Pátého listopadu 2018 se v ulici Aubagne v centru Marseille zřítily k zemi dvě sousedící rezidenční budovy. O pár hodin později se vedle nich částečně rozsypala třetí. V té době už byla obydlená „pouze“ jedna z nich. I tak tragédie vzala život osmi lidem. O katastrofálním stavu budov, z nichž jedné se ve zdech rozevíraly obrovské praskliny, se přitom vědělo dlouhá léta.

Ve zřícené budově bydlel i sociolog a aktivista Kévin Vacher, který o dva dny později s obyvateli ulice Aubagne založil Kolektiv 5. listopadu. „Ve špatných až život ohrožujících podmínkách v Marseille bydlelo asi sto tisíc lidí. Lékaři a urbanisté hovořili o humanitární krizi. Chtěli jsme dát hlas lidem, jimž dennodenně hrozilo vystěhování. Bydlení se tehdy konečně stalo předmětem masové občanské mobilizace,“ vzpomíná Vacher.

Sedíme kousek od místa tragédie, na sluncem zalitém náměstí Cours Julien uprostřed vzpurné a počmárané čtvrti Noailles, která září barvami všudypřítomných plakátů a graffiti. Nejeden nápis na zdech přitom spílá Airbnb a dovolává se práv obyvatel na město.

Město solidarity a vzpoury

Marseille je městem šik kaváren, luxusních hotelů a četných ploty obehnaných rezidenčních oblastí i chátrajících budov, které se doslova řítí k zemi. Marseille je městem Pařížanů s online prací a splněným snem o životě u moře, turistů bažících po středomořské pohodě i migrantů bez papírů, kterým nezbývá než squatovat ve vyklizených budovách.

Jak upozorňuje Vacher, marseillská smetánka přitom v minulosti centrum města nesnášela. V okolí přístavu tak zpravidla bydleli lidé chudí — především migranti, kteří sem připlouvali na lodích z někdejších francouzských kolonií, aby tu pracovali na poválečné obnově zmrzačeného města. Populace pak skokově narostla v šedesátých letech s příchodem Alžířanů. V důsledku toho se pak spěšně, a tím pádem nepečlivě stavělo, a to zvláště na severu města.

O šedesát let později je však Marseille zcela jiným městem, kde má desetina nejbohatších patnáctkrát vyšší příjmy než ti nejchudší. Městem, kde jsou co měsíc k vystěhování donuceni obyvatelé deseti až patnácti budov jen z důvodu jejich nebezpečného stavu. Městem, kde ve Francii 21. století žije pětadvacet procent obyvatel pod hranicí chudoby. Městem hluboce segregovaným, rozděleným na šarmantní movité pobřeží a sociálními problémy soužený sever.

„Když jsme tu dělali průzkum o hladu, na severním předměstí nebo ve čtvrti Belle de Mai nám vycházela podobná čísla jako v Burkině Faso,“ podotýká aktivistka Charlotte Juinová, která předtím pracovala v organizaci Akce proti hladu.

Totéž dříve platilo třeba i o čtvrti Panier, jež sousedí s přístavem a která bývala nechvalně proslulá vysokou kriminalitou. Dnes v budově někdejší nemocnice sídlí luxusní hotel. Obchody s potravinami byly vystřídány obchody s kýčem pro turisty. Vlna turistů a pracovníků, jimž covid přihrál možnost pracovat online, obsazuje rostoucí počet Airbnb bytů…

„Město budovy ve špatném stavu raději bourá, než aby je opravovalo, takže chudí lidé, kteří v nich bydlí, se musí — někdy i opakovaně — stěhovat. O místo uvolněné po zbouraném domě se pak rádi postarají developeři, kteří se s politiky často dobře znají,“ upozorňuje Juinová.

V rozpadajících se domech přitom často bydlí lidé bez dokladů, třeba žadatelé o azyl, kteří jako by pro systém neexistovali. Právě v tomto ohledu nicméně Kolektiv 5. listopadu dosáhl malého vítězství. Pokud jsou lidé bez dokladů donuceni chátrající dům opustit, mají v Marseille stejný nárok na ochranu jako ostatní: měli by dostat přidělený jiný byt a zároveň mají právo se do vyklizeného domu po jeho renovaci vrátit.

„Marseille je město s opravdu hodně problémy. Ale zároveň je to město, kde lidé bojují a vzpírají se, město solidarity a komunity,“ podotýká Juinová.

Vítězství takzvané levicové koalice

Vzedmutí občanů, kteří v roce 2018 z úmrtí svých spoluobyvatel pod sutinami domů usvědčili lhostejnost radnice vůči chudým, dokonce vedlo k demisi tehdejšího pravicového starosty Jeana-Clauda Gaudina, který Marseille vládl po dobu pětadvaceti let. „Po pětadvaceti letech u moci tehdy pravice ztratila legitimitu, a to i v očích katolických voličů,“ podotýká k tomu Vacher.

V komunálních volbách 2020 pak zvítězilo Marseillské jaro, levicová koalice sociálních demokratů, zelených a aktivistů. Město se tak stalo výjimkou v jinak tradičně pravicovém regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.

Vítězství levice však zároveň dle Vachera znamenalo zásadní výzvu pro občanská hnutí. „Předtím občanská hnutí představovala hlavní protiváhu k pravicové politice radnice. S novým vedením bylo zapotřebí vybudovat nový vztah, v jehož rámci bude prostor jak pro spolupráci, tak pro kritiku,“ vysvětluje Vacher.