Nejvýznamnější ruské opoziční noviny Novaja gazeta oznámily, že po téměř třiceti letech své existence pozastavují svou činnost. Roskomnadzor (Federální služba pro dohled v oblasti komunikace, informačních technologií a médií) zaslal redakci dvě varování za to, že při referování o nevládních organizacích neuvedla povinné označení „zahraniční agent“. Následujícím právním krokem už by bylo odebrání licence.

Navzdory tlaku úřadů se Novaja gazeta rozhodla neodvézt své zaměstnance do zahraničí, do poslední chvíle se snažila informovat o ruské invazi na Ukrajinu i v podmínkách válečné cenzury a zůstala jedním z posledních neblokovaných nezávislých médií v zemi. Meduza hovořila s několika novináři Nové gazety o tom, zda bylo rozhodnutí pozastavit činnost správné a jaká je budoucnost listu.

Pavel Kanygin, reportér

Už před válkou jsem chápal, že pokud se krize kolem Ukrajiny vyhrotí a Rusko bude pokračovat v zasahování do jejích záležitostí, nezůstane to pro ruskou vnitřní politiku bez následků. Když začala válka, mou první myšlenkou bylo, že je to konec, že už zbývá jen pár dní, než režim začne potlačovat média, včetně Nové gazety. Nebylo to tedy žádné překvapení, i když donedávna ještě existovala naděje.

Když fungujete ve stresovém režimu, začnete si na to zvykat. Dokonce jsme si začali vnitřně připouštět myšlenku, že to tak zůstane i nadále. Ale ve skutečnosti je to jen takový psychologický trik: člověk se přizpůsobí, ale neuvědomuje si, že tím to nekončí, tlak se jen zvyšuje a represivní mašinerie prostě nabírá sílu k poslednímu úderu.

V našem případě se rozhodli, že nás nezablokují okamžitě jako jiná média, že z nás neudělají „zahraniční agenty“ - rozhodli se nás v tichosti udusit. Nejprve Ruská pošta odmítla distribuovat naši tištěnou verzi. Pak přišlo první varování od Roskomnadzoru za to, že jsme údajně neuvedli označení „zahraniční agent“, a pak druhé varování (rovněž za uvedení občanské organizace bez označení „zahraniční agent“ — poznámka Meduza).

Zvláštní je, že když se trochu vrátíme v čase, důvody pro obě varování se jasně ukážou. Prvním z nich se stalo Muratovovo oznámení, že vydražíme jeho medaili za Nobelovu cenu a všechny peníze získané z jejího prodeje půjdou na pomoc uprchlíkům a obětem války. Druhým důvodem byl rozhovor s Volodymirem Zelenským, který se uskutečnil také díky listu Novaja gazeta a s Muratovovou účastí — zazněly tam naše otázky.

Novaja gazeta není jen médium v klasickém smyslu. Dovolili jsme si být novináři akce. Vždycky nám za to nadávali, neměli nás rádi a záviděli nám to. Někteří na nás plivali a říkali, že je to aktivismus, jiní prohlašovali, že jsme příliš emocionální a nedbáme na klasické standardy naší profese. Všechno naše úsilí vždy směřovalo k jedinému cíli: předat informace lidem, kteří je mohou přijmout, pochopit, co se děje, a učinit správné rozhodnutí.

Naše nejlepší žurnalistika je spojena s kritickými historickými okamžiky: válkou v Čečensku, válkou v Gruzii, terorismem v Rusku, zvůlí speciálních služeb, ponorkou Kursk, Beslanem, malajsijským boeingem a Ukrajinou. Všechny tyto příběhy jsme zpracovali s velkým zápalem a dovolili jsme si mnohem víc, než si mohli dovolit ostatní.

Po sestřelení letadla Malajských aerolinií nad Doněckou oblastí jsme přišli s obálkou „Odpusť, Holandsko“. Kolik žluči se na nás tehdy vylilo, a to nejen od vládních agentur, ale i od našich kolegů. Bylo nám řečeno: „Jak můžete prosit o odpuštění za všechny, vždyť my jsme to nebyli!“ Tato obálka ale vstoupila do dějin a možná právě díky ní se nezhroutily mosty mezi společnostmi našich dvou zemí. Na nizozemské veřejné mínění to totiž silně zapůsobilo.

Aktivně jsem se podílel na vyšetřování havárie malajsijského boeingu a vím, že si Nizozemci tuto obálku pamatovali. Co neudělal stát, udělala občanská společnost, reprezentovaná Novou gazetou. Žádali jsme o odpuštění za tento hrozný zločin, na kterém se Rusko podílelo. Ano, možná to není klasická žurnalistika, ale je to novinařina, která přináší výsledky.

Je jasné, že současná válka začala v roce 2014, pak se ji podařilo trochu utlumit a nyní vypukla naplno. To je něco, co je stále těžké pochopit. Udělali jsme vše, co jsme mohli. Nyní se hovoří o kolektivní odpovědnosti. Zdá se mi, že lidí, kteří jsou skutečně proti válce — a to i těm v Čečensku, nebo v Gruzii — je víc, než by mohl zjistit jakýkoli průzkum. Jenže lidé se bojí mluvit nahlas, mají v hlavě strach: nikdo vás před státem neochrání.

Dokud existovala Novaja gazeta, Echo Moskvy a TV Dožď, lidé měli pocit, že nejsou sami. Teď se všude šíří strach, cítíte se jako v dusivém šeru a mám obavy, že teď už se lidé budou bát vůbec mluvit. Ale ani v tomto smyslu ještě není konec. Jak se říká, neúčast je také postoj.

V tuto chvíli, dokud bude existovat cenzura a u moci budou lidé, kteří tuto katastrofu dopustili, nevidím žádnou možnost, jak se věnovat v Rusku žurnalistice. Pevně doufám, že se nám podaří obnovit vydávání Nové gazety. S kolegy nyní máme na YouTube kanál, který jsme vytvářeli více než rok, s názvem „Pokračování“.

Vytvořili jsme ho s Novou gazetou a teď ho budeme dělat samostatně. Publikujeme tam rozhovory a historické analýzy hlavních událostí posledních 20-30 let. Tento projekt byl původně koncipován jako způsob, jak se zamyslet nad událostmi nedávné historie, abychom pochopili, proč jsme se dostali tam, kde jsme.

Když jsme nahrávali další díl, vypukla válka a my jsme si uvědomili, že je čas udělat pauzu. Analyzovali jsme totiž chyby minulosti, jenže nyní se odehrává katastrofa v reálném čase. Trochu jsme změnili formát a nedávno jsme obnovili vysílání. Zatím to vnímám jako pokračování své práce. Hlavní výzvou je, jak předat informace ruskému publiku v podmínkách totální blokády. Ale je tu obrovská touha, a pokud ta existuje, lze najít i cesty.