Nejvýznamnější ruské opoziční noviny Novaja gazeta oznámily, že po téměř třiceti letech své existence pozastavují svou činnost. Roskomnadzor (Federální služba pro dohled v oblasti komunikace, informačních technologií a médií) zaslal redakci dvě varování za to, že při referování o nevládních organizacích neuvedla povinné označení „zahraniční agent“. Následujícím právním krokem už by bylo odebrání licence.

Navzdory tlaku úřadů se Novaja gazeta rozhodla neodvézt své zaměstnance do zahraničí, do poslední chvíle se snažila informovat o ruské invazi na Ukrajinu i v podmínkách válečné cenzury a zůstala jedním z posledních neblokovaných nezávislých médií v zemi. Meduza hovořila s několika novináři Nové gazety o tom, zda bylo rozhodnutí pozastavit činnost správné a jaká je budoucnost listu.

Pavel Kanygin, reportér

Už před válkou jsem chápal, že pokud se krize kolem Ukrajiny vyhrotí a Rusko bude pokračovat v zasahování do jejích záležitostí, nezůstane to pro ruskou vnitřní politiku bez následků. Když začala válka, mou první myšlenkou bylo, že je to konec, že už zbývá jen pár dní, než režim začne potlačovat média, včetně Nové gazety. Nebylo to tedy žádné překvapení, i když donedávna ještě existovala naděje.

Když fungujete ve stresovém režimu, začnete si na to zvykat. Dokonce jsme si začali vnitřně připouštět myšlenku, že to tak zůstane i nadále. Ale ve skutečnosti je to jen takový psychologický trik: člověk se přizpůsobí, ale neuvědomuje si, že tím to nekončí, tlak se jen zvyšuje a represivní mašinerie prostě nabírá sílu k poslednímu úderu.

V našem případě se rozhodli, že nás nezablokují okamžitě jako jiná média, že z nás neudělají „zahraniční agenty“ - rozhodli se nás v tichosti udusit. Nejprve Ruská pošta odmítla distribuovat naši tištěnou verzi. Pak přišlo první varování od Roskomnadzoru za to, že jsme údajně neuvedli označení „zahraniční agent“, a pak druhé varování (rovněž za uvedení občanské organizace bez označení „zahraniční agent“ — poznámka Meduza).

Zvláštní je, že když se trochu vrátíme v čase, důvody pro obě varování se jasně ukážou. Prvním z nich se stalo Muratovovo oznámení, že vydražíme jeho medaili za Nobelovu cenu a všechny peníze získané z jejího prodeje půjdou na pomoc uprchlíkům a obětem války. Druhým důvodem byl rozhovor s Volodymirem Zelenským, který se uskutečnil také díky listu Novaja gazeta a s Muratovovou účastí — zazněly tam naše otázky.

Novaja gazeta není jen médium v klasickém smyslu. Dovolili jsme si být novináři akce. Vždycky nám za to nadávali, neměli nás rádi a záviděli nám to. Někteří na nás plivali a říkali, že je to aktivismus, jiní prohlašovali, že jsme příliš emocionální a nedbáme na klasické standardy naší profese. Všechno naše úsilí vždy směřovalo k jedinému cíli: předat informace lidem, kteří je mohou přijmout, pochopit, co se děje, a učinit správné rozhodnutí.

Naše nejlepší žurnalistika je spojena s kritickými historickými okamžiky: válkou v Čečensku, válkou v Gruzii, terorismem v Rusku, zvůlí speciálních služeb, ponorkou Kursk, Beslanem, malajsijským boeingem a Ukrajinou. Všechny tyto příběhy jsme zpracovali s velkým zápalem a dovolili jsme si mnohem víc, než si mohli dovolit ostatní.

Po sestřelení letadla Malajských aerolinií nad Doněckou oblastí jsme přišli s obálkou „Odpusť, Holandsko“. Kolik žluči se na nás tehdy vylilo, a to nejen od vládních agentur, ale i od našich kolegů. Bylo nám řečeno: „Jak můžete prosit o odpuštění za všechny, vždyť my jsme to nebyli!“ Tato obálka ale vstoupila do dějin a možná právě díky ní se nezhroutily mosty mezi společnostmi našich dvou zemí. Na nizozemské veřejné mínění to totiž silně zapůsobilo.

Aktivně jsem se podílel na vyšetřování havárie malajsijského boeingu a vím, že si Nizozemci tuto obálku pamatovali. Co neudělal stát, udělala občanská společnost, reprezentovaná Novou gazetou. Žádali jsme o odpuštění za tento hrozný zločin, na kterém se Rusko podílelo. Ano, možná to není klasická žurnalistika, ale je to novinařina, která přináší výsledky.

Je jasné, že současná válka začala v roce 2014, pak se ji podařilo trochu utlumit a nyní vypukla naplno. To je něco, co je stále těžké pochopit. Udělali jsme vše, co jsme mohli. Nyní se hovoří o kolektivní odpovědnosti. Zdá se mi, že lidí, kteří jsou skutečně proti válce — a to i těm v Čečensku, nebo v Gruzii — je víc, než by mohl zjistit jakýkoli průzkum. Jenže lidé se bojí mluvit nahlas, mají v hlavě strach: nikdo vás před státem neochrání.

Dokud existovala Novaja gazeta, Echo Moskvy a TV Dožď, lidé měli pocit, že nejsou sami. Teď se všude šíří strach, cítíte se jako v dusivém šeru a mám obavy, že teď už se lidé budou bát vůbec mluvit. Ale ani v tomto smyslu ještě není konec. Jak se říká, neúčast je také postoj.

V tuto chvíli, dokud bude existovat cenzura a u moci budou lidé, kteří tuto katastrofu dopustili, nevidím žádnou možnost, jak se věnovat v Rusku žurnalistice. Pevně doufám, že se nám podaří obnovit vydávání Nové gazety. S kolegy nyní máme na YouTube kanál, který jsme vytvářeli více než rok, s názvem „Pokračování“.

Vytvořili jsme ho s Novou gazetou a teď ho budeme dělat samostatně. Publikujeme tam rozhovory a historické analýzy hlavních událostí posledních 20-30 let. Tento projekt byl původně koncipován jako způsob, jak se zamyslet nad událostmi nedávné historie, abychom pochopili, proč jsme se dostali tam, kde jsme.

Když jsme nahrávali další díl, vypukla válka a my jsme si uvědomili, že je čas udělat pauzu. Analyzovali jsme totiž chyby minulosti, jenže nyní se odehrává katastrofa v reálném čase. Trochu jsme změnili formát a nedávno jsme obnovili vysílání. Zatím to vnímám jako pokračování své práce. Hlavní výzvou je, jak předat informace ruskému publiku v podmínkách totální blokády. Ale je tu obrovská touha, a pokud ta existuje, lze najít i cesty.

Kirill Martynov, politický redaktor

Během Majdanu jsem na blogu psal o tom, že se mi nelíbí politika ruské státní moci, která vnucuje svá politická rozhodnutí sousedním zemím. A v té době si Rusko připojilo Krym a já jsem byl také velmi rozhořčen. Andrej Kolesnikov (ne ten z Kommersantu, ale ten z Carnegieho centra) byl v té době redaktorem v Nové gazetě a nabídl mi, abych psal sloupky. Vlastně jsem v prvních měsících psal prostě jako autor. Pak jsem dostal malou redakční pozici. A tohle dělám už osm let. Je to významná část mého života.

Novaja gazeta je úžasná parta lidí. Mám několik sebeironických metafor. Je to taková sbírka lidských bytostí velmi odlišného, velmi rozporuplného druhu. Je to stejné, jako když se říká o ekonomických clusterech, že jejich prosperita a kreativita jsou důsledkem vzájemné interakce mnoha různých lidí. Takto vzniká Kalifornie. Novaja gazeta je taková Kalifornie. Je velmi, velmi malá a archaická, ale v některých ohledech je supermoderní.

Byli jsme první ruské médium, které systematicky fungovalo na Tiktoku. Mnoho lidí se tomu smálo, ale z Tiktoku se stal fenomén.

Psali jsme, dokud to šlo. Když už jsme nemohli psát, přestali jsme. Máme v této situaci ambivalentní pocity, ale není to pohřební nálada. Takže nekrolog nám nepište. Mluvme v trochu jiném čase než v uzavřené minulosti. Jsem si naprosto jistý, že těch devětadvacet let (1. dubna to je devětadvacet let) jen tak neskončí.

Máme spoustu lidí plných energie, kteří se s novinami identifikují a kteří je z téhle situace vytáhnou. Jen zatím není zcela jasné, kdy a v jaké podobě se to stane. Ale určitě to nechceme zabalit.

Je velmi urážlivé, když se snažíte nazývat černé věci černými — a vaše noviny jsou za to zastaveny. Novaja gazeta prošla velmi těžkými časy, ještě než jsem v ní začal pracovat. Zejména za čečenských válek. Tehdy byla situace stejně tragická, i když ta válka byla menší. Tehdy jste se ale mohli bránit.

Nyní však stát bohužel všechny drtí. A to, co se teď stalo, je velmi špatné. Ale jsem rád, že jsme těch čtyřiatřicet dnů války zvládli. Zdá se mi, že i v podmínkách cenzury jsme toho dokázali říct hodně.

Včera jsem psal, stejně jako mnoho mých kolegů, o Nové gazetě, o některých svých osobních dojmech... Nejdůležitější z toho je to, co Novaja gazeta znamená. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. A je součástí mého života. Zůstaňme u přítomného času. Lidmi, kteří jsou uvnitř novin i kolem nich...

Je tam spousta lidí, se kterými se chcete hádat, kterými se chcete nechat vést nebo od kterých se chcete učit. Je to úžasné místo, kde se lidé vybírají jeden po druhém už třicet let. Ze starší generace stačí jmenovat jen Jurije Rosta. Nebudu ani říkat, v čem je skvělý, to beztak ví každý, kdo to potřebuje vědět.

A na druhé straně je tu Jelena Kosťučenková. Na třetí straně jsou velmi mladí lidé, kteří sem přicházejí pracovat, protože věří, že Novaja gazeta dělá něco dobrého.

Byla to velmi rozmanitá zkušenost s různými generacemi. Zažili jsme hodně veselých i tragických věcí. Vzpomínám si na jeden příběh. Na konci roku 2021 k nám přišlo pracovat několik velmi mladých lidí. Průměrný věk byl asi jednadvacet let. Celkově vzato, typičtí zoomeři. Velmi nemám rád všechny ty formální přijímací pohovory.

Tentokrát ale nešlo ani tak o lov mozků, jako spíše o sdílené hodnoty. A věc, která mě tento měsíc, kdy jsme pracovali v podmínkách války, opravdu zaujala, je to, že naprosto všichni ti mladí byli velmi motivovaní. Nikdo neodešel.

Dovedu si představit, že v tomto věku na ně mohou tlačit rodiče, mohou chtít v klidu dokončit studium a nehrát si na pololegální pacifistické hnutí. Lidé v redakci doslova spali a pracovali nepřetržitě. A to je pro mě osobně velmi důležitý úspěch. Nyní musíme vymyslet, jak s nimi budeme komunikovat a jak budeme pracovat.

Vera Čeliščevová, soudní reportérka

Nedokážu si představit sama sebe bez Nové gazety. Přišla jsem sem jako úplný zelenáč, když jsem někdy před třemi sty lety, v roce 2004, nastoupila na katedru žurnalistiky. Zaměstnaná jsem od roku 2006. Nemám ráda velká slova, ale v tomhle je pro mě smysl. Novaja gazeta není veškerý smysl mého života, ale hlavní smysl ano. Je to jakási mateřská substance. To je to hlavní. Jako rodina.

Na mé práci se mi líbí hlavně svoboda. Svoboda psaní. Neomezujete se žádnými mantinely, styly, zákazy psát emotivně. Líbí se mi, že můžete psát emotivně. Zdá se, že novinařina — zejména ta ekonomická — nepřipouští emoce a novinář by je měl odložit. Ale Novaja gazeta mě učila a já s ní souhlasím, že je třeba čtenáři ukazovat emoce.

Líbí se mi to, baví mě to, mám z toho radost. Ve svých reportážích — jsem soudní reportérka — popisuji vše tak, jak se to děje: jak křičí soudce, jak se chovají prokurátoři, že se třeba dloubají v nose nebo visí na telefonu, zatímco obžalovaný mluví. Jsou to detaily, ale jsem nadšená, že v Nové gazetě mohu tyto detaily zprostředkovat. Protože jinde by mi to nedovolili, i když je to nezávislé médium. Ale já jsem byla takto od začátku v Nové gazetě vychovaná. Bez toho psát nedokážu.

Nejvíce mi utkvělo v paměti, když byla zavražděna Anna Politkovskaja. V té době jsem byla stážistka, nebyla jsem ještě zaměstnanec. To byl ten nejtragičtější okamžik. A druhý nejvýznamnější byl ten, když Dmitrij Muratov získal Nobelovu cenu.

Jedna tragická a druhá velmi nečekaná a radostná událost velmi stmelily redakci. Ale i v každodenním životě je spousta výrazných momentů. V redakční radě se vzájemně podporujeme: když někdo publikuje článek, je důležité autora podpořit a jednoduše mu napsat, že je to skvělý text. Zdá se to jako maličkost, ale já bez ní nedokážu existovat.