V pátek Francie slavila svůj velký národní svátek, pád Bastily. Tradičně to bývá velká lidová slavnost, všude ohňostroje, rodiny a mládež v ulicích, nejrůznější kulturní atrakce.

Letos proběhl podle úřadů obzvlášť pokojně. V dnešní Francii to znamená, že bylo zapáleno „jen“ 255 aut, zadrženo „jen“ šestadevadesát osob, zraněno „jen“ sedm policistů, proti policii výtržníci stříleli pyrotechniku „jen“ v jednapadesáti případech.

Na to všechno ale dohlíželo 130 tisíc policistů, četníků, speciálních jednotek a bezpečnostních zaměstnanců, vláda vyhlásila na pár dnů zákaz kupování a používání pyrotechniky jednotlivci. Party adolescentů ji už léta totiž používají jako zbraň proti policistům. A podle médií si je prý opatřují z České republiky či z Polska přes Německo.

Takhle dnes vypadá klid ve Francii. Vláda je s výsledkem státního svátku spokojena, protože čísla jsou lepší než loni — to bylo 423 zapálených aut a 333 útoků pyrotechnikou na policii. Ale hlavně proto, že se obávala, aby se neopakovalo ničivé šílenství z konce června, jehož záminkou se stalo zastřelení jednoho adolescenta policií. Nasadila tak všechny síly, jež měla k dispozici.

Ve Francii se bohužel stávají už banalitou zapálená auta, hořící popelnice uprostřed ulic, vymlácené vitríny vyrabovaných obchodů a útoky na policii. I její tvrdé zásahy proti demonstrantům, při příležitosti nejrůznějších protestů, demonstrací nebo i svátků.

Neděje se to samozřejmě všude, většinová Francie žije klidný, zajištěný, blahobytný život. O dvě ulice dál od násilností jdou lidé s dětmi do parku nebo popíjejí na terase kavárny. Díky televizi a sociálním sítím mají ale obrazy ničení před očima všichni; i v zapadlých vesnicích. A fenomén násilí se tak vkrádá do života každého.

Kdo stojí za násilnostmi? V podstatě dvě velmi odlišné sociální skupiny, v obou případech mladí muži. Zatím se projevují každá zvlášť, noční můrou francouzských politiků a policie ale je, aby se jednou nespojily do nějaké zorganizované rebelie.

Radikální krajní levice

Jednak je to krajní levice, která v zemi působí od bouří v roce 1968 a různě se přelévá. Kapitalistická Francie je pro ni politické zlo, její nejradikálnější elementy se objevují na každé demonstraci organizované ať už odbory či žlutými vestami. To ony jsou autory potyček s policií.

Její bojůvky jsou dobře organizované, mají odpovídající vybavení jako plynové masky, helmy, praky, vypracovanou taktiku rychlého úderu a úniku. Policie se nebojí, naopak vyhledávají s ní střety.

Zkratkovitě se jim říká black-blocks, „černý blok“. Pohybují se maskováni v černém, sociálně jsou mezi nimi i lidé, kteří mají normální zaměstnání. Své násilí mají motivováno politicky, jako odpor proti kapitalismu a sociálním nerovnostem.

Byli aktivní i při velkých nepokojích koncem června. Moc se o nich ale nemluvilo, protože nebyli zřejmě mezi zadrženými — jako profesionálové dovedli vždy zmizet.

Potomci přistěhovalců z předměstí

Druhou skupinou, mnohonásobně početnější a potenciálně nebezpečnější, jsou adolescenti z předměstí, vesměs druhá nebo třetí generace přistěhovalců především z Maghrebu a z Afriky. Žijí na vzdálených předměstích velkých měst, jež jsou koncentrací nejchudší části společnosti. Pocházejí často z mnohočetných rodin bez otců, žijí pouze s matkou, která horko těžko své potomky uživí nějakou nekvalifikovanou prací a sociálními dávkami.

Kluci mají ve škole často špatné výsledky — na rozdíl od dívek. Škola je pro ně symbolem nenáviděného establishmentu spíš než možností sociálního výtahu. Nemají kvalifikaci a po škole tudíž zůstávají bez práce.

Jejich život strukturuje parta, její kult násilí a machismu. Svou revoltu často projevují příklonem k islámu, který je na předměstích všudypřítomný a dodává jim jinou identitu, než je tradiční francouzská.

Často začnou s drobnou kriminalitou a násilnickým chováním, stávají se drobnými pěšáky v narkobyznysu, jehož šéfové jsou skutečnými pány a vládci předměstí. Neoficiálně se mluví o tom, že na státní svátek nebyl větší rozruch i proto, že bossové drogových sítí vydali pokyny ke klidu.

Se svými drahými auty a stylem života jsou pro výrostky, kteří touží po produktech konzumní společnosti, jedinými vzory. Francouzské společnosti se je nepodařilo integrovat.

Autoritou jen drogoví dealeři

Právě adolescenti z předměstí stáli za nedávným výbuchem týdenního ničení, zapalování aut v ulicích, rabování, útoků na policejní stanice, radnice, školy, knihovny, zkrátka na symboly státu, který nepovažují za svůj, ale spíš za nepřítele. Nemají žádné politické požadavky, nejsou nějak veřejně organizováni, jejich ekosystémem jsou party, gangy, kult násilí a konzumace. Terčem násilných útoků byli dokonce i jednotliví starostové a policisté.

Mezi třemi a půl tisíci zadrženými byla třetina nezletilých, mnoho třináctiletých či čtrnáctiletých výrostků. To ukazuje na to, že jejich rodiče, často jen osamělé matky, nad svými dorůstajícími syny nemají vládu a asi nad nimi už i zlomily hůl.

Lze přitom předpokládat, že byli jen malými pěšáky, kteří se nechali chytit policií, že skuteční organizátoři, kteří party svolávali a s téměř vojenskou taktikou je rychle přemisťovali a upozorňovali na pohyby policie, zmizeli a nic o nich nevíme. Proč ta fascinace násilím, proč ta jeho bagatelizace, která ve střední Evropě šokuje?

Problém má mnoho příčin a řešení, pokud se nějaké najde, je složité a dlouhodobé. Francie do předměstí investovala miliardy na opravy a zvelebení budov, vybudovala hřiště a parky, která by česká sídliště mohla závidět. Problém ale není v urbanistice, nýbrž v mentalitě.

Chybí konstruktivní opozice

Násilnosti vyjevily, že vedle prosperující, kultivované Francie existuje ještě druhá, která žije paralelními životy, velmi vzdálenými té první. A problém se neobjevil zničehonic, o podobných nepokojích jako nyní jsem psal už v roce 2005.

Pro Emmanuela Macrona to je ohromný úkol, s nímž při svém zvolení nepočítal. Samozřejmě situaci teď s vládou analyzovali a chtějí řešit jak zodpovědnost rodičů za chování svých potomků — včetně finančního postihu — tak zlepšení škol či různá opatření na podporu integrace. Na podzim se má přijmout nový zákon o imigraci.

Aby se ale něco skutečně změnilo, chtělo by to silnou politickou vůli a semknutost politických sil kolem jednoho projektu. A ta dnes ve Francii není.

Emmanuel Macron byl před šesti lety zvolen s tím, že systém klasických stran se přežil, že dělení na pravici a levici už nemá smysl a že zemi podstatně zreformuje. Své poslání viděl jako projekt reformátora, podobného, jako byl Napoleon či de Gaulle. Mluvil hodně o budoucnosti, o nutnosti zmodernizovat Francii pro 21. století.

V mladé generaci a v ekonomicky aktivních středních vrstvách tenkrát vyvolal velkou naději. Tisíce lidí se spontánně hlásily k jeho hnutí Republika v pohybu. Dokonce i v Praze vznikla mezi mladými francouzskými expaty buňka jeho hnutí.

Co z toho elánu zůstalo, co skutečně změnil? Podařilo se mu snížit nezaměstnanost na úroveň, jakou Francie nepamatuje. Podařilo se mu za covidu udržet ekonomiku — „ať to stojí co to stojí“. A přes mnohé bolesti dokázal prosadit důchodovou reformu.

Politicky ale dostal zemi do patové situace, kdy proti jeho vládní síle neexistuje slušná alternativa. Skomírajícím socialistům i klasické pravici — Republikánům — vyzobal nejzajímavější politiky. Tím obě strany oslabil, takže opozicí je jen demagogicko-nacionalistické Národní sdružení Marine Le Penové a radikální levicová koalice Nupes (Nová lidová a sociální unie).

Po loňských volbách už Macron nemá v parlamentu většinu. Pro každý zákon musí hledat podporu i u jiných stran, což jsou v praxi většinou jen pravicoví Republikáni. Ocitl se vlastním přičiněním ve slepé uličce, kdy nemá na výběr. A Le Penová má stále větší šanci, že bude příště zvolena prezidentkou.

Otočka Le Penové

Le Penová se před pár lety rozhodla změnit tvář své strany, kterou zakládal ještě její otec a v jejímž čele nikdy jiné jméno než Le Pen nebylo. Z extrémní pravice, která byla vždy marginální silou, dlouho spojovanou s různými fašisty, a která nikdy neměla šanci na účast ve vládě, se snaží udělat stranu přijatelnou pro lidového Francouze a pro mládež. Doufá, že jednou s ní bude sestavovat vládu.

Proto změnila název strany z Národní fronty na Národní sdružení. Abdikovala na její předsednictví, stranu ovšem stále drží pevně v rukou jako šéfka parlamentního klubu. Do čela strany dosadila mladičkého Jordana Bardellu, který se snaží šikovně přitáhnout mladou generaci. A přestala hrát primárně na anti-přistěhovaleckou strunu, vzala na sebe podobu obránkyně lidových vrstev, které těžko vyjdou koncem měsíce.

S tímhle novým vybavením se jí v posledních volbách podařil do té doby nevídaný průlom, získala devětaosmdesát křesel v parlamentu, zatímco ještě v roce 2017 jich měla jen osm. Mezi ostatními poslanci zavládly obavy, jak se její noví poslanci budou chovat, zda nebudou v parlamentu vyvolávat konflikty, křičet či dělat skandály.

Opak je skutečností. Le Penová se rozhodla nasadit tvář slušňácké síly. Poslance instruovala, aby chodili v kravatách, pracovali v komisích jako ostatní a snažili se zapadnout do etablovaných parlamentních zvyklostí.

Takováto taktika jí zatím skvěle vychází, stačí jí zůstávat v pozadí, občas udělat nějaké státotvorné prohlášení, zkritizovat vládu a pozorovat, jak jí jdou v kontextu nepokojů a všudypřítomného radikálního islámu preference nahoru. Její strana se stala součástí francouzského politického spektra, většinou obyvatel už není vnímána jako nepřijatelný extrém, ale pro mnohé i jako součást řešení.

Podstata její strany je ovšem stejná jako v minulosti. Pod rouškou rozevřené náruče stále zůstává krajně nacionalistická síla, která by chtěla zavést vládu pevné ruky, Evropskou unii vrátit někam zpět. A která se až do ruského útoku na Ukrajinu vyjadřovala pochvalně o Putinovi, jemuž jde o podobné cíle jako jí a který ji částečně platil.

Mélenchonova radikální levice

Naopak spojená levice v koalici Nupes, která má 131 poslanců, dnes ukazuje velmi radikální tvář. V parlamentu i na veřejnosti vyvolává skandály, chová se jako síla, která chce bořit, nikoliv nabízet vládní alternativu.

Jejím jasným šéfem je radikální Jean-Luc Mélenchon, starší, charismatický, výrazně demagogický rétor, který je neustále v ulicích v čele všemožných protivládních demonstrací. Před minulými volbami se mu podařilo přesvědčit velmi oslabené socialisty, zelené a komunisty, že politicky zahynou, pokud se neuchýlí pod deštník společné koalice, v níž ale prosadil prim své strany Nepoddajná Francie.

Socialisté, kteří bývali léta vládní stranou, měli mimořádného Mitterranda prezidentem, se v takovéto radikální společnosti cítí stále méně komfortně. Jsou ovšem rozděleni, část si myslí, že jejich přežití je možné jen v Mélenchonově koalici, část s tímto krokem nesouhlasila, třeba bývalý prezident François Hollande a bývalí ministři.

Socialisté jsou dnes slabí, nemají sílu na nějakou silnější alternativu vůči Macronovi. Zvlášť vzhledem k tomu, že někteří z jejich kolegů byli či jsou součástí prezidentových vlád.

Nupes jako celek blokuje veškerým Macronovým iniciativám, cílem jejich předsedy je povalit vládu a vystřídat ho v prezidentském křesle. Během posledních nepokojů, jež zachvátily celou zemi, jim trvalo velmi dlouho, než na půl úst odsoudili násilí v ulicích. Mélenchon svými výroky o údajném policejním násilí, systémovém rasismu policie a návrhy policii odzbrojit nepřímo výtržníky dokonce podpořil.

Klasická pravice jako jediná konstruktivní opozice

A potom tu je klasická pravice, dnes zvaná Republikáni, jež léta řídila zemi a měla několik prezidentů, mimo jiné Chiraka a Sarkozyho. Podobně jako socialisté také velmi oslabila Macronovým přičiněním a dlouho se potácela na hranici života.

Dnes představuje v parlamentu jedinou sílu, která se snaží být se svými jednašedesáti poslanci konstruktivní opozicí. Mnoho zákonů pomohla Macronovi prohlasovat, včetně důchodové reformy, prezident ovšem musel přijmout řadu jejích modifikací směrem doprava. Výsledkem je, že jeho politika je dnes vnímaná v širokých vrstvách jako pravicová.

Dnešní Francie není klidnou zemí, stále častěji má ve svých ulicích projevy násilí, jak ze strany demonstrujících, tak policie. A politicky je v křehké situaci, k Macronovi dnes není vidět alternativu, opozice všechno neguje a odmítá.