Nadcházející volba prezidenta je pro francouzskou levici tragédií. Jako by prakticky zmizela z politické scény, jako by v zemi, vnímané ve světě jako politická laboratoř, přestala existovat. Jak to dnes vypadá, souboj o prezidenta se odehraje mezi liberálně-pravicovým Emmanuelem Macronem a krajně pravicovou Marine Le Penovou.

Je velkou zodpovědností levice, že je natolik rozdrobená, že se ztratila do neviditelna a uvolnila část prostoru krajní pravici. Fiasko je vidět hlavně u obou bývalých klasických stran, socialistů a komunistů.

Kandidátka socialistů má v průzkumech, přestože je primátorkou Paříže, neuvěřitelná dvě procenta, kandidát komunistů tři. Přitom obavou číslo jedna francouzského voliče je dnes kupní síla, na čemž by mohla levice stavět, a v závěsu hned Ukrajina a ruská invaze.

Krajní pravice má víc než kandidáti levice dohromady

Žádný z letošních šesti kandidátů levice nemá sebemenší naději postoupit do 2. kola proti jasnému favoritu Macronovi. Pět z nich dá dohromady sotva jedenáct až dvanáct procent, jediným, kdo má u veřejnosti ohlas, je Jean-Luc Mélenchon, antiestablishmentový solitér, kterému se přisuzuje čtrnáct procent.

Přitom dva kandidáti krajní pravice Marine Le Penová a Eric Zemmour mají v průzkumech dohromady daleko víc, než celá levice: jednatřicet procent. Už několik let je vidět, že ekonomicky a sociálně slabší vrstvy se od levice odklonily a že pokud jdou k volbám, hlasují ve velké míře pro Le Penovou.

Její popularita, ač je známá svým obdivem k Putinovi, který jí otevřeně financoval minulou kampaň, neklesla ani po začátku ruské invaze. Jejímu voličstvu tahle proruská příchylnost včetně souhlasu s anexí Krymu zjevně nevadí. Podobné to je u Zemmoura.

Socialisté ztratili nejprve duši a pak i voliče

Příčin propadu levice je několik, některé jsou patrné i v jiných státech Evropy, jiné jsou specificky francouzské. Po dlouhá léta hlavní levicová strana, socialisté, kteří byli dlouho u moci, anebo představovali v parlamentu hlavní opoziční alternativu k pravicovým vládám, ztratili oporu v širších vrstvách.

Stala se z nich strana vládních křesel a ministerských zájmů, vypasených kocourů, a když prohráli volby, nebyli schopni se přetavit v tahouna opozice, opírajícího se o lidové vrstvy. Ztratili energii, nemají jasno, koho reprezentovat. Jejich osud je v mnohém podobný české ČSSD.

Důvodem je i sociologická změna francouzské společnosti, fenomén, kterým prochází celá Evropa. Dělníků je ve Francii stále míň, lidé, kteří žijí s minimálním platem, v socialistech své reprezentanty nevidí, větší část z nich dnes volí Le Penovou anebo radikálnější levicové formace, které ale mají minoritní dosah.

Skončily rodinné tradice, kdy lidé volívali stejně jako jejich rodiče. Stále častější je fenomén volební přelétavosti, kdy ta samá osoba volí jinak od voleb k volbám. Jsou pryč časy velkých masových shromáždění a demonstrací, jimž vždy vévodila levice. Volební energie se přenáší na audiovizuální média a na sociální sítě.

To všechno jsou prvky, které nahrávají slábnutí klasické organizované levice a vzrůstu všech možných forem populismu, radikalismu a individuálnímu vybírání kandidátů jako zboží v samoobsluze. Rok od roku také klesá volební účast.

Dalším důvodem je, že na francouzské levici dnes není žádná vůdčí strana či síla, není tam jeden přirozený lídr, politici se o tuto vůdčí roli přetahují. Jsou pryč doby, kdy zdaleka nejsilnější byli socialisté, kteří Francii vygenerovali prezidenta Mitterranda.

Jsou pryč doby, kdy byli výraznou silou komunisté, hlavně na místní úrovni. A toto vakuum nebyla žádná jiná síla na levici s to vyplnit. Do značné míry podobná situace jako s ČSSD u nás.

Mélenchon hraje jen na sebe

Nejvýraznější tváří na levici je Jean-Luc Mélenchon, jednasedmdesátiletý politický harcovník, který ale hraje jen na sebe. Celý život strávil v politice, zastával nejrůznější funkce, dlouho za socialisty, včetně senátora, teď je poslancem, takže jeho dnešní hlasité odmítání politických struktur zní falešně.

Ke stáru si nasadil masku radikálního tribuna a už potřetí se uchází o prezidentský post — minule skončil čtvrtý. Je skvělým orátorem, dokáže ovládnout masy, má charisma.

Toho využívá k výrazné demagogii a k ostrým útokům proti současnému politickému uspořádání Francie — chce skončit s 5. republikou, jak ji definoval de Gaulle, a přejít k jinému systému založenému hodně na přímé demokracii —, proti Macronovi, pravici, krajní pravici, proti Evropě i globalizaci. I proti všem svým konkurentům na levici.

Jeho hnutí Nepoddajná Francie je dnes v parlamentu nejradikálnější opozicí, opozicí totální, která má sílu v kritice, ale nenabízí žádný koherentní program. Je formací jednoho muže, vertikálně řízenou tvrdou rukou. Mélenchon si ji před pár lety založil jako mechanismus, se kterým chce dobýt prezidentskou funkci. Jiný zájem nemá.

Převálcoval sice všechny konkurenty na levici, postoupit do 2. kola ale šanci nemá, druhá Le Penová má dnes dvaadvacet procent. Mélenchon právě reálnou vidinou souboje Macron versus Le Penová hrozí a prezentuje se jako dnes jediný, kdo by mohl Le Penovou do 2. kola eventuálně zablokovat.

Vyzývá všechny levicové i ekologické voliče, aby nedávali hlas svým kandidátům, kteří nemají šanci, ale volili jej. Což se ale nejeví jako reálné, zvlášť, když všechny ostatní kandidáty pozurážel a několikrát odmítl jakoukoli spolupráci s nimi, kromě takové, v jejímž rámci by jej všichni uznali za lídra. Navíc průzkumy ukazují, že velká část jeho voličů z prvního kola buď do druhého nepůjdou, nebo dají hlas Le Penové, v níž vidí druhé ztělesnění antiestablishmentu.

Co je u něj nepřijatelné, je jeho podpora Putinova imperialismu. Souhlasil s anexí Krymu, a dokonce mu blahopřál k ruské operaci v Sýrii, tedy k bombardování měst a civilistů.

Zelení neschopni se prosadit

Nevděčný je osud Yannicka Jadota, ekologického kandidáta. Vystupuje rozumně, v programu má spoustu zajímavých myšlenek, ohledně odmítnutí ruské invaze na Ukrajinu měl ze všech levicových kandidátů nejjasnější pozici. U zelených je už čtvrt století, pracoval v Greenpeace, byl s rozvojovou pomocí v Africe, při minulé prezidentské volbě se stáhl ve prospěch kandidáta socialistů, který měl větší šanci, dnes je europoslancem.

Ve Francii ale není příliš známý a zelení jako strana nejsou léta schopni svůj program přetavit do volebních hlasů. Francouzská společnost přitom žije hodně ekologií a ohrožením klimatu, je to vidět ve všech průzkumech i v chování miliónů obyvatel. Spoustu ekologických programových bodů ale převzaly další strany včetně Macrona i pravice a zeleným odňaly na téma ekologie monopol.

V místních volbách před dvěma lety dobyli zelení překvapivě místa starostů největších měst jako Marseille, Bordeaux, Grenoble, Lyon nebo Štrasburk; socialisté si udrželi Paříž jen proto, že šli do voleb s výrazně ekologickým programem. Tenhle ve Francii nevídaný úspěch a zároveň velkou starost občanů o vývoj klimatu nebyli ale zelení schopni převést do celostátní politiky, ani udělat větší kampaň svému prezidentskému kandidátovi, který ve stranických primárkách dostal jen slabou většinu.

Na veřejnost se strana profiluje víc jako radikální formace revoltující vůči současné společnosti než jako ekologická síla. A Jadot má dnes v průzkumech sotva šest procent.

Občané vzali kandidatury do svých rukou

Levicová veřejnost byla nevůlí stran dohodnout se na jednom kandidátovi tak znechucena, že se objevila skupina lidí, nespojená s žádnou stranou, kteří se pokusili vzít věci do svých rukou a v lednu zorganizovali jakési levicové referendum. Takový francouzský Milion chvilek pro demokracii.

Projekt měl vyplodit jednoho společného kandidáta levice, který by mohl mít šanci. Nazvali to „lidové primárky“. Myšlenka byla dobrá, ale výsledkem fiasko.

Zúčastnit se mohl každý, kdo se cítil být levicovým voličem… Jednalo se skoro o půl milionu osob, každému kandidátovi dávali body jako známkování ve škole. Hlasovali mezi sedmi kandidáty, ač někteří z nich účast odmítli a prohlásili, že se výsledkem stejně nebudou řídit.

Výsledkem bylo, že z toho hlasování vyšla vítězně Christiane Taubiraová, kdysi ministryně spravedlnosti, jež teď kandidovala sama za sebe, bez žádné strany za zády, a svoji kandidaturu ohlásila jen pár dní před primárkami.

Žádný z kandidátů se výsledku referenda nepodřídil, každý jede dál svoji kampaň, její „lidový mandát“ nikdo neakceptoval a Taubiraová se zcela stáhla. Primárky tak dosáhly opaku toho, oč usilovaly: vygenerovaly někoho, kdo neměl šanci prosadit se vůči ostatním na levici, a místo zklidnění situace jen přilily olej do ohně konkurenčního boje na levici. Situace byla o to komplikovanější, že několik kandidátů už vzešlo z primárek svých vlastních stran: socialistka Hidalgová i ekolog Yannick Jadot.

Primárky se ukázaly jako slepá ulička

Ty stranické primárky, před pár lety považované za velký úspěch přímé demokracie, jež nejdřív zavedli socialisté a následně, včetně letoška, i pravice, se ukázaly jako slepá ulička. Vygenerovaly vesměs tváře, které konvenovaly členům strany, ale nemají šanci oslovit většinové voličstvo země.

Je to případ i pravicových Republikánů, kteří si v primárkách zvolili nepříliš známou Valérii Pécressovou, jež od té doby udělala řadu chyb. Výsledkem je, že ač ji ihned podpořil kdekdo známý na pravici, má dnes v průzkumech jen deset procent, což není ani polovina podpory Le Penové a dnes vypadá vše na to, že nepostoupí do 2. kola.

Znamenalo by to, že tato klasická strana, odvozující se od de Gaulla, která bývala ve Francii po desetiletí u moci a vždy byla považována za stranu s vládní zkušeností, prohraje už potřetí volbu prezidenta. A potom se možná rozpadne.

Krize francouzské levice

Francouzská levice je dnes v krizi. Obsahové a ideové, personální, ale i strukturální. Po Macronově vítězství před pěti lety, kdy vyzobal něco z programu pravice a něco z levice, od obou převzal několik známých jmen a doplnil novými mladými tvářemi a svou formaci nazval hnutím, je velký otazník nad tím, jak bude vypadat francouzská politika dál.

Macron opírá svou politickou filosofii o předpoklad, že se vyčerpal tradiční protiklad levice — pravice, že dnes je ústřední střet progresisté versus nacionalisté. Jeho fenomén možná obnažil skutečnost, že tradiční strany se vyčerpaly, že lidé o ně už nestojí a že přijdou nové formy, které si dnes říkají hnutí a které stojí do značné míry na oblibě na sociálních sítích. Jak Macronovo, tak Mélenchonovo hnutí jsou formacemi jednoho muže, bez velké demokratické struktury, mají malý počet členů a žádné lokální zakotvení.

Anebo se ukáže, že tradiční strany se svou zakořeněností v místech, se svými místními radními, starosty a poslanci a programem, který si odhlasují členové, zůstanou nadále potřebnou a nenahraditelnou institucí demokracie, a tudíž že i levice se nějak obrodí. Ve společnosti je spousta kauz, které volají po levicovém řešení. Tentokrát to ale ještě nebude.