↗

Na Macronova bojovného ducha bude nyní spoléhat i celá Evropská unie, jejíž hlubší integrace bude jednou z priorit jeho druhého pětiletého mandátu. Foto Francois Mori, AFP

Viděno zprávami v médiích by se mohlo zdát, že Francie byla po pět let jen zmítána sociálními nepokoji, terorismem a covidem. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že i přes to všechno Emmanuel Macron mnoho věcí změnil a zlepšil. A že to nebyly jen kroky nahrávající bohatším vrstvám. Něco z toho by se mohlo hodit i u nás.

Deklarovaný reformátor

Když se v roce 2017 Emmanuel Macron jako meteorit k překvapení mnoha prosadil, byl vnímán jako nová čerstvá krev s tím, že společnost z gruntu zreformuje. K obrazu moderního světa — tak, jak on sám modernitě rozuměl.

Že zbourá různá omezení a zábrany a že učiní společnost rychlejší, energičtější, výkonnější, bohatší, otevřenější globalizovanému světu. Tak trochu anglosaskou, ale na francouzský způsob, s udržením silného státu a centralizované moci. Rád by se viděl v linii velkých reformátorů Francie, Napoleona a de Gaulla.

Jenže na něj nečekalo volné pole působnosti, ale naopak turbulence, které hlubokým reformám nenahrávaly. Uplynulých pět let bylo ve Francii tvrdších než mnohde jinde a Macron k nim někdy přidal i svoji neobratnost.

Žluté vesty, covid, atentáty

Nejdřív přišlo nikým neorganizované, spontánní hnutí žlutých vest, jež trvalo dlouhé měsíce a svou divokostí a různorodostí požadavků připomínalo dávné selské vzpoury, a skončilo teprve s covidem. Mezitím přišla mnohatýdenní stávka zaměstnanců v dopravě proti prezidentově snaze zrušit privilegované důchody strojvedoucích, kdy nejezdilo metro, autobusy a vlaky jen sporadicky.

Potom covid, který Francii zastihl nepřipravenou. Nedlouho před jeho vypuknutím — a před započetím Macronova mandátu — si země zlikvidovala velké zásoby roušek a ochranného materiálu, a část toho, co jí zbylo, potom ještě zpočátku humanitárně poskytla Číně.

Na vlně liberálního přístupu ke zdravotnictví si také dříve podstatně snížila počet nemocničních lůžek, což se ukázalo jako dramatické. A zpočátku zažívala pohromu v domovech pro seniory.

Trvalo dlouho, než se Francie zreorganizovala, zažila velmi přísný a dlouhý lockdown, kdy lidé skoro nesměli vyjít z domu, nakonec ale dopadla lépe než Česká republika. K dnešnímu dni statistiky hovoří ve Francii o 146 tisících zemřelých na covid a o 40 tisících u nás. Země je přitom sedmkrát lidnatější než Česká republika. Dnes se většina Francouzů domnívá, že země pandemii víceméně zvládla a že Macron má na tom svůj podíl.

A nakonec přišla válka na Ukrajině, která mimo jiné způsobila, že se z Ruska stáhlo mnoho francouzských firem a přišly o obrat. A do země přinesla inflaci, fenomén, který Francie po desetiletí téměř neznala.

Oproti svým předchůdcům nemusel Macron čelit vlně masivních islamistických atentátů, jako byl masakr v klubu Bataclan. Nicméně i tak se za jeho období zaznamenalo čtrnáct islamistických atentátů, jež si vyžádaly pětadvacet obětí, včetně podřezaného profesora Samuela Patyho. A francouzské služby údajně dalším šestatřiceti připravovaným atentátům zabránily.

Macron reagoval dost energicky. Přijal řadu opatření a zákonů proti „islamistickému separatismu“, nechal zavřít několik desítek mešit.

Obnovit ekonomiku ať to stojí co to stojí

Během svého působení provedl Macron řadu kroků, jež nepřehlédnutelně ovlivnily život společnosti. A nebyly jen v zájmu kapitálu a velkých firem, ač dostal nálepku „prezidenta bohatých“. Jeho reformy vyšly vstříc i střední a nižší vrstvě.

První sadou kroků byly kompenzace dopadu covidu na ekonomiku, který se vládě podařilo slušně zvládnout. Macron razil heslo „ať to stojí co to stojí“ a stát do hospodářství, sociální solidarity a udržení zaměstnanosti loni nalil 100 miliard euro. Takže koncem loňského roku už byla ekonomika na stejné úrovní jako před epidemií.

Malým a středním podnikatelům a OSVČ chodily od prvních měsíců pandemie rychle a pravidelně peníze na účty, restauratéři, hoteliéři a další kvitovali pomoc státu vesměs pozitivně, taky potom Macrona hodně volili. Horší dopady bude teď asi mít ruská válka proti Ukrajině.

Svoji vizi nutné záchrany hospodářství ze strany státu Macron prosadil i na celoevropské úrovni, když přesvědčil Angelu Merkelovou, aby souhlasila s revolučním unijním fondem obnovy pro členské státy a s bezprecedentní společnou půjčkou u světových bank jménem Evropské komise. To tu ještě nikdy nebylo, a Česká republika z toho dostane 180 miliard korun.

Jednou z centrálních myšlenek jeho mandátu byla teze „Aby se práce vyplácela“. Za pět let se podařilo vytvořit v zemi milión pracovních míst a snížit nezaměstnanost, dlouholetý problém Francie, jenž ovšem stále přetrvává. Části chudých se zvedly příjmy.

Ve školství Macron zavedl zajímavý experiment. Vyšel z předpokladu, že pro děti jsou klíčové první roky ve škole a pokud tam zaostanou, čeká je neúspěch až do konce docházky. V problémových oblastech snížil počet dětí ve třídě na polovinu, aby na ně měli učitelé víc času.

Znamená to zaměstnat dvojnásobek učitelů, dvojnásobek platů. Zreformoval také maturitní zkoušky a učinil školní docházku povinnou pro všechny děti od tří let.

Záchrana kultury, podpora pracovníků v živé kultuře

Rozměr tohoto textu neumožňuje věnovat se všem sférám, omezím se na kulturu. Ta je ve Francii tradičně v centru pozornosti a Macron tuhle linii ještě posílil.

Od svého zvolení v roce 2017 jí zvedl rozpočet o půl miliardy euro na letošních nebývalých 4,2 mld euro — a podpora médií má ještě svou zvláštní položku. Víc rostly jen peníze do spravedlnosti, vnitra a životního prostředí.

Kulturní instituce zůstaly kvůli covidu zavřené celých tři sta dní. Na jejich záchranu stát dal patnáct miliard euro, trojnásobek ročního rozpočtu ministerstva kultury, a skutečně se podařilo udržet jak existenci kin, divadel a dalších, tak i minimální příjmy pracovníků v kultuře.

Francie má snad jako jediná země na světě status dočasných pracovníků v živé kultuře (intermittents du spectacle), závidí jí ho v Evropě kdekdo. Z povahy své práce nemají tito lidé stálé příjmy, pracují na smlouvy o dílo a trnou, zda a kdy přijde nová práce. Nejen herci a režiséři, ale všichni technici, osvětlovači, zvukaři a podobně.

Francouzský systém je unikátní v tom, že pokud ročně odpracují aspoň 507 hodin, stát jim zajistí po zbytek roku podporu. A loni, kdy tito lidé neměli možnost pracovat vůbec, ho vláda rozšířila na celý rok 2021.

Nejsou to závratné peníze, ale umožňují, aby se mnoho lidí odvážilo pracovat v kultuře, která je svou povahou vždycky riskantní. Dnes to využívá sto tisíc osob a to umožňuje existenci spousty divadel a festivalů.

Voucher na kulturu pro milión teenagerů

Ve Francii se léta mluví o potřebě demokratizace přístupu ke kultuře. Macron v tomto ohledu zavedl takzvaný pas pro kulturu, kdy každý osmnáctiletý teenager dostal voucher v hodnotě pět set euro na kulturní výdaje dle vlastního výběru.

Kultura se financemi tradičně podporovala na straně nabídky, a tady to Macron obrátil a podpořil poptávku. Tento systém, který dnes využívá milión mladých, nedávno pozměnil, aby zasáhl i mladší: od třinácti do osmnácti dostanou šek na dvě stě euro a potom v osmnácti na dalších tři sta. Dalším Macronovým tématem bylo, aby každé dítě mělo ve škole uměleckou a kulturní výchovu, zatím se to podařilo ze sedmdesáti procent.

Velkou položkou kultury jsou památky, na jejich údržbu šlo z rozpočtu 614 milionů eur, z toho na katedrály 80 milionů. A hlavně: vedle státní podpory Macron inicioval vznik „Mise kulturního dědictví“, jež od soukromníků vybrala na opravy 180 milionů (a opravila jich několik stovek). K tomu připočtěme obnovu katedrály Notre Dame, která zatím stále vypadá, že bude dokončena pět let po požáru — tedy v roce 2024.

Novinkou posledních let je tlak na obří digitální společnosti. Evropskou direktivu Macron promítl do francouzské legislativy tak, že chrání francouzské tvůrce. Streamingové společnosti musí investovat do francouzské tvorby dvacet procent svého obratu, tedy nějakých dvě stě milionů eur ročně.

Čerstvou novinkou je zakládání jakýchsi malých digitálních stánků kultury. Díky obrazovkám, tabletům a ozvučení je tam možné seznámit se se všemi možnými druhy umění a Francie jich chce do konce roku mít minimálně tisíc po celé zemi.

A novým fenoménem bylo i navracení kulturních předmětů odvezených kdysi z kolonií. Neděje se to masově, ale loni jich Francie vrátila třeba pár desítek Beninu.

Macronovo druhé období: ekologie, evropská suverenita

Macron bude muset zemi nějak zklidnit a otupit přitažlivost extrémů. Rozhodně ale bude chtít dál reformovat, pokud nepřijde další pandemie či nějaká katastrofa. Tím spíš, že to bude jeho druhé a poslední období, kdy se nemusí ohlížet na popularitu a na znovuzvolení. K tomu bude ovšem potřebovat většinu v parlamentu a svoji vládu, o čemž se rozhodne v červnu.

Zároveň cítí, že svou metodou direktivního, vertikálního prosazování svých záměrů, kdy obcházel a přehlížel poslance, odbory i obce, si znepřátelil spoustu lidí. V povolebním projevu slíbil, že to druhé období bude jiné než první.

Uvidíme. Jako prezidentovi se mu podařilo být zvolen podruhé, což mu dává silný mandát, něco takového tu dvacet let nebylo. Zároveň ale ví, že ho nechtěla polovina voličů.

Jeho hlavním programem bude kupní síla obyvatel a inflace, právě tak ale ekologie a přechod k udržitelné ekonomice, včetně ústupu od ruských surovin. Což bude zahrnovat i udržení jaderných elektráren, díky nimž je Francie do velké míry soběstačná v dodávkách elektřiny.

Druhou vlajkovou lodí jeho reforem bude změna komplikovaného a zastaralého důchodového systému. V prvním období jeho mandátu vyvolala hlasitý nesouhlas části společnosti — a u jiné zase úlevu, že se do toho konečně někdo vážně pouští. Navrhuje odchod do důchodu postupně prodlužovat z dnešních dvaašedesáti na pětašedesát let, ročně o čtyři měsíce.

A co je pro nás důležité, Macron bude určitě tlačit na větší „evropskou suverenitu“, tedy na definování a ochranu zájmů specifických pro státy Evropské unie. Jistě to zahrne tlak na evropskou nezávislost v oblastech, jako je umělá inteligence, vodík, elektronika a čipy, léky, energetické suroviny.

Jistě také evropský vojenský průmysl a určitě i společnou imigrační politiku. Kde dnes i my začínáme rozumět, že by nám byla k něčemu dobrá. A samozřejmě bude pro pokračování sankcí proti Rusku a další vojenské dodávky a podporu Ukrajině.