Na oficiálních stránkách Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) lze shlédnout působivé video, ve kterém se představitelé členských států Rady bezpečnosti OSN vyslovují o nezastupitelném významu UNRWA pro poskytování humanitární pomoci Palestincům ve válkou zničené Gaze.

Představitelé všech zemí, jak stálých členů Francie, Velké Británie, Číny a Ruska, tak nestálých členů evropských (Dánsko, Řecko a Slovinsko), asijských (Jižní Korea, Pákistán), afrických (Alžírsko, Sierra Leone, Somálsko) i amerických (Guayna, Panama), tu jeden po druhém oceňují práci agentury a jejích zaměstnanců. Zástupci všech zemí, až na jednu. Spojené státy americké.

Nic neilustruje lépe situaci, kterou máme před sebou. Máme tu dlouhodobý celosvětový konsensus, přinejmenším na seriózní diplomatické úrovni, který je založen na dvou premisách — Palestinci mají nárok na své území a svůj stát, a zadruhé a ještě naléhavěji, mají nárok na život, na účinné poskytování humanitární pomoci, když byla infrastruktura jejich území zcela zničena.

A pak je tu stát, který dnes ústy své nově nastoupivší hlavy tento konsensus zpochybňuje: Trumpovy Spojené státy. Vlastně státy dva, protože Izrael a Spojené státy tvoří dnes, kdy obě země ovládají extremisté, ještě nerozlučnější dvojici než kdy dříve.

Historická anomálie

Nejprve trocha historie. Po hrůzné druhé světové válce vznikla nejen dnešní Organizace spojených národů jako pokus vytvořit mezinárodní fórum, které umožní řešit problémy vyjednáváním a ne pouze jednostranně a vojenskou silou, ale také jednotlivé její agentury pro pomoc válkou postiženým. První z nich, UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) vznikla dokonce ještě v době války, v roce 1943.

Rok po válce, v roce 1946, pak byla založena Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO), kterou v roce 1951 nahradil Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Úřad pomáhal a i dnes pomáhá desítkám milionů uprchlíků po celém světě. S výjimkou jediné oblasti: Blízkého východu, přesněji řečeno Izraele a Palestiny plus okolních států, na jejichž území žijí palestinští uprchlíci z roku 1948 a jejich potomci.

Pro ty byla 8. prosince 1949 založena agentura samostatná, Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East, zkráceně UNRWA). Proč vlastně bylo nutné pro jednu skupinu válečných uprchlíků vytvořit vlastní, speciální instituci?

Vysvětlením je jedinečná a neobyčejně citlivá situace, která pro světové veřejné mínění nastala se vznikem Izraele a vyhnáním Palestinců v roce 1948. Ve zkratce řečeno, setkaly se tu pocit viny zejména evropských zemí za holokaust, touha židovských přeživších po bezpečí, stejně silná touha arabských obyvatel Palestiny po udržení si svého původního domova a k tomu ohavné dědictví končícího britského „mandátního“ kolonialismu, který rozehrával proti sobě animozitu různých skupin obyvatel a nestyděl se slíbit jedno a totéž území dvěma různým entitám: arabské i židovské.

Tento jedinečný a vysoce třaskavý mix zvláštních okolností umožnil anomálii v podobě instituce, která není jen humanitární organizací pro pomoc jedné určité skupině uprchlíků, ale i jakýmsi symbolickým uznáním světové veřejnosti, že Palestinci mají nárok zůstat v zemi, ze které byli vyhnáni. Je to vlastně jakési zhmotnělé špatné svědomí světa, že kvůli svému špatnému svědomí v jiné věci (holokaust) umožnil křivdu spáchanou na další skupině obyvatel, která s křivdou původní neměla nic společného.

To také vysvětluje, proč se status uprchlíka dědí — je to uznání přetrvávající nespravedlnosti a nároku na její odstranění a vyřešení. Jak říká přeživší holokaustu, kanadský lékař a terapeut Gabor Maté: já jako člověk s židovským původem mám nárok dostat hned po příletu do země, ve které jsem se nenarodil a nikdy s ní neměl nic společného, občanství a s ním i zvýhodněné bydlení v ilegálních osadách na okupovaném území. Ti, kdo se v zemi narodili a byli z ní vyhnáni, nemají právo se do ní vrátit. To je základní, elementární nespravedlnost, nelze ji přejít a je třeba na ni vždy brát ohled.

Humanitární pomoc má vždy politický rozměr

Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě tedy není „jen“ humanitární organizací, ale vlastně jakýmsi náhražkovým státním aparátem. Poskytuje třeba v mimořádně rozsáhlé míře vzdělávání dětem a funguje nejen na okupovaných palestinských územích, ale i pro uprchlické komunity v Libanonu a Sýrii. Samozřejmě je to organizace se silným politickým rozměrem. Politický rozměr má ale humanitární pomoc vždy.

Po útoku Hamásu 7. října 2023 a vypuknutí devastující války v Gaze se Izrael pokusil dosáhnout mezinárodní diskreditace UNRWA, jejíž činnost — především právě proto, že je symbolickým uznáním práva Palestinců na domov a na vlastní stát — mu dlouhodobě pije krev. Obvinění vznesená původně proti devatenácti z desítek tisíc místních zaměstnanců agentury nakonec vyšetřovací komise OSN vedená bývalou francouzskou ministryní Catherine Colonnaovou vyvrátila jako nepodložená.

Po vznesení obvinění většina největších přispěvatelů UNRWA své platby pozastavila, poměrně brzy po jejich vyvrácení ale své příspěvky obnovila. Platí to pro Evropskou unii jako celek, její jednotlivé země jako Francii a Německo, ale i další významné dárce, Velkou Británii či Japonsko. Výjimkou jsou opět Spojené státy, historicky největší přispěvatel agentury.

Kongres Spojených států ve shodě s tehdejší Bidenovou administrativou na začátku roku 2024 na jeden rok, do 25. března 2025, pozastavil financování UNRWA. V poskytování pomoci i poté pokračovala třeba nezávislá UNRWA USA. Donald Trump ovšem v den setkání s Benjaminem Netanjahuem financování agentury zakázal.

Izraelský parlament Kneset zakázal zákonem činnost agentury už v říjnu 2024, na konci ledna 2025 zákaz vešel v platnost. Znamená to znemožnění práce agentury na území Izraele včetně východního Jeruzaléma, který je podle mezinárodního práva součástí okupovaných území, a fakticky to znemožňuje UNRWA na Západním břehu a v Gaze spolupráci s izraelskými úřady.

O tom, jak je humanitární pomoc vysoce politické téma, a také jakou změnou je nástup Trumpa, nejlépe svědčí to, že přesně před rokem se uvažovalo třeba i o tom, že by činnost UNRWA — tehdy čerstvě po zveřejnění izraelských obvinění — nahradila americká státní agentura pro mezinárodní rozvoj USAID.

Tyto úvahy byly již tehdy odmítány jako nereálné, protože americká vládní agentura nemá na palestinských územích potřebné zázemí pro reálné poskytování pomoci. Dnes se však jeví jako zcela absurdní, protože jedním z prvních kroků Trumpovy administrativy je faktické ochromení činnosti USAID, která je podle Trumpova kumpána Elona Muska „jablkem plným červů“ v rukou levicových radikálů a je potřeba ji zcela zrušit.

Trvat na poskytování humanitární pomoci je politický postoj

Případ USAID, která se z „obra“ disponujícího v porovnání se světovými občanskými organizacemi mnohem větším rozpočtem stala doslova přes noc paralyzovanou a nefunkční institucí, dobře ukazuje, jak je propojení humanitární oblasti a politiky určitého státu ožehavé.

Například česká organizace Člověk v tísni, která je financovaná z více zdrojů, v loňském roce poprvé začala působit i na palestinských územích. Vysloužila si za to, stejně jako třeba Lékaři bez hranic, v českém prostředí nenávistné reakce a zřejmě i ztrátu části přispěvatelů, ale na druhé straně tím potvrdila, že je politicky nezávislá. Vždyť svého času byl ředitelem Člověka v tísni Tomáš Pojar, dnešní architekt unikátně jednostranně proizraelské politiky České republiky a člověk, který otevřeně vyzývá k nerespektování práva a závazků ČR.

Pomáhat v Palestině dnes nutně znamená stát se podezřelým v očích vyhraněně proizraelské veřejnosti, politiků a různých lobbistů, pro něž je de facto jakákoli pomoc Palestincům podporou terorismu. Protože přece všichni Palestinci jsou teroristé. Rozhodnout se pomáhat je tedy politický postoj, který se stává tím důležitějším, čím více a otevřeněji genocidní je politika Izraele a Spojených států.

Mnoho politologů a dalších komentátorů vynaložilo už v době prvního mandátu Donalda Trumpa nemálo času a námahy na hledání případných pozitiv toho, že se někdo takový stal prezidentem největší světové mocnosti. Zde máme před očima jeden konkrétní příklad: Trumpovy nesmyslné, egomaniakální a hlavně nereálné nápady jako ten s „riviérou jménem Gaza“ a potlesk, jemuž se jim dostává od izraelské vlády, mohou zbytek světa stmelit v jednotném přístupu.

Ten může spočívat v důsledném trvání na mezinárodním právu, nepřijatelnosti nucených odsunů obyvatel a zároveň na nutnosti nadále poskytovat účinnou humanitární pomoc s využitím a zapojením místních obyvatel. A to znamená s klíčovou rolí UNRWA, ať se to komu líbí, či nelíbí.

Dosavadní stav je neudržitelný a UNRWA je jeho součástí

To je ale jenom jedna strana věci, jedna — a ta jednodušší — strana celého problému. Zároveň je totiž třeba si zcela bez iluzí přiznat, že nástup Donalda Trumpa znamená velké posílení těch nejextrémnějších postojů jak v samotných Spojených státech, tak i v Izraeli.

Tento jednoznačný trend ztělesňuje třeba Miriam Adelsonová, americko-židovská podnikatelka, podporovatelka dalšího osídlování a anexe Západního břehu Jordánu a také významná podporovatelka Donalda Trumpa. S Trumpem budou silnější izraelští extremisté, američtí evangelikální fanatici a stoupenci zákona kyje a tesáku po celém světě.

To bude znamenat další a ještě rychlejší růst osad na Západním břehu, případně i jeho přímou anexi, ještě beztrestnější násilí ze strany radikálních osadníků, ještě omezenější možnosti pro palestinské obyvatele, ještě bezmocnější a méně respektovanou palestinskou „vládu“, posilování Hamásu a jeho rekrutování tisíců nových stoupenců, další a další nárůst násilí a definitivní pohřbení jakékoli představy o vzniku palestinského státu — pokud to ještě vůbec někdo považuje za reálné.

A zároveň to bude znamenat, že v úvodu článku popsaný konsensus světové „slušné společnosti“, který se stále opírá o představu dvojstátního řešení, se definitivně ukáže jako překonaný a nereálný, na což ostatně už delší dobu mnozí upozorňují. Bude definitivně jasné, že jde o jakési pokrytecké řečnické cvičení, v rovině obecných principů sice správné, ale prakticky vzato k ničemu.

Je pěkné, že se všechny členské státy Rady bezpečnosti až na jeden shodnou, ale v praxi je to právě ten jeden stát, který dokáže „hodit vidle“ do celosvětového konsensu. Ostatně už tím, že si jako prvního zahraničního hosta pozval člověka, na kterého je vypsán mezinárodní zatykač, ukázal americký prezident, že pro něj nemají žádnou váhu mezinárodní právo, humanitární právo, stejně jako lidské životy.

Je správné trvat na mezinárodním právu, je správné trvat na nutnosti účinného poskytování humanitární pomoci Palestincům, které nesmí zablokovat — často nepodložená a účelová — obvinění z „podpory terorismu“. To všechno je správné a nutné, ale je to něco jako hasit stále se šířící požár stále stejnou konví. A „hlas lidu“ v mnoha zemích světa, který se vyznačuje nedůvěrou až averzí k idealistickým vizím a obecným principům, to cítí, a politici a mocichtiví jedinci, kteří s ním umějí dovedně pracovat, to vědí také.