Tradice myšlení, jíž tradičně říkáme západní filosofie, už od svého počátku dlí v napětí mezi tím, co se pouze jeví, a tím, co vskutku jest. Mezi zkušeností, že naše smysly nás klamou, a vědomím, že nemáme jiných zdrojů poznání vnějšího světa než právě naše smysly. Racionalismus, empiricismus a různé jejich syntézy a variace na otázku, co je spolehlivé poznání, dávaly různorodé odpovědi. Naštěstí mohou přestat, problém byl vyřešen.

Problém však nespočíval v bodě tohoto epistemologického sporu, ale v bodě ještě základnějším. Filosofická tradice od Sókrata vycházela od „nevím“. Od vědomí limitů vlastního vědění. Jenže tento přístup je ve skutečnost hrozně nepraktický, co se týče jistoty poznání. Přitom je to komplikace ale naprosto zbytečná. Pokud by Sókratés svůj údajný výrok formuloval chytřeji a místo „vím, že nic nevím“ prostě prohlásil „vím, že nic nevíš“, mohli jsme si ušetřit pár kapitol v učebnicích dějin filosofie. Lépe však pozdě než nikdy.

Tato nová teorie poznání, s pracovním názvem „faktům-navzdorismus“ se vyvinula tváří tvář problému antisemitismu. V posledních dvou letech totiž existovalo silné podezření, že lidé, kteří kritizují jednání židovského státu musí být antisemity. Chyběly však v drtivé většině případů důkazy. A právě toto napětí bylo krizí, jež dala vzniknout nové generaci myslitelů, již problém vztahu pojmu a reality uchopili s kreativitou a sebevědomím dlouho ve filosofii nepozorovaným.

Samozřejmě i pro tuto pozici lze najít předchůdce. Mezi nimi přitom vyniká Hegelovi připisovaný výrok, že neodpovídá-li skutečnost teorii, „tím hůře pro skutečnost“. Čistota a spekulativní neambicióznost, do níž tento hegelovský moment současný faktům-navzdorismus dovedl, by však neměla ujít naší pozornosti. A domnívám se, že nás plně opravňuje k tomu považovat tuto gnoseologickou nauku za jeden z nejpozoruhodnějších výkvětů posledních desetiletí.

Údajnost jako klíčový pojem faktům-navzdorismu

Abych však — v rozporu s logikou dané doktríny — demonstroval její podobu na konkrétních projevech, rád bych zde rozebral nedávný příspěvek Ivana Šterna pro Čro Plus.

Text začíná informací o prohlášení spolkové ministryně školství Karin Prienové, že by odešla z Německa, pokud by příští volby vyhrála a post kancléře obsadila krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Z toho by se mohlo zdát, že politička židovského původu se bojí krajní pravice. Nenechme se však zmást špinavou empirií, pravda je jinde, ujišťuje nás Štern. A píše: „Stávající nová francouzská levice je antisemitismem doslova prosycena.“

Jak toto ničím nepodepřené tvrzení o Francii přebíjí logickou implikaci, kterou měla předchozí informace týkající se Německa, sice není jasné, ale to jen proto, že jsme ještě nepronikli do logiky celého argumentu.

Klíčový je zde rozdíl mezi tím, co aktéři sami říkají, a tím, co já (autor) vím, že je pravda. „Stávající nová francouzská levice je antisemitismem doslova prosycena. Halasné sympatie projevované Palestincům a jejich údajné snaze o samostatný stát jej ne příliš šikovně zakrývají“. Snaha Palestinců je totiž ve skutečnosti údajná, a nikoliv skutečná. A pozor! Palestinci jsou také pouze „údajně“ trpící! A protože to, co kritici Izraele považují za skutečné, je pouze údajné a nikoliv skutečné, pak jsou kritici Izraele antisemité, a nikoli lidé kritizující genocidu.

Mně, školenému ve starém způsobu uvažování, by se zdálo, že i lidé, kteří by upřímně věřili v reálnost těchto údajných věcí, by nebyli antisemity, ale pouze špatně informovanými lidmi. Ale není tomu tak. Protože „bychom mohli putovat z jedné evropské země do druhé a sledovat, jak se buď ve skryté podobě pod záminkou podpory Palestincům, anebo vysloveně otevřeně projevuje k životu prodírající se antisemitismus“.

Stále není jasné, proč strach německé političky z tamní ultrapravice logicky vede k odhalení skrytého antisemitismu francouzské levice, která soucítí s „údajným“ utrpením Palestincům a jejich „údajnou“ snahou o stát? Jediný spolehlivý argument je totiž ten, který nevychází z reality. Ta je totiž proradná. Ovšem všechny její nástrahy vyřeší koncept údajnosti. Všechno, co je v rozporu se závěrem, je údajné, všechny věcné souvislosti jsou druhotné a slouží pouze jako kolorit pro potěchu čtenářů.

Ve světě pojmů je nám hej

Abych však nepřipisoval příliš zásluh konkrétními autorovi, je třeba přiznat, že jde spíše o široký myšlenkový proud, ba bych řekl neosobní konceptuální událost, kterou ve světě pojmů podnítil pojem antisemitismu. Ten byl tradičně chápán jako nenávist vůči Židům, protože jsou to Židé. Stopovat důvody k nenávisti je ale složité, a tak se o něm běžně uvažuje pouze jako o nenávisti vůči Židům.

Jak však hodnotit negativní projevy vůči instituci, která se nazývá Židovským státem, když tato ktitika není motivována její židovskou sebeidentifikací, ale tím, co reálně dělá?

Možnosti jsou dvě. Buďto rozlišovat mezi antisemitskými projevy, které ve svém obsahu zahrnují i kritiku Izraele, a kritikou státu Izrael za to, co dělá. A druhá možnost je prostě vědět. Vzhledem k tomu, jak moc by se první přístup brodil v nespolehlivé empirii, bylo z hlediska teorie poznání elegantním řešením zvolit druhou možnost.

Navíc tento krok přinesl filosoficky interesované veřejnosti řadu podnětů jako učení o univerzální údajnosti tvrzení těch druhých, či narušení dominance klasického schématu argumentu (s předpoklady, implikacemi a závěry) ve prospěch více na-závěr-oreintovaných přístupů. Za nejcennější však, jak jsem naznačil v úvodu, považuji možnou rekonceptualizaci dějin filosofie a základní filosofické otázky.

Každopádně veškerá kritika, které jsem se snad v tomto textu dopustil, stojí pouze na údajných nedostatcích, a tak je v rámci faktům-navzdorismu vysoce nerelevantní.

Místo rozboru neexistující teorie poznání jsem také mohl jen napsat, že tvrdit dnes, že utrpení Palestinců je jen údajné, je hrozně smutné a chucpe. Nebo že je frustrující žít s ostatními lidmi v paralelních světech. Ale asi je někdy lepší se smát, když dorozumět se není o čem a trápit se tím nikomu nepomůže.