Je to veliké vítězství a zároveň není. Je to určitý oddech, ale zároveň s mnoha výhradami. Emmanuel Macron získal ve druhém kole nedělních prezidentských voleb 58,54 procent hlasů. To je více než svého času François Hollande, Nicolas Sarkozy, Valéry Giscard d’Estaing i François Mitterrand. Navíc jde o úspěšnou obhajobu prezidentského mandátu, což se ve Francii povedlo naposledy Jacquesi Chiracovi v roce 2002, proti otci Marine Le Penové.

Na druhou stranu: o oněch krásných sedmnáct procentních bodů — Marine Le Penová získala letos nakonec 41,46 procenta hlasů — zvítězil Macron nad soupeřkou z řad učesané, leč stále krajní pravice, zatímco jeho předchůdci bojovali vždy s mainstreamovými protivníky, tedy s chiracovskou výjimkou. Chirac přitom starého Le Pena porazil o 65 procentních bodů a Macron sám Le Penovou minule o 32 bodů.

Volební účast tentokrát spadla pod 72 procent, což je ve francouzském systému povinné, ale nevynucované volby rekordně málo. Ve druhém kole prezidentských voleb byla ve Francii menší naposledy v roce 1969. Tehdy vyhrál rovněž s 58 procenty někdejší de Gaullův premiér Georges Pompidou.

Zkušenost z voleb 1969 se ostatně pro letošek hodí i v dalších ohledech. Tehdy Francie rozdýchávala bouřlivý rok 1968 a de Gaullův odchod, ovšem nikoliv porážku. Cesty dál byly zamlžené. Levice a rozhořčená část společnosti měly své tribuny, ale nikoliv jednotnou frontu nebo alespoň koalici.

Gaullista Pompidou bojoval ve druhém kole s křesťanským demokratem Alainem Poherem. Nejsilnější levicový kandidát na prezidenta — komunista Jacques Duclos — skončil tehdy s mélenchonovskými 21 procenty v prvním kole. Rozhněvaná část Francouzů pak ke druhému kolu nepřišla.

Macron se tentokrát ve vítězném projevu sympaticky zdržel jupiterského triumfalismu. Uznal, že část hlasů získal ne jako hlasy pro sebe, ale jako hlasy proti Le Penové. Slíbil zároveň, že dalších pět let s ním bude jiných než předchozích, že půjde cestou zasypávání příkopů, léčení ran a podobně.

Takový přístup je teď ve Francii objektivně třeba. Země je po covidu, všelijakých bouřích a za energetické krize úzkostná a tuze unavená. Velkou část společnosti trápí růst životních nákladů. Výhledy na další rok přitom hovoří o dvouprocentním růstu a čtyřprocentní inflaci (optimální by byl opak) i o nutnosti řešit dluh, jenž kvůli postcovidovým opatřením dosáhl sta procent francouzského HDP.

Zemi čekají teď ještě červnové parlamentní volby. Vymezí sílu Macronova druhého mandátu, budoucí roli táborů kolem Le Penové, Zemmoura i Mélenchona, podobu nové provládní koalice a protivládní opozice.

Po Pompidouovi — jenž mandát z voleb 1969 mimochodem nedokončil a zemřel v úřadě — zůstaly prezidentské Concordy, síť vysokorychlostních vlaků TGV a stimuly posílený průmysl, který táhl zemi ještě za chiracovských časů. Macron by chtěl Francii zanechat důchodovou reformu, plnou zaměstnanost, režim připravený na zvládání klimatické změny a šest nových jaderných reaktorů. Plus energeticky a bezpečnostně sjednocenou Evropu.

Zkušenost z minulých let říká, že nechá-li se Macron dělat reformy po svém, má je sklon dělat neoliberálně. Otázkou zůstává, jak složený parlament by ho přiměl dělat je jinak, ale zároveň mu neznemožnil dělat cokoliv.