Obrazy zdravotnictví na Šluknovsku: dostanete-li mrtvičku, můžete se leda modlit

Petra Dvořáková

Je tomu rok a půl, co Lužická nemocnice v Rumburku, jediná nemocnice ve Šluknovském výběžku, zkrachovala. Nezavřela sice úplně, zůstaly však jen „zbytečky“. Šluknovskem mezitím uhání jedna sanitka za druhou.

„To víte, že se taky bojím, manžel je starší o devět let,“ posteskne si Gajdošová, „vždyť tady, když vás naložej do sanitky, tak nevíte, kam vás odvezou. Když je člověku špatně, tak i cesta do Rumburka je utrpení. Natož pak do Děčína nebo do České Lípy.“ Foto Petra Dvořáková, DR

„Dcera nedávno nemohla v noci dýchat. Přijela záchranka bez lékaře. Když se dozvěděli, že dceři je stále osmnáct, oddechli si: mohla díky tomu na dětské oddělení. Celý špitál byl potemnělý, jen nahoře v dětském svítilo světýlko, jako v nějaké pohádce…“ vypráví starosta Krásné Lípy Jan Kolář, jak to dnes vypadá v Lužické nemocnici v Rumburku: tedy v (zatím) jediné české nemocnici, která zkrachovala.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Zato Kolářova otce vezla záchranka až do Děčína, od Krásné Lípy vzdáleného čtyřicet kilometrů přes hory, v zimě sněhem zaváté. Aby záchranky stíhaly, ještě donedávna jim běžně vyjížděly sanitky z Děčína naproti. Pacienty si překládali z vozu do vozu na benzínce.

Náhorní Karabach Ústeckého kraje

Krásná Lípa je branou do Šluknovského výběžku, nejsevernějšího růžku České republiky, obehnaného ze tří stran Německem a ze čtvrté Lužickými horami. Před druhou světovou válkou býval výběžek krajem bohatým a průmyslovým, ba obdivovaným pro svou krásu. Vznikla tady vůbec první naučná stezka na českém území.

S odsunutými Němci však z kraje odešel život i prosperita. Opuštěné vilky komunisté využili jako odkladiště lidí, jimž život nepřál: vznikly zde dětské domovy či ústavy pro duševně choré. Nutno ovšem dodat, že totalitární režim dokázal občanům Šluknovského výběžku zajistit dostupnou zdravotní péči. „Lidé si tu po minulosti stýskají. Tehdy tu, co se týče zdravotnictví, měli všechno,“ připouští starosta.

Naději na lepší časy z počátku devadesátých let však brzy vystřídal úpadek. „Zkolaboval průmysl, zbylo tu jen trochu strojírenství a cestovního ruchu. Dokonce i v Ústeckém kraji se nám přezdívá Náhorní Karabach. Jsme chvost, který má hodně problémů a hodně Romů,“ shrnuje se sarkasticky smířeným tónem Kolář, který si ze svého regionu občas tropí dobráckou legraci. Mně kupříkladu před výpravou na sever popřál, aby vlak po cestě neshořel — jako se tomu vskutku stalo v nedaleké Chřibské na začátku ledna.

S kapitalismem začala ve výběžku růst nezaměstnanost i počet sociálně vyloučených lokalit, zato postupně ubývaly služby a příležitosti a s nimi i mladí lidé dychtící po vzdělání. Ti odcházejí jak do vnitrozemí, tak do Německa. I kvůli tomu začala upadat služba vůbec nejdůležitější, jejíž dostupnost občanům garantuje zákon: zdravotní péče.

Místo nemocnice jen zbytečky

Tak jako všechny periferie se Šluknovsko potýká s nedostatkem ambulantní péče. Na pětapadesát tisíc obyvatel tu ordinuje dvacet zubařů — a celých šestnáct z nich je v důchodovém věku. Za obvoďákem či specialistou zde často nezbývá než dojíždět třeba až do osmdesát kilometrů vzdáleného Liberce. Před rokem a půl pak upadla do insolvence i jediná místní nemocnice v Rumburku, čímž se v oblasti stala ohroženou i péče nemocniční.

Krach rumburské nemocnice konečně strhl pozornost k nespravedlivě nastavenému systému úhrad od pojišťoven, který nejhůře dopadá na malé regionální nemocnice a který ministerstvo zdravotnictví dlouhá léta slibuje narovnat. Jak upozornil s odkazem na audit Ústeckého kraje právník Ondřej Dostál, rumburská nemocnice dostávala od pojišťoven za tytéž výkony výrazně méně než třeba nemocnice v Děčíně. Výsledný rozdíl činil až třináct milionů korun ročně.

Zároveň nemocnice doplatila na politický svár mezi místními sociálními demokraty v roce 2014: místa ve vedení i představenstvu nemocnice jsou na tak malém městě propojená. Nemocnice navíc kupovala předražené zdravotnické pomůcky a snažila se udržet lékaře nadstandardními platy. Ani lákavá výše platů však nezabránila postupnému úbytku personálu. V roce 2019 se už v nemocnici provádělo tak málo výkonů, že ani tehdejší rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny úhrady bonifikovat Lužickou nemocnici nezachránilo.

Nemocnici nakonec vloni koupil Ústecký kraj a nyní probíhá její převod pod Krajskou zdravotní nemocnici. Vznikl krizový štáb, který má narovnat vztahy nemocnice s pojišťovnami a přiblížit ji k rozpočtově vyrovnané budoucnosti. Z noční můry o zavřené nemocnici se výběžek, doufejme, probudil.

To však nic nemění na tom, že nemocnice nadále dost dluží a že z ní v tuto chvíli zbývá Kolářovými slovy „zbyteček dětského, zbyteček chíry, zbyteček interny“. Nikdo přitom netuší, zda, kdy a jak se z těchto „zbytečků“ opět stane funkční nemocnice. O Vánocích byla v nemocnici dokonce většina oddělení zavřených. Podhorským tichem se mezitím rozléhá houkání sirén. Sanitky zde uhánějí jedna za druhou.

Ačkoli upadající rumburská nemocnice znamená problém i pro obyvatele Krásné Lípy, Kolář uznává, že pro ně není až tak zle: „Odsud do děčínské nemocnice dojedete za dobrého počasí za čtyřicet minut. Jenže my jsme na samém počátku výběžku. Co lidé v Lipové, v Poustevně, ve Šluknově? Pokud bydlíte hlouběji u hranic, do děčínské nemocnice to může trvat i více než hodinu.“

Zákon přitom stanovuje pojišťovnám povinnost zajistit svým klientům akutní nemocniční péči v dojezdové vzdálenosti šedesáti minut. Na pojišťovny však nikdo netlačí, a těžko tak od nich lze očekávat, že začnou krachující nemocnici oživovat. Právník Dostál proto předpovídal vlnu žalob na stát ze strany šluknovských občanů, kteří na situaci doplatí zdravím svým či svých nejbližších. Nic takového se však nestalo. V České republice jsou lidé zvyklí stěžovat si jen v hospodách.

Modlitba za zdraví

„Tady, když člověk chytí mrtvičku, tak se musí modlit,“ konstatuje Jana Kadlecová, seniorka s kulatým obličejem a krásnými plnými rty, která má problémy s plícemi. Za vyšetřením vloni cestovala do Rumburka, do Děčína, do Ústí i do Prahy. V květnu je objednaná na další vyšetření do ústecké nemocnice. Na devátou ráno. Už teď si dělá starosti, zda se tam zvládne z obce Lipová na samém severu výběžku dostat včas.

Průpovídku o tom, že se člověk musí modlit, když se mu tu něco stane, si vyslechnu během pár minut podruhé od její kamarádky Ireny Gajdošové, upravené blondýny s rozzářeným obličejem. A to přitom Šluknovsku místní přezdívají „Bohem zapomenutý kraj“…

Gajdošovou zase onehdy převáželi sanitkou z Rumburku do Děčína, odkud ji poslali domů. Jak se tam dostane, nikoho nezajímalo. Poprosila o injekci na bolesti a zavolala synovi, aby pro ni přijel z Liberce. „Šluknovský výběžek pro nikoho neexistuje,“ konstatuje Gajdošová s širokým úsměvem.

Kadlecovou, Gajdošovou a dalších čtyřicet žen spojuje členství ve spolku Lipovské seniorky. Zpravidla se sdružují v krásném černo-šedém podstávkovém domku naproti radnici. Ten však nyní zůstává uzavřen, pročež se scházíme v neméně nádherných prostorech radnice: pestře barevné fresky na stropě, dvě starodávná piana v sále, dřevo, kam člověk pohlédne.

„Máte to tu pěkný,“ komentuji. „No že jo, však jsme nebyli Vesnicí roku 2019 pro nic za nic!“ zamručí spokojeně Tereza Žáková, krátkovláska s živýma modrýma očima, načež se všechny přítomné pouštějí do hrdého vypočítávání svých obvyklých aktivit: výlety, cvičení, tančení, pečení…

Gajdošová na telefonu předvádí fotografie laskomin zasněžených moučkovým cukrem napečených na loňský Babský bál, Žáková zase videa seniorek tančících se zářivě červenou cvičicí gumou. „Chybí nám to, no,“ klopí posmutněle oči Gajdošová.

Když vás naložej do sanitky, nevíte, kam vás odvezou

Z okna radnice dohlédneme až na povislý stín černého praporu svěšeného z budovy dětského domova. Koronaviru nedávno podlehla jedna „teta“. Stejně tak vzal manžela i nepřítomné lipovské seniorce. Virus se proplížil i do místního domova seniorů.

Lipovské seniorky nicméně nezahálejí ani během zdravotní krize. Když nemohly pro obec péct, šily pro ni alespoň roušky. Kadlecová koordinovala projekt seniorských obálek s informacemi o osobních údajích, užívaných lécích a kontaktu na blízkou osobu. Připravené obálky mají usnadnit předání důležitých informací lékařům či záchranářům v momentech, kdy je seniorům zle a je pro ně obtížné dát potřebné informace rychle dohromady.

„To víte, že se taky bojím, manžel je starší o devět let,“ posteskne si Gajdošová, „vždyť tady, když vás naložej do sanitky, tak nevíte, kam vás odvezou. Když je člověku špatně, tak i cesta do Rumburka je utrpení. Natož pak do Děčína nebo do České Lípy.“

Praxi, kdy si pacienty nemocnice přehazují jak horký brambor, však částečně omezila skutečnost, že přiléhající Liberecký kraj, pod nějž spadá i Česká Lípa, začal pacienty ze Šluknovského výběžku odmítat. S pacienty, na jejichž vyšetření zbyteček rumburské nemocnice nestačí, se tak musí popasovat dlouhodobě přetížená nemocnice v Děčíně, případně v sedmdesát kilometrů vzdáleném Ústí.

Za pozornost stojí i podoba vesnické zastávky: brání svou střechou veřejnou knihovničku, před níž drží stráž ze dřeva vyřezaná socha čtenáře. Foto Petra Dvořáková, DR

„Před padesáti lety bývala rumburská nemocnice vyhlášená. Na neurologii u primáře Víta se jezdili léčit známí zpěváci. Park u nemocnice býval samá růžička, člověk se tam cítil příjemně. A autobusová doprava kdysi vedla z Poustevny až do Prahy,“ zavzpomíná Gajdošová. „Dnes, když potřebuju do Poustevny k zubaři, musím jet autobusem do Lobendavy a tam čekat na další spoj,“ dodává.

Loučíme se a opouštíme radnici. Nikde nikdo, jen starší muž s šedivým knírem a bekovkou naraženou až do půli čela před autobusovou zastávkou odhazuje lopatou těžký sníh, jaký prý Šluknovsko nepamatuje čtyři roky. Za pozornost stojí i podoba vesnické zastávky: brání svou střechou veřejnou knihovničku, před níž drží stráž ze dřeva vyřezaná socha čtenáře.

Ještěže je vedle Německo

„Odstěhoval jsem se sem proto, že tu na rozdíl od Šluknova nežijou cikáni! Něco vám řeknu: komunisti tu na to srali, současný stát tu na to sere! Služby tu nejsou, ale je tu klid,“ zabručí na otázku, jak se tady žije. Ptám se na zdravotní péči. „Vždyť tady máme Sebnitz, to je v pohodě!“ prohlásí bezstarostně.

Německý Sebnitz, tvořící dvojměstí s Dolní Poustevnou, má méně obyvatel než Rumburk či Varnsdorf, necelých devět tisíc. Zato však má špičkovou kliniku, již šluknovští častují přízvisky „hogo fogo“ či „hotel“.

Vzhledem ke kolapsu péče na české straně hranice a rozpuku péče na té německé čeští a němečtí politici podepsali v roce 2019 memorandum o přeshraniční zdravotní péči. Připojily se i některé pojišťovny, ochotné obyvatelům výběžku ošetření v Německu proplácet.

K činům se však nepřikročilo. Na německých klinikách vyrostly komínky z faktur za ošetření české klientely, vykazované jako neodkladná péče. Vzhledem k současnému omezení pohybu přes hranice a tvrdohlavému odmítání české vlády přijmout německou nabídku pomoci je teď využívání kliniky v Sebnitzu beztak passé.

Však tady jsme na hrůzu zvyklí

„Na jaře to bylo fantastický. Starostové spolupracovali, šili se roušky. Pomáhali jsme lidem s nájmem i s potravinami, tři lidi se nám podařilo kvůli kulminujícímu domácímu násilí odstěhovat. Všichni omdlévali, když se za kopcem objevil jeden pozitivní. Teď jsou všichni otrávení a my pomáháme už jenom s potravinama, protože na víc peníze nemáme,“ shrnuje v kanceláři Oblastní charity Šluknov Kamila Marie Svobodová, šedovlasá žena s dobráckým obličejem a štěňátkem pod stolem.

„Tuhle jsem vezla klientku do Děčína na vyšetření. Celá její rodina měla koronavirus a neměl jí kdo pomoci. Svou šestaosmdesátiletou babičku jsem zaregistrovala na očkování do Rumburka — jenže nemají dostatek vakcín,“ pokračuje Svobodová.

Očkovací centrum zřízené v rumburské nemocnici dosud získalo čtyři sta dvacet očkovacích dávek. Jak glosoval starosta Krásné Lípy Kolář, s očkováním je to zkrátka podobně jako s finančními prostředky. Do chudých odstřižených regionů putovalo vakcín výrazně méně než do bohatých center. „Však tady jsme na hrůzu zvyklí,“ usmívá se ironicky Svobodová.

Nejde přitom pouze o to, že se do zapomenutých regionů nedaří nalákat lékaře. Zdraví má i sociální rozměr. Chudí lidé se dožívají nižšího věku než bohatí, mimo jiné i kvůli tomu, že mívají jiné starosti než zdravý životní styl. „Rodiny, které přicházejí sem, jsou přitom extrémně chudé a extrémně znevýhodněné,“ upozorňuje Svobodová.

Jelikož jsem v Krásné Lípě zapomněla včas přerušit povídání žoviálního starosty, projevujícího opakovaně vděk za můj zájem o Šluknovsko, ujel mi vlak, pročež jsem se uchýlila k autostopu. Zastavil mi mladý Rom, který jel do Šluknova navštívit kamaráda. Když se dozvěděl, že jsem na Šluknovsku jako novinářka, vskutku pobaveně se zasmál: „Takže budete fotit šluknovský sídliště a psát do novin, že tam nemaj topení, jo?“

Na šluknovském sídlišti se před téměř čtvrt stoletím, kdy jej město rozprodalo, začal psát podobný příběh jako v dalších stovkách sociálně vyloučených lokalit v České republice. Vzácným okamžikem, kdy se ke Šluknovsku upínaly zraky novinářů a mimošluknovské veřejnosti, pak bylo léto 2011, kdy se ve výběžku odehrávaly děsivé protiromské demonstrace.

Teď zde sice panuje klid, latentní rasismus se však z regionu neodporoučel. „Romové mají obavy chodit k lékařům. Ani se jim nedivím. K lékařům některé klienty doprovázíme, protože se k nim jinak nechovají regulérně,“ uzavírá Svobodová.

Zázrak?

Náš rozhovor se nakonec tak jako všechny rozhovory o zdravotní péči na Šluknovsku stočí k osobě obvodního lékaře Vratislava Prejzka, bez něhož by dle Svobodobé šluknovští „byli namydlený“. O doktoru Prejzkovi se hovoří tu jako o zázraku, tu jako o zjevení.

Do vylidňujícího se regionu přivábila Prejzka blízkost Německa, kde dosud částečně pracuje. Když jej manželka, s níž má tři děti, požádala, aby byl víc doma, vyhověl jí. Koupil proto ve Šluknově ordinaci od páru lékařů v důchodovém věku.

Zastaralou ordinaci nechal špičkově vybavit a do Šluknova se mu podařilo natáhnout další čtyři mladé lékaře. „Nabídl jsem jim dobrý plat — a navíc se tady naučí víc než v Praze. Museli jsme se spoustu věcí naučit sami: nedávno jsme vyřezávali absces z pusy, protože v okolí nejsou zubaři. Některá vyšetření či výkony, které provádíme, se obvykle vykonávají až v krajských nemocnicích.

I já sám jsem tu profesně vyrostl. A i já tu mám víc peněz, než bych měl v Praze, protože tu mám víc pacientů: skoro sedm tisíc zaregistrovaných dospělých,“ vysvětluje brýlatý muž se světlými nagelovanými vlasy během naší procházky šluknovským hřbitovem, kam mne pozval s cynickým úsměvem a komentářem, že místní hřbitov „je hezký a je na něm ještě pořád dost místa“.

Během koronavirové pandemie pak Prejzek přitáhl pozornost celostátních médií. Na počátku první vlny na Šluknovsku nefungovalo jediné odběrové místo. Prejzek si zařídil povolení a začal lidi testovat před svou ordinací. Jeho tým otestuje každý den dopoledne okolo sto padesáti obyvatel.

„Když jim nevystavím potvrzení pro sociálku, tak se dřív nebo později odstěhují. Dávky jsou pro ně práce a stěhují se za nimi podobně, jako byste se vy stěhovala za prací. Jsem přesvědčen, že díky tomu se ze šluknovského sídliště nestal druhý Chanov,“ popisuje doktor Prejzek, načež dodává, že „do médií o tom už mluvil a Antifa mu zatím auto nezapálila“. Foto Petra Dvořáková, DR

Odběrové místo mezitím vzniklo i v rumburské nemocnici, kde navíc provádějí PCR testy levněji. K otestování v Rumburku je však třeba žádanka a na výsledek PCR testu se čeká i tři dny. Zato Prejzek ústeckou laboratoř, která s výsledky otálela, zkrátka vyměnil za pražskou — výsledek PCR testu tak dotyčnému přijde smskou ještě týž den večer.

Relativně nízký podíl pozitivních testů Prejzek denně zveřejňuje na facebookovém profilu ordinace, na němž se to jen hemží chvalozpěvy. Izolovaný region upíná do brýlatého lékaře své naděje i co se týče očkování, ač ministerstvo zdravotnictví zatím s očkujícími praktiky nepočítá.

Penězi ku zdraví

Prejzek má kromě tří atestací, šluknovské ordinace, německé ordinace, nízkých desítek zaměstnanců a čtyřčlenné rodiny i hospodářství, podíl ve vinařství a úctyhodné svaly. Vstává ve čtvrt na pět, někdy kvůli práci, jindy kvůli cvičení.

„V létě jsem zkoušel nedělat nic, ale nejde mi to, potřebuju zápřah. Na tom není nic k obdivu, za to můžu poděkovat genetice,“ tvrdí, zatímco na něj z auta troubí již podruhé jeden z pacientů. Ptám se, kolik mu je let. Šestatřicet. „To jste toho stihl hodně,“ reaguji. „To mi ženy obvykle říkají,“ zasměje se.

Prý by si rád otevřel ordinaci ještě v Polsku. „Polské zdravotnictví je mi sympatické. Když se tam chcete objednat na vyšetření a nechat si to proplatit pojišťovnou, řeknou vám, ať přijdete za pět měsíců. Pokud ale řeknete, že si ho chcete zaplatit, můžete přijít hned druhý den. Jenom škoda, že stejně všichni musí platit zdravotní pojištění. Líbí se mi, když pacienti volí peněženkou a koupí si zdravotní péči — místo cigaret nebo větrníku v cukrárně.

S pacienty, kteří si zaplatí za zdravotní péči, se mi pracuje lépe než s těmi, kteří chodí pořád dokola s tím samým a nedodržují léčebný režim. I když mi je ve výsledku jedno, zda mě platí pojišťovna nebo pacient. Ale platící pacient se sám víc snaží něco pro své zdraví udělat,“ vysvětluje.

Mimochodem, sluší se dodat, že polští lékaři před třemi lety drželi na protest proti podmínkám v polském zdravotnictví hladovku. Marně. Načež se křehkost polského zdravotnictví naplno projevila — tak jako jinde — vloni na podzim.

Prejzek zároveň vede svérázný boj s obchodem s chudobou. Lidi, kteří se do sociálně vyloučené lokality nastěhují nově, sice v případě nutnosti ošetří, ale jako pacienty je nezaregistruje: „Když jim nevystavím potvrzení pro sociálku, tak se dřív nebo později odstěhují. Dávky jsou pro ně práce a stěhují se za nimi podobně, jako byste se vy stěhovala za prací. Jsem přesvědčen, že díky tomu se ze šluknovského sídliště nestal druhý Chanov,“ popisuje, načež dodává, že „do médií o tom už mluvil a Antifa mu zatím auto nezapálila“.

Pak umřela

Loučíme se, obrysy prázdného Šluknova se vytrácejí v nastupující tmě. Pod béžovou střechou vlakového nádraží přežívá konec dalšího dne bez hospod partička dvacátníků. Prý tu mají „schůzi“. Vesele rozprávějí o tom, do jakých fabrik musí poslat životopisy, v jakých fabrikách již pracovali, v jakých halách makaly super holky. „Ale jestli zas dostanu třináct tisíc za navíjení cívek, tak tam nejdu, vole,“ ukončuje debatu o pracovních příležitostech na Šluknovsku mladý Rom.

Ptám se jich, jak se tu žije. Chybí jim kluby, chybí jim holky, tady je jen nuda a příroda, dozvídám se od blonďáka v černé kšiltovce. Neznají náhodou někoho, kdo doplatil na místní stav zdravotní péče? „Já ne, ale ty jo, viď,“ kývne blonďák na romského chlapce s dřevěným růžencem na krku. „Jeho mamce se udělalo špatně a v nemocnici ji nevzali, že prý nemají kvůli koronaviru místo. Pak umřela,“ pokračuje blonďák.

„To je mi líto. Upřímnou soustrast,“ otáčím se k sirotkovi. Ten se ke mně mezitím postavil zády. Ticho přerušuje jen řetězec kapek dopadajících ze střechy do sněhu. Blonďák pokrčí rameny: „No jo no. Šluknovsko no.“

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)

Diskuse