Knižní vydání reportáží Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce 2 má tři části: Německo (farma), Anglie a Irsko (hotel) a Francie (péče o seniory). V prvních dvou částech je výrazným motivem národnost a státní příslušnost zahraničních dělníků, ve třetí, francouzské, tento motiv mizí.

Německé zelinářství

Německá zelinářská farma se rozkládá kdesi blízko hranice s Polskem a její dělníci (přesněji řečeno téměř stoprocentně dělnice) jsou z Polska. Kromě toho, že reportáž je obrázkem až nepochopitelně hrozných pracovních podmínek, obsahuje silnou notu feministickou, která se vkrádá pokaždé, když se čtenář prostě musí zeptat: a proč se ty ženy nedomluví a trochu lepší podmínky či organizaci práce si nevynutí?

Člověka to napadne, když narazí na práci, kterou by prostě muž ručně nedělal, například porcování celých hlávek zelí nebo dýní hokaido nožem. Přece na stejném principu, na jakém funguje štípačka na dřevo, by fungoval i stroj, který by kulatou hlávku či dýni rozdělil na díly a i to vykrajování košťálů by obstarala prostě pásová pila, jakou má dnes kdekdo doma.

Stejně nepochopitelným se jeví, že si dělnice musí svou ubytovnu a jídelnu samy uklízet, a dokonce si i koupit vlastní úklidové pomůcky: to už je opravdu vrchol. Kdyby farmář pořídil pár jednoduchých strojů, mohl by i každý den prostě jednu sílu na úklid uvolnit.

Sezónní práce v zemědělství a zahradnictví byla vždy těžká, v mé generaci to ještě pamatujeme i v podobě chmelových a bramborových brigád, kterých jsme se jako studenti povinně účastnili. Ale takhle odporně (na chmelu trochu víc než na bramborách) se s námi nezacházelo.

Z té doby si pamatuji, co s lidmi udělá vyhlášení soutěže. Soutěživost jako podmínka funkční ekonomiky je do jisté míry zdravá, ale uvnitř pracovního kolektivu je protivná především proto, že stojí přímo proti solidaritě a spolupráci.

V nejtužší normalizaci náš skvělý třídní na gymnáziu tuhle nabídku ze strany JZD na bramborové brigádě autoritativně zrušil, během pracovního dne dohlížel na to, aby nikdo příliš nezaostával v brázdě (morálku udržoval tím, že nám odnášel těžké kýble), a pokud to měl někdo výrazně horší (třeba kvůli plevelu) nebo nestíhal (třeba kvůli omezené fyzické síle), žádal ty vepředu, aby mu pomohli. Prémii vypsanou JZD jsme si na konci brigády rozdělili rovným dílem.

Nad dospělými ženami samozřejmě takováhle autorita stát nemůže, a tak se jí zmocňují osoby panovačné, všelijak posedlé výkonem či pořádkem, a místo solidarity nastupuje buzerace a šikana. Tomu se dělnice bránit mohou i v podmínkách německého kapitalismu, však on se ten bezcitný německý zelinář bez svých spolehlivých Polek neobejde. Ženy tak ale nečiní. Jako by samy sebe proměnily jen v zařízení na dřinu, zaplacenou penězi sice většími, než jaké dokážou vydělat doma, ale i tak bídnými.