Před třiceti lety, 8. prosince 1991, podepsali v rezidenci Viskuli téměř na bělorusko-polské hranici prezidenti Ruské, Ukrajinské a Běloruské sovětské republiky takzvanou Bělověžskou dohodu, která z právního hlediska formalizovala a zakládala konec existence SSSR.

O třicet let později se tato místa — Brestská oblast, Bělověžský prales, bělorusko-polská hranice — stala dějištěm konfliktu, který v tomto regionu od konce studené války neměl obdoby.

Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko za zřejmé technické, silové a také politické podpory Ruska začal využívat migranty, dovezené do jeho země z Blízkého východu, k vyvolání rozsáhlého „hybridního konfliktu“ na hranici Evropské unie. Vzhledem k tomu, že se blížila zima, vzhledem k opakovaně prokázané krutosti běloruských silových složek, které jsme byli svědky obzvláště při potlačení masových protestů v roce 2020, vzhledem k tomu, že běloruský stát migranty používal fakticky jako rukojmí, a vzhledem k tvrdosti polské vlády, která fakticky uzavřela své hranice, se jevilo jako nevyhnutelné, že přijdou masové oběti na životech.

Konflikt rozvíjející se v mrazivých pohraničních lesích byl mimo jiné i signálem toho, že rozpad Sovětského svazu není zdaleka ukončen. A předzvěstí toho, co mělo přijít jen o pár měsíců později.

Rozpad Sovětského svazu na svazíky. K demokracii zamířilo jen Pobaltí

„Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ uvádí se v Bělověžské dohodě z roku 1991. O více než čtvrt století později by bylo dobré tuto formulaci poupravit.

Jako subjekt mezinárodního práva SSSR skutečně zmizel, i když v Rusku existuje jeho určitá relikvie ve formě undergroundového hnutí, které popírá legitimitu Bělověžské dohody a pro které tudíž SSSR i nadále existuje. Uvnitř tohoto hnutí se používá sovětská měna, osobní doklady, symbolika.

Ale jako geopolitická skutečnost ve významu souboru klíčových postupů politické kultury, představ o vztahu lidských práv a práv státu je SSSR „nejživější z živých“, jak psávali kdysi sovětští propagandisté o Vladimíru Leninovi. Domnívám se, že s jasnou výjimkou pobaltských republik Lotyšska, Estonska a Litvy, lze bez přehánění říci, že se Sovětský svaz na přelomu let 1990 a 1991 rozpadnul na svazíky, sovětské svazy menší velikosti, na státně-národností útvary, které si uchovaly osudové rysy svého zrození, totalitní cejch. Ve většině případů v nich pokračovala kontinuita vládnoucích tříd a struktur s tendencí snadno sklouzávat k autoritářství.

Lídry bývalých sovětských republik se, opět s výjimkou pobaltských států, stali zástupci sovětských elit, lidé minulosti: straničtí tajemníci, sovětští ministři, generálové KGB, nositelé autoritářského vědomí. Prakticky nikde v dostatečné míře nevznikla alternativní, prodemokratická hnutí, která by byla schopna formovat a realizovat demokratický program; snad s výjimkou Ukrajiny, o jejímž charakteru se rozhoduje právě teď.

Podívejme se na bývalé středoasijské sovětské republiky: Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán, Kyrgystán. Ve všech pěti se ustavily autoritářské režimy s různou mírou svobod a se zjevnou příchylností k východnímu despotismu: zlaté sochy vládců, svaté knihy, které napsali, přejmenovávání hlavní měst na jejich počest atd.

Pak tu máme bývalé zakavkazské sovětské republiky: Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán. V Gruzii a Arménii se sice opožděně usktečnily liberální revoluce, ale celkové napětí v regionu a jeho zapojení do vleklých vojenských konfliktů zdejším zemím neumožňuje zcela se rozejít s dědictvím sovětského autoritářství.

Pak jsou tu bývalé republiky v evropské části SSSR: Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko. V Moldavsku trvá teritoriální konflikt v Podněstří, Bělorusko Alexandra Lukašenka, který před rokem krutě potlačil pokojné občanské protesty, postupně ztrácí nezávislost a mění v politický přívěšek Moskvy. A Ukrajina se po sedmi letech nevyhlášené války s Ruskem ocitla ve válečném konfliktu se vším všudy, jehož výsledek nelze předvídat — pokud ukončí ukrajinskou příslušnost k sovětskému kulturnímu dědictví, bude to vykoupeno strašnou cenou.

Je tedy možné říci, že Sovětský svaz stále existuje a funguje: jako soubor promarněných možností demokratických změn, jako pokračující dědictví komunistické politiky 20. století, jako radioaktivní zamoření krajiny po havárii černobylské jaderné elektrárny, které bude přetrvávat ještě desetiletí. I impéria mají zřejmě svůj poločas rozpadu, nemizí v okamžiku podepsání dokumentu, jako byla Bělověžská dohoda.

Trvají jako soubor politických praktik, nevykoupených hříchů minulosti, nepotrestaných zločinů, naučené sociální apatie. Aby nakonec zmizela definitivně a byla uložena do hrobu, jsou nutné obrovské změny.

Obvykle se má za to, že rozpad SSSR proběhl bez krveprolití a za cenu jen malých obětí. Díky tomu srpnový puč a prosincová smlouva z roku 1991 jakoby zapadají do kontextu pokračování sametových revolucí ve východní Evropě. Ty byly skutečně nekrvavé nebo měly jen málo oběti, mezi nimi manžele Ceaușescuovy.

Bohužel to není pravda. Sedmdesát let realizovaná národnostní politika komunistické strany po sobě zanechala velmi výbušné dědictví. Deportace národů během Stalinovy vlády — Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři, Karačajevci a mnoho dalších — a jejich následný návrat do vlasti k zabraným domům a zničeným svatyním daly vzniknout touze po spravedlivé nápravě starých křivd a po autonomii jako hořkém účtu vystaveném moskevskému centru.

Sovětská moc také v souladu s momentální konjunkturou příliš snadno měnila historické hranice, vytvářela a zase rozpouštěla a znovu si podmaňovala kvazipolitické subjekty, jakými byly autonomní republiky v rámci SSSR. Ty následovaly v pořadí důležitosti po svazových republikách, což dávalo do budoucna vzniknout územním požadavkům a nadějím na autonomii. Byly zde i staré národnostní spory, které existovaly již před vznikem Sovětského stavu, jako je například konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

SSSR v mnohém toto minové pole konfliktů vytvořil a svou autoritářskou vládou je udržoval v zakonzervované podobě až do konečné fáze perestrojky, kdy se národnostní nepokoje rozhořely prakticky ve všech autonomních nebo svazových republikách. S rozpadem Sovětského svazu konflikty přešly do otevřené, aktivní fáze a vybuchují až do současnosti, jako náboje vhozené do ohně.

Právě proto je postsovětská historie historií válek, etnických střetů, záborů území a občanských krveprolití. Občanská válka v Gruzii (1991—1993), občanská válka v Tádžikistánu (1992—1993), války v Náhorním Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem (1992—1994, 2021), osetinsko-ingušský konflikt z roku 1992 a dvě čečenské války (1994—1996, 1999—2009) probíhající bezprostředně na území Ruské federace, války v Abcházii (1992—1993) a Jižní Osetii (1991—1992, 2008), válka v Podněstří (1991—1992), která probíhala za vměšování Ruska, ozbrojená anexe Krymu (2014) a ruská agrese na východě Ukrajiny (od roku 2014), jež nyní přerostla ve válku se vším všudy — to je jen neúplný výčet postsovětských ozbrojených konfliktů.

Cenou za ně jsou tisíce mrtvých, miliony uprchlíků, zničená města, poškozené mezinárodní vztahy, šíření násilí, za které nikdo nenese odpovědnost a které dále ztěžuje již tak dost těžký přechod k demokracii. Za samostatnou zmínku stojí to, že ještě za vlády prezidenta Borise Jelcina se Rusko stalo tak říkajíc operátorem a provozovatelem mnoha z výše uvedených válek a využívalo je k tomu, aby v nově nezávislých bývalých svazových republikách vytvořilo ohniska řízeného napětí, jejichž prostřednictvím ovlivňovalo jejich vnější i vnitřní politiku.

Dnes již na sobě vliv této metody pociťuje Evropská unie. Ruská agrese proti Ukrajině se odehrává méně než tisíc kilometrů od evropských hranic. Ze zabraného Krymu je to k tureckým hranicím NATO 260 kilometrů. To je velmi blízko jak z vojenského, tak ze sociálně-politického hlediska.

Z jistého hlediska je možné říci, že železná opona jako symbol konfliktu mezi Západem a Východem se vrací, jen teď prochází východněji. Hranice mezi Ruskem a Ukrajinou se už v roce 2014 staly bitevním polem, jsou tam zákopy, ostnatý drát, přicházejí zprávy z fronty, a hlášeny jsou pravidelné ztráty ukrajinské armády.

Polsko na podzim 2021 kvapně opevňovalo hranici s Běloruskem, z donucení zavíralo pohraniční přechody, posilovalo pohraniční opevnění a policejní kontingenty. Evropský svět, už tak rozdělený covidem, který znovu vrátil již pozapomenuté hranice uvnitř Evropy, se opět ocitl v situaci soupeření mezi Západem a Východem, na které nebyl připraven.

Útok na Memorial ukázal, že Putinův režim se chce zmocnit výkladu minulosti

V Rusku se vystupňoval ještě jeden útok, který byl příznakem tuhnutí postsovětské mentality režimu. Jeho ostří, pokud to tak můžeme popsat, neprocházelo prostorem, ale časem. Generální prokuratura Ruské federace požádala o uzavření sdružení Memorial, nejstarší a v současné době nejznámější a nejvlivnější organizace ruské občanské společnosti.

Memoriály jsou dva — je to historická a vzdělávací společnost Memorial, která se zabývá dokumentací stalinských represí a dalších zločinů sovětské éry, a také je to lidskoprávní centrum Memorial, zabývající se vyšetřováním porušování lidských práv v současném Rusku, zejména pak těch, která byla spáchána během dvou čečenských válek — násilné odplaty bez soudů, mučení, únosy, etnické čistky.

Sdružení Memorial, které vzniklo v roce 1989, se stalo hlavním symbolem nemožnosti návratu k sovětské represivní minulosti a nejdůležitější ruskou občanskou iniciativou zaměřenou na uchování památky obětí sovětských represí. Sama existence Memorialu byla mnohými chápana jako důkaz toho, že sovětská historie je již navždy minulostí.

Obě organizace Memorial byly ale již před několika lety v Rusku označeny za „zahraniční agenty“ (lidskoprávní organizace od roku 2013, společnost od roku 2016). Toto označení je převzato z americké legislativy, ale v ruském kontextu má historický a represivní nádech. Mnohé z obětí stalinské éry byly fiktivně obviněny právě z toho, že byly „agenty“ zahraničních výzvědných služeb a politických sil nepřátelských SSSR.

Právě ze systematického porušování legislativy o „zahraničních agentech“, zcela záměrně naformulované tak, že je z technického hlediska vlastně nemožné ji dodržovat (označení „zahraniční agent“ musí nést všechny materiály, texty, dopisy, webové stránky, a pokud toto označení chybí, jsou vyměřovány ohromné pokuty), generální prokuratura sdružení Memorial obviňuje.

Sdružení Memorial bylo založeno v poledních letech perestrojky. Historie jeho založení má sama o sobě společenskou a symbolickou důležitost, protože jasně ilustruje promarněné příležitosti tehdejší epochy. Perestrojka a glasnosť objevily a zveřejnily odloženou poptávku po publikaci pravdy o minulosti, po obnovení spravedlnosti ve vztahu k obětem sovětských zločinů.

Ale Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS) a Výbor státní bezpečnosti (KGB) nechtěly, aby v této oblasti vznikly nezávislé iniciativy, aby se proces uvolňování vymkl kontrole, a proto využily svého náskoku a pokusily se agendu zabrat pro sebe. Tím, že moc uznala existenci velkého počtu obětí, nezbytnost zveřejnění jejich jmen, postavení památníků, se zároveň snažila o to, aby se odsouzení sovětských zločinů omezilo na období Stalinovy vlády a aby žádným způsobem nebyla kladena otázka o právní odpovědnosti organizátorů a vykonavatelů sovětských masových zločinů, aby archivy státní bezpečnosti zůstaly zavřené.

V okamžiku zakládání Memorialu existovala možnost volby: v zakládající skupině byli i ti, kdo trvali na radikálním, konfliktním programu, na odmítnutí přímé spolupráce s mocí. Byl zde požadavek na rozpuštění KGB, na otevření přístupu k archivům, na trestní stíhání viníků a na politizaci hnutí. Právě volný přístup k archivům, jak ukazuje příklad mnoha postsocialistických zemí, je pro obnovení vlády zákona a provedení lustrací klíčový.

V Rusku ale zvítězila, vynuceně, umírněná linie. Ta prosadila, aby pozornost byla věnována zachování památky obětí, okleštěnému a omezenému „zpracování minulosti“, aby probíhaly historické výzkumy a vzdělávací činnost, ale ne činnost politická. Je zajímavé, že tento směr nebyl ani po roce 1991, po rozpadu SSSR, přehodnocen, ačkoli se objevily mnohem rozsáhlejší společenské a politické možnosti a sociologické průzkumy ukazovaly, že společnost je do značné míry připravena a přeje si právní potrestání viníků, právní zúčtování s minulostí.

Příklad bývalé NDR, kde se hlavní hnací silou, která zajistila zachování archivů Stasi, lustrace a trestní stíhaní lidí odpovědných za porušování lidských práv, stali právě východoněmečtí disidenti, nikoli západoněmečtí politici, ukazuje, jak rozsáhlé a osudové mohou být kroky směřující ke „zpracování minulosti“, pokud se z nich stane aktuální politická agenda.

Sdružení Memorial za tři desítky let odvedlo nezměrnou práci při obnovování památky obětí: elektronické databáze s více než třemi miliony jmen se staly skvělým nástrojem, který zjednodušil vyhledávání v archivech a propojil minulost se současností. Občanské slavnosti konané 30. října ke Dni památky obětí politických represí představují důležitý kulturní institut spojující občanskou společnost.

Ale hlavní možnosti změn, které mohly dát v Rusku vzniknout demokratické politické kultuře, střídání moci, byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let promarněny. Občanská společnost se fakticky vzdala pokusů o politické a právní zpracování minulosti po východoněmeckém vzoru, což mohlo představovat šanci, že se k moci už nevrátí sovětské elity a orgány státní bezpečnosti.

Současnému autoritářskému ruskému režimu sdružení Memorial nevadí kvůli tomu, že by se mohlo stát protagonistou politických změn. Vadí kvůli tomu, že ruská moc potřebuje v současnosti úplně jinou představu o sovětské minulosti: představu idealizovanou a sloužící legitimizaci režimu Vladimira Putina.

Bez přehánění lze říci, že otázka minulosti je v současném Rusku otázkou politickou. Symbolické dědictví minulosti je instrumentálně využíváno ke konsolidaci národa, k vytváření ne-politické (protože svobodné volby v Rusku nejsou), ale ideologizované a indoktrinované, a tudíž apolitické většiny.

SSSR se zhroutil pod tíhou symbolů: jenom ty totiž vždy produkoval nad plán

Vraťme se tedy k hlavnímu sdělení Bělověžské dohody: „Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“ Je z něj vynechána třetí dílčí součást: kromě právní a geopolitické součásti je zde také součást symbolická, kterou tvoří ideologicky sakralizované kulturní objekty, realita SSSR, jež podobnými dokumenty není upravována.

Sovětský svaz produkoval symboly s nebývalou intenzitou. To byla možná jediná výroba, ve které byl socialistický plán vždy překročen.

Památníky, stavby, písně, filmy, knihy, slavnosti. To vše Sovětský svaz vyráběl v masovém měřítku a vytvářel uzavřenou kulturní sféru, tvořenou vzájemně se doplňujícími kulty. Kult revoluce, kult socialismu, kult vítězství ve druhé světové válce — pomyslné sovětské náboženství bylo polyteistické, skládalo se z mnoha oltářů a hrdinských panteonů.

Ke konci osmdesátých let se tento soubor již nedoplňoval, jenom kostnatěl a potom se rozpadal a umíral. Můžeme dokonce předpokládat, že SSSR se rozpadl nejen kvůli politické erozi. Zhroutil se pod nadváhou symbolů, které jako mrtvá váha tížily svědomí každého jednotlivého člověka a všech jako celku.

Živé prožívání symbolů se jako psychologický zdroj vyčerpalo a stal se z něj opak, cynismus. Hrdinové svatých textů se stali hrdiny anekdot a v mnohahodinových frontách na chleba a na salám, které se v osmdesátých letech stály ve všech sovětských městech, zemřela poslední víra v socialistický futuristický projekt.

Ale nyní, po třiceti letech, prožívá sovětská symbolika své druhé postmoderní zrození. V regálech ruských obchodů jsou vystaveny výrobky v imitacích sovětského balení — to je nostalgie po nikdy neexistující sovětské kvalitě potravin.

Kult velké vlastenecké války je hlavním zdůvodněním dnešní agresivní, militaristické vnější politiky, zdrojem odporné veřejné morálky, která oslavuje právo silnějšího. Znovu se obnovuje panteon sovětských hrdinů, jejichž hrdinské činy, ať už reálné nebo vymyšlené propagandisty, mají sakralizovat minulost, učinit z ní něco, co je neměnné a o čem se nediskutuje. Zároveň se samotné diskuse o minulosti stávají zločinem, některá témata — včetně již zmíněné druhé světové války — se mění v nedotknutelná a jsou výhradním územím státu.

Proč se to děje? Existuje zajímavý paradox, který propojuje dobu, historii a politiku. Sovětský projekt — v rámci každé své epochy — se odrážel od minulosti a legitimizoval se prostřednictvím budoucnosti, prostřednictvím futuristického, prorockého cíle: vybudování komunismu. Minulost vysvětlovala všechno špatné, problematické v sovětské současnosti, v jakékoli z těchto současností, budoucnost vysvětlovala vše dobré, jako by toho již bylo dosaženo, jako by se to už stalo. Tato legitimizace prostřednictvím budoucnosti — to hlavní se stane až v ní — trvala až do samotného konce existence SSSR.

Ale putinské Rusko se v čase orientuje úplně jinak. Je to konzervativní projekt. O budoucnosti se v podstatě jasně nemluví, budoucnost je neurčitá a není žádoucí. Budoucnost je soubor toho, k čemu nemá dojít, nese s sebou rozklad, nákazu liberalismu, virus lidských práv. V budoucnosti v zásadě nejsou žádné kladné body, není žádoucí se tam dostat, není žádoucí žít v čase.

O sovětské éře se naopak čím dál tím více uvažuje jako o zlatém věku, období velkých vítězství, době, kdy Sovětskému svazu šla karta v geopolitické hře. Není náhodou, že Vladimir Putin jednou označil rozpad SSSR za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“.

Podle této logiky se kterákoli republika bývalého SSSR, která si vytváří samostatný historický narativ, hovoří o sovětské okupaci, o zločinech, která provádí nebo provedla dekomunizaci, jako například Ukrajina, kde byly strženy tisíce památníků Lenina, stává zřejmým politickým protivníkem Ruska. A nejde o Lenina jako takového, na něj ruští politici kašlou. Jde o předpokládanou jednotu symbolického prostoru, absenci jakékoli historické kritiky, která by mohla oslabit nebo narušit ruský autoritářský historický diskurz, ze kterého se stal nástroj vnitřní i vnější politiky.

…Takže nejspíše ještě po desetiletí budeme svědky postexistence SSSR s dlouhodobým rozpadem impéria v myslích, nejen na mapě.

V devadesátých letech ekonomičtí reformátoři doufali, že volný trh sám přivede Rusko k demokracii a vytvoří svobodnou společnost. Výsledkem je polofeudální ekonomika s podmíněným právem soukromého vlastnictví, které může být kdykoli zrušeno dle libovůle moci ovládané nejprve oligarchy a potom zástupci silových ministerstev, kteří si privatizovali státní silové zdroje. To oni potřebují politickou nostalgii po SSSR, návrat k sovětským symbolům jako prostředku formování provládní většiny a politické manipulace sousedy.

Historie rozpadu SSSR přitom ukazuje, že nehledě na zásadnost takovýchto změn ony samy negarantují změnu politického kurzu. Je nutný soubor opatření „zákonů přechodného období“, ke kterému před třiceti lety ruská občanská společnost nenašla odvahu. A zda tuto odvahu najde v budoucnu, zůstává otevřenou otázkou, protože ze svého roku 1991 se Rusko zatím nepoučilo.

Text byl napsán na podzim 2021 v rámci projektu Voxeurop. Z ruského originálu jej přeložila Milena Koucká Kurillová.