Poprvé jsem Juana potkala v roce 2019 v Bruselu na setkání komunity lidí pracujících v sexbyznysu, které tehdy svolal Mezinárodní výbor pro práva osob v sexbyznysu v Evropě (ICRSE). Setkání bylo zaměřeno na stigma a diskriminaci, jimž lidé v sexbyznysu čelí při hledání spravedlnosti, pokud se sami stanou oběťmi trestných činů.

Jako konzultantka pro tohoto výboru jsem vedla komunitně orientovaný výzkum, do něhož se lidé ze sexbyznysu aktivně zapojovali — spoluurčovali jeho témata a v roli výzkumnic a výzkumníků sami sbírali data od respondentek a respondentů, často svých kolegyň a kolegů. Byla jsem tam jako jedna z mála „civilistek“, jak říkají nám, kteří stojíme mimo sexbyznys, ale s komunitou spolupracujeme.

Bylo pro mě fascinující slyšet příběhy lidí z celého světa, kteří se živí sexuální prací — od webcammingu a natáčení porna přes full-service eskort až po práci prostřednictvím online seznamek.

Mimi, trans žena z Thajska, žádající o azyl ve Francii kvůli politické perzekuci v zemi původu. Posha z Nigérie, která byla obchodována poté, co absolvovala nebezpečnou cestu přes Saharu a Středozemní moře. Antonella, trans žena romského původu z Rumunska. Bývalá učitelka z Polska Julie. A nakonec Juan — pornoherec, organizátor a aktivista, který ve Francii požádal o azyl poté, co byl v Kolumbii pronásledován za pokus uspořádat pochod hrdosti sexuálních menšin.

Juan Carlos Florian — od sexbyznysu k ministerské funkci

Juan tehdy na mě působil jako někdo, kdo si nese své zkušenosti s velkou hrdostí a s hlubokým vědomím, co znamená přežít. Vyprávěl o svém působení v Kolumbii, o pokusech organizovat pochod hrdosti, které skončily výhrůžkami smrtí, a o odchodu do Francie, kde — jak sám říká — „musel začít znovu, a tentokrát s kamerou v ruce.“ Ne jako herec v komerčním smyslu, ale jako člověk, který si zvolil své tělo jako způsob obživy a přežití v nové domovině. Ve Francii pokračoval ve svém aktivismu, kde začal odborově organizovat komunity sexuálních pracovnic a pracovníků z Latinské Ameriky.

Letos v srpnu kolumbijský prezident Gustavo Petro jmenoval Juana ministrem pro rovnost. V prohlášení, které tehdy zveřejnil Juan na Instagramu, napsal: „Pocházím z ulice, z boje, z opravdového aktivismu. Byl jsem sexuálním pracovníkem, točil jsem erotický obsah, jsem HIV pozitivní a byl jsem migrant. Ale jsem také politolog, tvůrce veřejných politik, obránce lidských práv a především syn komunity, který nezapomíná, odkud přišel.“

Jeho jmenování vyvolalo v Kolumbii silné emoce — od podpory po pohoršení. Prezident Petro se za něj postavil s argumentem, že právě jeho minulost a schopnost o ní mluvit otevřeně z něj dělá autentického představitele ministerstva, které má hájit rovnost a lidskou důstojnost. „Nikdo mi nebude říkat, že máme vylučovat pornoherce, který v Paříži založil odbory,“ řekl Petro při obhajobě jeho nominace.

Juan se tak stal symbolem toho, že osobní minulost — byť stigmatizovaná — může být zdrojem odbornosti, empatie i politické odvahy. Jeho životní dráha dokládá, že zkušenost s marginalizací nemusí být překážkou, ale může se stát kvalifikací k tomu, jak pomáhat a zastupovat ty, kdo byli dříve vyloučeni.

Pokrytec Jindřich Rajchl

A právě v kontrastu s Juanovým příběhem působí česká realita vskutku pokrytecky. Zatímco v Kolumbii se vláda odhodlala jmenovat do čela ministerstva člověka, který svou minulost nezapírá, u nás je sexualita — a zejména minulost spojená s intimním obsahem — stále používána jako zbraň.

Příklad politika Jindřicha Rajchla, který sám sebe stylizuje do role obránce „tradičních hodnot“, ale zároveň měl v minulosti točit pornografický obsah a jiné přitom stejným faktem dehonestovat, je jen dalším z příkladů dvojí morálky, kterou český veřejný prostor tak dobře zná. Morálky, kterou sám Rajchl reprezentuje.

Zatímco v příběhu Juana Carlose Floriana se minulost stala součástí jeho kompetence a identity, v českém prostředí se podobné zkušenosti stále obracejí proti lidem samým — obzvlášť proti ženám. Stačí, aby se na internetu objevila jejich stará fotografie, video, nebo jen podezření, že „točila“, a jejich profesní i osobní život se může zhroutit během několika hodin. Přitom jejich zkušenost se stigmatem může být zdrojem empatie, síly a znalostí, nikoliv hanby.

Juan Carlos Florian je ztělesněním toho, že autenticita není hřích, ale forma odvahy. A že skutečná rovnost nespočívá v množství zákonů o rovnosti, ale ve chvíli, kdy přestaneme minulost druhých používat jako zbraň.

Intimita jako prostředek k vydírání

Jedním z fenoménů digitální éry je zneužívání intimního obsahu jako nástroje vydírání, vyhrožování a násilí. Může jít o materiál, který vznikl v rámci partnerského vztahu konsensuálně, ale i bez vědomí zúčastněných. Anebo o obsah vytvořený za jasně stanovených podmínek — například tvůrkyněmi a tvůrci na platformách jako OnlyFans. Ti dali souhlas s jeho vznikem a sdílením, nikoli však s jeho šířením mimo tento rámec. Jakmile je obsah vytržen z kontextu souhlasu, sdílen bez vědomí či se záměrem poškodit, stává se z něj nebezpečný nástroj moci.

Zveřejnění — nebo i pouhá hrozba zveřejnění intimního obsahu — se často používá jako forma pomsty po rozchodu, je nástrojem kontroly nad partnerkou či partnerem nebo prostředkem, jak oběť ponížit a zastrašit. V online prostředí, kde se obsah může nekontrolovatelně šířit, může mít takové jednání ničivé následky — ztrátu práce, stigmatizaci, psychické zhroucení, sociální izolaci.

Z právního hlediska jde o formu sexuálního a psychického násilí, z hlediska společenského o projev nerovnováhy moci, která často dopadá nejtvrději na ženy. A právě proto je nutné, aby ochrana před tímto typem zneužití byla nejen v zákonech, ale i v našem chápání toho, co znamená souhlas, důvěra a intimita.

Tento fenomén má konečně i své legislativní uchopení. Evropská směrnice o potírání násilí na ženách a domácího násilí, schválená v roce 2024, definuje sdílení intimního obsahu bez souhlasu jako nový trestný čin. V České republice začne platit od 1. ledna 2026 jako nový trestný čin Zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření.

Jde o přelomovou změnu, která uznává kyberprostor jako místo, kde se může odehrávat skutečné násilí — neviditelné, ale devastující. Sdílení intimních materiálů bez souhlasu oběti není pouze „porušení soukromí“, ale je to forma sexuálního násilí, které oběti připravuje o kontrolu nad vlastním tělem, obrazem a důstojností.

Při svém mnohaletém působení jako konzultantka pro ICRSE, později ESWA (European Sex Workers' Rights Alliance), jsem potkala množství politicky uvědomělých a vyspělých lidí ze sexbyznysu. Jejich zkušenost a potýkání se s politikou stigmatizace a marginalizace jim dala dovednost se k politickému dění vyjadřovat s ohromující přesností a citem. Přála bych našim politikům, aby měli někdy — tak jako já — možnost dostat lekci z politologie od těch, na které dopadá jejich politika nejvíce.

A možná by k tomu ani nemuseli chodit daleko. Někdy se totiž ani člověk nenaděje — a lekce přijde sama. Několik mých přátel cíleně nabízí své služby politickým celebritám, diplomatickým delegacím a i tímto způsobem intimní interakce — nejen fyzické, ale často intelektuální a psychoterapeutické — se snaží přispět ke snižování nerovností a světovému míru.

Naposledy se mému nejmenovanému příteli v nejmenované evropské zemi podařilo zmařit smlouvu mezi státy na dodávku zbraní. Zkrátka „vysoký politický představitel“ byl tak zaujatý poskytnutou intimní službou, že na schůzku se svým diplomatickým protějškem nestihl dorazit…