↗

Nadpoloviční podíl samoživitelek mezi ženami v prostituci není argumentem pro legalizaci, ale ošklivým vysvědčením sociálního systému státu. Ilustrace Šárka Motyčková

„Bývala jsem promiskuitní, zvědavá… v mánii jsem se rozhodla, že se stanu striptérkou. Skončila jsem jako servírka nahoře bez za dvě stovky na hodinu. Zákazníci si mně bez dovolení točili a sahali na mě,“ vypráví barevně oděná dvaadvacetiletá žena s pracovním jménem Dolores María, zatímco v pražském parku popíjíme pivo z plastových kelímků, poznamenaných obtisky našich rudých rtěnek.

V další mánii se Dolores rozhodla, že bude točit lesbické porno. Než si to stačila rozmyslet, točila porno i s muži. Načež nastoupila do erotického masážního salónu, aniž by uměla masírovat. Nevadilo to. Erotické masáže slouží jako maskování privátů, kam si muži chodí pro sex za úplatu.

„A tak jsem opět překročila svou hranici, aniž jsem si to stačila uvědomit. Byla jsem strašně mladá. Ani jsem nevěděla, kde ta má hranice leží. Začala jsem se vyhýbat lidem, do práce jsem chodila na speedu, cítila jsem strach,“ vypráví Dolores o době, kdy jí bylo osmnáct.

Mezitím jí učaroval Berlín. Město otevřené jinakostem. Z České republiky se proto přestěhovala do Německa a našla si práci v BDSM salonu. „Teď se do práce těším, zdá se mi zajímavá. Baví mně pozorovat, jak se během ní rozpouští lidské ego. Do salonu přijde suverénní muž a za dvacet minut pod tebou klečí odevzdaný jako dítě,“ popisuje fascinovaně.

Své pracovní obrození přičítá jak vnitřnímu dozrání, tak odlišnostem otevřenějšímu německému prostředí. V Německu je prostituce na rozdíl od České republiky legální sexuální prací a v Berlíně fungují sexuální pracovnice jako navzájem se podporující komunita.

„Mluvím o práci s ostatními ženami. Dáváme si vědět, kam jedeme na eskort. Nebojíme se jít do ulic demonstrovat za svá práva. Němečtí zákazníci jsou vzdělanější a respektují nás. Jasně, že se stane, že se zákazník chová, jako by si koupil mě, nejen dohodnutou službu, ale to se ti koneckonců stane, i když jdeš na rande přes Tinder,“ vysvětluje.

V Německu je registrovaná jako živnostnice, takže když koronavirová krize podnítila zákaz poskytování sexuálních služeb, dosáhla na jednorázovou státní podporu v hodnotě pěti tisíc eur. Každý půlrok konzultuje svou situaci se sociálními pracovníky, kteří se ujišťují, že v sexbyznysu pracuje dobrovolně.

Přiznává, že by to nedělala, kdyby nemusela pracovat. „Ale nechci být zaměstnaná na odcizené neflexibilní pracovní pozici. Na dobrovolnou práci v kapitalismu nevěřím. Je prostituce vykořisťující prací anebo je prací ve vykořisťujícím systému?“ ptá se.

Prostituce taková, jaká by měla být, pomyslela jsem si během Doloresina vyprávění. Její příběh se jeví jako přesvědčivý argument pro legalizaci prostituce coby cesty k bezpečí a důstojnosti poskytovatelek sexuálních služeb.

Společnost si legalizací umyla nad ženami ruce

Jenže sečtělá a přemýšlivá Dolores žije v Berlíně, má sociální kapitál, poskytuje specifické služby, které zajímají i ji samou, a to za vysoké ceny bohatým klientům. A navíc chová úctu k sobě i ke svým hranicím. V sexbyznysu patří spíš k úkazu — k drtivé menšině žen, které do něj vstoupily nejen kvůli penězům, ale i ze zájmu.

„Podle nás si společnost nad ženami v prostituci legalizací umyla ruce. Přestala je vnímat jako osoby, které potřebují pomoct. Ještě jsem se nesetkala s ženou, která by se v prostituci cítila pohodlně a spokojeně,“ namítá Hana Souhradová z českého týmu německé organizace Karo, působící na obou stranách pohraničí.

Klientela Karo je protipólem žen jako Dolores. Jde o ženy v pouliční prostituci, které zpravidla žijí v sociálním vyloučení a nezřídka jsou do prostituce vmanipulovány. „Pocházejí z rozvrácených rodin, v nichž bylo násilí a ponižování normou, takže si své ponížení neuvědomují. Partnery si vybírají na základě toho, co viděly doma — násilníky. Často jsou mentálně hendikepované. O dobrovolné volbě v jejich případě nemůže být řeč,“ vykresluje Souhradová.

Sexbyznys se spíš než Dolores v Berlíně podobá ženě ze subsaharské Afriky, která rok neviděla svůj pas a dennodenně popírá sama sebe. Sexbyznys je také studentka, která se nechává vydržovat několika bohatými muži a pojímá svou obživu jako výraz svobody nakládání se svým tělem. Sexbyznys je v polovině případů samoživitelka, která chce mít čím nakrmit své děti.

Legalizace v ČR: Diskuze ještě ani pořádně nezačala

V České republice se poskytování i nákup sexuálních služeb nacházejí v právním vakuu: nejsou výslovně zakázány, ani povoleny. Sexuální služby jsou vyloučeny z povolených živností. Kuplířství, tedy zprostředkování prostituce, by zas mělo být postihováno podle trestního zákona. Srdíčky zdobené štíty nočních klubů včetně toho, že se nad nimi už nikdo ani nepozastavuje, však dokazují, že tady kuplířství kvete jedna báseň.

Obce dále mají pravomoc zakázat pouliční prostituci územní vyhláškou. Ani tam, kde vyhlášky platí, však ženy z ulic nezmizely. Jsou jen zpravidla kvůli pokutám od policie ještě o něco zadluženější.

Legalizace prostituce u nás byla probírána několikrát. O zlepšení pozice žen v sexbyznysu, nikoliv jen o represemi prolezlé nastolení veřejného pořádku jako návrhy předešlé, ale usiluje teprve až návrh tezí k legalizaci prostituce z loňského roku, vypracovaný pirátským poslancem Jakubem Michálkem. Spekuluje se, že sexuální práce by mohla být živností, spadající pod služby osobního charakteru. Konkrétní legislativní návrh k legalizaci však zatím chybí.

Myšlenku co nejsvobodnější formy legalizace, která by nenahrávala nočním klubům a pasákům na úkor privátů a žen, u nás podporuje také značná část odborné veřejnosti, konkrétně třeba organizace Rozkoš bez rizika, La Strada, plzeňský spolek Ulice či domažlické Centrum Jana.

Pirátka Eva Horáková se v červenci pokoušela na pražské zastupitelstvo protlačit hlasování o návrhu na vypovězení Úmluvy o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob. Bez vypovězení úmluvy z roku 1950, podepsané především státy bývalého východního bloku, totiž není možné prostituci v naší zemi zlegalizovat.

Ne že by mělo pražské zastupitelstvo pravomoc vypovídat mezinárodní smlouvy, Horáková však doufala, že vyšle podnět parlamentu. Piráti ale nepřesvědčili ani koaliční partnery a bod se vůbec nedostal na program zastupitelstva.

Argumenty pro legalizaci: Pracovní práva, destigmatizace, bezpečí

Prostituce je legální v asi dvaceti zemích světa: v Evropě, ale i v Africe či Jižní Americe. Nejčastěji skloňovanými příklady zemí s legálním sexbyznysem jsou Německo, Nizozemsko a Nový Zéland, které se cestou regulované prostituce vydaly před dvaceti lety.

Zastánci legalizace vycházejí z předpokladu, že prostituce tu byla, je a bude, pročež se sluší poskytnout osobám v ní pracovně-právní ochranu. Z médií či veřejných projevů v zemích, kde je poskytování sexuálních služeb legální, mimochodem pojem „prostituce“ — odvozený z latinského „prostituere“, tedy ‚prodávat se, nabízet se‘ — vymizel. Myšlenka legalizace stojí na předpokladu, že poskytování sexuálních služeb je práce jako každá jiná, a tudíž se o ní hovoří jako o „sexuální práci”.

Příznivci legalizace pracují především s argumentem posílení pracovních, sociálních a lidských práv osob v sexbyznysu, s čímž se pojí nárok na státní podporu v době krize či v důchodu. Usnadnila by zároveň i postihování na nich páchaného násilí.

V ilegálním prostředí se ženy ze sexbyznysu zdráhají hlásit zkušenosti s bezprávím a násilím policii, neboť ji vnímají jako čistě represivní orgán. Policie v nich zase vidí narušitelky veřejného pořádku, které si mohou za případné křivdy samy. Ilegalita vytlačuje zvláště ženy v pouliční prostituci za město do liduprázdných a nebezpečných prostor.

Legalizace má přispět i k ochraně veřejného zdraví a očistit osoby v sexbyznysu od pohrdavého postoje společnosti. Pokud ze sebe setřesou stud a stigma, tím spíš vytvoří komunitu, budou se navzájem podporovat a brát za svá práva. Podle některých neziskových organizací legální prostředí také usnadňuje práci sociálním pracovníkům.

V neposlední řadě se v diskuzi o legalizaci prostituce žongluje s předpokladem, že umožní efektivnější potírání černého trhu a obchodu s lidmi.

Vyhnout se životu s „cejchem prostitutky“

Nakolik je legalizace v otázce státní pomoci v krušných časech co k čemu, nasvítila koronavirová krize. Státní podporu pro pracovníky ze sexbyznysu podmiňuje ochota zaregistrovat se. Registrované pracovnice ale ve všech zemích, kde je prostituce legální sexuální prací, představují menšinu — například v Německu je to pouze desetina.

Rozkoš bez rizika odhaduje, že ani u nás by se nezaregistrovalo víc než dvacet procent žen. Nejde o to, že se ženám v prostituci nechce platit daně — i když i to může být vzhledem k exekucím, jež mají některé na krku, ve hře.

Na západě je jednou z příčin vysokého podílu neregistrovaných sexuálních pracovnic skutečnost, že některé ženy v sexbyznysu jsou migrantky bez dokladů. Roli v neochotě zaregistrovat se hraje ale především přetrvávající hrůza žen ze ztráty anonymity. I v zemích, kde se dávno neříká prostituce, ale sexuální práce, se na poskytovatelky sexuálních služeb lepí stigma, od něhož jsou přitom oproštěni jak klienti žen, tak provozovatelé klubů.

Většina žen chce sexbyznys dříve či později opustit, a to bez cejchu vypáleného do úřednické databáze. Skutečnost, že registrace je možností, nikoliv povinností, je v pořádku. Že ji ale většina žen nevyužije, leccos vypovídá o jejich postoji k legalizaci i o jejich důvěře v stát.

V Nizozemsku je navíc legálně pracujícím ženám zapovězeno vykonávat sexuální práci mimo vyhrazené prostory. Pokud chtějí pracovat legálně, musejí si vybrat mezi jhem provozovatelů nočních klubů a pronájmem pokojíčku s oknem v proslulých „čtvrtích červených luceren“, z nichž se stala svébytná — pro ženy ponižující — turistická atrakce.

Počet povolení k provozování sexuální práce mimo nedůstojné výlohy zůstává nízký a sexuální pracovnice nemají povoleno zjednávat si zákazníky online. „Mně je legalizace k ničemu. Vždyť je to nedůstojný, stát s ostatníma holkama v řadě v klubu, čekat, kdo si mě vybere, a ještě dávat půl výdělku pasákovi. O postávání v okně v Red Light Districtu ani nemluvím. Způsob, jakým pracuji, považuji za nejdůstojnější možný,“ vysvětluje Nicky, v Holandsku pracující Češka, která si klienty, reagující na inzerát, bere domů. Své nejvyšší možné důstojnosti navzdory se cítí vyčerpaná, doteky zákazníků jí začínají být nepříjemné a touží sexbyznys opustit.

Jedinou zemi, kde se sexuálním pracovnicím dostalo v koronavirové krizi efektivní podpory, tak představuje Nový Zéland. Žádost o podporu nevyžadovala upřesnění náplně ztracené práce a částka, pohybující se mezi čtyřmi a sedmi tisíci dolary, dorazila žadatelům na účet v řádu dní.

Právě Nový Zéland platí za nejpopulárnější příklad úspěšné legalizace, kterou nesvazují přehnané regulace. Do legislativy zde mluví silná komunita sexuálních pracovnic. Sexuální pracovnice tu dokonce vyhrály soudy: se zákazníkem, který nezaplatil, nebo s provozovatelem klubu, který pracovnici sexuálně obtěžoval.

Na Novém Zélandu navíc platí, že pokud žena sexbyznys opustí, podporu v nezaměstnanosti získá ve srovnání s ostatními profesemi takřka ihned, aby se do prostituce nevracela z finančních důvodů. Obecně velkorysá sociální politika bude zřejmě důvodem, proč se v pětimilionové zemi živí sexuálními službami „pouze“ tři a půl tisíce lidí — zatímco v osmdesátimilionovém Německu jich působí dvě stě tisíc.

Méně násilí a nemocí

Podle studie srovnávající data ze sto šestnácti států legalizací motivovaný boom a zvýšená poptávka po placeném sexu vedou v rozporu s očekáváním k nárůstu obchodu s lidmi. Rozmanitá nabídka zároveň tlačí dolů ceny za služby, zatímco výše nájmu v Red Light Districtech nepřestává stoupat. Za to, že žena může jeden den pracovat, za pronájem pokojíčku na dobu jediné osmihodinové směny, se platí v Amsterdamu devadesát až sto padesát eur. Sexbyznys se tu rozrůstá v klasické vysoce konkurenční tržní prostředí, kde není snadné uspět.

Přesto zkušenosti nasvědčují spíš tomu, že legalizace činí prostituci bezpečnější. Podle metaanalýzy šestaosmdesáti studií ze třiatřiceti zemí světa jsou osoby ze sexbyznysu v zemích, kde je obchod se sexem kriminalizován, třikrát častěji oběťmi násilí a čelí dvakrát vyššímu riziku nákazy pohlavní nemocí. Jako nejrizikovější faktor práce v černé zóně respondentky jmenovaly skutečnost, že hrozba represe je okrádá o čas, který mají na zhodnocení zákazníka a domluvu podmínek.

Idea legalizace prostituce byla původně propojená také s povinnými zdravotními prohlídkami. Ztroskotala však po zkušenosti z Bavorska, které z pravomoci spolkové republiky zavedlo povinné zdravotní prohlídky osob v prostituci ještě před celostátní legalizací. Zákazníci v důsledku častěji tlačili na nechráněný sex.

Jak Německo, tak Nový Zéland proto otázku ochrany zdraví vyřešily zákazem poskytování sexuálních služeb bez kondomu. Zato v některých amerických městech policisté naopak zneužívali kondomy nalezené v dámských kabelkách jako důkaz, že se žena živí prostitucí — načež se ženy bály kondomy nosit s sebou.

Ani po legalizaci násilí ze sexbyznysu nemizí

I v legálním prostředí navíc zůstává nedořešená otázka bezpečí žen pracujících na ulici, tedy nejzranitelnější podmnožiny sexbyznysu. Obklopené očima vnějšího světa jsou těmi, na něž shora shlíží veřejnost i ostatní ženy v prostituci, a jsou nejvíce náchylné k zákazníkovu tlaku na cenu či praktiky.

Několik německých a nizozemských měst proto vytvořilo takzvané tippel zóny, tedy místa vyhrazená pro bezpečnou pouliční prostituci. Mají podobu oplocených areálů na kraji města, stojí v nich několik kójí určených k poskytování sexuálních služeb, kde zákazníci zaparkují svůj automobil. Na místě působí policie a neziskové organizace. Vstup do areálu podmiňuje zaplacení několika eur jako paušální daně.

Tippel zóny využívaly desítky žen denně a podle studie vypracované německými a nizozemskými vědci se nizozemská města s tippel zónami vyznačovala nižší mírou sexuálního násilí. Jejich údržba však byla nákladná. Když před dvěma lety lomcovaly nizozemskou veřejnou debatou hlasy požadující kriminalizaci prostituce, touhu po obětním beránkovi umlčelo uzavírání tippel zón. Ženy v pouliční prostituci se rozutekly po zemi a jejich práce zajela zpět do vysoce rizikových kolejí.

Legalizaci v Nizozemsku a v Německu pak provázela podpora exitových programů. Opustit sexbyznys není ani zdaleka tak snadné, jako s ním začít. Neziskové organizace proto ženám, snícím o odchodu z prostituce, poskytují psychoterapeutickou podporu, pomáhají jim získat zpět ztracenou sebedůvěru, zalátat díry v životopise, najít práci. Podle mezinárodní studie o 854 respondentech z devíti světových zemí přitom touží sexbyznys opustit devětaosmdesát procent lidí v prostituci — jenže trpí dojmem, že nemají na výběr.

Při úvahách o legalizaci sexbyznysu nakonec platí, že jde o odvětví poznamenané násilím tak jako málokteré jiné. Leč zřejmě méně než sexbyznys ilegální. Když pět let po legalizaci provádělo německé ministerstvo pro rodinu výzkum násilí na ženách, zjistilo, že jej během výkonu práce zažilo jednačtyřicet procent sexuálních pracovnic. Polovina sexuálních pracovnic navíc vykazovala příznaky deprese, třetina trpěla úzkostmi či panickými záchvaty, čtvrtina příležitostně přemýšlela nad sebevraždou.

Kriminalizace zákazníků: Do sexbyznysu vstupuje méně žen, ale daří se jim hůř

Jak může být prostituce práce jako každá jiná, pokud ženy při odchodu z ní potřebují podporu sociálních pracovníků? Copak se v „každé jiné práci“ setkává téměř polovina lidí s násilím a mnozí další trpí psychickými problémy?

Evropská ženská lobby a další hnutí za ženská práva na takové otázky odpovídají záporně a prostituci považují za zdroj násilí na ženách a projev přetrvávajících genderových a sociálních nerovností. Přiklánějí se proto k takzvanému švédskému modelu, tedy kriminalizaci poptávky. Švédsko zakázalo nákup sexu před dvaceti lety. Následovaly státy jako Francie, Kanada, Irsko či Island.

Poptávka po placeném sexu dle švédských průzkumů klesla a počet osob v pouliční prostituci se snížil o padesát procent na přibližných tři sta. Švédská vláda přiznává, že nemá dost informací podporujících tvrzení, že klesl i celkový počet osob v prostituci. Zůstává nejasné, kolik žen poskytuje sex za úplatu v soukromých bytech. Přehled o počtu sexuálních pracovnic na svém přebujelém trhu však nemá ani Nizozemsko.

I švédský model má ale odvrácenou stranu. V zájmu prevence kuplířství v zemi platí zákaz vybírat od druhého člověka peníze, které vydělal sexuálními službami. Některé ženy se tak ocitly na ulici poté, co je pronajímatel bytu vykázal, aby sám nepadl v podezření, že se na jejich práci přiživuje. Stejně tak se ženy bojí pracovat ve dvou, ačkoliv je to pro ně bezpečnější. Nezamýšleným dopadem kriminalizace poptávky je podle mezinárodních průzkumů také zhoršené vnímání žen v prostituci veřejností.

Švédské neziskové organizace podmiňují spolupráci s poskytovatelkami sexuálních služeb jejich projevenou vůlí sexbyznys opustit. Švédský model navíc všem ženám v prostituci paušálně přisuzuje pasivní roli obětí — namísto o „sexuálních pracovnicích“ se ve Švédsku píše o „prostituovaných ženách“.

Jenže švédský model neusiluje o zlepšení pracovních podmínek, protože prostituci nepovažuje za práci, ale za jednostranně ponižující, nežádoucí jev. Kriminalizací nákupu sexu chce potlačit poptávku, a s tím i prostituci jako takovou. Obětuje tím i situaci menšiny, která se v prostituci rozhodla setrvat.

Není dobrovolnost jako dobrovolnost

Ať už se na svrchovanost švédského přístupu díváme jakkoliv, platí rovněž, že legalizaci nelze prosazovat jednoznačně jako cestu k lepšímu postavení osob v sexbyznysu. Jak jsme si vysvětlili, problémy odvětví nespočívají jen v pracovně-právní rovině. Je třeba ptát se, zda se ženy v sexbyznysu cítí komfortně, zda o legalizaci stojí a jaké jsou příčiny jejich vstupu na trh se sexuálními službami — k těm přitom na prvním místě patří existenční tíže.

Pro drtivou většinu žen je vstup do sexbyznysu asi tak dobrovolný jako rozhodnutí neskončit i s dětmi na ulici. I ženám, jež do prostituce vtlačila sociální nouze, by legalizace otevřela cestu k právům jako pobírat v době koronavirové krize ošetřovné. Nadpoloviční podíl samoživitelek mezi ženami v prostituci není argumentem pro legalizaci, ale ošklivým vysvědčením sociálního systému státu.

Jak říká Zdeňka Pecharová ze Spolku pro ochranu žen, jediné české organizace založené bývalými poskytovatelkami sexuálních služeb: „Předtím, než se začneme bavit o legalizaci, bychom se měli soustředit na schválení zálohovaného výživného či sociálního bydlení.”

V ideálním světě, v němž v sexbyznysu působí ženy, které práce v něm baví či které alespoň neničí, by se legalizace jevila jako účinný způsob, jak dopřát opomíjené části obyvatel pracovně-právní ochranu. Jenže těch je menšina. Bylo by pomýlené jim přizpůsobovat legislativu, zatímco zbytek žen si z prostituce odnáší kromě peněz na dětské bačkůrky i ponížení a traumata.

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.