Pátého listopadu 2018 se v ulici Aubagne v centru Marseille zřítily k zemi dvě sousedící rezidenční budovy. O pár hodin později se vedle nich částečně rozsypala třetí. V té době už byla obydlená „pouze“ jedna z nich. I tak tragédie vzala život osmi lidem. O katastrofálním stavu budov, z nichž jedné se ve zdech rozevíraly obrovské praskliny, se přitom vědělo dlouhá léta.

Ve zřícené budově bydlel i sociolog a aktivista Kévin Vacher, který o dva dny později s obyvateli ulice Aubagne založil Kolektiv 5. listopadu. „Ve špatných až život ohrožujících podmínkách v Marseille bydlelo asi sto tisíc lidí. Lékaři a urbanisté hovořili o humanitární krizi. Chtěli jsme dát hlas lidem, jimž dennodenně hrozilo vystěhování. Bydlení se tehdy konečně stalo předmětem masové občanské mobilizace,“ vzpomíná Vacher.

Sedíme kousek od místa tragédie, na sluncem zalitém náměstí Cours Julien uprostřed vzpurné a počmárané čtvrti Noailles, která září barvami všudypřítomných plakátů a graffiti. Nejeden nápis na zdech přitom spílá Airbnb a dovolává se práv obyvatel na město.

Město solidarity a vzpoury

Marseille je městem šik kaváren, luxusních hotelů a četných ploty obehnaných rezidenčních oblastí i chátrajících budov, které se doslova řítí k zemi. Marseille je městem Pařížanů s online prací a splněným snem o životě u moře, turistů bažících po středomořské pohodě i migrantů bez papírů, kterým nezbývá než squatovat ve vyklizených budovách.

Jak upozorňuje Vacher, marseillská smetánka přitom v minulosti centrum města nesnášela. V okolí přístavu tak zpravidla bydleli lidé chudí — především migranti, kteří sem připlouvali na lodích z někdejších francouzských kolonií, aby tu pracovali na poválečné obnově zmrzačeného města. Populace pak skokově narostla v šedesátých letech s příchodem Alžířanů. V důsledku toho se pak spěšně, a tím pádem nepečlivě stavělo, a to zvláště na severu města.

O šedesát let později je však Marseille zcela jiným městem, kde má desetina nejbohatších patnáctkrát vyšší příjmy než ti nejchudší. Městem, kde jsou co měsíc k vystěhování donuceni obyvatelé deseti až patnácti budov jen z důvodu jejich nebezpečného stavu. Městem, kde ve Francii 21. století žije pětadvacet procent obyvatel pod hranicí chudoby. Městem hluboce segregovaným, rozděleným na šarmantní movité pobřeží a sociálními problémy soužený sever.

„Když jsme tu dělali průzkum o hladu, na severním předměstí nebo ve čtvrti Belle de Mai nám vycházela podobná čísla jako v Burkině Faso,“ podotýká aktivistka Charlotte Juinová, která předtím pracovala v organizaci Akce proti hladu.

Totéž dříve platilo třeba i o čtvrti Panier, jež sousedí s přístavem a která bývala nechvalně proslulá vysokou kriminalitou. Dnes v budově někdejší nemocnice sídlí luxusní hotel. Obchody s potravinami byly vystřídány obchody s kýčem pro turisty. Vlna turistů a pracovníků, jimž covid přihrál možnost pracovat online, obsazuje rostoucí počet Airbnb bytů…

„Město budovy ve špatném stavu raději bourá, než aby je opravovalo, takže chudí lidé, kteří v nich bydlí, se musí — někdy i opakovaně — stěhovat. O místo uvolněné po zbouraném domě se pak rádi postarají developeři, kteří se s politiky často dobře znají,“ upozorňuje Juinová.

V rozpadajících se domech přitom často bydlí lidé bez dokladů, třeba žadatelé o azyl, kteří jako by pro systém neexistovali. Právě v tomto ohledu nicméně Kolektiv 5. listopadu dosáhl malého vítězství. Pokud jsou lidé bez dokladů donuceni chátrající dům opustit, mají v Marseille stejný nárok na ochranu jako ostatní: měli by dostat přidělený jiný byt a zároveň mají právo se do vyklizeného domu po jeho renovaci vrátit.

„Marseille je město s opravdu hodně problémy. Ale zároveň je to město, kde lidé bojují a vzpírají se, město solidarity a komunity,“ podotýká Juinová.

Vítězství takzvané levicové koalice

Vzedmutí občanů, kteří v roce 2018 z úmrtí svých spoluobyvatel pod sutinami domů usvědčili lhostejnost radnice vůči chudým, dokonce vedlo k demisi tehdejšího pravicového starosty Jeana-Clauda Gaudina, který Marseille vládl po dobu pětadvaceti let. „Po pětadvaceti letech u moci tehdy pravice ztratila legitimitu, a to i v očích katolických voličů,“ podotýká k tomu Vacher.

V komunálních volbách 2020 pak zvítězilo Marseillské jaro, levicová koalice sociálních demokratů, zelených a aktivistů. Město se tak stalo výjimkou v jinak tradičně pravicovém regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.

Vítězství levice však zároveň dle Vachera znamenalo zásadní výzvu pro občanská hnutí. „Předtím občanská hnutí představovala hlavní protiváhu k pravicové politice radnice. S novým vedením bylo zapotřebí vybudovat nový vztah, v jehož rámci bude prostor jak pro spolupráci, tak pro kritiku,“ vysvětluje Vacher.

Současná vládnoucí koalice, o níž hovoří s úšklebkem jakožto o „takzvané levicové koalici, která je spíš středová, a hlavně rozhodně není občanská“, dle něj postrádá ambiciózní politickou vizi. Uznává, že se jim podařilo třeba získat peníze na zlepšení stavu škol — v Marseille se totiž neřítily k zemi „pouze“ obytné domy, ale i základky.

„Obecně je ale jejich programem především situaci nezhoršit, vrátit se do normálu, protože předtím to zkrátka normální nebylo. Jenže životní podmínky lidí se mezitím dál zhoršují, nůžky se rozevírají,“ vysvětluje Vacher.

Demokracie nadále není demokratická

Vacher sám sebe označuje za „demokratizátora politiky“, jehož cílem je do politiky zapojit marginalizované: především pracující třídu a lidi s migrantskými kořeny. Kolektiv 5. listopadu od samého počátku sestává z různorodých vrstev společnosti: spojuje přímo zasažené občany s experty na urbanismus a architekturu, spojuje pracující s vyšší střední třídou.

„Potřebujeme autonomní třídu pracujících. V tuto chvíli nejvíce občanských kandidátů zastupuje Národní frontu. Je třeba občany nejprve zapojit do dění mimo systém politických stran, aby porozuměli způsobu, jímž celý systém funguje. Nestanou se z nich pak pouhé loutky,“ líčí.

S iniciativou Demokratický pakt se pokoušel už před volbami v roce 2020 přesvědčit koalici Marseillské jaro ke kandidátce pestřejší co do zastoupených společenských vrstev. „Pár občanských zástupců na kandidátce měli — ale pouze těch z vyšších tříd. Blonďatí buržoazní sociální demokraté se politiku učili za starých časů, a svým voličům se proto čím dál více vzdalují. O všem se rozhoduje v kanceláři starosty,“ pokračuje Vacher.

„Politické elity se snaží udržet masy dole. Peníze nám dají na sousedskou grilovačku, ne však třeba na organizaci workshopu o právech, která nám náleží. Migranty podporují v tom, aby se vyučili na prodavače, ale stipendia pro jejich univerzitní studium chybí,“ dodává k tomu Rania Aougaciová ze Spolku nájemníků Air Bel, druhého největšího projektu sociálního bydlení ve městě.

Aougaciová se spolkem úspěšně bojovala za nápravu a odškodnění ve věci vody kontaminované nebezpečnými bakteriemi. „Teplou vodu po dobu třiceti tří měsíců pro všechny zadarmo jsme dostali od pravicového starosty. Ti, kdo předstírají, že chtějí pomoct, ale nepomůžou, toho zpravidla pokazí ještě víc. Levicový starosta se s námi dosud nesetkal, během přidělování sociálních bytů kvete korupce,“ nebere si servítky Aougaciová.

„Právě skutečnost, že demokracie zkrátka nadále není demokratická, představuje hlavní zdroj nespokojenosti s novou radnicí. Lidé nemají mít pouze právo volit, ale i se na rozhodování podílet, být zvoleni,“ uzavírá Juinová.

Nejchudší čtvrť ve Francii

Zklamání chutná o to hořčeji, že právě koalice voličům slibovala nový přístup k politice založený na občanské participaci. Koalici do voleb vedla šestačtyřicetiletá lékařka, členka zelených a ekologická aktivistka Michèle Rubirolaová. Půlrok po svém vítězství však oznámila, že ze zdravotních důvodů post starostky přenechá sociálně-demokratickému místostarostovi Benoîtu Payanovi.

„Původně jsme volili ženu, doktorku, občanku. Současný starosta strávil celý život v politice, nikdy nepracoval,“ připomíná Pauline z kolektivu CHO3, který sdružuje obyvatelstvo Belle de Mai — čtvrti, která s podílem obyvatelstva pod hranicí chudoby ve výši třiapadesáti procent představuje vůbec nejchudší čtvrť ve Francii.

S členkami kolektivu CHO3 se setkávám na oslavě příchodu jara v půvabné zahradě Levat. Za našimi zády lezou chlapci na strom v touze utrhnout ještě nezralé mišpule. Opodál muž za extatického přihlížení děcek stříhá ovci. Ženy tu za dobrovolný příspěvek prodávají, co navařily: rýži se zeleninovou směsí a kuřetem nebo cukrovou polevou se lesknoucí sladkosti. Dřív tato zahrada patřila řeholnicím, které ji před sedmi lety přenechaly městu — s podmínkou, že zahrada zůstane zachována.

Za branami zahrady nicméně panuje o poznání méně idylický život. Přestože Belle de Mai leží v těsné blízkosti centra, čtvrti se týkají stejné problémy jako severního předměstí. „Tato zahrada je vůbec jediným parkem ve čtvrti — snažíme se proto město přesvědčit, aby ji učinilo dostupnější třeba pro lidi s kočárkem,“ říká Flora, další členka kolektivu CHO3.

„Není tu bazén, není tu knihovna, jezdí sem málo autobusů,“ vypočítává Flora nad plánkem čtvrti pečlivě přilepeným ke stolu žlutou páskou, aby nikam neodletěl — město už desátý den v kuse ofukuje silný mistrál. Za kolektiv mimo jiné sleduje, co má město se čtvrtí v plánu. Kde se třeba schyluje k nucenému vystěhování chudých.

Nedostatek veřejných služeb a zhoršená kvalita bydlení ve čtvrti samozřejmě souvisí s tím, že i tady bydlí mnoho „neviditelných“ menšin, jejichž příslušníci mnohdy nemají ani nájemní smlouvu, ani doklady. „Často mi volají ženy, které pouze potřebují ujistit, že mají na něco právo — třeba na ošetření v nemocnici,“ vysvětluje Pauline. Před třemi lety pak kolektiv vybojoval možnost získat padesátiprocentní slevu na jízdné i pro lidi bez dokladů.

Pauline zdůrazňuje, že navzdory náhlému střídání na postu starosty vládne ve čtvrti politická úleva: „Jsme fakt šťastní, že jsme se po pětadvaceti letech zbavili vlády pravice. Hodně jsme se kvůli tomu mobilizovali právě před volbami: lidé bez dokumentů volit nemohou, staří lidé se k volbám jít báli kvůli covidu a ti, kdo k volbám chodili, byli zpravidla voliči Národní fronty.“

„Mám dojem, že od té doby se obyvatelstvo více zapojuje. Lidé si uvědomili, že věci lze měnit.“ Všeobecné nouzi ve čtvrti navzdory se tu cítí šťastná: „Cítím se tu jako na vesnici. Znám své sousedy, pravidelně se potkáváme, sdílíme.“

Ani semafory, ani dětská hřiště

V den, kdy jsem členky kolektivu CHO3 potkala, zastřelil útočník v Belle de Mai v deset hodin večer z jedoucího auta devatenáctiletého muže. Chudoba, segregace a zanedbávání marginalizovaného obyvatelstva představuje živnou půdu pro působení drogových kartelů a s nimi spojeného násilí. Marseilleské gangy přes Snapchat najímají po celé zemi nové „nádeníky“ z chudých a segregovaných předměstí, takzvaných banlieu.

Vloni 15. srpna rozstříleli kalašnikovem mladíka ve čtvrti Canet na severním předměstí. „Policisté vrahy chytili a mrtvolu odvezli. Jenže na místě zůstaly kousky mozku, zuby, krev… volali jsme na radnici, ať to přijedou uklidit, marně. Jako obvykle jsme museli zastat roli města my a uklidit to sami,“ líčí Nair z Kolektivu obyvatel Bílého domu, zatímco za šedivé dubnové neděle sedíme na temně zelené lavičce pár metrů od místa neštěstí.

Severní předměstí, kde žije až třetina populace Marseille, představuje vůbec nejzanedbanější část města. „Spousta věcí, které okolo vidíš, tu ještě před pár lety nebyly. Kdybychom za svoje peníze nedali dohromady tuhle lavičku, seděli bychom tu spolu dnes na chodníku. Do roku 2018 tu nebyl ani semafor, lidé tudy jezdili rychle, stávalo se tu mnoho dopravních nehod. Čtyři dny jsme blokovali silnici, abychom si semafor konečně vymohli,“ pokračuje Nair.

Od roku 1994 fungující kolektiv se rozhodli přeměnit v oficiální spolek poté, co v roce 2019 z balkonu ve dvanáctém patře vypadla šestiletá holčička. Otec byl v práci, matka potřebovala nakoupit ve vedlejším obchodě, a tak ji na pár minut nechala se starším sourozencem doma.

„Radnice to označila za domácí nehodu. Jenže to není domácí nehoda. V normální čtvrti jsou balkony zabezpečené a děti si mohou hrát na venkovních hřištích. Tady si děti hrají s dešťovou vodou,“ líčí Nair, zatímco mi zvenčí ukazuje vysklená okna na chodbě panelového domu, z něhož holčička vypadla. „Kdykoliv prší, prší i dovnitř a lidé mohou na schodech snadno uklouznout,“ komentuje.

Cítit se jako občan s právy

Nair se na severním předměstí narodil a s výjimkou pár let, kdy bydlel nedaleko od centra ve čtvrti Saint Julien, tu strávil celý život. „Přestěhoval jsem se částečně i proto, abych získal nový pohled na svou čtvrť. Teprve díky tomu jsem pochopil, že je to tu fakt katastrofa.

V Saint Julien jsem žil jako Francouz: fungující čistý výtah, čistá chodba, když přestalo fungovat topení, stačil jeden telefonát a někdo přišel a opravil to. Tady když se něco rozbije, tak voláte a voláte a voláte — dokud znovu nepochopíte, že nikdo nepřijede,“ vysvětluje. Účelem asociace je prý přispět právě k tomu, aby se místní cítili jako „běžní občané, lidé, Francouzi s právy“.

„Mnoho lidí v Marseille se tak totiž necítí. Třída volených politiků je nebere v potaz — a platí to pro napříč spektrem. Pravice, nebo levice, za mě to je jedno, tady se s novou radnicí nezměnilo nic,“ říká rázně Nair. Asociace koordinuje svépomoc třeba pro vystěhované lidi, organizuje volnočasové aktivity nebo pomáhá lidem bez dokladů s administrativou.

Původní starostka za koalici Marseillské jaro Michèle Rubirolaová prý na severní předměstí přišla ještě před svým zvolením se vzkazem: budeme tu pro vás. Bylo to naposledy, kdy se tu někdo z levicové koalice ukázal.

„Ať sem starosta přijde tak jako ty, ukážeme mu čtvrť, můžeme se domluvit třeba na tom, že tu pro děcka postavíme houpačky — a dát tak místním zároveň práci,“ odpovídá Nair na otázku, co severní předměstí potřebuje. Běžní zaměstnavatelé prý životopisy s adresami na severním předměstí automaticky odmítají.

„Jediné, díky čemu se posouváme vpřed, díky čemu se cítíme jako občané, je solidarita. A to jak solidarita muslimská, takzvaná sadaqah, tak solidarita ve francouzském slova smyslu ze strany křesťanů, židů, ateistů,“ líčí Nair, zatímco se procházíme čtvrtí. Zdi okolo nás jsou šedivé a špinavé, venkovní uzávěr plynu má rozbitá dvířka, na chodníku tlí mrtvý potkan.

Zato lidé, kteří nás míjí, jsou barevní a usměvaví. Všichni nás zdraví: ženy ve vzorovaných šátcích nám po francouzsku uštědřují dvojpolibek na tváře, s muži se zdravíme gestem, které signalizuje spojenectví: přátelskou „srážkou“ pěstí.

„Všude okolo je mnoho obchodů, kde nám už mnohokrát pomohli — třeba když jsme potřebovali nasytit vystěhované. ‚Jasně, tady máš, zaplatíš později, anebo vůbec.‘ Zkrátka sadaqah!“ směje se Nair. „Severní předměstí je živoucí čtvrť, měla bys sem rozhodně přijet v létě!“ zahlaholí na mě vesele při loučení.