Pamětní deska u bran věznice na jihoafrickém Robben Islandu zaznamenává výrok zdejšího nejslavnějšího vězně s číslem 46664. „Říká se, že žádný národ doopravdy nepoznáte, dokud se neocitnete v jeho věznicích. Národy by měly být posuzovány nikoli podle toho, jak zacházejí s nejvýše postavenými občany, ale podle toho, jak zacházejí s těmi nejnižšími.“

Slova Nelsona Mandely znějí nad dnešním Izraelem jako umíráček. Těla 345 Palestinců, kteří „zmizeli“ poté, co Izrael zahájil před dvěma lety invazi do Gazy, byla navrácena do Násirovy nemocnice v Chán Júnisu. Nacházela se v natolik zohaveném stavu, že se z nich dosud podařilo identifikovat pouze devětadevadesát.

Mahá Husajníová, která během války přinášela serveru Middle East Eye zpravodajství z Gazy, popsala v jedné z reportáží dopodrobna trýznivý průběh identifikace zemřelých za účasti pozůstalých a forenzních lékařů, kteří neměli k dispozici ani potřebné vybavení, aby mohli určit příčinu smrti.

Když měl Muhammad Ajiš Ramadán identifikovat pozůstatky svého bratra Ahmeda, pohřešovaného od prvního dne války, zjistil, že jeho tělo nese stopy popálení, objevuje se na něm šest nebo sedm děr po kulkách a od hrudníku dolů se přes břicho táhne vertikální řez. Také mu chyběl jeden z prstů na noze.

Palestinští lékaři říkají, že v Izraeli běžně odsekávají mrtvým prsty na rukou či na nohou, aby určili jejich DNA. Lékařům v Gaze sice schází potřebné vybavení, aby mohli konstatovat, zda Ahmedovi chybí některé orgány, nicméně stopy na jeho těle nasvědčují tomu, že s největší pravděpodobností posloužilo jako zásobárna pro odběr orgánů.

Jiné ostatky nesly zjevné známky mučení. Zajnab Ismáíl Šabatová z Bejt Hanúnu na severu pásma Gazy zjistila, že její dlouho pohřešovaný čtyřiatřicetiletý bratr Mahmúd má useknutý ukazovák a ruce spoutané za zády. Na nohou objevila otlačeniny od kovových pout. Do hlavy ho kdosi udeřil tak silně, že měl rozbitou lebku, a na krku byly znát stopy po oběšení.

„Bylo zjevné, že zemřel spoutaný. Byl svlečený do naha. Ve stehně měl střelnou ránu a v hrudníku úlomky dřeva,“ říká.

Znásilňování a mučení

Odhady počtu Palestinců, kteří za poslední dva roky zemřeli v izraelském zajetí, se různí. Podle údajů, které od armády a vězeňské služby získala organizace Lékaři za lidská práva — Izrael, zemřelo v izraelské vazbě osmadevadesát Palestinců. Podle organizace však skutečný počet bude patrně výrazně vyšší, i vzhledem k tomu, že pohřešovány jsou i nadále stovky zadržených Palestinců z Gazy.

Vězni, kteří přežili pobyt v izraelských detenčních centrech, popisují mimořádně brutální metody mučení. Podle svědectví zadržených, které získala izraelská lidskoprávní organizace Be-Celem, vtrhli v listopadu 2023 do cely ve věznici Kecijot vojáci ze speciálních jednotek a tloukli vězně obušky do hlavy tak dlouho, dokud nezačali krvácet.

Zaměřili se hlavně na osmatřicetiletého Tháíra Abú Asaba, kterého surově bili až do bezvědomí. Jeho bezvládné krvácející tělo pak zůstalo hodinu ležet na podlaze, než ho odtamtud odtáhli a prohlásili za mrtvého. Následujícího dne si tajná služba Šin Bet předvolala k výslechu jeho spoluvězně a obvinila je z útoku na Abú Asaba a z pokusu svést vinu na vězeňské strážce.

Zejména detenční centrum Sde Tejman si získalo pověst místa, kde dochází ke znásilňování a mučení a vězni tu často umírají. Jeden z propuštěných vězňů v rozhovoru poskytnutém Palestinskému centru pro lidská práva (PCHR) popsal, jak ho znásilnil speciálně vycvičený pes.

„Vysvlékli nás donaha. Vojáci přivedli psy, kteří nám vylezli na záda, někteří se na nás vymočili. Pak mě jeden z těch psů znásilnil — ten pes to udělal zcela záměrně, věděl přesně, jak na to, vnikl mi pohlavním údem do konečníku, zatímco vojáci nás dál bili a mučili a stříkali nám do obličeje pepřový sprej. Útok toho psa trval asi tři minuty; celkově to mučení trvalo asi tři hodiny.“

Ibrahím Sálim, který byl propuštěn na svobodu v srpnu po téměř osmi měsících věznění, popisuje svých dvaapadesát dnů strávených ve Sde Tejman jako nejděsivější noční můru.

„Přinutí vás stát dvě hodiny na jedné noze a pak se vás zeptají: ‚Chceš pomoct?‘ A když přikývnete, poručí vám, abyste řekli: ‚Moje matka je kurva, moje sestra je kurva‘ a taky ‚Netanjahu ošukal mou sestru, Am Jisrael chaj [Lid izraelský žije]‘. Řekli: ‚Opakuj po mně: Am Jisrael chaj! Am Jisrael chaj!‘ a takhle třeba stokrát.“

O hrudní koš mu roztříštili židli. Pouštěli mu elektrické výboje do genitálií. Jeho spoluvězně znásilnily izraelské vojačky.

To probíhalo tak, že se vězeň musel předklonit a spoutané ruce natáhnout na stůl před sebou. Vojačka, která stála za ním, mu strkala do konečníku prsty a další předměty. Pokud se vězeň vzpouzel nebo se pokusil napřímit, voják stojící před ním ho udeřil do hlavy a přinutil ho znovu se předklonit.

Aktuálních zpráv o industrializovaném týrání Palestinců v izraelských věznicích a detenčních centrech je dnes tolik, že by to zaplnilo menší knihovnu.

Vážná krize

Zpráva komise OSN z letošního listopadu dospěla k závěru, že Izrael provozuje „de facto státní politiku organizovaného a široce užívaného mučení“, jež podle komise zahrnuje „brutální bití, útoky cvičených psů, mučení elektrickým proudem, waterboarding, nucené setrvávání v nepohodlných pozicích po dlouhou dobu a sexuální násilí“.

Dokonce sám izraelský úřad veřejného obhájce, který je součástí ministerstva spravedlnosti, konstatoval, že palestinští vězni pobývají v přeplněných celách a trpí hladem a takřka každodenním bitím, přičemž uvedl, že tyto podmínky představují „jednu z nejvážnějších krizí vězeňství v historii státu“.

Přestože je k dispozici celá hora svědectví a důkazů, dosud skončil jako trestně stíhaný pouze jeden izraelský voják, kterému soud uložil trest sedmiletého odnětí svobody. Pět dalších vězňů stanulo před soudem kvůli obvinění z týrání a způsobení těžké újmy na zdraví v detenčním centru Sde Tejman poté, co na veřejnost unikl inkriminující videozáznam z bezpečnostních kamer.

Zveřejnění těchto záběrů, které médiím poskytla hlavní vojenská prokurátorka Jifat Tomer-Jerušalmiová, vyvolal v Izraeli vlnu pobouření nikoli kvůli zločinům, které odhalují, nýbrž protože poškozoval mediální obraz izraelské armády. Prokurátorka musela odstoupit z funkce a vojáci obvinění ze znásilnění nedávno uspořádali tiskovou konferenci, na níž se dožadovali odškodného za „poškození pověsti“.

Tisková konference se konala před izraelským Nejvyšším soudem a obvinění vojáci s kuklami na hlavách — tvář měli zakrytou zřejmě v obavě, že by jinak mohli čelit stíhání před Mezinárodním trestním soudem — se chvástali, že se dosud pohybují volně na svobodě, a hrdě ohlásili: „My zvítězíme.“

„Snažíte se nás zlomit, ale zapomínáte na jednu věc: jsme jednotka Koach 100,“ zdůraznili s poukazem na elitní protiteroristické komando, k němuž patří. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu odmítl útok odsoudit.

Místo toho označil únik záznamů z kamer za „pravděpodobně nejzávažnější propagandistický útok, jaký kdy Izraelem otřásl od dob jeho založení“. Starost mu dělalo pošramocení pověsti Izraele, nikoli muž na obrazovce, podrobený brutálnímu týrání. Podle deníku Haarec hlavní vojenská prokurátorka IDF záměrně odkládala vyšetřování válečných zločinů spáchaných izraelskou armádou, protože se obávala ostré odezvy pravicových politiků.

Od šestidenní války v roce 1967 prošel izraelskými věznicemi a vazebními celami na milion Palestinců, „z toho sedmnáct tisíc žen a dívek a padesát tisíc dětí“, uvádí ve své zprávě z roku 2021 palestinský Výbor pro záležitosti vězněných a bývalých vězňů. Jinými slovy — každý sedmý Palestinec.

Snaha zavést trest smrti

Od té doby počet Palestinců v izraelských věznicích soustavně narůstá. Lidskoprávní organizace uváděly v listopadu počet 9250 vězňů — z tohoto počtu bylo více než 3300 vězněných v takzvané „administrativní vazbě“, tedy zadržovaných bez obvinění či jakékoli formy řádného soudního řízení.

Nazývat tyto lidi „vězni“ je vlastně nepatřičné. Jsou to rukojmí, které Izrael odvléká každou noc během armádních razií — a v mezinárodním společenství tato praxe prochází zcela bez povšimnutí.

Izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir se během svého funkčního období zaměřil na to, aby palestinským vězňům učinil ze života peklo. Příděly potraviny snížil na úroveň podvýživy, a když Nejvyšší soud toto jeho rozhodnutí rozporoval, nechal se slyšet, že pochybuje, zdali jsou tohle skutečně „izraelští soudci“.

To mu ale nestačilo a nyní Ben Gvir prosazuje v Knesetu návrh zákona, který by umožňoval vynést nad „teroristy provozujícími protistátní činnost“ trest smrti. Dotyčná formulace v návrhu zákona volí záměrně slova tak, aby se nedala vztáhnout k Židům, protože z pohledu extrémní pravice páchají teroristické činy pouze Arabové. Jedna z předkladatelek návrhu, poslankyně Limor Son Har-Melechová, prohlásila: „Nic takového jako židovský terorista neexistuje.“

Izrael zrušil trest smrti za vraždu v roce 1954, nejvyšší trest však zůstal v platnosti, pokud šlo o zločiny související s holokaustem a genocidou. V dějinách státu Izrael byl z rozhodnutí soudu popraven pouze jeden člověk: Adolf Eichmann, architekt holokaustu, který skončil na popravišti v roce 1962.

Trest smrti zůstal zachovaný také u vojenských soudů na okupovaném Západním břehu, nikdy však nebyl uplatněn. To bylo předmětem častých debat a šéfové tajné služby Šin Bet i vysoce postavení důstojníci armády obvykle argumentovali proti využívání trestu smrti.

Dnes v této debatě padly veškeré zábrany. Vedení Šin Betu má nově na starosti náboženský sionista generálmajor David Zini, který návrh zákona o zavedení trestu smrti podporuje. A nástup Ben Gvira do exekutivní funkce proměnil celou politickou scénu.

Co bylo dříve považováno za pravicovou provokaci, je nyní oficální politikou vládnoucího establishmentu. Když návrh prošel prvním čtením, Ben Gvir rozdával mezi poslanci sladké zákusky, a dá se předpokládat, že Kneset zákon nakonec schválí.

Dědictví Nelsona Mandely

Podobně jako tomu bylo v případě Jihoafrické republiky, také v izraelských věznicích si odpykávají trest klíčoví palestinští vůdci, kteří by mohli vyjednat ukončení konfliktu.

Především jde o Marwána Barghúthího, čelního představitele Fatahu, který byl odsouzen k sedminásobnému trestu doživotí a mezi lidmi se těší tak vysoké popularitě, že by mohl nahradit Mahmúda Abbáse ve funkci prezidenta. Vězněn je také Abdulláh Barghúthí, vojenský vůdce Hamásu, který si odpykává trest ve výši sedmašedesáti doživotí.

Velitel Hamásu Ibrahím Hamid je za mřížemi s rozsudkem čtyřiapadesáti doživotí a Ahmad Saadat, generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny, si odpykává třicet let odnětí svobody. Mezi další prominentní představitele Hamásu ve vězení patří Hasan Salameh, u něhož soud rozhodl o osmačtyřicetinásobném doživotním trestu, či Abbás al-Sajjid, který dostal pětatřicetinásobné doživotí.

Za propuštění Marwána Barghúthího dnes běží mezinárodní kampaň vycházející ze stejného principu jako kdysi kampaň za propuštění Nelsona Mandely, jež bylo svého času hlavním požadavkem hnutí proti apartheidu. Jak prohlásil sám Mandela: „Vyjednávat mohou jen svobodní lidé. Vězeň nemůže uzavírat dohody.“

Propuštění Nelsona Mandely znamenalo v očích většiny lidí klíčový krok vstříc míru. Mandela se postavil do čela jednání, které připravilo cestu k uspořádání prvních všerasových demokratických voleb v Jihoafrické republice roku 1994, v nichž drtivě zvítězilo jeho hnutí, Africký národní kongres.

To si uvědomují i někteří bývalí šéfové tajných služeb, kteří jsou ovšem už dlouho mimo mocenské pozice a jejich vliv na reálnou politiku je pramalý. Jenže směr, kterým se Izrael pod faktickým vedením Ben Gvira vydává, uvrhuje stát do permanentní války jak s Palestinci, tak s blízkovýchodními sousedy.

Charakter této války se ovšem proměňuje. Zatímco dříve se válčilo především o území, nyní tato válka připomíná spíš nábožensky motivovanou křížovou výpravu. A ta nevyhnutelně skončí tak jako všechny předešlé křížové výpravy, které se pokoušely Palestinu kolonizovat.

Pokud chce nyní mezinárodní společenství skutečně konflikt ukončit, dřív než bude opět eskalovat, mělo by se globální hnutí za bojkot a stažení investic soustředit především na jeden požadavek, a tím je osvobození všech palestinských vězňů.

Za propuštění všech zadržovaných Palestinců se dnes zasazuje kampaň se symbolem červených stužek. Měli bychom požadovat, aby ji podpořily všechny politické strany ve Velké Británii — na prvním místě britští labouristé.

Muži a ženy, kteří organizují, provádějí a oslavují každodenní bití, znásilňování, mučení elektrickým proudem, týrání a zabíjení vězňů, by měli stanout před stejným soudem jako kdysi Eichmann — neboť jsou jeho skutečnými pokračovateli.

Z anglického originálu For any hope of peace, all Palestinians must be released from Israel’s torture chambers, vydaného serverem Middle East Eye, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.