„Nemám co ztratit“. Zpověď ruské umělkyně, která protestuje už dvacet let
MeduzaŠestasedmdesátileté umělkyni Jeleně Osipovové se přezdívá „svědomí Petrohradu“. Policie ji opakovaně zadržela, přesto se svými transparenty stále vychází do ulic. Co si myslí o válce na Ukrajině a lhostejnosti společnosti?
Jeleně Osipovové se přezdívá „svědomí Petrohradu“. Již dvacet let protestuje proti válkám a ruské státní moci. Šestasedmdesátiletá výtvarnice a pedagožka, která až do důchodu učila děti kreslit, nyní chodí do hlavních ulic města s protiválečnými plakáty.
V březnu letošního roku byla na demonstracích hned několikrát zadržena. Záběry Osipovové s policejními těžkooděnci pořízené 2. března měly velký ohlas na sociálních sítích. Redaktorka exilového magazínu Meduza zaznamenala vyprávění Osipovové o protestech, umění, moci a budoucnosti Ruska.
„Chodila jsem demonstrovat s pocitem naprosté beznaděje, ale lidé mě povzbuzovali a inspirovali“
Čtyřiadvacátého února mi uprostřed noci zavolala nějaká žena, pravděpodobně novinářka, a ptala se mě, co si myslím o tom, co se stalo. Čas od času mi novináři volají a ptají se na můj názor na určité události. Odpověděla jsem, že ruský führer se rozhodl pro anšlus, a že jsem na to byla už dlouho připravená. Už v roce 2014 mi bylo jasné, kam to vše směřuje. Tehdy vznikla většina mých protiválečných plakátů. Nikdo ale nevěřil, že by se to mohlo stát.
Téhož dne, 24. února, jsem přišla do centra Petrohradu s transparentem, na němž stálo: „Ó mánie, ó válečná mumie! Shoř, Rusko! Šílenství, šílenství činíš!“ Jde o verše Mariny Cvetajevové. Ona je psala o Německu, ale já o Rusku. Tento plakát jsem nakreslila po vraždě Borise Němcova, která se udála 27. února 2015.
Meduza je svobodné ruské internetové periodikum, které je uchráněno nynějších represí moskevského režimu, protože sídlí v exilu, v Lotyšsku. Deník Referendum přebírá vybraný obsah v dohodě s redakcí Meduzy. Překlady pro DR připravují rusisté působící na katedře slavistiky Univerzity Palackého. V souladu s praxí Meduzy, pro niž často píší autoři z Ruska pod pseudonymem, texty nejsou označovány primárně jmény autorů, ale názvem novinářské organizace. Jména autorů uvádíme v souladu s praxí Meduzy na konci publikovaného textu.
Čtyřiadvacátého jsem šla protestovat s pocitem naprosté beznaděje, ale lidé mě povzbuzovali a inspirovali. Toho dne jich bylo v ulicích velmi mnoho. Stála jsem u pomníku Kateřiny II., lidé utíkali po hlavní ulici Něvský prospekt před policií a křičeli „Ne válce!“. Někteří ke mně přiběhli, děkovali mi, podporovali mě. Přicházeli ke mně muži, kteří plakali a ptali se: „Co můžeme dělat? Jak můžeme pomoci Ukrajině?“ To vše mě velmi povzbudilo. Viděla jsem, že velmi mnoho lidí s válkou nesouhlasí.
Nejdřív jsem chtěla jít ke Gostinnému Dvoru, ale bylo tam hodně policistů a hned by mě sebrali. Podařilo se mi protestovat poměrně dlouho, ale nakonec se policie objevila. Několik novinářů stihlo přiběhnout a natočit, jak mě odvádějí. Lidé se snažili mě bránit, ale já sama jsem je přesvědčovala, aby zůstali v klidu a nijak nezasahovali — bála jsem se, že by je také zadrželi. Posadili mě do policejního auta a odvezli domů. Nakonec mi řekli, abych už na žádné protesty nechodila.
Snažím se chodit na protiválečné akce, jak jen to jde. Můj zdravotní stav mi to ne vždy dovolí, držím se jen díky lékům. Jindy, 27. února, jsem protestovala s plakátem vojáka se zavázanýma očima. Matka mu bere zbraň a prosí ho: „Nechoď, synku, do té války.“ Ještě jsem připsala: „Vojáku, odhoď zbraň, nestřílej — a budeš skutečný hrdina.“ Vždyť to je v takové situaci opravdové hrdinství. Lepší je být postaven před válečný soud než zabíjet ukrajinské civilisty.