Macron bude po volebním fiasku čelit radikální opozici zprava i zleva

Petr Janyška

Výsledky francouzských parlamentních voleb jsou porážkou hlavně pro prezidenta Macrona. Naděje se nesplnily ani krajní levici, naopak krajní pravice slaví úspěch. Francouzskou politiku čekají velké změny.

Před Macronem najednou stojí úplně jiný úkol, než s jakým dosud počítal. Žádné direktivní prosazování, ale vyjednávání a ústupky rivalům. Foto NICOLAS TUCAT, AFP

Nedělní parlamentní volby zcela překopaly francouzskou politickou scénu, která se změní k nepoznání. Parlament bude vypadat jinak, politické síly se rozdrobí a prezidentovi se bude daleko víc vzdorovat. Na síle nabrala krajní pravice i levice, které jsou neochotné ke kompromisům. Střed není dost silný, aby se prosadil. Francie zažije období nejistot a turbulencí, jejich vyústění lze jen stěží vídat.

Na zahraniční politiku Francie a Macronův postoj vůči Ukrajině a Rusku, ale i vůči Evropské unii to nebude mít větší vliv. Zahraniční politika je zcela v pravomoci prezidenta, parlament ani vláda mu do ní nemohou příliš mluvit. Prezident ale nejspíš neprosadí změny vedoucí k větší evropské integraci, jako je posun k většinovému hlasování v zahraniční politice Evropské unie, v novém francouzském parlamentu pro to pravděpodobně nenajde potřebnou většinu. Podstatný vliv ale bude mít volební výsledek na domácí politiku.

Macronova koalice je hlavní silou, nemá však většinu

Hlavní otázkou těchto voleb bylo, zda si Macronova koalice udrží v parlamentu většinu. Nedávno jsme psali, že to tak nemusí dopadnout. A také nedopadlo. Pro Macrona to však je katastrofa. Nečekal, že jeho výrazné angažmá ve válce na Ukrajině, četné telefonáty Putinovi nebo jeho cesta do Kyjeva mu v tak vážné době nezajistí většinovou podporu.

Udělal velkou chybu, že se nepustil do pořádné kampaně a nechal předvolební dění ovládnout radikální levici. Jeho koalice získala zdaleka nejvíc mandátů, o sto více než levicová koalice, která skončila druhá. Potvrdilo to sice jeho značnou popularitu, nestačí to však na většinu v parlamentu.

Od dob, kdy před pěti lety nastoupil jako velký reformátor, který chce zemi podstatně proměnit a zmodernizovat pro jednadvacáté století a ekonomicky ji liberalizovat, měl Macron v podstatě volnou ruku. Díky pohodlné většině v parlamentu mohl prosadit každý svůj zákon.

Jedinými silami, které prezidenta brzdily, byly neutuchající protesty žlutých vest v ulicích, covid a ke konci také část vlastních poslanců, kteří s některými návrhy nesouhlasili. Parlament používal jako převodní páku k odhlasování zákonů, s nimiž přicházela vláda, kterou sám jmenoval a řídil pevnou rukou. Opozice a tradiční strany levice i pravice byly slabé a téměř v troskách, a tak neměly sílu k větší aktivitě.

Konec důchodové reformy

Všeobecně se předpokládalo, že poté, co pominula pandemie covidu, Macron si v parlamentu potvrdí většinu a bude v nedodělaných reformách pokračovat. Mezi jinými se očekávalo prosazení velké důchodové reformy včetně racionálního odchodu do důchodu v pětašedesáti letech (dnes je to ve dvaašedesáti). Na tom postavil i svou prezidentskou kampaň. Po nedělních volbách se to zdá vyloučené a Marine Le Penová mu rovnou vzkázala, ať na reformu zapomene.

Co se v neděli stalo, nemá v nedávné minulosti obdobu. Poprvé po mnoha letech nemá zvolený prezident v parlamentu většinovou podporu. Do většiny mu teď schází minimálně čtyřiačtyřicet mandátů a navíc přišel o výrazné postavy svého tábora — o předsedu parlamentu, předsedu poslaneckého klubu a o tři členky vlády, které nebyly zvoleny.

Bude klasická pravice ochotná spolupracovat?

Pro Macrona je velkým problémem, že si nemůže příliš vybírat. Volby vygenerovaly v zemi tři velké bloky: politický střed s mírným posunem doprava, reprezentovaný Macronovým hnutím Republika v pohybu a dvěma menšími centristickými stranami (dohromady získali 245 křesel), levicovou koalici čtyř stran (socialistů, komunistů, zelených a Nepoddajné Francie), ztělesňovanou radikálním Jean-Luc Mélenchonem (142 křesel), a nacionálně-populistické, krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové (89 křesel). Krajní levice i pravice stojí vůči Macronovi v radikální opozici.

Jediným možným partnerem tak zůstává strana klasická pravice Republikáni, kteří sice ztratili třetinu mandátů, ale se svými čtyřiašedesáti zvolenými poslanci jsou jedinou silou, s níž by se mohl programově dohodnout a dosáhnout většiny. Problém však je, že její předseda zatím účast na Macronově vládě — ale i spolupráci s ní — odmítl. Macron teď bude nucen vyjednávat a nabízet ústupky. A pokud se s Republikány dohodne, bude muset posunout svou politiku doprava, což mu ještě víc znepřátelí lidové vrstvy.

Pokud se s Republikány nedohodne, bude nucen vládnout s menšinovou vládou. Pro každý zákon bude muset hledat v parlamentu podporu ad hoc — což mu dovolí jen běžné vládnutí, žádné větší změny. Není vyloučené, že v takovém případě by po určitém čase rozpustil parlament a vypsal nové volby.

Francouzi byli dosud zvyklí, že díky jejich dvoukolovému většinovému systému bylo dva dny po volbách jasné složení vlády. Zatím znají jen jméno čerstvě jmenované premiérky Élisabeth Bornové. Obeznamují se se situací, jakou zatím pozorovali jen v sousedních zemích — třeba v Německu nebo Itálii — kde hlasovací systém běžně způsobuje, že se skládají koaliční vlády, což vyžaduje dlouhá vyjednávání.

Mélenchonův konec, nebude premiérem

Na místo premiéra si brousil zuby Jean-Luc Mélenchon. Celou Francii nechal oblepit plakáty „Mélenchon premiérem“, avšak nebude jím. Vedl velmi dynamickou kampaň, s níž brázdil po celé Francii, byl neustále v médiích. Věřil, že jeho koalice dostane nejvíc hlasů a jako předseda nejsilnější opoziční strany si řekne Macronovi o post předsedy vlády.

Získaných 131 mandátů mu k tomu ale nestačilo (parlament má 577 křesel). Kampaň vedl za volební koalici, kterou dal dohromady, sám ale kupodivu nekandidoval. Zhlédl se v tom, že se umístil jako třetí v prezidentské volbě těsně za Le Penovou, což stále prezentoval jako své vítězství. Dohoda čtyř stran jeho koalice byla, že po volbách bude mít každá svůj parlamentní klub a svou autonomii, v politických jednáních se každá počítá jako samostatná.

Mélenchon proto zůstává jen předsedou své strany Nepoddajná Francie s dvaasedmdesáti poslanci, což je podstatně víc než v minulém parlamentu, kde jich měla jen sedmnáct. Ale pokud nebude chtít řídit politiku ze zákulisí jako Jaroslaw Kaczyński, jeho kariéra končí. V pondělí se ještě pokusil situaci zvrátit a přimět strany levicové koalice, aby s ním vytvořily jeden společný parlamentní klub. To by mu dalo oprávnění říci si o post premiéra. Žádná z nich na to však nepřistoupila.

Mélenchon má velkou zásluhu na tom, že po naprostém debaklu levicových kandidátů v prezidentské volbě, vdechl levici nový život a spojil její strany do koalice. Levicové koalici vydobyl postavení druhé hlavní politické síly v zemi.

Jeho dvojznačná vyjádření o Evropské unii, z níž by chtěl dodržovat jen některá ustanovení, výroky o vystoupení z NATO, lavírování kolem ruské invaze a Putina, obdiv pro Cháveze i Fidela Castra nebo jeho radikální výroky, že „policie ve Francii zabíjí“, mu oddálily umírněnou levici, tedy socialisty i část zelených. Mezi zvolenými poslanci levicové koalice mají ovšem převahu členové Mélenchonovy strany (dvaasedmdesát, dosud jich měli jen sedmnáct) a lze u nich předpokládat velkou míru radikálnosti.

Kdyby se stal Mélenchon premiérem, znamenalo by to nejspíš turbulence a chaos v nejvyšších sférách státu. Ale pro něj samotného samozřejmě metu, kvůli níž se z běžného socialistického politika a poslance ke stáru proměnil v bouřlivého radikála s konstantní červenou kravatou jako rozpoznávací značkou.

Strana Le Penové jako nejsilnější síla opozice

Jednoznačně může slavit jen krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové. Její zisk devětaosmdesáti poslanců překvapil všechny, včetně jejích straníků. Krajní pravice je ve Francii na vzestupu, od druhé světové války neměla nikdy tak silné zastoupení. Po letech na okraji politického života — v minulém parlamentu měla jen osm poslanců — jí to dává náhle status nejpočetnější opoziční strany.

Le Penová se okamžitě nechala slyšet, že půjde tvrdě proti všem Macronovým projektům. Dodala, že důchodová reforma „je pohřbena“ a že s její stranou se konečně do parlamentu „dostal francouzský lid“. Proto prý bude prosazovat „přednost pro Francouze“ v sociální oblasti či v bydlení. Nárokuje si finanční — tedy nejdůležitější — výbor v parlamentu i post místopředsedkyně parlamentu.

Podpora Národního sdružení roste od voleb k volbám geometrickou řadou: 0,8 milionu voličů v roce 2012, 1,6 milionu v roce 2017 a teď 3,6 milionu hlasů. Stala se z ní strana, kterou volí nejvíc dělníků a zaměstnanců s nižšími příjmy.

Dosud však její masivnější vstup do parlamentu blokoval volební systém. V něm se ve druhém kole střetávají dva (výjimečně tři) kandidáti a usilují o hlasy voličů, jejichž kandidáti tam z prvního kola neprošli. Dosud platilo nepřekročitelné pravidlo, že pokud se tam dostal někdo z krajní pravice, voliči napříč zbytkem politického spektra vytvořili hráz a hlasovali pro „republikánského“ kandidáta, ať byl z levice, pravice či středu. To vysvětluje nepatrný počet poslanců krajní pravice v minulých parlamentech.

Republikánská hráz poprvé nezafungovala

Letos to poprvé nezapůsobilo. Jak to je možné? Jednak proto, že se Le Penové podařilo změnit image své strany — včetně jejího přejmenování — z extrémistické v přijatelnou pro velkou část národa, což se projevilo na jejích 42 procentech ve volbách hlavy státu letos v dubnu. A jednak proto, že přestala fungovat „republikánská hráz“.

Nyní se jako hlavní nebezpečí pro Macronův tábor zdála Mélenchonova koalice, která se mnohým jevila jako radikální extrém. Takže jistá část voličů klasické pravice i Macronova tábora dala hlas raději kandidátovi Národního sdružení než kandidátovi Mélenchonovy Nepoddajné Francie.

Průzkumy ukázaly, že v případě soubojů levice versus krajní pravice, polovina Macronových voličů volit nepřišla, třetina jich dala hlas levici a 18 procent Národnímu sdružení. V souboji Macronova koalice versus krajní pravice nevolilo v druhém kole 45 procent levicových voličů, Macronovi dalo hlas 31 procent a krajní pravici 24 procent Výsledkem bylo, že strana Le Penové vyhrála těchto soubojů 62 ze 108. Ve 274 duelech Macronova versus levicová koalice jich 192 — tedy většinu — vyhrála prezidentova koalice. Paradoxně tak silná levice, vnímaná některými jako hrozba, přispěla ke zvolení části poslanců Le Penové.

Je otázkou, jak se nově zvolení poslanci Národního sdružení — stejně jako Nepoddajné Francie — zachovají. Prakticky nikdo z nich v parlamentu ani ve vyšší politice dříve nepůsobil. Francouzská média varují, že to bude velmi komplikovat vyjednávání a kompromisy nutné pro sestavení vlády. Mélenchonovi straníci už prohlásili, že 5. července, kdy premiérka Bornová předstoupí před poslance s vládním prohlášením, budou žádat vyslovení nedůvěry vládě.

Před Macronem najednou stojí úplně jiný úkol, než s jakým dosud počítal. Žádné direktivní prosazování, ale vyjednávání a ústupky rivalům.

advertisment
advertisment