Raketový vzestup Erica Zemmoura a úpadek mediálního vkusu ve Francii
Dominik PlíhalFrancouzský komentátor, který provokuje krajně pravicovými, rasistickými názory, se může stát překvapením prezidentských voleb. V každém případě se mu už daří normalizovat dříve neakceptovatelné názory ve francouzském mediálním mainstreamu.
V uplynulých týdnech se do popředí zájmu francouzských médií dostává provokativní komentátor, novinář a spisovatel Eric Zemmour, který se hodlá ucházet o prezidentský post. Kontroverzní postava v posledních předvolebních průzkumech dokonce předstihla Marine Le Penovou, které po dlouhá léta patřila druhá příčka v preferencích. Jakou má šanci na úspěch a může se dokonce stát favoritem na celkové vítězství?
„Francie neřekla své poslední slovo“ — to je v překladu název nejnovější Zemmourovy knihy, kterou představuje ve vyprodaných sálech napříč celou zemí. Kniha je nejen dalším střípkem vykreslujícím komentátorovy protiimigrační a protiislámské postoje, ale zároveň předzvěstí jeho prezidentské kandidatury, kterou dosud oficiálně neoznámil.
Svým obsahem se přitom nový bestseller neliší od Zemmourovy předchozí tvorby. Varuje před vznikem islámské republiky, etnickými menšinami či gay aktivisty. Ve své rétorice však přiostřuje, svými mediálními výstupy provokuje a získané pozornosti si očividně užívá.
Že se mu provokatérství vyplácí, prozrazují i výsledky posledních předvolebních průzkumů. V nich poprvé sesadil z druhého místa předsedkyni Národního sdružení (dřívější Národní fronty) Marine Le Penovou. Jeho aktuální preference se pohybují kolem šestnácti procent. Na prvním místě se nadále drží současný prezident Emmanuel Macron, jehož podpora se pohybuje mezi čtyřiadvaceti a osmadvaceti procenty. Tento nečekaný Zemmourův vzestup vnáší do volebního klání novou dynamiku, jejíž důsledky mohou být pro francouzskou politickou i mediální kulturu devastující.
Z pařížského předměstí na mediální výsluní
Třiašedesátiletý Zemmour se narodil do rodiny židovských berberů, která se do Francie přistěhovala z Alžírska. Vyrůstal na pařížském předměstí, vystudoval věhlasnou univerzitu Sciences Po a stal se politickým novinářem. Jeho jméno je spjato především s mediální produkcí deníku Le Figaro.
Proslavil se jak svými nekorektními a urážlivými komentáři, tak provokativními výstupy v populárních televizních pořadech. Dále je autorem řady knih, z nichž nejúspěšnější nese název Francouzská sebevražda, které se prodalo na statisíce exemplářů.
Zemmour se pokládá za příznivce Donalda Trumpa, přičemž v mnoha postojích s ním souzní. Média pro něj představují „propagandistický nástroj, který nenávidí Francii“. Domnívá se, že vzdělávací systém je „prosáklý marxistickými, antirasistickými a LGBT ideologiemi“ a že nově narozeným dětem by se měla dávat pouze „francouzská“ jména.
Navzdory svým kořenům také vyzdvihoval vichistický režim, který dle jeho názoru zachránil život řadě francouzských židů. Postojově má blízko také k Viktoru Orbánovi, který ho v září pozval na budapešťský summit protievropských a protipřistěhovaleckých lídrů, mezi nimiž nechyběl bývalý americký viceprezident Mike Pence či slovinský předseda vlády Janez Janša.
Kdo naopak na maďarskou sešlost pozván nebyl, je Marine Le Penová, již rostoucí Zemmourova obliba jistě dělá starosti. Ostatně většinu z šestnáctiprocentní podpory pro Zemmoura tvoří právě bývalí voliči Le Penové. Ačkoli má kontroverzní novinář svými postoji k radikálnímu Národnímu sdružení blízko, snaží se od tradiční krajně pravicové strany distancovat.
Zemmour je přesvědčen, že za jeho podporou nestojí pouze nízkopříjmoví voliči jako v případě Le Penové, ale také vzdělaní „vlastenečtí intelektuálové“. Le Penová naopak Zemmoura kritizuje, že nepřináší žádná konkrétní řešení či reformy jak pomoci chudnoucí střední třídě.
Prolomení hranic politické a mediální normy
Do prezidentských voleb, jejichž první kolo se koná 10. dubna příštího roku, zbývá ještě dlouhá doba. Již teď je nicméně jisté, že do předvolebního klání vstoupí mnoho kandidátů s poměrně vyrovnanými šancemi. Síly se totiž netříští pouze v táboře radikálů, ale také na pravici i levici.
Zemmour bude zjevně cílit na nespokojené voliče Národního sdružení, ale také konzervativních Republikánů a nevoliče. Teprve v předvolebních diskuzích nad programovými body se však ukáže, zda dokáže břitký komentátor nejen strhávat pozornost, ale také jasně vysvětlovat zamýšlené změny.
Již dnes je nicméně patrné, že Zemmourova rétorika má vliv na zhrubnutí současného politického a mediálního diskurzu. Co dříve bylo nepřípustné, se dnes stává normou. Posun je zřejmý zejména ve srovnání s otcem Le Penové, který se na veřejnosti projevoval obdobně jako Zemmour, avšak řada novinářů s ním tehdy odmítala vést rozhovory.
Se Zemmourovým raketovým nástupem se bariéra odstiňující krajně pravicové názory prolomila. Jeho výroky se dennodenně probírají v televizi i novinách, stala se z něj celebrita trumpovského typu. I když Zemmour neuspěje jako prezidentský kandidát, hrozí, že se mu dosud nepřijatelné politické postoje podaří normalizovat.
