*

Rozumíte tomu někdo?

Pane Morbicere, já už si nějaký čas vůbec nedávám práci s tím číst stále stejné levičácké úlety J. Varufakise. Tento jeho text jsem si přečetl pouze na základě Vaší poznámky (respektive otázky).

Ovšem - nedá se nic dělat, ale komu čest tomu čest - přes mou všeobecnou skepsi vůči osobě J. Varufakise musím uznat, že tato úvaha je s odstupem to nejlepší, co jsem od něj kdy četl. Jakýmsi zázrakem zde dokázal odložil svůj obvyklý velmi vyhraněně jednostranný až fundamentalistický pohled, a dokázal se s (nejen pro něj) velmi vzácnou objektivitou podívat na palestinsko-izraelský konflikt nejen s nadhledem, ale navíc i s nemalou dávkou vizionářské fantazie.

Pokud jeho intence nejsou na první pohled zcela zjevné, pak ještě jednou v krátkosti: Varufakis naprosto správně konstatuje, že jediným skutečným řešením palestinsko-izraelského konfliktu by byl stav, kdy by se obě strany uznaly navzájem. Přičemž toto vzájemné uznání není míněno jenom čistě politicky a právně, nýbrž v plném (mezilidském, humánním) smyslu. Byl by to stav kdy by Palestinci přestali na Izraelity (a to i ty kteří by žili na jejich území) hledět jako na přinejmenším potenciální nepřátele, nýbrž jako na zcela normální, legitimní spoluobčany. A to samé by samozřejmě platilo i o vztahu Izraelců k Palestincům na jejich území.

Zkrátka, Varufakis si přeje, aby Židé a Palestinci dokázali to, co nedokázali Češi a Němci za naší První republiky: totiž navzájem se respektovat, navzájem spolu žít jako dobří sousedé, oproštění od vzájemných resentimentů a nevraživostí.

a) Oni to za první republiky Češi a Němci dokázali. Německé strany byly v československých vládách. Německá divadla, nakladatelství a časopisy, stejně jako německá vzdělávací soustava od husté sítě základních škol (kupodivu s větším počtem škol na žáka než těch českých) až po slušnou univerzitu umožňovaly slušný kulturní život. Odnárodňovací procesy neprobíhaly a pokud se nedařilo v dílčích oblastech zabránit diskriminaci ve vztahu k některým povoláním a k veřejným zakázkám, pak byla tato diskriminace jednak lokalizovaná a pod kontrolou, jednak předmětem opakované kritiky části českých žurnalistů, spisovatelů, filosofů a sociologů. (Doporučuji srovnání se situaci v Jižním Tyrolsku ještě počátkem devadesátých let, s Bretaní atd. Ostatně srovnání s tím, jak se u nás zacházelo a ještě zachází s opravdu diskriminovanými etnickými skupinami.)

Malér byl, že ani tento opravdu vysoký standard soužití nebyl dost silný, aby ustál masivní tlak krize a vzniku totalitárních a autoritativních režimů v sousedství.

Takže máme až příliš jasnou zkušenost, jak těžké je to dobré soužití udržet. A to Palestinci prostě nemají tak rozsáhlé instituce infrastruktury národní kultury jako měly oba kmeny českého zemského národa.

b) To, o čem mluví Varufakis je ale v něčem nadějnější (Tedy ona není naděje, že by se to podařilo ustanovit, ale z hlediska výdrže, pokud by to vzniklo). Dva etnicky neexklusivní národní státy, které umožňují svým obyvatelům dvojí občanství a které by si chtě nechtě musely pořídit nějaké rozhodčí instituce -- bez lidí dobré vůle by to nešlo, ale umožnilo by to moderování sporů, kterým se soužití dvou národů v Palestině nejméně ve středním výhledu nevyhne. Možná se silnou podporou mezinárodních institucí.

Pane Profante, samotný fakt že za První republiky existovala relativně vysoká míra práv národnostních menšin ještě nijak neznamená, že by tím byly vyřešeny vzájemné třenice mezi Čechy a Němci. A Němci reálné vztahování se čs. státu vůči nim stále pociťovali jako sice skrytou, ale trvající šikanu. (Velmi výmluvné je v tomto ohledu svědectví v posledním vydání magazínu Listy jednoho sudetského sociálního demokrata, který byl za války jako parašutista shozen nad území Sudet aby se zúčastnil odboje proti Hitlerovi.) Zkrátka, vzájemné animozity zde nadále přetrvávaly, a na obou stranách byla přítomna jen značně omezená ochota je skutečně zhojit. A ani boj proti společnému nepříteli neměl dostatečný potenciál vzájemný konflikt vitálních zájmů definitivně překonat.

Ale jistěže existovaly také animozity. Koneckonců taky vyčítám Moravákům, že dodali do Prahy Blažka, Beka, Fialu a Jurečku a navíc vaří Starobrno a tvrdí, že je to pivo

Jde o to, jestli se povede postavit dostatečně silné pletivo institucí, které ty osobní animozity, které se tak snadno skládají do národnostních záští (nebo regionálních, rasových etc .) budou držet mimo veřejný prostor a jestli -- což není rozhodně až to druhé-- se povede najít dost lidí, kteří jsou ochotní sdílet to oběma skupinám náležící společenství. A ti tu za první republiky byli.

Abych pravdu řekl, už mě nudí dokola opakovat, že považuji Czecha, Konrada, Eisnera, Bittnera, Utitze a desítky dalších německy píšících osobností za stejně reprezentativní české Němce jako Jaksche nebo třeba Henleina. A že odmítám přistoupit na zkurvenou hru toho posledně jmenovaného, který by jednoznačné přihlášení se všech jmenovaných k němectví zpochybňoval tím, že čast z nich by podle norimberských zákonů nebyli arijci.

Jestli jsem to dobře pochopil, k tomu, aby se Izraelci a Palestinci měli rádi a navzájem si neubližovali, je potřeba, aby se Izraelci a Palestinci měli rádi a navzájem si neubližovali.

To je, pane Poláčku, nejlepší myšlenka, co jsem od Varufakise kdy slyšel.

Ano, pane Profante, jenom je ještě potřeba postavit dostatečně silné pletivo, které ty osobní animozity, co se tak snadno skládají do národnostních záští, udrží. A samozřejmě najít dost lidí, kteří budou ochotni sdílet to společenství, náležející oběma skupinám.

Nešlo by to pletivo a společenství vytvořit i mezi Ruskem a Ukrajinou? Bylo by přece fajn ukončit nějak chytře i tuhle válku.

Poněkud jinak, pane Nusharte: aby si Izraelci a Palestinci už navzájem neubližovali, je zapotřebí aby se dokázali navzájem alespoň respektovat (aby se navzájem "měli rádi", by byla už pouze - byť bezpochyby vítaná - "třešnička na dortu").

Mimochodem, je to sice z trochu jiného soudku, ale v dnešním vydání deníku Právo vyšel zajímavý fejeton P. Pitharta o roli (bohužel odcházející) slovenské prezidentky Čaputové. Pithart zde píše, že její jedinečnou vlastností bylo, že se snažila chovat se vstřícně i vůči těm, kdo se sami vůči ní chovali nevraživě, až nenávistně. Podle Pithartova svědectví ona nezůstávala stát u samotného faktu (politické, ideové) animozity, nýbrž vždy kladla otázku po kořenech, po příčinách těchto animozit. Co je vlastně příčinou, a jaký může být racionální důvod respektive oprávnění toho, aby se lidé takovýmto způsobem nenáviděli? - Vždyť přece nakonec stejně tak jako tak budou nuceni nějakým způsobem spolu navzájem žít, a tedy i spolu navzájem vycházet.

Ale ano, to víte, že by to šlo mezi Ruskem a Ukrajinou. Muselo by se začít okamžitým stažením vojsk z cizího suverénního území, potrestáním zločinu agresivní války a soudem nad válečnými štváči, potrestáním teroru vůči civilnímu obyvatelstvu ...

Ale celkově by to asi byl zbytečný podnik. Ono stačí -- a už to je neuvěřitelně těžký úkol -- vytvořit instituční pletivo pro mnohojazyčnou a mnohonárodnostní Ukrajinu. Ukrajinskou, rusínskou, řeckou, tatarskou a v neposlední řadě také ruskou. Nedávno jsem četl výrok představitele jakési rusínské iniciativy: „Jsme občané Ukrajiny a jsme zcela loajální k ukrajinskému lidu, to nám nijak nebrání být Rusíny.“ A Volodymyr Zelenskyj odpověděl na otázku českého novináře po budoucím mírovém soužití ukrajinsky a rusky mluvících Ukrajinců v podobném duchu.

Nedělám si iluze, uvidíme, co ta slova plná dobré vůle (od Ukrajinců, Rusínů, Tatarů, co jsem jen stihl zaregistrovat) unesou, až přijde na lámání chleba. Ale je to šance a dá se ji pomáhat.

Ano, okamžité stažení vojsk z cizího suverénního území, potrestání zločinu agresivní války, soud nad válečnými štváči a potrestání teroru vůči civilnímu obyvatelstvu, to všechno by, pane Profante, jistě šlo. Jen je k tomu potřeba okamžité stažením vojsk z cizího suverénního území, potrestání zločinu agresivní války, soud nad válečnými štváči a potrestání teroru vůči civilnímu obyvatelstvu...

Pan Nushart si evidentně koleduje o mazání.

Jinak jenom připomínám, že 2. světová válka skončila na suverénním území Německa.

Takže ten projekt občanského ukrajinského národa na území Ukrajiny asi přeci jen vypadá o něco realističtější než Rusko-Ukrajinská společenství, které jste vlastně navrhoval Vy.

Tak realisticky, že ho lze s očekáváním reálných dopadů podporovat -- morálně, materiálně a otevřením všech možností kulturní a vzdělanostní integrační infrastruktury EU (například dotací plné účasti Ukrajinců v Erasmu a mobilitách na příštích dvacet let) -- podporovat i proti pochopitelné nacionalistické alternativě

(Psal o Ukrajincích několika národností včetně Zelenského, kteří se k takovému projektu hlásí, ale samozřejmě jsem nemohl přehlednout např. slepici* s akademickým titulem, která mistrovala štáb Azovu za ruskou komunikační řeč)

*Pro případného použítím jen feminimně přiřaditelné nadávky pobouřeného čtenáře dodávám, že sameček od nacionalistické slepice je nacionalistický vůl, třeba ten, který nemůže snést Sacharovovu ulici tuším ve Lvově. Těm, kteří vyžadují ctít ostatní živé bytosti na zemi se omlouvám, vím, že samičku kura domácího i kastráta tura domácího tím srovnáním hrubě urážím.

Jistěže si rozumíme, pane Profante.

Ukrajinci nepotřebují slepici s akademickým titulem, která by mistrovala lidi, co se denně potkávají se smrtí, že krucifix je má děsit, neboť nesplňuje požadavky doby. A že Kača Olivová požadavky doby splňuje mírou vrchovatou.

Bude opravdu velmi těžké otevřením všech možností kulturní, vzdělanostní a integrační politiky EU Ukrajince převychovat, aby je už, krucifix, ta Kača Olivová neděsila. Přiznám se vám, že mě tahle umělkyně s akademickým titulem děsí taky – dokonce víc než Turek před branami Bruselu.

Prostě Ukrajinci teď víc než to vaše kulturní a vzdělanostní mistrování potřebují zbraně a munici. Nepotřebují „morální autority“ (užitečné idioty) typu například Petra Uhla.

Jinak bude každý „mír“ jenom přestávkou ve válce – stejně jako ten „mír“ po anexi Krymu.

Tak jsem si na internetu našel, kdo je to Kača Olivová, a o co se jedná.

Co k tomu říci. Inu, je úlevné vědět, že jsou věci, které se mě netýkají, týkat nemusí, a nikdy týkat nebudou.

Vy se, pane Kolaříku, nezajímáte o umění?

(Kača Olivová je vedoucí pedagožka ateliéru nových médií 2 na Akademii výtvarných umění, kde diplomovou práci dnes můžete obhájit například tak, že skáčete neoblečený na trampolíně a rozhazujete při tom třpytky. Kača Olivová propaguje ekosexuální smýšlení a doporučuje věnovat se svému tělu, hodně se hýčkat, najít si čas na objevování toho, jak tělo vypadá a co umí. „Naučila jsem se se svými prsy, když jsou bez podprsenky, točit. Trošku to bolí, ale stojí to za to, protože je to strašná prča." To je citace z jejího rozhovoru. Vedoucí pedagožka na AVU tedy může tu novou generaci umělců, pro kterou Myslbekův Krucifix již „nesplňuje požadavky doby a děsí ji“, naučit například točit kozama, což požadavky doby na současné umění bohatě splňuje.)

Ukrajinci samozřejmě potřebuje slepice všech odrůd, protože svoboda se bez slepic neobejde. Vznešeně se tomu říka svoboda pro jinak smýšlející, včetně těch, o jejichž schopnosti vůbec myslet máme oprávněné pochybnosti.

To se týká i té nacionalistické slepice a i hodných fosilů, které dokáže pobouřit Káča Olivová. Bez nich by smutně poskakovala a nikdo by si ji nevšiml. Koho by na Letné zaujalo obnažování? Byla by Vás smutná a frustrovaná, ještě že jste.

Pokud by ovšem někdo chtěl poměry na AVU kritizovat, bude tím (například podle Moniky Le Fay) „přispívat k další fašizaci společnosti“.

Ať tak či onak, společnost se prostě bude „fašizovat“ a asi se s tím nedá vůbec nic dělat. (Když kritika „umění točit kozama“ je známkou naší „fašizace“ a i naopak – společenská akceptace „umění točit kozama“ je zase záminkou, aby nás od „fašizace“ Putin zachránil.)

Takže raději snad, pane Profante, točme kozama a považujme to za umění (abychom tak měli svobodu pro jinak smýšlející, i když o jejich schopnosti myslet máme oprávněné pochybnosti), ať se tomu fašismu (přesněji ruskému nacismu) ubráníme. Kdyby to ale šlo i bez toho progresivistického pokrytectví, bylo by to fajn.

Hm, takže Alice Nellis nebo Anna Geislerová jsou fosilové.

Je, pane Profante, nutné rozlišovat mezi indoktrinací a svobodou pro jinak smýšlející. Proti tomu druhému nic nenamítám. Předpokládám, že ani Ukrajinci (na rozdíl od té kulturní kolonizace a indoktrinace).

Ale pokud vím, v té petici, resp. v souvislosti s ní, se Kateřině Olivové vyčítalo něco jiného. A vlastně ani ne ji, řeč byla o pochybných praktikách při konkurzu (trochu komické, kdy nejsou pochybné?)

A obecně, koho prosím Vás v jakžtakž slušné společnosti zajímá, o čem se hádají umělci -- žárlivost a strach z prošvihnutí vhodné příležitosti u nich patří k chorobám z povolání. A už vůbec nevím, koho zajímá, co píše Monika le Lay (tedy kromě Moniky le Fay)?

Člověk nemá mít předsudky a proto jsem kdysi utratil několik minut svého života četbou jakýchsi jejích výtvorů -- smutné, ale ta osoba prostě v apatyce to, co jí chybí, nekoupí a to, co jí přebývá, neberou ani v toxickém odpadu.

Ano, kromě „uměleckého“ projevu se jí vyčítá, že se do své funkce dostala bez konkurzu.

A pokud jde o tu údajnou „fašizaci“ společnosti, Monika Le Fay není žádná výjimka. Pokud se s vámi prostě nějaký progresivista (lhostejno, zda pravicový nebo levicový) na něčem neshodne, obvykle vás onálepkuje jakožto fašistu. V tomto směru mám zde v diskusích na DR bohatou osobní zkušenost (například s Tomášem Tožičkou). Vtipné je, že se v tom progresivisté náramně podobají současnému ruskému vůdci – ten totiž taky vidí fašisty všude tam, kde se s ním neshodnou a kde ho chtějí poslat tam, kam podle té anekdoty vlezl onen druhý český lev, co už mu kouká jenom ocas.