„Můj kamarád býval pohledný muž. Měl stálou přítelkyni. Hodně sportoval. Před sedmi lety se mu však nedařilo najít práci. Postupně ztratil sebedůvěru, přestal komunikovat, izoloval se. Špatně spal, upadl do depresí. Necítil nic. Jen palčivou potřebu zažít jakékoliv vzrušení,“ vypráví Soroosh, mohutný temnovlasý muž s rozvážnou angličtinou a suchým humorem, jemuž se člověk směje spíš ze slušnosti. 


Sedíme v prostorném moderním bytě v německém Düsseldorfu. Vzduch voní po banánech stárnoucích v míse na stole, minimalismus obývacího pokoje je narušen pouze perským kobercem.

Soroosh mě k sobě pozval v reakci na můj příspěvek ve facebookové skupině obyvatel Kolína nad Rýnem, kde jsem sháněla lidi, kteří by mi mohli poradit při práci na textech o německém sexbyznysu. Hodlala jsem se zaměřit především na perspektivu sexuálních pracovnic. Soroosh však znal sexbyznys pouze ze strany poptávky. Jeho zdeptaný kamarád totiž postrádané vzrušení vyhledával na privátech.



„Za sexuální pracovnicí můj kamarád vždycky přišel nadšený, chtěl se jí dotýkat. Jenže jakmile dosáhl orgasmu, nemohl se na ni ani podívat. Pocit prázdna se okamžitě vrátil. S žádnou nespal více než dvakrát. Nedokázal spát ani se svou přítelkyní, rozešli se,“ pokračuje Soroosh.

Na nákupu sexuálních služeb byl jeho kamarád závislý pět let. Vyvázl z ní až díky psychoterapii a Sorooshovi, kterého požádal o pomoc. Omezil alkohol, kvůli němuž ztrácel nad svou závislostí kontrolu, a kdykoliv pocítil nutkání objednat si sexuální pracovnici, zavolal Sorooshovi, který si s ním šel v kritické chvílí například zahrát tenis.

Právě toto vyprávění ve mně vyvolalo zájem o příběhy zákazníků sexbyznysu. V reportážích o trhu se sexem se o nich totiž obvykle nepíše. Ze studií napříč zeměmi a legislativami přitom vyplývá, že zkušenost s placeným sexem má okolo deseti procent mužů. Napsala jsem proto příspěvek do zákaznických fór Norník a Světáci.

Na Světacích jsem se dočkala především reakcí, v nichž mě muži označovali za propagandistku a radili mi, ať do sexbyznysu raději sama vstoupím: „To, že zrovna krásou neoplýváš, z toho nezoufej, v sexbyznysu se uživí i větší hrůzy než jsi ty. Možná ti na to zase přispěje i nějaká neziskovka,“ napsal mi například uživatel Diceros. 



Tři muži nicméně zdvořile vyjádřili zájem podělit se o své zkušenosti — a jak jsem později pochopila, trochu se tak i vyzpovídat ze záliby, kterou úzkostlivě tají s ohledem na svá manželství.

Já za to vždy aspoň zaplatil

„Mám strach ze ztráty svého společenského postavení. Jsem z dobré rodiny, mám slušnou práci,“ vysype na mě Filip hned na úvod. Sešli jsme se v italské kavárně v jihočeském městě. Objednává si horkou oříškovou čokoládu. „Moji rodiče vždycky říkali, že jsem vybíravý. Já na to odpovídal, že vím, co mi chutná,“ zubí se rošťácky.

Filip je vysoký pohledný čtyřicátník s velkýma zelenýma očima. V průběhu našeho setkání několikrát zopakuje, že má fantastickou manželku. Poznali se na střední, jsou spolu dvacet let. „Holky se se mnou vždycky chtěly kamarádit, ale ne se mnou něco mít,“ směje se bezelstně. Před manželkou chodil jen s jednou dívkou.

Touha po poznávání jej přemohla po pěti letech věrnosti. Poté, co s kamarády dvakrát navštívil strip show, zavítal povzbuzen extází do nejproslulejšího pražského nevěstince Showpark. „Euforie z poznání novýho ženskýho těla se tloukla s výčitkami,“ vzpomíná. Euforie však zvítězila. Pravidelným zákazníkem sexuálních pracovnic je Filip s přestávkami již patnáct let.

Před pěti lety, doma začal „cítit pnutí“. Za pomoci terapeutky se tedy pokusil s placeným sexem skončit. „Tři měsíce jsem se snažil bejt hodnej. Jenže pak jsem zjistil, že mi je žena rok a půl nevěrná,“ odmlčí se. O city nešlo. Zkrátka se jí stejně jako Filipovi zachtělo okusit jiné tělo, což Filip s ohledem na „svou historii“ přijal. „Ale já za to aspoň vždycky zaplatil!“ dodává s omluvným smíchem.

Brzy nato Filip se ženou počali jeho vysněné dítě a postavili dům. Začal trávit víc času doma s rodinou, manželství pookřálo i v posteli. K placenému sexu se nicméně postupně vrátil, ač s nižší frekvencí. „Svým způsobem to asi je opravdu závislost. Odstresovávač, jak to pojmenovala moje terapeutka. Když se naštvu, jdu se odreagovat na privát,“ vysvětluje.

Připouští, že před dvěma lety podlehl i pokušení neplaceného mimomanželského sexu. „Jenže to smrdělo průšvihem. Placený sex má výhodu nezávaznosti,” tvrdí. Pociťuje sice občasný smutek z toho, že „žije s partnerkou ve lži“ a že by ji i pouhá část pravdy zničila. „Ale co už. Vybral jsem si cestu. A nemyslím si, že by tím mé okolí strádalo,“ uzavírá.

Nevěřím ničemu, co pět dnů krvácí a přitom nezemře

Na téma zákazníků sexbyznysu v zahraničí vzniklo již několik studií. Hojně citovanou se stala především studie vypracovaná v roce 2011 americkou organizací Prostitution Research and Education pod vedením psycholožky, výzkumnice a aktivistky proti pornografii a prostituci Melissy Farleyové. Ta porovnávala postoje zákazníků sexbyznysu s postoji mužů, kteří za sex nikdy neplatili.

Zákazníci sexbyznysu ze studie nevyšli vůbec dobře. V porovnání s muži, kteří za sex neplatí, častěji přiznali, že se v minulosti dopustili sexuálního násilí. Stejně tak častěji souhlasili s takzvanými mýty o znásilnění: tedy s tvrzením, že za znásilnění si často může žena svým chováním či oblékáním. Zároveň vyjadřovali méně soucitu s pracovnicemi v sexbyznysu.

Ilustrativní jsou v tomto ohledu i některé příspěvky na fórech, kde zákazníci o poskytovatelkách sexuálních služeb píší jako o „ťápinách“, „šlápotách“ či rovnou „kurvách“. 
 O lecčem vypovídají i motta některých uživatelů, zobrazující se pod každým jejich příspěvkem. Namátkou: „Nevěřím ničemu, co pět dnů krvácí a přitom nezemře.“ Nebo: „Většina kurev má pocit, že jejich kunda řídí sluneční soustavu.“



Stačí však nahlédnout na weby s inzeráty eskortních pracovnic v Nizozemsku či Německu. Zákazníci tu pod profily žen často pějí něžné chvalozpěvy na jejich těla, charakter či intelekt. Ani na českých fórech koneckonců není šovinistické hrubiánství neměnným pravidlem. Pojetí ženy coby obchodního artiklu spíše než lidské bytosti však v recenzích převládá.

Organizace Prostitution Research and Education, která vypracovala výše zmíněnou studii, navíc považuje prostituci za sexuální vykořisťování žen a nákup sexu za patologický jev, jež je třeba potřít. Tomuto postoji odpovídaly i výzkumné otázky a obecné rámování výzkumu.


Já neplatím za sex. Platím za svobodu

Vznikly ale i studie, z nichž vyplynulo, že lidé, kteří platí za sex, se nijak dramaticky neliší od obecné populace — až na to, že jde téměř vždy o muže, nejčastěji mezi třiceti a padesáti lety.


Dva roky stará švédské studie pro změnu poukázala na specifický vzorek zákazníků sexbyznysu — takzvané „hobbysty“. Jde o muže, pro něž je placený sex dlouhodobým a pravidelným koníčkem. Dle studie jsou nejčastěji ženatí, bílí, s nadprůměrným příjmem a nadprůměrným vzděláním. Zkrátka v postavení, kdy si tento drahý koníček mohou dovolit — a současně jsou časově vytížení kvůli práci a rodině.

Dle britských výzkumníků Samuela Camerona a Alana Collinse pak právě skutečnost, zda má zákazník partnerku, formuje jeho motivaci ke koupi sexuálních služeb. Zadaní muži hledají častější sex, specifické praktiky či rozmanitosti partnerek.

Nezadaní muži tak činí spíše ve spontánní touze po snadno dostupném sexu a ke stejné pracovnici se zpravidla nevracejí. Podobně jako zadaní muži nicméně kvitují, že se s placeným sexem nepojí emoční a jiné závazky. Placení za službu je jednoduše cestou, jak se vyhnout složitosti mileneckých vztahů.



„Neplatím za sex, ale za svobodu. Za to, že nemusím ženské slibovat blbosti. Můžu říct na rovinu, co chci. A ženská zase nikdy nebude mít pocit, že někomu dělala krávu jen tak,“ napsal mi uživatel serveru Amatéři, kde sexuální pracovnice často hledají své klienty. Existují samozřejmě i tací, kterým se zkrátka nedaří nalézt sexuální partnerku. Ti však v kontrastu se stereotypní představou o zákaznících sexbyznysu tvoří menšinu.

Na zaplacenou dobu se stávají mým zrcadlem

Právě motivace zákazníků zásadně předurčuje to, kam muži za placeným sexem chodí, jak ženy ze sexbyznysu vnímají i to, jak se k nim chovají. „Do velkých anonymním klubů chodí převážně cizinci či muži do třiceti let. Berou to jako zábavu, kterou se rádi pochlubí. Zákazníci se tam střídají, pracuje tam hodně žen, je tam velká konkurence. Muži si v nočních klubech často vůči ženám dovolí víc,“ popisuje Lucie Šídová, bývalá ředitelka organizace Rozkoš bez rizika.

Sorooshův kamarád, který v honbě za rychlým uspokojením ze sexu s cizím člověkem netrávil na privátech více než půl hodiny, vnímal sexuální pracovnice podobně jako třeba servírky. Byly tu pro něj od toho, aby poskytly servis. Pozdravil je, zeptal se, odkud jsou — a šlo se na věc.

Ženatí zákazníci však často dychtí spíše po dlouhodobé milence, která jim za úplatu zprostředkuje to, co jim doma chybí, aniž by ohrozila jejich manželství nápady o společné budoucnosti.

„Dívám se na to tak, že na určitou dobu — zaplacenou — se stávají mým zrcadlem,“ píše mi v e-mailu Zdeněk s tím, že společnice vnímá jako sobě rovné partnerky. V sexbyznysu vyhledává již deset let praktiky, které jsou jeho manželce cizí. Zprvu si za erotickými pracovnicemi chodil pro výprask, teď však už několik let preferuje erotické masáže zahrnující nekoitální uspokojení.

„Vlastně jsem klasický styk nikdy nevyhledával. Při masáži je aktivita na ženě, na rozdíl od klasiky, kdy je aktivita na muži. Návštěvu ženy za účelem placeného sexu bych připodobnil k vyšší úrovni masturbace,“ vysvětluje s dodatkem, že na četnost manželského sexu si koneckonců nemůže stěžovat. Výčitky nemá, svou zálibu vnímá jako dobrodružství.

„Pokud mám z něčeho obavu, pak z toho, že se na to někdy přijde. Manželka by pro to neměla pochopení,“ připouští. „Někdy je mi líto, že manželka neví o dalších rozměrech sexuality. Sice se v tom prostoru bezpečně protínáme, ale bylo by fajn protínat se více,“ dodává. Nevěru své ženy si prý představit dokáže — a „něco podobného“ se už v jejich společné minulosti stalo.

Na četnost manželského sexu si nicméně stěžuje Filip. „Doma to v posteli bývala spíš rychlovka dvakrát týdně. Moc jsme o tom nekomunikovali,“ vysvětluje bez rozpaků, ale s očima zabořenýma do temné desky kavárenského stolu. „Jsem se ženou fakt strašně šťastnej. Jen toho sexu by to chtělo víc,“ krčí rameny s tím, že nefungující sex je příčinou mnoha zbytečných rozvodů.

I on přitom nejčastěji platí za sex poskytovatelkám, které už dobře zná. „Poprvý je člověk vzrušený z toho, že je to poprvý, ale aby se naučil, co na druhýho funguje, je třeba opakovat,“ pokračuje. Zatímco mezi slovy mechanicky konzumuje palačinky s vanilkovou zmrzlinou, dušuje se, že ani během placeného sexu nejde pouze o jednostranné — tedy jeho — potěšení. „A určitě se s nimi musí dát bavit. Ty o mně vědí všechno! A já vím všechno o nich: kolik mají dětí, kolik mají dluhů…“ dodává.

Geneticky odsouzen k nevěře

„Nestačí mi, když jsou krásný — to maj v týhle profesi v popisu práce. Holky, ke kterým se rád vracím, jsou moje krevní skupina: jak v posteli, tak názorama. Vždycky začínáme kafem, probereme, co týden dal, a až pak si vyjasníme, jak to dnes bude probíhat. Nechodím tam jako anonymní návštěvník. Povídání k aktu potřebuju,“ vysvětluje Josef, sedmdesátník s průzračně modrýma očima, který své vyprávění nad odpolední dvojdeckou bílého v pražské kavárně doprovází rozvážnou gestikulací.

Josef je požitkář. Svůj příběh otevírá slovy: „My jsme si kdysi s manželkou řekli, že nebudeme hromadit majetek, ale že si ten život užijeme. Nedokážu si představit, že bych se ohlédl a zjistil, že posledních dvacet let byl můj život stejnej.“ A tak místo hromadění cestoval, zkoušel a poznával, co mu přišlo do cesty: zdolal čtyřtisícovou horu, řídil letadlo.

Za manželku si vzal Josef první ženu, s níž chodil, už před padesáti lety. Za tu dobu se pohádali dvakrát. Kamarád — „strašlivej proutník“ — z katedry, kde Josef vystudoval doktorát, mu prý nicméně brzy vyvrátil naivní představy. A tak se dalším z Josefových oblíbených požitků stal, tehdy ještě neplacený, mimomanželský sex.

„Já jsem k tomu odsouzen geneticky. Maminka byla ortodoxní a přísná na celou rodinu, no a tatínek byl zaměřený jinak. Zemřel v sedmašedesáti, když spěchal autem za milenkou,“ pokračuje klidně ve svém rozprávění. Se ženou prý mají racionální dohodu: kdyby se na někoho z nich provalila nevěra, ten druhý to nechce vědět a nebude se na to ptát.

Nevěru nicméně Josef vnímá jakožto mužskou přirozenost. „Po několika letech manželství se proti vám postaví vlastní tělo. Vy ženský to neznáte, vy to prožíváte jinak. My to prožíváme fyzicky. A radám z ženských časopisů: udělejte si to jiný, zapalte si svíčky, běžte do baru, těm já se můžu leda chechtat. Pomůže jedině to, když se pán domu spustí. Na mých úletech v důsledku vyděláváme oba,“ hájí se.

Josef se hlásí k tradičnímu gentlemanství. Ctí pravidla společenského chování sepsaná Jiřím Stanislavem Guthem Jarkovským na počátku dvacátého století. Při mém návratu z toalet stojí v pozoru za stolem — muž přece stojí, když přichází dáma…

Stejně tak považuje takřka za nezdvořilost, pokud žena učiní vůči muži první krok. To od muže se přece očekává, že bude dobývat. „Jak to dělají mladí, nevím, ale už se to učit nebudu,“ komentuje. Dostává se prý kvůli tomu ale i do společensky nepříjemných situací, kdy má pocit, že se od něj čekává, že bude ženu svádět — a jemu se nechce.

Vzpomíná například, jak celé čtvrtstoletí dobýval svou spolužačku. „Usiloval jsem o ni od střední a ona mi nikdy nechtěla dát. Před patnácti lety jsem ji do tý postele konečně dostal na její chalupě na horách. Představoval jsem si, bůhví jaký to nebude. A bylo to strašný. Byla jako nafukovací panna,“ vrací se Josef k zážitku, který stál na počátku jeho rozhodnutí přistoupit k tomu, že si začal sex kupovat.

„Co když ta žena prostě sex nechtěla?“ namítám. „To nevím, neptal jsem se na to. To je jak s tou nevěrou: ať už bych se dozvěděl cokoliv, bylo by to něco, co jsem se dozvědět nechtěl. Na některé otázky neexistuje uspokojivá odpověď,“ reaguje.

A třeba dnes tam jet musím

Je tomu pět let, co se Josef rozhodl v praxi ověřit, zda se namísto investování energie a času do dobývání nevyplatí spíš položit před krásnou ženu na stůl bankovku — s jistotou, že dojde k cíli. „Jestli je něčeho na světě málo, tak je to čas,“ mudruje.

Stejně jako Filip chodí Josef nejčastěji na priváty, tedy na soukromé byty, kde pracuje jen několik málo žen, a to zpravidla na sebe. „Tam mám spíš pocit, že jsem individualita. A zároveň tam holky mívají nižší číslo, nejsem ten den šestej,“ vysvětluje. V sexbyznysu vyhledává totéž, co dříve vyhledával zadarmo: zkrátka dlouhodobé „kamarádky s výhodami“.

„A třeba dnes tam jet musím, protože dotyčná potřebuje do pondělí půjčit dva tisíce na exekuci. A já jí je rád půjčím, protože vím, že mi to vrátí,“ omlouvá výpravu na privát, kterou má domluvenou po schůzce se mnou. Ptám se, zda to vnímá tak, že jim vlastně pomáhá. „A ony mně,“ odpovídá něžně. „Třeba mi řeknou: tuhle košili prosím tě nenos,“ zažertuje.

Jelikož většina z jeho placených kamarádek na trh se sexem vstoupila z klasických důvodů: kvůli dluhům nebo jakožto samoživitelky, ptám se, zda mu jich někdy není líto. „Samozřejmě, že ano. Jsme lidi,“ opáčí prostě.

Do vyloženě nepříjemné konfrontace s temnou stránkou sexbyznysu se nicméně dostal jen jedinkrát. „Byla to teprve osmnáctiletá dívenka. U dveří mě vyzvedl muž, zřejmě její příbuzný… Byla přiměřeně hezká, zážitek to byl taky vcelku hezkej, ale měl jsem silnej dojem, že holka — chudák — není duševně bystrá a že ji prodává její vlastní rodina. Víckrát jsem tam nešel,“ líčí zastřeným hlasem.


„Snažím se řešit jen to, co je v mých možnostech. A na ty zedníky, co za nima choděj po mně, radši nemyslím,“ říká k situaci žen ze sexbyznysu Filip. „Občas jsem některý zaplatil víc, když si řekla, nebo když to bylo dobrý. Snažím se pomoct, ale nemluvím jim do života. Jen teď jsem jim vlastně řekl o Milostivém létu,“ komentuje sociální znevýhodnění svých placených milenek.

Rychlé prachy fungují

Na závěr se všech tří mužů ptám, zda je zkušenosti s placenými sexuálními službami změnily. „Otevřely mi určitý prostor, který jsem předtím neznal. Poznal jsem pár zajímavých lidských příběhů. A až na malé výjimky se potvrzuje, že se k vám lidé chovají tak, jak vy k nim,“ píše Zdeněk.

Požitkář Josef nepřekvapivě odpovídá žertem a nostalgií: „Ano, změnily. Třeba v tom, že nemůžu přijet v novém Ferrari. Ale nové auto by mi udělalo radosti míň. Těch zastavení, ke kterým se můžu vracet, je sakra hodně.“

Nejdéle odpovídá Filip. „Můj pohled na svět víc změnilo cestování. Můj pohled na ženy víc změnila manželčina nevěra. Vyzkoušel jsem si nicméně v reálu, že rychlé prachy fungují. Drtivou většinu žen se mi podařilo pomocí peněz přesvědčit k něčemu, co původně řekly, že nedělají: například natáčení. Asi mě i trochu baví zkoušet to na ně,“ bilancuje.

Jakmile vyčerpám otázky na Filipa, zavírám sešit. Jdeme si zapálit cigaretu. Zatímco stojíme pod příliš úzkou střechou kavárny a hovoříme o cestách, chodník dostává studený výprask od lednového deště.

Osvěžení se vracíme do kavárny, když vtom si Filip vzpomene: „Napadla mě ještě jedna stinná stránka placeného sexu. Začal jsem toužit po vyzkoušení nových praktik,“ zahuhlá s tím, že jej sexbyznys posunul směrem k submisi. „A co je na tom stinného?“ reaguji bezelstně. Rozesmějeme se. „No jo vlastně… Nic jsem neřekl.“

Jména Filipa, Zdeňka a Josefa byla na jejich přání změněna.