Knižní vydání reportáží Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce 2 má tři části: Německo (farma), Anglie a Irsko (hotel) a Francie (péče o seniory). V prvních dvou částech je výrazným motivem národnost a státní příslušnost zahraničních dělníků, ve třetí, francouzské, tento motiv mizí.

Německé zelinářství

Německá zelinářská farma se rozkládá kdesi blízko hranice s Polskem a její dělníci (přesněji řečeno téměř stoprocentně dělnice) jsou z Polska. Kromě toho, že reportáž je obrázkem až nepochopitelně hrozných pracovních podmínek, obsahuje silnou notu feministickou, která se vkrádá pokaždé, když se čtenář prostě musí zeptat: a proč se ty ženy nedomluví a trochu lepší podmínky či organizaci práce si nevynutí?

Člověka to napadne, když narazí na práci, kterou by prostě muž ručně nedělal, například porcování celých hlávek zelí nebo dýní hokaido nožem. Přece na stejném principu, na jakém funguje štípačka na dřevo, by fungoval i stroj, který by kulatou hlávku či dýni rozdělil na díly a i to vykrajování košťálů by obstarala prostě pásová pila, jakou má dnes kdekdo doma.

Stejně nepochopitelným se jeví, že si dělnice musí svou ubytovnu a jídelnu samy uklízet, a dokonce si i koupit vlastní úklidové pomůcky: to už je opravdu vrchol. Kdyby farmář pořídil pár jednoduchých strojů, mohl by i každý den prostě jednu sílu na úklid uvolnit.

Sezónní práce v zemědělství a zahradnictví byla vždy těžká, v mé generaci to ještě pamatujeme i v podobě chmelových a bramborových brigád, kterých jsme se jako studenti povinně účastnili. Ale takhle odporně (na chmelu trochu víc než na bramborách) se s námi nezacházelo.

Z té doby si pamatuji, co s lidmi udělá vyhlášení soutěže. Soutěživost jako podmínka funkční ekonomiky je do jisté míry zdravá, ale uvnitř pracovního kolektivu je protivná především proto, že stojí přímo proti solidaritě a spolupráci.

V nejtužší normalizaci náš skvělý třídní na gymnáziu tuhle nabídku ze strany JZD na bramborové brigádě autoritativně zrušil, během pracovního dne dohlížel na to, aby nikdo příliš nezaostával v brázdě (morálku udržoval tím, že nám odnášel těžké kýble), a pokud to měl někdo výrazně horší (třeba kvůli plevelu) nebo nestíhal (třeba kvůli omezené fyzické síle), žádal ty vepředu, aby mu pomohli. Prémii vypsanou JZD jsme si na konci brigády rozdělili rovným dílem.

Nad dospělými ženami samozřejmě takováhle autorita stát nemůže, a tak se jí zmocňují osoby panovačné, všelijak posedlé výkonem či pořádkem, a místo solidarity nastupuje buzerace a šikana. Tomu se dělnice bránit mohou i v podmínkách německého kapitalismu, však on se ten bezcitný německý zelinář bez svých spolehlivých Polek neobejde. Ženy tak ale nečiní. Jako by samy sebe proměnily jen v zařízení na dřinu, zaplacenou penězi sice většími, než jaké dokážou vydělat doma, ale i tak bídnými.

Ženy na farmě nemají žádný osobní život, pracují od svítání hluboko do tmy, bez soukromí v noclehárně, s tou zmíněnou povinností úklidu a jen vzdálenou možností nákupu. První část knihy v mnohém připomíná román Evy Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku. Vězeňkyně v kriminále si ale zpívají nebo si můžou číst či co já vím štrikovat, Saša ovšem nepíše o žádné společné sjednocující činnosti kromě těžké práce.

S rodinou ženy telefonují, čímž vyplní poslední zbytek volného času. Vztahy a poměry mezi polskými dělnicemi na německé farmě jsou vážnou zprávou o polské společnosti mimo metropole (ženy jsou pochopitelně z provincie), o příšerné, katolicky pokorné (katoličky jsou všechny dělnice) ochotě trpět a snášet i podmínky, které by se daly změnit. A samozřejmě i o tom, jak se v takovém sociologickém vzorku projeví špatné i dobré lidské vlastnosti. A jak dominují ty špatné, tedy sklon k povyšování, šikaně, manipulaci a autoritářství.

Zvláštním momentem je potěmkinovský přístup ke kontrolám, o nichž ani nevíme, čeho se mají týkat (a asi to nevědí ani dělnice). Kontrola z pracáku by snad měla zkoumat smlouvy a pracovní pomůcky (není v pořádku, že si je musí dělnice pořizovat ze svého), kontrola z hygieny snad čistotu v provozu: tak proč se tak bláznivě uklízí ubytovna? Dělá to dojem dodržování maloměšťáckého pravidla, kdy je žena obecně hodnocena podle toho, jak má uklizeno doma.

Reportáž z farmy je neobvyklou zprávou o poměrech v Polsku, které se sice pyšní svými dálnicemi, železnicemi a velkoměsty, ale prostředí obyčejných, nízko postavených a asi i málo vzdělaných lidí je zpátečnické, občansky pasivní a pokud jde o společenskou situaci žen až tmářské i v hlavách žen samých.

Irský hotel

Druhá kapitola, Anglie a Irsko, přináší zpočátku konkrétní zkušenost z toho, jak v zemích Spojeného království po brexitu nelze jen tak sehnat práci, a jak se proto zaměstnanci ze zemí EU přesunuli do Irska, kde nepotřebují pracovní povolení. Tak se Saša setká v jednom irském hotelu s komunitou Slováků, mezi nimiž pracuje jako pokojská. Pracovní podmínky jsou tu rovněž dost hrozné, plat za tu dřinu malý a i tady je nedostatek pracovníků na nutné úkony, takže se práce nedá stihnout za osmihodinovou pracovní dobu.

Co bylo ještě možné s rezervou uznat u práce v zemědělství, kde se hraje o čerstvost a agrotechnické lhůty, nemá v hotelu opodstatnění žádné. Z reportáže taky vyplývá, že práce je tu očividně špatně zorganizovaná a vůbec že vedení hotelu není moc kompetentní. Když srovnáme chování a motivace polských pracovníků v Německu a těch slovenských v Irsku, velký rozdíl v tom není.

I zde existuje pole pro šplhounství, šikanu, vymáhání pracovního tempa proti ohledům na zdraví (čtenář taky nahlédne, jak je práce pokojské ve skutečnosti namáhavá). A i zde se pracovní právo dodržuje velmi pochybně, hodiny jsou odpracovávány mimo výkaz a pracovník nemá nad svým platem kontrolu. Špatné povahové vlastnosti a jenom výjimečná solidarita se projevují i zde.

Úvah o absenci solidarity se čtenář knihy nezbaví. S postupujícími kapitolami mu dochází, že mezi lidmi, kteří na daném místě nežijí ani žít nechtějí, kterým jde jenom o to, aby si vydělali, je solidarita a vzájemná pomoc prázdný pojem: ve jménu čeho by měli držet pohromadě?

Když si člověk uvědomí sumy eur, které si pracovníci z práce měsíčně odnášejí, dojde mu, že si ani v Německu na farmě ani v Irsku v hotelu na to, po čem touží, jednoduše nemohou vydělat. Pomoci dceři, které otec jejích dětí neplatí alimenty, to ještě matka může, ale našetřit si na byt jako slovenský pár v Irsku? Naprostá iluze. To, jak se donedávna utlačovaní Irové v práci chovají ke spoluobčanům EU z východu, se nedočteme, protože s nimi naši hrdinové nemají co do činění.

S prací v hotelu mám taky jednu osobní zkušenost, uvědomila jsem si při četbě. Byla to rovněž letní brigáda na přehradě Hracholusky a poměry v tom socialistickém zařízení byly velmi podobné jako v hotelu, který popisuje Saša. Zvláštní prostředí tvořila kuchyně a obsluha restaurace, odehrávalo se tam rozkrádání. Jiné poměry byly v úklidu, kde se zase odehrávalo sexuální obtěžování. Ale s holkama jsme se nehonily ani na sebe nesočily, protože jsme tam všechny byly jen na brigádě.

A vím jistě (protože od ní), že jedna z nás dostala práci u zmrzliny s možností dýška za to, že se od provozáka nechala osahávat (zkoušel to na všechny). Zacházelo se s námi dost hnusně a jídlo pro nás podobně jako v irském hotelu bylo to nejhorší, co zbylo, ale smlouvu jsem měla vždycky už při nástupu. Čachrování se smlouvami a nepravdivými pracovními výkazy je totiž globální praxí kapitalismu.

Senioři ve Francii

Třetí kapitola, Francie (péče o seniory) má trochu jinou povahu. Saša jednak mluví výborně francouzsky, tedy si pracovní věci vyřizuje sama. Jednak v Marseilli, kde pracuje, působí v oblasti péče o seniory mnoho Afričanek a pochopitelně muslimek (odtud ostatně kolonka v dotazníku ohledně zacházení s vepřovým masem). Fakt, že je Saša z chudého evropského východu, v Marseilli není žádné stigma. Ale hlavně, je to práce sólová, kde partnerem je pracovnici zákazník, případně jeho rodina, a zaměstnavatelem stát.

Té práce je stejně jako v předchozích případech moc a času na ni málo. Je emocionálně a profesionálně náročná, což nemá Saša možnost za krátkou dobu, kdy ji vykonává, zvládnout. Je překvapivé, že — alespoň přes zmíněnou agenturu — je do péče o seniory zahrnut celkem drsný úklid (Saša neustále myje okna). I zde se vyskytují mezi spolupracovnicemi mocichtivé megery, ale člověk je s nimi konfrontován většinou jen nepřímo. Službu platí stát (jestli jsem to správně pochopila) a to nedostatečně, takže si zprostředkovatelky (muž se nevyskytl) zoufají z neschopnosti vyhovět oprávněným žádostem klientů.

Nedostatek času implikuje nedostatek lidskosti, pro samá okna a podlahy se na dotyčné seniory nedostává: je asi těžké je s koncem sjednané návštěvy odstřihnout, ale je to nutné (panovačná kolegyně Yasmin nemůže reklamovat nedohranou stolní hru, o tom se ani nedozví, ale nedej bože nevydrhnout dřez!). Při této poslední práci autorce už docházejí psychické síly, její zpráva je svědectvím o přílišné a asi i zbytečné snaze vyhovět vlastním nastaveným pravidlům péče. (Tenhle motiv je posílen faktem, že neustálou péči potřebuje v Praze Sašin otec, který v průběhu její irské brigády zemře).

Skutečnost, že den před odjezdem jde ještě sama od sebe časně ráno zkontrolovat jednu domácnost, aby Yasmin nepsala zase kritický mail, působí v textu tak odvážné a sebevědomé reportérky, jako je Saša Uhlová, až trochu pomateně. Ale v kompozici knížky to svoji roli hraje — takhle se jistě cítí i její nejmenované sestry ve stejné situaci a jednají možná i mnohem bláznivěji.

Neoliberalismus v koncích?

Jedním z hesel nové ekonomiky po roce 1989 bylo, že musíme skončit s těžkým průmyslem, který se bude stěhovat za levnou pracovní silou, a že se staneme společností služeb. Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové ukazují, jaká specifika vykořisťování ona vyspělá společnost služeb obnáší a jak je její proletariát zoufale málo schopný se jim bránit (což tovární dělnictvo se svými odbory a ideologickou oporou přece jen dovede lépe).

Jak v poměru k zisku (i docela bídnému, ten irský hotýlek není žádný Alcron) není člověk vůbec ničím. Dobrá organizace vedoucí k produktivitě (říká se tomu management) je nutný předpoklad funkčního kapitalismu: to je sice platná poučka, ale ve skutečnosti si kapitalista kryje ztráty z vlastní neschopnosti účtem zahraničních dělníků (ta německá farma by snad byla i na žalobu).

Že je třeba pravidlům zaměstnávání v rámci zemí EU věnovat důslednější pozornost píše autorka v úvodních kapitolách — a že neuspokojivé řešení problematiky minimální a mediánové mzdy vede k popsanému vykořisťování, dokládá také.

Po přečtení Hrdinů kapitalistické práce si člověk řekne, že neoliberální kapitalismus je prostě v koncích. Jenže není, protože obyvatelé našeho civilizačního prostoru jsou drženi v šachu vysokými účty a malými platy, dluhy a nedostatečnou rodinnou politikou, která dovoluje otcům zanechávat matky jejich dětí bez prostředků, takže ty své děti odkládají u příbuzných a odcházejí dřít do úmoru do ciziny jako v 19. století. Sašin leitmotiv stesku po vlastních dětech a manželovi je podobný tomu, co prožívají ženy pracující v cizině, jen s tím rozdílem, že ony v tom jsou zapadlé bez naděje na únik.

Forma deníkových záznamů, přepsaných telefonátů a mailů střídmě proložených přímou řečí s úvodem do problematiky opřeným o odborné studie je pro apelativní vyznění reportáží vhodná. Romány na to téma (například poslední dva od Ivy Pekárkové) existují, ale to je fikce. Odborné články jsou neosobní a člověka nezasáhnou. Reportérčino osobní nasazení, prožitek ze vztahů s lidmi a vlastní situace jsou něco, co lze jen těžko zpochybnit.

Pokud má být Evropská unie hlavně prostředím pro špatně placenou práci těch z Východu, pak nemá šanci ani smysl: je přece absurdní, že lidé ze Slovenska, tak neobyčejně turisticky atraktivní země, si v oboru pohostinství musí jezdit vydělat do mizerného hotelu v Irsku (obě země mají euro). Ještě tak kdyby byl pohyb obousměrný, svědčilo by to o nějakém sbírání zkušeností, ale takhle je to jen výraz zanedbání evropské společné politiky. V mnoha ohledech.