Ve svém vzkazu namluveném 18. března na mobil ve věznici v Louisianě se Mahmoud Khalil, tvář protestů na Kolumbijské univerzitě, ptá: kdo má vůbec právo mít nějaká práva? Tato otázka má širší dopad a může být jakýmsi leitmotivem následujících úvah.

Khalil byl zadržen bez důkazů. Sám vidí ve svém případu podobnost s palestinskými vězni zadržovanými na základě administrativní detence, tedy bez obvinění, což je na palestinských územích okupovaných Izraelem běžná praxe. Zmiňuje dva případy — aktivistu Omara Khatiba, který byl zatčen 1. března 2024 na Ben Gurionově letišti, byl bit a bez jakéhokoli obvinění zůstává dodnes ve vězení.

A pak také lékaře Hussama Abu Safiyu, ředitele nemocnice Kamal Adwan, který byl v Gaze zadržen izraelskými vojáky poté, co odmítl opustit nemocnici. Během zadržování v různých vězeňských zařízeních byl opakovaně mučen, byla mu odpírána lékařská pomoc, bylo na něm vynucováno přiznání, že je členem Hamásu. Jeho syna během útoku na nemocnici zabili vojenským dronem.

Prezident Donald Trump prohlásil, že Khalilova deportace je jen první v řadě a bude následovat mnoho dalších. Jako jeden z prvních přišel na řadu Badar Khan Suri, indický postdoktorand působící na Georgetownské univerzitě, který byl obviněn z napojení na Hamás a je zadržován ve stejné věznici v Louisianě. V jeho případě ale deportaci zastavil soudce.

Suriho manželka Saleh je dcerou Ahmeda Yousefa, někdejšího poradce šéfa Hamásu Ismaíla Haníji. Právě k němu mířilo obvinění jeho zetě z napojení na významnou postavu Hamásu. Je ovšem třeba dodat, že Ahmed Yousef v posledních letech opakovaně odmítá použití násilí, odsoudil útok ze 7. října 2023, stejně jako předtím akce ISIS a al-Káidy.

Další v řadě byla Rümeysa Öztürková, turecká doktorandka na Tuftsově univerzitě a nositelka prestižního Fulbrightova stipendia. Její zadržení přímo na ulici skupinou šesti osob v civilním oblečení a v maskách, připomínající únos, obletělo a šokovalo svět a stalo se symbolem trumpovského režimu a jeho metod.

U Rümeysy Öztürkové bylo důvodem ke zrušení platného víza a deportaci pouhé napsání úvodníku ve studentském časopise už v březnu 2024, ve kterém použila slovo „genocida“ pro způsob izraelského vedení války v Gaze a kritizovala vedení univerzity, že se nepřipojilo k sankcím proti Izraeli.

Podle oficiálního obvinění se turecká doktorandka „účastnila akcí na podporu Hamásu“, podle jejích vyučujících a známých se ale protestů ani osobně neúčastnila coby spíše introvertní a celkově nekonfliktní osoba. Za Rümeysu Öztürkovou se postavilo vedení univerzity, upozornilo na atmosféru strachu, kterou její zatčení mezi akademiky vyvolalo, a odmítlo její obvinění jako neopodstatněná.

Nová definice antisemitismu ve službě křesťanských nacionalistů

V případě Rümeysy Öztürkové tedy vychází zcela jasně najevo, že skutečným důvodem její deportace je potlačení svobody projevu, což vyhovuje Trumpově administrativě a s ní spojeným křesťanským extremistům, a stejně tak proizraelským extremistům. Jedná se ostatně o dobře fungující alianci. Svůj seznam „nevhodných“ osob sestavila krajně pravicová organizace Betar US. Má údajně připravené „tisíce jmen“.

Na dokreslení věci, Liga proti hanobení (Anti-Defamation League, ADL), nejznámější světová organizace zaměřená na boj proti antisemitismu, považuje Betar US za extremistický. Betar nyní podle svých vlastních vyjádření dodává materiály proti nežádoucím osobám vysokým státním představitelům včetně ministra zahraničí Marca Rubia a ministryně spravedlnosti Pam Bondiové. Bílý dům ovšem spolupráci s organizací nepotvrdil.

Pojem „antisemitismus“ dnes prochází poměrně zásadní proměnou: ten klasický, spojený s krajní pravicí, přestává být z pohledu dnešních vlád Izraele a Spojených států problémem a krajně pravicové strany obecně se stávají spíše spojenci, jak názorně ukázala nedávná konference o antisemitismu v Jeruzalémě. Jedním z původně ohlášených řečníků, kteří nakonec svoji účast odřekli, byl i současný šéf ADL Jonathan Greenblatt.

Cílem je přesměrovat obvinění z antisemitismu ve smyslu definice Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA) z roku 2016 na levicové a lidskoprávní skupiny a aktivisty, stejně jako na všechny, kdo se kriticky vyjadřují k Izraeli a jeho politice. A nejde přitom zdaleka jen o palestinské a muslimské akademiky, ale také o umlčení kritických hlasů židovských.

Jak upozorňují právní vědci Itamar Mann a Lihi Ionová z univerzity v Haifě, „nová definice antisemitismu“ slouží především zájmům křesťanských nacionalistických fundamentalistů, jde o likvidaci jejich protivníků, mezi nimiž jsou na předním místě početní liberální američtí Židé.

Mann a Ionová uvádějí jako příklad Projekt Ester, který americký konzervativní think tank Heritage Foundation představil v roce 2024. V tomto materiálu je využitím zrcadlově převrácených postupů klasického antisemitismu představeno celosvětové spiknutí „na podporu Hamásu“, přičemž do jakési superorganizace „Hamas Support Network“ (HSN) jsou zařazeny jak organizace muslimské, tak i židovské, jako Jewish Voice for Peace (JVP), nejvýznamnější židovská organizace kritická k izraelské politice vůči Palestincům.

Američtí Židé jsou často kritičtí k Izraeli, ale stejně tak ke konzervativní křesťanské pravici — a o to jde Trumpovi, Vanceovi a jejich spojencům snad ještě víc. Hlasitý a výrazný protest několika stovek židovských demonstrantů ve vestibulu newyorské Trump Tower požadující propuštění Mahmouda Khalila byl asi nejviditelnějším příkladem.

V širší perspektivě, a zejména pro Trumpa a jeho „hnutí MAGA“, je tedy tažení proti organizátorům a účastníkům propalestinských demonstrací součástí mnohem rozsáhlejšího tažení proti liberálům, proti diverzitě, inkluzi a antidiskriminačním programům.

Deportace studentských aktivistů, jako je Mahmoud Khalil, či kriticky se vyjadřujících akademiček, jako je Rümeysa Öztürková, představují jen vrcholek ledovce plošných deportací imigrantů, kteří často končí v nechvalně proslulé obří věznici Cecot v El Salvadoru. Místní vládce Nayib Bukele, „nejvíc cool diktátor na světě“, zde věznil řadu lidí bez obvinění a nyní sem směřují za miliony dolarů údajní členové venezuelských gangů ve Spojených státech.

Německo: deportace i potlačování svobody projevu

Něco podobného jako v Trumpových Spojených státech se ale děje i v Evropě, konkrétně v Německu. Berlínský novinář Hanno Hauenstein vypočítal projevy cenzury vůči kritickým názorům v Německu — od zrušení předávání literární ceny německo-palestinské spisovatelce Adánije Šiblíové v říjnu 2023 na knižním veletrhu ve Frankfurtu až po zcela nedávné zrušené pozvání izraelsko-německého filosofa Omriho Boehma na oslavu 80. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald, a to na nátlak Izraele.

Zmínit je potřeba také ohlas předání ceny na filmovém Berlinale tvůrcům oscarového dokumentu No Other Land. Výmluvná a zároveň smutná byla zejména reakce německé ministryně kultury Claudie Rothové, která pronesla, že při ceremonii tleskala pouze izraelskému režisérovi Yuvalu Abrahamovi, a nikoli palestinskému Baselu Adrovi, ačkoli jejich poselství bylo zcela shodné a společné.

Dnešní Německo — stejně jako Trumpovy Spojené státy — provádí deportace zahraničních studentů za projevy propalestinské solidarity. Vypovězení se aktuálně týká čtyř studentů zapojených do loňských protestů na berlínské Svobodné univerzitě, dvou z Irska a po jednom z Polska a Spojených států. Podle právníka Alexandra Gorského, který dva ze studentů zastupuje, se jedná o recept z dílny krajní pravice, směřující k umlčení kritických hlasů.

V Německu úřady k deportaci cizinců nepotřebují obvinění z trestného činu, doplňuje další z oslovených právníků Thomas Oberhäuser. I tak ale musí být odůvodnění k deportaci úměrné použitým metodám a jejich dopadu na osobní život postižených. Vypovězení ze země za pouhé vyjádření politického názoru je výrazným překročením této úměrnosti.

Jediným adresným obviněním je přitom to, že jeden ze studentů, Ir Shane O´Brien, nazval během policejního zákroku jednoho z policistů „fašistou“. Další obvinění jsou podle Hauensteina pouze obecná, jako účast na blokádě berlínské Svobodné univerzity, skandování hesel „Free Palestine“ a „From the River to the Sea, Palestine will be free“ a — nijak konkrétně nedoložená — „podpora Hamásu“.

V případě tří ze čtyř postižených studentů se objevuje argumentace „Staatsräson“, podle níž je bezpečnost Izraele pro Německo natolik důležitá, že je součástí národního zájmu. Není to nic nového, s touto tezí vystoupila již v roce 2008 v izraelském Knesetu Angela Merkelová a má i starší kořeny. Nové je však praktické využití této právně značně vágní a neuchopitelné kategorie k potlačování kritických hlasů.

V bezpečí nakonec nebude nikdo

Zatýkání a deportace studentů vyvolávají zvláště silný odpor proto, že jsou symbolem útoku na svobodné vzdělávání a svobodné vyjadřování názorů. V době, kdy v mnoha zemích sílí nacionalistické, xenofobní a izolacionistické politické proudy, jsou tyto hodnoty symbolem otevřeného světa a propojené globální vzdělané společnosti — něco, co zastánci jakékoli „my country first“ bytostně nenávidí.

Cizinci, včetně těch s platnými dlouhodobými vízy, jsou všude ve světě obecně v horším a nejistém právním postavení, jsou „první na ráně“. Jsou jakýmsi lakmusovým papírkem toho, co se bude dít s lidskými právy všech, včetně občanů daných zemí. Ani ti totiž nejsou v bezpečí, jakmile se jednou nastoupí cesta potlačování svobody projevu.

Demonstrace, které v posledních týdnech probíhají v Izraeli, ale i v Gaze, sice těžko mohou zastavit rozjetou mašinerii války, poháněnou extremistickou ideologií i úsilím udržet se za každou cenu u moci. Mají ale velký význam symbolický. Ukazují, jak je občanská odvaha vzácná a potřebná. A zároveň upozorňují i na to, že ve velké části světa lidé svobodu projevovat svůj názor prostě nemají.

Například v Egyptě je totiž dodnes zadržováno 129 lidí za účast na pokojných protestech v roce 2023. Krátce po teroristickém útoku Hamásu 7. října a začátku brutální izraelské operace v Gaze totiž egyptský prezident Sísí oficiálně vyhlásil, že do ulic na protest vyjdou „miliony lidí“, ve skutečnosti ale za říjnové protesty v Káhiře a Alexandrii byly desítky lidí včetně studentů zatčeny.

Spojené státy a žel i Německo, jakkoli se v mnohém zásadně odlišují, se v tomto ohledu dnes blíží diktaturám a obecně nesvobodným zemím. Je třeba to jasně pojmenovat a upozorňovat na to. Jde o to usilovat ze všech sil o to, aby se země dosud — relativně — svobodné nestaly plíživě či spíše přes noc nesvobodnými. Dolehne to totiž na život téměř všech, kromě úzké elity vyvolených.