„Podle mě by to udělala každá máma, která své dítě miluje a chce mu dát všechno,“ povzdechne si upravená temnovlasá čtyřicátnice Táňa. Sedíme na dvorku před domem, v němž s dcerou žije a kde mě přivítala porcí jahodových knedlíků. Maloměstské bezčasí okolo nás si podmaňuje nastupující síla květnového slunce. „To víte, že jsem z toho měla deprese. To víte, že jsem brečela, když jsem si uvědomila, že šlapu, abych měla na chleba,“ dodává.

Když Táňa před čtrnácti lety otěhotněla, její přítel se prý na dítě necítil připravený. První dva roky po rozchodu trávila v azylovém domě, načež si půjčila dvacet tisíc na kauci a první nájem. Po mateřské začala pracovat jako uklízečka. Příjmy však nestačily ani na splácení půjčky, ani na důstojný život pro ni a dceru. A tak si zaplatila inzerát na portálu s nabídkami sexuálních služeb.

Předsíni v bytě Táni a její dcery dominuje obrovského zrcadlo a na něm se skví nápis vyvedený růžovou rtěnkou: Moc tě miluju, maminko. Já + ty = my.

Pro děti cokoliv

Ač pražský lidovecký zastupitel Jan Wolf na červencovém zastupitelstvu v reakci na pirátský návrh, aby se politici zabývali legalizací prostituce, hřímal, že „prostituce je pudová práce“, faktem zůstává, že drtivou většinu žen vhání do sexbyznysu akutní finanční tíseň.

Sexuální služba, zvlášť pokud ji žena dělá takzvaně „sama na sebe“, představuje efektivní a flexibilní typ přivýdělku. Bez stínu exekutora v zádech si žena může vydělat na ruku relativně slušný obnos v krátkém čase, zatímco děti spí nebo jsou ve škole.

Že se stereotypní představa ženy v prostituci jako ušmudlané uživatelky drog na ulici míjí s realitou, je poznatek, který proniká už i do mainstreamových médií. Podle Rozkoše bez rizika — největší tuzemské organizace, která pomáhá lidem pracujícím v sexbyznysu — podíl pouliční prostituce představuje pouze desetinu trhu se sexuálními službami, stejně tak klesá podíl uživatelek návykových látek. I ony však za sebou mají životní příběhy plné křivd a zaslouží soucit.

Zato podíl vícenásobných matek, zpravidla samoživitelek, zatížených často i dluhy, mezi ženami v prostituci roste — tvoří nadpoloviční většinu. Stejně tak stoupá jejich věk. Klientkám Rozkoše bez rizika je průměrně šestatřicet let. Pro mnohé znamená prostituce pouze přivýdělek, který jim umožňuje vystačit s minimální mzdou či s mateřskou.

Skutečnost, že jsou matkami, které do sexbyznysu vstoupily v zájmu svých dětí, ženám často pomáhá se se stavem věcí vyrovnat. „Nastavila jsem si to v hlavě tak, že od pondělí do pátku jsem maminka, která se stará o děti, a od pátku do neděle tatínek, který musí domů donést peníze a uživit rodinu,“ popisuje svou taktiku smíření s prostitucí Lucie (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), která zareagovala na můj příspěvek ve skupině samoživitelek na Facebooku. O své zkušenosti se se mnou podělila přes e-mail.

Lucie začínala v nočním klubu v česko-rakouském pohraničí jako barmanka. Pracovala pouze o páteční a sobotní noci, zatímco jí děti hlídala kamarádka. Už jako barmanka ale dostávala pozvánky na pokoj. Brigáda za barem na pokrytí potřeb dvou dětí nestačila, navíc měla dluhy.

„Když jsem šla na pokoj s prvním klientem, cítila jsem obavy. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, mísily se ve mne rozporuplné pocity… Ale když začali klienti a s nimi i finance přibývat a já věděla, že můžu dětem dopřát snad vše, co jsem pro ně kdy chtěla, zalíbilo se mi to,“ popisuje Lucie svůj vstup do sexbyznysu.

„Moment, kdy dostanou první peníze na ruku, je zlomový, zvlášť v jejich finanční situaci. Velmi málo žen, které práci vyzkoušejí, ji psychicky nezvládne a odmítne,“ tvrdí Zdeňka Pecharová ze Spolku pro ochranu žen, jediné české organizace založené bývalými poskytovatelkami sexuálních služeb, která proti prostituci motivované sociální nouzí bojuje.

Otázku, proč s prostitucí začínaly, jsem skrze spolek položila i jeho dobrovolnicím, které v sexbyznysu nadále pracují. Odpovídaly třeba takto: „Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhodili i s dítětem.“ „Dluhy a hrozící exekuce.“ „Pracovala jsem v charitě za dost málo peněz, chtěla jsem si přivydělat a už jsem u toho zůstala.“

Sexbyznys jako zrcadlo sociálních nerovností

Většinu žen v tuzemské prostituci tvoří Češky, pohraniční klubová scéna se ale vyznačuje vysokým podílem pracovnic ze zemí východu či globálního Jihu, které se pokoušejí vydělat dostatek na potřeby svých rodin v domovině.

„Trh se sexuální prací reaguje na to, co se děje ve světě. Zaznamenali jsme nárůst sexuálních pracovnic z Venezuely. Nebo třeba z Nigérie — na ty je teď vyvíjen tlak v Itálii, a tak se přesouvají sem,“ doplňuje Lucie Černá z domažlického Centra Jana, které ženám v prostituci poskytuje zdravotní služby. Na druhou stranu, po finanční krizi v roce 2008 přibylo mezi klientkami Centra Jana mnoho žen ve středním věku ze severní Moravy.

Za obzvlášť výmluvnou lze považovat skutečnost, že s většinou poskytovatelek sexuálních služeb jsem nenavázala kontakt skrze neziskové organizace či kontakty v inzerátech. Nejvíce žen se mi ozvalo v reakci na příspěvky ve facebookových skupinách samoživitelek.

Jedna z prvních zpráv, která mi přišla, zněla: „Měla jsem pánský klub. Měla jsem tam maminy od tří až šesti dětí. Sociálka o tom věděla. Byli rádi, že děti mají co jíst. Já jsem jim i děti hlídala, učila se s nima, vozila je do školy a školky.“

Buď začneš znova šlapat, nebo si otevřeme bordel

S odesílatelkou zprávy se scházím v potemnělém non-stopu s vybledle rudými zdmi, jaký nechybí na žádném maloměstě. Usrkáváme z „lattéček“ uvařených z prášku, do uší se nám vtírá jukeboxový Daniel Landa. Lenny, jak si říká, je štíhlá čtyřicátnice s unaveným obličejem. Konejšivým hlasem se pouští do vyprávění o tom, jak k ní policisté vozili ženy, které byly v jiných nočních klubech týrané, či o tom, jak míval její podnik v Den dětí zavřeno, aby mohly všechny společně vyrazit s ratolestmi na výlet.

Neuplyne ani pět minut a připouští, že provozování klubu nebylo ničím jiným než cestou, jak vymanit z prostituce vlastní tělo. Žila s přítelem. Krachla jim hospoda, dluhy narůstaly. Načež přítel, který ji předtím z nočního klubu vytáhl, prohlásil: „Buď začneš znova šlapat, nebo si otevřeme bordel.“ Kdyby po třech letech nebyla obviněna z kuplířství, provozovala by prý klub dodnes.

Lenny se narodila do chudé rodiny. Otec ji řezal, bratranec zneužíval. Pak si otec založil firmu, zbohatl a přestal mít na rodinu čas. „Posílali mě třeba na měsíc do Řecka, zatímco já toužila po jednom jediným dni s rodiči. Od dětství jsem neprahla po ničem jiným než po lásce,“ vzpomíná.

Krátce poté, co dospěla, se rodiče rozvedli. Matka se ocitla bez příjmů a dávala Lenny rozvod za vinu. Pak Lenny nechtěně otěhotněla. Nedostatek peněz se oběma zařezával do života čím dál nesnesitelněji. „Když mi bylo dvaadvacet, máma mě vzala do bordelu, který provozovala její kamarádka. První půlrok jsem probrečela. Pořád jsem tehdy věřila, že sex má být jedině z lásky. Úplně mě to zlomilo,“ vypráví.

Většina se narodí do špatné rodiny nebo špatné země

Podle mezinárodní studie o 854 respondentkách, již vypracovala organi-zace Prostitution Reserach, má zkušenost se zneužíváním v dětství šedesát tři procent poskytovatelek sexuálních služeb. Skutečnost, že zkušenost se zneužíváním v dětství zvyšuje pravděpodobnost budoucnosti v prostituci, potvrzují i české výzkumy. „Domníváme se, že sexuální zneužívání či opakované znásilnění může být jistou ‚předpřípravou‘ pro práci v sexbyznysu. […] Sexuální zneužívání umožňuje provádět sex bez emocionální účasti, či dokonce svého zneuživatele nenávidět,“ vysvětluje analýza Rozkoše bez rizika.

Stejně tak mají poskytovatelky sexuálních služeb v porovnání s jinými ženami násobně více zkušeností se všemi druhy násilí v dospělosti. Dalším faktorem, který možnost vstupu do sexbyznysu zvyšuje, je nedostatečné rodinné zázemí. „Mámě taky nikdo k chlebu nepomohl a svou životní zkušenost přenesla do přístupu ke mně. Když jsem měla klienty, hlídala mi dítě za peníze. Moc dobře věděla, co dělám,“ říká Táňa a ztěžka se nadechuje: „Nenáviděla jsem ji za to.”

Lucie už rodinu ani nemá, emočně strádající Lenny matka do sexbyznysu sama přivedla. Ženy, které se rozhodnou existenční tíseň utišit prostitucí, zkrátka trpí tím, že se nemají na koho obrátit. Jak píše Rozkoš bez rizika: „Velké části žen působících v sexbyznysu, odhadem polovině až třem čtvrtinám, to nevyjde už při narození — narodí se do špatné země nebo rodiny.“

Začátky Táni, Lenny i Lucie ilustrují nejčastější cesty vedoucí do sexbyznysu: některé ženy doprovází známý, který prostředí sexbyznysu zná, jiné v klubech začínají jako barmanky či tanečnice, další si v hraniční situaci samy podají inzerát.

Vzaly jsme děti a jely šlapat do Řecka

Přestože první měsíce v prostituci smáčejí občas slzy, stává se, že ženy těsně po vstupu do sexbyznysu zažívají euforické období. „Zprvu jsou fascinované penězi. Jsou neokoukané, zákazníkům se líbí, stoupá jim sebevědomí,“ vysvětluje Lucie Šídová, bývalá ředitelka Rozkoše bez rizika.

„Zvykneš si. Jsou to snadný prachy a nekonečná pařba. Vždyť je to super, poslouchat celou noc, jak jsi krásná,“ potvrzuje Lenny, která v klubu brávala i sedmdesát tisíc měsíčně. „Ze všech cest z klubu si jich nepamatuju víc než deset, většinou jsem byla totálně na šrot. Jinak to nedáš,“ připouští však a zavzpomíná na noc, kdy jí zákazník rozbil hlavu o umyvadlo, ochrance na chodbě navzdory.

Na otázku, co pro ni na prostituci bylo nejhorší, odpovídá bez váhání: „Že jsem třeba měsíc neviděla děti.“ Zatímco ty zůstávaly s babičkou, Lenny pracovala v klubu mimo své město i měsíc v kuse. „Pokud to o tobě rodina ví, nevidí v tobě nic jinýho než stroj na peníze,“ dodává ke vztahu s matkou.

Táňa po celou dobu vedle poskytování sexuálních služeb legálně pracovala a klienty — z počátku denně, postupně spíš týdně — přijímala doma, zatímco dcera byla ve škole. Sexuální služby jí vydělávaly jenom asi deset tisíc měsíčně navíc. „Tenkrát pro mě byl litr za každýho klienta strašně moc. Lituju, že jsem to nedělala dva roky naplno a nenašetřila si. Měla bych teď klid,“ prohlašuje, zatímco vítr poněkolikáté sfoukává ze stolu papírové dutinky na balení cigaret, na jejichž sbírání ze země jsme obě rezignovaly.

„Nejtěžší pro mě bylo v té posteli potom spát. Jenže v klubu mi to připadalo jako opičárna. Naprosto nedůstojný, čekat s ostatníma holka-ma, až na nás jeden z ožralů ukáže a řekne: ‚Tak ty, pojď!‘ Od doby, co jsem si vyzkoušela práci v klubu, nesnáším ožralý lidi,“ popisuje Táňa.

Za nadějí na výdělek jezdila i do zahraničí. „S jinou maminkou jsem se domluvila přes internet, že pojedeme na dva týdny pracovat do Řecka — alespoň se děti podívají k moři. Hlídání dětí bylo součástí pracovní nabídky. Chápete to? Vzaly jsme děti a jely šlapat do Řecka!“ popisuje udivená vlastní minulostí.

Jindy se vydala na Kanárské ostrovy: „Slibovali nám hory, doly, ale všechno to bylo o fetování. Skončila jsem na bytě se sjetým kamarádem pasáka, co mně nechtěl nechat odejít, dokud se neudělá. Netuším, kde jsem v sobě vzala tolik síly, ale dveře bytu jsem vykopla.“

Za práci doma ale Táňa zaplatila pověstí, jelikož rozmanitých mužských návštěv si všimli sousedi. „Já se za to nestydím. Jsem hrdá na to, co všechno jsem zvládla. Jenže žiju s nálepkou kurvy. Stalo se, že jsem s někým začala randit a známí se ho začali vyptávat: ‚Tak ty chodíš s kurvou, jo?‘ A bylo po všem. Nemám ani kamarády,“ shrnuje.

Odejít z prostituce touží téměř každá

Fyzické a psychické vyčerpání z prostituce, která narušuje integritu ženského těla tolik jako žádná jiná práce, se ještě násobí dopady společenského stigmatu. Většina žen způsob, jaký pro řešení existenční krize zvolila, úzkostlivě tají i před nejbližším okolím. „Klientky s námi často chtějí jenom mluvit. Sdílejí s námi i problémy, které jim nemůžeme pomoct vyřešit, protože zkrátka potřebují od někoho slyšet, že to nemají lehké,“ popisuje Sára Babej z Rozkoše bez rizika.

„Žijí dvojí život. Nějak se chovají a oblékají v sexbyznysu, jinak v civilu. Jedna z mých klientek nosila v sexbyznysu obří výstřih a v civilu rolák. Přecházet z jednoho světa do druhého je přitom energeticky náročné. Často se v tom ztrácejí,“ vysvětluje Lucie Šídová, která v Rozkoši bez rizika zavedla psychoterapeutické služby. Nejčastější náplň terapií představovala vedle zkušeností s násilím touha sexbyznys opustit.

Vstup do sexbyznysu totiž ženy vnímají jako most k lepší budoucnosti, který opustí hned, „jak se to vyřeší“. Podle studie organizace Prostitution Research chce sexbyznys opustit devětaosmdesát procent žen.

Podle Rozkoše bez rizika stráví žena v sexbyznysu průměrně sedm let. Některé odcházejí ze dne na den, jiné o odcházení hovoří léta a odhodlají se k němu až kvůli silnému impulsu, třeba novému partnerovi, těhotenství nebo zkušenosti s násilím.

Rozhodující je už způsob, jakým žena do sexbyznysu vstoupila. „Nejhůře se odchází těm, které neměly jasný cíl. Pokud je žena rozhodnutá se sexbyznysem skončit, až splatí třímilionový dluh, často po jeho splacení skutečně odejde,“ vysvětluje Babej, která napsala na téma odcházení ze sexbyznysu diplomovou práci.

Podle jejího výzkumu o dvaceti respondentkách se odchází hůře těm, které do sexbyznysu přivedl někdo blízký — a těch byla více než polovina. I polovina jejích respondentek, která z prostituce úspěšně odešla, přitom v sexbyznysu strávila v průměru třikrát více času, než očekávala.

„Většina žen se snaží za svou minulostí udělat tlustou čáru. Změní telefonní číslo i vizáž. Bojí se, že je to na nich vidět nebo že v budoucí práci potkají svého bývalého klienta a ani ho nepoznají,“ popisuje Šídová.

Opustit sexbyznys často znamená opustit celý životní způsob. Promyslet příběh, který se odrazí nejenom v životopise, ale i v budoucím vyprávění s novými kolegy či přáteli. Přivyknout jiné pracovní době, odlišným pravidlům, naučit se zacházet s nízkým příjmem vypláceným měsíčně, probudit v sobě vybledlou sebedůvěru, že to zvládnou.

„Většina žen přestane do půl roku od vstupu do sexbyznysu věřit, že dokáže dělat něco jiného. Snažíme se je proto motivovat, aby na sobě pracovaly a vzdělávaly se,“ upozorňuje Pecharová ze Spolku pro ochranu žen. Pokud žena nemá sebevědomí ani kvalifikaci, nezbyde na ni zpravidla nic jiného než náročná a špatně placená práce.

Naučilo mě to nikoho nesoudit

Táňa sexbyznys téměř opustila díky tomu, že získala práci servírky. „Ale vědí to o mně. Když se posílají výplaty, mají na mě narážky: To je málo, co? Proč se na to nevykašleš, jinde by sis vydělala víc!“ směje se smířeně. Její někdejší dvacetitisícová půjčka přerostla v devadesátitisícovou exekuci. Z výplaty jí po srážkách zbývá necelých deset tisíc a přivydělává si proto dalšími třemi částečnými úvazky.

Čeká, až dcera dokončí základní školu, aby se mohla odstěhovat. „Tady jsem profláklá, nemám šanci najít si tu ani vztah. Jenže až se budu stěhovat, budu zase potřebovat peníze na kauci a první nájem. Jak to asi vyřeším?“ klade si řečnickou otázku.

Její dcera, štíhlá a krásná dívka, teď dospívá. „Mám o ni hrozný strach. Kontroluju jí Facebook, v každém klukovi, s kterým si píše, vidím úchyla. Všichni chlapi jsou úchylové a čeho se jim nedostává doma, to hledají jinde. Pořád jsem poslouchala: Ahoj miláčku, zrovna jsem na obědě. Všichni chlapi jsou nevěrný,“ popisuje mimoděk, jak zkušenosti ze sexbyznysu pokřivily její vztah k mužům.

Ráda by si dodělala rekvalifikační kurzy a pracovala s lidmi bez domova nebo s lidmi závislými na návykových látkách. „Naučilo mě to nikoho nesoudit,“ dodává smířlivě, co jí sexbyznys kromě obživy dal. Zároveň v rámci vyrovnávání se s touto epizodou svého života píše knížku. „Jenže s tímhle se člověk nevyrovná asi nikdy. Fakt vás to psychicky ničí. Ale člověk nesmí litovat jediného dne. Mohla bych litovat — ale mám krásný dítě,“ bilancuje. K poskytování sexuálních služeb se vrací jen příležitostně, třeba když se jí rozbije pračka nebo se blíží Vánoce.

Stačilo mi, že mě někdo vnímal jako člověka

Lucie, s níž jsem si dopisovala skrze stručné plaché e-maily chtěla se sexbyznysem skončit hned, jak splatí dluhy. Dluhy splatila za půl roku v klubu, sexbyznys opustila o další půlrok později, když si našla partnera, který jí s péči o děti finančně pomohl.

„Sáhla jsem si na úplné dno, ale pro děti bych udělala krom trestného činu cokoliv. Nikdy bych nedopustila, aby měly hlad, nosily malé oblečení, abych jim nemohla koupit sladkost a maso — jsme masoví a polévkoví,“ rekapituluje svou zkušenost a e-mail uzavírá smajlíkem.

Během koronavirové krize však Luciin partner ztratil práci. Sílící hádky přerostly v rozchod. Lucie je zase sama — teď už nikoliv na dvě, ale na tři děti. Nejmladšímu potomkovi je pár měsíců. Od příštího měsíce může chodit alespoň za peníze darovat plazmu. K prostituci se prý rozhodně nevrátí. Zato už si vzala rychlou půjčku…

„Většina holek čeká, až je vysvobodí princ na bílým koni,“ shrnuje lakonicky Lenny. Sama sexbyznys opustila dvakrát, pokaždé díky partnerovi. „Potřebuješ se mít o koho opřít, než se dáš do kupy, než jsi schopná jít do normální práce… Asi to tehdy ani nebyla láska. Ale mně stačilo, že mě někdo vnímal jako člověka. Protože kurva je pro ostatní vždycky jenom kurva,“ vzpomíná na naší poslední společné cigaretě před barem.

Lenny teď pracuje ve vybledle rudém baru za našimi zády, uklízí a roznáší letáky. Sama živí dva syny, otec jí prý na alimentech dluží 170 tisíc. „Na jídlo občas není, musíme se uskromnit, ale nemáme se zle… Víte, co mi doporučili na sociálce? Ať si najdu starýho chlapa s barákem. Já prý budu spokojená, že mám kde bydlet, a on bude spokojený, že má mladou holku. Co je polovina všech manželství? Placená prostituce!“ zahlaholí dotčeně, načež mi za spikleneckého pomrkávání vzrušeným šeptem prozrazuje, kdo z postarších pivařů na zahrádce za námi si sex pravidelně kupuje.

„Pořád dostávám nabídky od chlapů, ale já už nemůžu, já už prostě nemůžu, já už mám svou cenu. To je, jak kdybys byla feťák. Jednou to uděláš znova a už v tom zase lítáš,” pronáší poučeně. Sní o tom, že si jednou otevře svůj penzion. A o lásce. Ještě pořád sní o lásce.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.