Francouzská levice do voleb prezidenta nezasáhne
Petr JanyškaFrancouzská levice v prezidentských volbách už po několikáté nebude mít kandidáta ve druhém kole. Je to důsledek roztříštěnosti, změny struktury voličů i ztráty jejich důvěry.
Nadcházející volba prezidenta je pro francouzskou levici tragédií. Jako by prakticky zmizela z politické scény, jako by v zemi, vnímané ve světě jako politická laboratoř, přestala existovat. Jak to dnes vypadá, souboj o prezidenta se odehraje mezi liberálně-pravicovým Emmanuelem Macronem a krajně pravicovou Marine Le Penovou.
Je velkou zodpovědností levice, že je natolik rozdrobená, že se ztratila do neviditelna a uvolnila část prostoru krajní pravici. Fiasko je vidět hlavně u obou bývalých klasických stran, socialistů a komunistů.
Kandidátka socialistů má v průzkumech, přestože je primátorkou Paříže, neuvěřitelná dvě procenta, kandidát komunistů tři. Přitom obavou číslo jedna francouzského voliče je dnes kupní síla, na čemž by mohla levice stavět, a v závěsu hned Ukrajina a ruská invaze.
Krajní pravice má víc než kandidáti levice dohromady
Žádný z letošních šesti kandidátů levice nemá sebemenší naději postoupit do 2. kola proti jasnému favoritu Macronovi. Pět z nich dá dohromady sotva jedenáct až dvanáct procent, jediným, kdo má u veřejnosti ohlas, je Jean-Luc Mélenchon, antiestablishmentový solitér, kterému se přisuzuje čtrnáct procent.
Přitom dva kandidáti krajní pravice Marine Le Penová a Eric Zemmour mají v průzkumech dohromady daleko víc, než celá levice: jednatřicet procent. Už několik let je vidět, že ekonomicky a sociálně slabší vrstvy se od levice odklonily a že pokud jdou k volbám, hlasují ve velké míře pro Le Penovou.
Její popularita, ač je známá svým obdivem k Putinovi, který jí otevřeně financoval minulou kampaň, neklesla ani po začátku ruské invaze. Jejímu voličstvu tahle proruská příchylnost včetně souhlasu s anexí Krymu zjevně nevadí. Podobné to je u Zemmoura.
Socialisté ztratili nejprve duši a pak i voliče
Příčin propadu levice je několik, některé jsou patrné i v jiných státech Evropy, jiné jsou specificky francouzské. Po dlouhá léta hlavní levicová strana, socialisté, kteří byli dlouho u moci, anebo představovali v parlamentu hlavní opoziční alternativu k pravicovým vládám, ztratili oporu v širších vrstvách.
Stala se z nich strana vládních křesel a ministerských zájmů, vypasených kocourů, a když prohráli volby, nebyli schopni se přetavit v tahouna opozice, opírajícího se o lidové vrstvy. Ztratili energii, nemají jasno, koho reprezentovat. Jejich osud je v mnohém podobný české ČSSD.
Důvodem je i sociologická změna francouzské společnosti, fenomén, kterým prochází celá Evropa. Dělníků je ve Francii stále míň, lidé, kteří žijí s minimálním platem, v socialistech své reprezentanty nevidí, větší část z nich dnes volí Le Penovou anebo radikálnější levicové formace, které ale mají minoritní dosah.
Skončily rodinné tradice, kdy lidé volívali stejně jako jejich rodiče. Stále častější je fenomén volební přelétavosti, kdy ta samá osoba volí jinak od voleb k volbám. Jsou pryč časy velkých masových shromáždění a demonstrací, jimž vždy vévodila levice. Volební energie se přenáší na audiovizuální média a na sociální sítě.
Zajímavá a kompetentní analýza od P. Janyšky. Zásadní význam má především ona jím postavená otázka, zda vůbec ještě mají budoucnost tradiční politické strany, anebo zda se trend přesouvá směrem k hnutím ad hoc, které by vyjadřovaly momentální potřeby a nálady těch či oněch částí občanské společnosti.
Svým způsobem by bylo možno říci, že Macronovo hnutí (La République) en Marche je vlastně uskutečněním Havlových ideálů o "nepolitické politice"; kde rozhodujícím momentem politiky nemá být ideologie a nemají být zkostnatělé partajní aparáty, nýbrž ze samého středu občanské společnosti mají vzcházet impulsy, které pak mají být politickými představiteli přejímány a realizovány na základě nezaujatých, věcných, racionálních úvah. A obdobně i V. Bělohradský žádá takovýto způsob politiky, kdy by se jednotlivé části občanské společnosti sdružovaly ad hoc, za účelem prosazení těch či oněch zájmů (například ekologických), aniž by se cementovaly do strnulých partajních struktur. Po dosažení svého cíle se mají tyto občanské iniciativy opět rozpustit, v jakési zárodečné "matečné tekutině" mobilní občanské společnosti.
Proti této možnosti, že by hnutí E. Macrona mohlo být považováno za legitimní uskutečnění Havlových ideálů o "nepolitické politice" ovšem hovoří ona skutečnost, že se fakticky jedná o projekt jednoho jediného muže. Macron potenciálně široký, neideologický záběr svého hnutí daleko spíše používá jako podnožku pro své politické ambice, nežli aby se skutečně chápal jako pouhý vykonavatel "vůle lidu", respektive impulsů občanské společnosti. Jeho politická pozice, i jeho vlastní hnutí čerpají prakticky z energie jednoho jediného muže; nikoli z energie, z impulsů samotné občanské společnosti. Až se tato jeho osobní energie časem vyčerpá, s největší pravděpodobností dojde i k naprostému rozpadu tohoto hnutí.
Ovšem - přitom nelze přehlédnout, že Macron za možnost svého politického vzestupu vděčí i zásadním, strukturálním změnám a přesunům v současné společnosti vůbec (tedy nejen té francouzské). Je to právě ten trend který vylíčil P. Janyška: dosavadní, tradiční velké strany ztrácejí na substanci. Klasické levici do velké míry vymizela její dělnická třída; a tato levice není schopna nalézt, vyprodukovat nějakou novou, nosnou ideu. Z dřívějšího proletáře se stal buďto kvalifikovaný pracovník, který se politicky přesunul mnohem více do politického středu; anebo prekarizovaný zaměstnanec ve službách či nezaměstnaný, kteří řešení své životní situace daleko spíše spatřují u populistických vůdců pravicového (respektive extrémně pravicového) zaměření.
Oproti tomu klasická (buržoazní) pravice už také není schopna přijít s nějakými idejemi, které by mohly oslovit větší segmenty společnosti; současná společnost je už příliš modernizovaná, nežli aby ji mohla přitahovat konzervativní hesla pocházející z minulých staletí. A navíc - v důsledku rozpadu tradiční levice této tradiční pravici zmizel její protivník, proti kterému se mohla vymezovat; který jí samé vlastně dodával důvod její existence, jakožto pojistky proti "nebezpečí zleva". A i bývalé voličstvo těchto dříve velkých pravicových stran se nyní přesouvá buďto k umírněnému středu, anebo ale k extrémní pravici.
Trend je tedy dvojí: na straně jedné od tradičních velkých, ideologicky ostře proti sobě vyhraněných bloků k politickému a ideovému středu; na straně druhé příklon k populistickým hnutím, především s pravicově-šovinistickým ideovým zázemím.
Ovšem: na straně druhé by onen obecný trend ke středu neměl vést ke klamnému závěru, že by tím byl už provždy překonán klasický pravolevý konflikt. Ten je totiž nejen politický, nýbrž je hluboce světonázorově fundovaný; stále tu proti sobě stojí dva zcela protichůdné, nekompatibilní názory, jaký charakter společenského uspořádání má být prioritní: na základě vzájemné pospolitosti a principu solidarity, anebo naopak na základě individuální aktivity, ryze individuálního usilování o osobní prospěch.
Dá se tedy právem soudit, že onen klasický pravolevý protiklad trvá, a bude trvat i nadále; jenom se bude transformovat do nových, poněkud méně vyhraněných, liberálnějších pozic. Určitým ukazatelem budoucího vývoje by mohly být poslední volby v Německu: podle analýz voličských segmentů jednotlivých stran u mladé části voličstva jasně vítězily v táboře levice strana Zelených, zatímco v táboře pravice strana liberálů (FDP). Zatímco klasické strany (SPD, CDU/CSU) mají svou voličskou základnu převážně v nejstarších, postupně odcházejících segmentech populace.
Pokud by tedy nedošlo k nějakým zásadním, nečekaným rámcovým změnám (např. k ekologickému kolapsu), troufl bych si učinit tu předpověď, že obecný trend půjde i nadále k onomu středu, kdy sice zůstane zachován tradiční pravolevý protiklad, nicméně jeho političtí představitelé budou mít ve srovnání s minulostí podstatně vyšší možnosti vzájemné domluvy, v zájmu věcného, ideologicky nevázaného řešení problémů vznikajících v souvislosti s řízením společnosti a státu.
Ovšem - tím ještě zdaleka nebude naplněn onen Havlův ideál "nepolitické nepolitiky", vycházející z rozmyslného, střízlivě uvažujícího a společensky angažovaného občana. Naplnění takovéhoto ideálu - pokud vůbec možné - by vyžadovalo nesrovnatelně více, nežli jenom určitý světonázorový posun k politickému středu.