Jeleně Osipovové se přezdívá „svědomí Petrohradu“. Již dvacet let protestuje proti válkám a ruské státní moci. Šestasedmdesátiletá výtvarnice a pedagožka, která až do důchodu učila děti kreslit, nyní chodí do hlavních ulic města s protiválečnými plakáty.

V březnu letošního roku byla na demonstracích hned několikrát zadržena. Záběry Osipovové s policejními těžkooděnci pořízené 2. března měly velký ohlas na sociálních sítích. Redaktorka exilového magazínu Meduza zaznamenala vyprávění Osipovové o protestech, umění, moci a budoucnosti Ruska.

„Chodila jsem demonstrovat s pocitem naprosté beznaděje, ale lidé mě povzbuzovali a inspirovali“

Čtyřiadvacátého února mi uprostřed noci zavolala nějaká žena, pravděpodobně novinářka, a ptala se mě, co si myslím o tom, co se stalo. Čas od času mi novináři volají a ptají se na můj názor na určité události. Odpověděla jsem, že ruský führer se rozhodl pro anšlus, a že jsem na to byla už dlouho připravená. Už v roce 2014 mi bylo jasné, kam to vše směřuje. Tehdy vznikla většina mých protiválečných plakátů. Nikdo ale nevěřil, že by se to mohlo stát.

Téhož dne, 24. února, jsem přišla do centra Petrohradu s transparentem, na němž stálo: „Ó mánie, ó válečná mumie! Shoř, Rusko! Šílenství, šílenství činíš!“ Jde o verše Mariny Cvetajevové. Ona je psala o Německu, ale já o Rusku. Tento plakát jsem nakreslila po vraždě Borise Němcova, která se udála 27. února 2015.

Čtyřiadvacátého jsem šla protestovat s pocitem naprosté beznaděje, ale lidé mě povzbuzovali a inspirovali. Toho dne jich bylo v ulicích velmi mnoho. Stála jsem u pomníku Kateřiny II., lidé utíkali po hlavní ulici Něvský prospekt před policií a křičeli „Ne válce!“. Někteří ke mně přiběhli, děkovali mi, podporovali mě. Přicházeli ke mně muži, kteří plakali a ptali se: „Co můžeme dělat? Jak můžeme pomoci Ukrajině?“ To vše mě velmi povzbudilo. Viděla jsem, že velmi mnoho lidí s válkou nesouhlasí.

Nejdřív jsem chtěla jít ke Gostinnému Dvoru, ale bylo tam hodně policistů a hned by mě sebrali. Podařilo se mi protestovat poměrně dlouho, ale nakonec se policie objevila. Několik novinářů stihlo přiběhnout a natočit, jak mě odvádějí. Lidé se snažili mě bránit, ale já sama jsem je přesvědčovala, aby zůstali v klidu a nijak nezasahovali — bála jsem se, že by je také zadrželi. Posadili mě do policejního auta a odvezli domů. Nakonec mi řekli, abych už na žádné protesty nechodila.

Snažím se chodit na protiválečné akce, jak jen to jde. Můj zdravotní stav mi to ne vždy dovolí, držím se jen díky lékům. Jindy, 27. února, jsem protestovala s plakátem vojáka se zavázanýma očima. Matka mu bere zbraň a prosí ho: „Nechoď, synku, do té války.“ Ještě jsem připsala: „Vojáku, odhoď zbraň, nestřílej — a budeš skutečný hrdina.“ Vždyť to je v takové situaci opravdové hrdinství. Lepší je být postaven před válečný soud než zabíjet ukrajinské civilisty.

Pak jsem se dozvěděla, že lidé na 2. března plánují velkou demonstraci u Gostinného Dvora. Rozhodla jsem se tam jít spolu s ostatními. Vzala jsem si plakát o jaderných zbraních, který už jsem také měla dávno namalovaný. Několik dní předtím jsem slyšela, jak Zelenskyj vyhrožuje, že Ukrajina začne vyvíjet jaderné zbraně. Opravdu mě to znepokojilo. Na svém plakátu naopak říkám, že musíme nastolit otázku masového odzbrojení a okamžitého zákazu jaderných zbraní. Je to obrovské nebezpečí.

Stále mám doma vánoční stromek. Obvykle ho uklízím 8. března, ale když začala válka, čas se zastavil a já na stromeček neměla ani pomyšlení. Kromě plakátů také maluji obrazy. Mám spoustu nedokončených děl a chystám se uspořádat výstavu. Ale teď už nemůžu dělat nic jiného.

„Kdyby lidé začali protestovat hned, možná by to dopadlo jinak“

Poprvé jsem protestovala s transparentem v roce 2002. Bylo to v době druhé čečenské války a útoku na Nord-Ost. Stejně jako všichni ostatní jsem události na Dubrovce sledovala v přímém přenosu v televizi. Stále mám v paměti záběry dívky, kterou po použití neznámého plynu vynášeli v bezvědomí. Měla obrovský cop. Nesli ji jako poleno a zezadu jí visel ten cop.

Tehdy jsem věděla, že už nemohu mlčet. Na arch papíru jsem rukou napsala: „Pane prezidente, okamžitě změňte kurz!“ S tímto jednoduchým nápisem jsem vyšla ven a postavila se před Mariinský palác. Nikdo tehdy neprotestoval, nikdo se ke mně nepřidal. Stála jsem sama. Stála jsem tam dlouho — tehdy nebylo zvykem lidi za takové činy zadržovat. Nikdo ale ani nereagoval a nepodpořil mě.

Pak se udál ještě strašnější Beslan, bylo to 1. září 2004. Na jeden plakát jsem napsala: „Matky světa, roďte malé prince, ti zachrání svět!“ Opět téměř žádná reakce. Do ulic vyšli pouze rodiče mrtvých dětí. A země spala.

Právě lhostejnost je to, oč tu jde. S protesty jsme přišli pozdě. Kdyby lidé začali protestovat hned, možná by to dopadlo jinak.

Ta poslušnost mě překvapuje. Teď přece není doba, kdy by se za každé udání střílelo do zátylku. Vzpomínám si, že moje učitelka kreslení na Rerichově umělecké škole říkávala studentům, kteří byli v tvorbě málo odvážní: „Čeho byste se báli ve své vlastní zemi?“ A přitom si prošla všemi hrůzami Stalinovy doby. Přesto to tak říkala.

Je tu spousta dobrých lidí, mnoho lidí, kteří to vše chápou. Ale bojí se. A já je samozřejmě nemohu odsuzovat. Chápu, že se bojí, že přijdou o práci, o peníze, o svobodu. Já už nemám co ztratit. Mohu kdykoli zemřít.

„Neprodávám ‚politiku‘. Jinak by mi nikdo nevěřil“

Maluji prakticky celý život. Moje babička pracovala v ochrance Ruského muzea, a když jsem byla malá, často mě brala s sebou. Matka tehdy pracovala ve dne v noci a neměla mě s kým nechat. Od tří let jsem běhala po Ruském muzeu a studovala obrazy. Obzvlášť se mi líbilo Zjevení Krista lidu Alexandra Ivanova. Lehávala jsem si před tímto obrazem na zem a dlouho se na něj dívala.

Pak jsem studovala na Rerichově umělecké škole, která se dříve jmenovala Tauridská. Dlouho jsem učila a pomohla od nuly založit tři umělecké školy. Děti jsem učila kreslit až do důchodu. V roce 2009 mi zemřel jediný syn a tehdy jsem učit přestala: na děti je potřeba se usmívat, ale já už to nedokázala.

Všechny své plakáty si schovávám. Mnohokrát mi někdo nabízel, abych je prodala, ale vždy jsem odmítla. „Politiku“ neprodávám. Jinak by mi nikdo nevěřil. I tak mě neustále obviňují, že mi za mé akce někdo platí. Mám právo prodávat pouze své obrazy, ale své plakáty nikdy.

Dozvěděla jsem se, že existují lidé, kteří si moje díla fotí a prodávají je, ale já jsem žádný ze svých plakátů neprodala a nikdy neprodám. Všechny je mám u sebe — kromě těch, které se mi nepodařilo dostat zpět z policejní stanice. Mám jich doma víc než sto, ale nepočítala jsem je.

S transparenty protestuji už dvacet let. Za tu dobu se přihodilo leccos: zatkli mě, zadrželi přes noc, byla jsem odsouzená, platila jsem pokuty. Teď už mi nemají co vzít.

Můj důchod čítá pouhých šest tisíc rublů. Na ulici za mnou chodí spousta lidí a nabízejí mi peníze, ale já si je nemůžu vzít. Před několika lety pro mě lidé vybrali pět tisíc rublů na pokutu za účast na mítinku, ale já jsem peníze poslala klukům, kteří byli odsouzeni v kauze Bolotného náměstí.

Nemohu přijmout žádné peníze, pouze materiál na plakáty. Lidé mi teď nosí barvy a lepenku. Nejlepší je ta, která se používá na balení nábytku: je velká a snadno se skládá. Karton koupený v obchodě se láme. To je jediný druh pomoci, který mohu přijmout.

„Mé milované, nešťastné Rusko“

Vše mi bylo jasné od samého začátku, jakmile Jelcin jmenoval svého nástupce. Jeho první slova o „močení do záchodů“ a pak všechny následující projevy… Okamžitě jsem pochopila celou podstatu téhle moci.

Příslušníci bezpečnostních služeb nesmí takové funkce zastávat. Zažila jsem mnoho sovětských vládců, ale ti byli úplně jiní. Ano, měly své nedostatky, ale pokud jde o metody, ti současní jsou horší. Tito lidé si pro sebe vybudovali celý systém, nashromáždili peníze a vydávají je pouze na zbraně.

Militarismus se nyní pěstuje už u nejmladší generace. Dětem dávají vojenské lodičky, ale holubici v rukou uvidíte jen zřídka. Jako by nikdy dřív nebyly žádné strašné války, jako by všichni zapomněli. A všude kolem jsou adepti této státní moci. Také jim kladu vinu: podporují moc a odvracejí lidi od míru. Chlubí se zabíjením!

Dřív jsem v televizi sledovala v zásadě jen Kulturu, ale teď se i jí zmocnili ideologové „ruského světa“. Dokonce se už bojím zapnout rádio. Dříve jsem poslouchala Echo Moskvy, ale teď místo toho vysílá Sputnik a tam slyšíte naprosto děsivé věci. Vůbec to nepouštím, abych se nerozčilovala. Něco se dá najít jen na internetu.

Po jedné z mých výstav jsem dostala jako dárek počítač, takže se teď snažím hledat nějaké informace a sdílet je s mladými lidmi: filmy, videa, články atd. Například film „Obyčejný fašismus“. To by měli všichni vidět.

Rusko jsem si vždy představovala jako ptáka. Ptáka, který chce být mírumilovný a svobodný. Mému milovanému, nešťastnému Rusku se to stále nedaří. Přesto tuto zemi miluji, vyrostlo v ní tolik talentovaných lidí a dala světovému umění tolik idejí. Nikdy jsem netoužila Rusko opustit. I když mi někteří lidé nabízeli pomoc. Teď se zde ale prosazují úplně jiné ideje: všechno ovládnout, všechny si podmanit, připojit ještě víc zemí.

Nyní se rozhoduje o tom, kolik času současné ruské vládě ještě zůstalo. Rozhoduje se o osudu Ruska — a také světa. Snad ta hrůza, která se stala, umožní něco změnit. Snažím se v to věřit a dávat lidem naději. Jak jinak vůbec žít?

Z ruského originálu 76-летняя художница Елена Осипова 20 лет протестует против российской власти přeložila pro Deník Referendum JITKA KOMENDOVÁ.