Emmanuel Macron se stal hybatelem francouzské politiky s odhodlaným heslem nastolit ve Francii nic menšího než... „revoluci“. Za sedm let se mu opravdu podařilo zásadně rozrušit binární politický systém, který tvořil zásadní pilíř Páté republiky. „Ani levice, ani pravice,“ zněl jeho slogan a v reformách se řídil kouzelným souslovím „en même temps (současně)“, jež se stalo slovní hříčkou.

Budoval silný střed, tím proti sobě ale postavil extrémy, levicový i pravicový. Nyní to zásadně vyhrotilo krizi celého režimu. Svým — podle mnohých narcistním — rozhodnutím vyhlásit předčasné volby staví proti sobě samému, tedy svému vlastnímu systému, doslova všechny.

Za Macronovým rozhodnutím stojí nominálně drtivé vítězství Národního sdružení Mariny Le Penové ve volbách do Evropského parlamentu s výsledkem 31,8 procent. Národní sdružení nabírá sílu již drahný čas, prvním vrcholem se stal již rok 2002, kdy se Jean-Marie Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb.

Ústava určuje termín voleb extrémně brzy — do dvaceti, nejpozději čtyřiceti dnů. Macronovi nejbližší spolupracovníci potutelně tvrdí, že Macron pouze hodlá věc „vyjasnit“. A zvítězit… Věci ale mohou také dopadnout úplně jinak.

Ve snahách stmelit společnost odporem vůči radikální pravici není Macron originální: stejně postupovali už prezidenti François Mitterrand a Jacques Chirac. Strategii používání Národního sdružení, dědice Národní fronty Jeana-Marie Le Pena, jakožto strašáka ale Macron vyčerpal až na dřeň.

Odvážní prognostici tvrdí, že Macronova nynější snaha může jít ještě dál než za jeden prezidentský mandát. Sjednotí prezident Macron znovu všechny proti radikální pravici? Nebo dokončí likvidaci Páté republiky? Zbývají mu ve funkci opravdu ještě tři roky?

Prezident, který chtěl být králem

Nic nevypadalo zpočátku tak hrozivě, jak se to dnes jeví. Kdo si ještě pamatuje na dvě dlouhá, doslova nekonečná, období prezidenta Jacquese Chiraca, kdy byl prezidentský mandát zkrácen ze sedmi na pět let, ocenil možná již nástup hyperaktivního Nicolase Sarkozyho.

Překvapivý nástup Emmanuela Macrona v jeho pouhých osmatřiceti letech působil po chaotickém a slabém mandátu socialisty Françoise Hollanda jako živá voda. Koneckonců, Hollande sám usoudil, že o druhý mandát usilovat nebude, čímž Macronovi otevřel cestu. „Hřál jsem si hada na prsou,“ utrousil později.

Před Macronem se v roce 2016 otevřela příležitost změnit nejen povahu prezidentského mandátu. Limity Páté republiky, postavené na spolupráci parlamentu a silného — od roku 1962 přímo voleného — prezidenta, mladý politik, vychovaný v kuloárech jako akvizitor Rothschildovy banky a posléze úředník Elysejského paláce, pochopil a rozhodl se vymést staré pavučiny a s nimi i změnit celý zpuchřelý systém. Na počátku to mělo jistý étos.

Málokdo již dnes připomíná, že jeho rozhodnutí, jakkoliv se on sám zaštiťoval revolučním odhodláním a jeho volební kniha se opravdu jmenovala Révolution, mělo v zásadě kontrarevoluční povahu. To nebylo jenom slavné interview v týdeníku Le 1, v němž se Macron přiznal k touze zaplnit mezeru po králi („chybí nám postava krále“).

Macronovo první hnutí En Marche! (Na pochod!) mělo burcovat a název zněl ještě trochu zupácky. Jeho přejmenování na Renesanci je již mnohem přesnější — a je zavádějící ho označovat anglicky Renew nebo česky Obnova. Jde fakticky o rekonstrukci, poctu královským hrobům v Saint-Denis na pařížském předměstí.

O tom, jakým způsobem bude nový prezident vládnout, si ale občané mohli udělat svůj obrázek až dlouho po jeho nástupu. Odtud pramení základní deziluze francouzské společnosti. Macron během svého vládnutí procházel mnoha krizemi, z nichž některé — jako pandemii — nezavinil, ale mnoho dalších již přímo způsobil, nebo na nich měl lví podíl, ať už to byly protesty žlutých vest, způsob prosazení důchodové reformy nebo zemědělská krize.

Při všech bylo patrné, že svou roli chápe nikoliv pouze jako výraz silného prezidentského mandátu, ale doslova jako vtělení vlastního osudu. Jedna z knih, která se tématu věnuje, se ostatně jmenuje Bankéř, který chtěl být králem.

Vyhlášení předčasných voleb jistě nebylo nepromyšlené. V minulých evropských volbách zvítězil rovněž Jordan Bardella, jednička Národního sdružení, takže stejně jako nyní radikální pravice porazila prezidentskou kandidátku Macronovy Renesance (LREM). Jenže zatímco v roce 2019 to byla porážka ani ne o jeden procentní bod, nyní je to o dva řády více: o celých patnáct procentních bodů.

Talentovaný Bardella, odhodlaný učeň Mariny Le Penové, se může začátkem léta stát prvním premiérem, vzešlým z řad uskupení, jemuž ještě před časem nemohl nikdo přijít na jméno. Ve Francii se koexistenci prezidenta a premiéra z jiných politických proudů říká „cohabitation“, tedy soužití. Chce jít Macron až tak daleko?

Po sedmi letech vlády, kdy již nedrží parlamentní většinu, to vypadá, že kdysi tolik nadějný mladý muž, srovnávaný s Napoleonem Bonapartem, nyní už jen čeká na své Waterloo. Jak nakonec i králové ve Francii poznali, všechna moc v posledku pochází z lidu.