„Dcera nedávno nemohla v noci dýchat. Přijela záchranka bez lékaře. Když se dozvěděli, že dceři je stále osmnáct, oddechli si: mohla díky tomu na dětské oddělení. Celý špitál byl potemnělý, jen nahoře v dětském svítilo světýlko, jako v nějaké pohádce…“ vypráví starosta Krásné Lípy Jan Kolář, jak to dnes vypadá v Lužické nemocnici v Rumburku: tedy v (zatím) jediné české nemocnici, která zkrachovala.

Zato Kolářova otce vezla záchranka až do Děčína, od Krásné Lípy vzdáleného čtyřicet kilometrů přes hory, v zimě sněhem zaváté. Aby záchranky stíhaly, ještě donedávna jim běžně vyjížděly sanitky z Děčína naproti. Pacienty si překládali z vozu do vozu na benzínce.

Náhorní Karabach Ústeckého kraje

Krásná Lípa je branou do Šluknovského výběžku, nejsevernějšího růžku České republiky, obehnaného ze tří stran Německem a ze čtvrté Lužickými horami. Před druhou světovou válkou býval výběžek krajem bohatým a průmyslovým, ba obdivovaným pro svou krásu. Vznikla tady vůbec první naučná stezka na českém území.

S odsunutými Němci však z kraje odešel život i prosperita. Opuštěné vilky komunisté využili jako odkladiště lidí, jimž život nepřál: vznikly zde dětské domovy či ústavy pro duševně choré. Nutno ovšem dodat, že totalitární režim dokázal občanům Šluknovského výběžku zajistit dostupnou zdravotní péči. „Lidé si tu po minulosti stýskají. Tehdy tu, co se týče zdravotnictví, měli všechno,“ připouští starosta.

Naději na lepší časy z počátku devadesátých let však brzy vystřídal úpadek. „Zkolaboval průmysl, zbylo tu jen trochu strojírenství a cestovního ruchu. Dokonce i v Ústeckém kraji se nám přezdívá Náhorní Karabach. Jsme chvost, který má hodně problémů a hodně Romů,“ shrnuje se sarkasticky smířeným tónem Kolář, který si ze svého regionu občas tropí dobráckou legraci. Mně kupříkladu před výpravou na sever popřál, aby vlak po cestě neshořel — jako se tomu vskutku stalo v nedaleké Chřibské na začátku ledna.

S kapitalismem začala ve výběžku růst nezaměstnanost i počet sociálně vyloučených lokalit, zato postupně ubývaly služby a příležitosti a s nimi i mladí lidé dychtící po vzdělání. Ti odcházejí jak do vnitrozemí, tak do Německa. I kvůli tomu začala upadat služba vůbec nejdůležitější, jejíž dostupnost občanům garantuje zákon: zdravotní péče.

Místo nemocnice jen zbytečky

Tak jako všechny periferie se Šluknovsko potýká s nedostatkem ambulantní péče. Na pětapadesát tisíc obyvatel tu ordinuje dvacet zubařů — a celých šestnáct z nich je v důchodovém věku. Za obvoďákem či specialistou zde často nezbývá než dojíždět třeba až do osmdesát kilometrů vzdáleného Liberce. Před rokem a půl pak upadla do insolvence i jediná místní nemocnice v Rumburku, čímž se v oblasti stala ohroženou i péče nemocniční.

Krach rumburské nemocnice konečně strhl pozornost k nespravedlivě nastavenému systému úhrad od pojišťoven, který nejhůře dopadá na malé regionální nemocnice a který ministerstvo zdravotnictví dlouhá léta slibuje narovnat. Jak upozornil s odkazem na audit Ústeckého kraje právník Ondřej Dostál, rumburská nemocnice dostávala od pojišťoven za tytéž výkony výrazně méně než třeba nemocnice v Děčíně. Výsledný rozdíl činil až třináct milionů korun ročně.

Zároveň nemocnice doplatila na politický svár mezi místními sociálními demokraty v roce 2014: místa ve vedení i představenstvu nemocnice jsou na tak malém městě propojená. Nemocnice navíc kupovala předražené zdravotnické pomůcky a snažila se udržet lékaře nadstandardními platy. Ani lákavá výše platů však nezabránila postupnému úbytku personálu. V roce 2019 se už v nemocnici provádělo tak málo výkonů, že ani tehdejší rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny úhrady bonifikovat Lužickou nemocnici nezachránilo.

Nemocnici nakonec vloni koupil Ústecký kraj a nyní probíhá její převod pod Krajskou zdravotní nemocnici. Vznikl krizový štáb, který má narovnat vztahy nemocnice s pojišťovnami a přiblížit ji k rozpočtově vyrovnané budoucnosti. Z noční můry o zavřené nemocnici se výběžek, doufejme, probudil.

To však nic nemění na tom, že nemocnice nadále dost dluží a že z ní v tuto chvíli zbývá Kolářovými slovy „zbyteček dětského, zbyteček chíry, zbyteček interny“. Nikdo přitom netuší, zda, kdy a jak se z těchto „zbytečků“ opět stane funkční nemocnice. O Vánocích byla v nemocnici dokonce většina oddělení zavřených. Podhorským tichem se mezitím rozléhá houkání sirén. Sanitky zde uhánějí jedna za druhou.

Ačkoli upadající rumburská nemocnice znamená problém i pro obyvatele Krásné Lípy, Kolář uznává, že pro ně není až tak zle: „Odsud do děčínské nemocnice dojedete za dobrého počasí za čtyřicet minut. Jenže my jsme na samém počátku výběžku. Co lidé v Lipové, v Poustevně, ve Šluknově? Pokud bydlíte hlouběji u hranic, do děčínské nemocnice to může trvat i více než hodinu.“

Zákon přitom stanovuje pojišťovnám povinnost zajistit svým klientům akutní nemocniční péči v dojezdové vzdálenosti šedesáti minut. Na pojišťovny však nikdo netlačí, a těžko tak od nich lze očekávat, že začnou krachující nemocnici oživovat. Právník Dostál proto předpovídal vlnu žalob na stát ze strany šluknovských občanů, kteří na situaci doplatí zdravím svým či svých nejbližších. Nic takového se však nestalo. V České republice jsou lidé zvyklí stěžovat si jen v hospodách.

Modlitba za zdraví

„Tady, když člověk chytí mrtvičku, tak se musí modlit,“ konstatuje Jana Kadlecová, seniorka s kulatým obličejem a krásnými plnými rty, která má problémy s plícemi. Za vyšetřením vloni cestovala do Rumburka, do Děčína, do Ústí i do Prahy. V květnu je objednaná na další vyšetření do ústecké nemocnice. Na devátou ráno. Už teď si dělá starosti, zda se tam zvládne z obce Lipová na samém severu výběžku dostat včas.

Průpovídku o tom, že se člověk musí modlit, když se mu tu něco stane, si vyslechnu během pár minut podruhé od její kamarádky Ireny Gajdošové, upravené blondýny s rozzářeným obličejem. A to přitom Šluknovsku místní přezdívají „Bohem zapomenutý kraj“…

Gajdošovou zase onehdy převáželi sanitkou z Rumburku do Děčína, odkud ji poslali domů. Jak se tam dostane, nikoho nezajímalo. Poprosila o injekci na bolesti a zavolala synovi, aby pro ni přijel z Liberce. „Šluknovský výběžek pro nikoho neexistuje,“ konstatuje Gajdošová s širokým úsměvem.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.