá si ke mně. Na otázku, zda se prostitucí živí, bez váhání pokývá hlavou: „Dřív. Teď už ne.“ Spiklenecky se ke mně nakloní a své dlaně obtáčí kolem mého ucha jako kornout, skrz nějž zašeptá: „Teď už jenom občas rozdrtím pilulku aspirinu a prodávám to za osmdesát eur jako kokain.“

Chlapci ze stanice Zoo

Když se řekne slovíčko „prostituce“, většině lidí zřejmě vytane na mysli obraz ženy v negližé. Sama v textech o sexbyznysu zpravidla píšu o „pracovnicích“, „poskytovatelkách“ či zkrátka „ženách“, protože považuji za důležité zdůrazňovat genderový rozměr věci. Mužská prostituce nicméně existuje — zpravidla ještě více skrytá a přehlížená než prostituce ženská.

Ať jsou ovšem poskytovatelé sexuálních služeb mužského či ženského pohlaví, jejich zákazníci jsou zpravidla muži, kteří se nacházejí ve výrazně stabilnější ekonomické a životní situaci než ti, jimž za sex platí. V poválečném Berlíně nabízeli peníze za sex staří muži bezprizorním chlapcům potulujícím se okolo nádraží ve Friedrichstraße.

Ve druhé polovině dvacátého století se mužská prostituce v Berlíně přesunula do jedné z nejproslulejších otevřených drogových scén v Evropě: na stanici Zoo, kde se odehrává děj slavné knihy o drogové závislosti a prostituci náctiletých My děti ze stanice Zoo.

Příběhy prostitutů ze stanice Zoo zpravidla začínaly příšerným dětstvím bez rodiny či v rodině rozvrácené, z níž náctiletí chlapci utíkali na ulici. Dokument Chlapci ze stanice Zoo zachycuje třeba výpověď muže, kterého matka nutila z jeho prádla seškrabávat vidličkou stopy exkrementů a pak je jíst. Dalšího prostituta z dokumentu znásilnil v devíti letech školník. Na sexuální vykořisťování si zvykl natolik, že pasáky, kteří jej mezi třináctým a osmnáctým rokem vetlačili do prostituce, aby mu brali většinu zisku, považoval za své kamarády.

Němce v sexbyznysu vystřídali migranti

Stejně tak jako se stanice Zoo postupně proměnila z ufetovaného rejdiště nešťastných děcek bez vyhlídek ve spořádanou lokalitu obchodních domů a načančaných restaurací bez duše, se však v posledních letech zásadně proměnil i profil typického berlínského prostituta. Platit začalo totéž, co v prostituci žen: zatímco ještě na počátku tisíciletí tvořili většinu poskytovatelů sexuálních služeb Němci, dnes jsou jimi zpravidla migranti.