Palestinu jako stát uznají v nejbližší době s velkou pravděpodobností i další evropské země. Vyplývá to z řady prohlášení, které pronikají do médií v posledních dnech. Po Norsku, Irsku a Španělsku, které se příslušně vyslovily 22. května, by mělo následovat Slovinsko a zřejmě Malta.

Slovinský premiér Robert Golob se nechal již v polovině května slyšet, že uznání od jeho země přijde nejpozději 13. června. Maltské ministerstvo zahraničí pak uvedlo, že stále řeší „optimální načasování“.

Představitelé vlád uvedené pětice dávají svoje rozhodnutí do souvislosti s celkovým vývojem v oblasti v poslední době a specificky s přístupem netanjahuovské garnitury k palestinské otázce. Ten se dle jejich vnímání plně obnažuje právě i ve způsobu, jímž je vedeno aktuální tažení v Gaze.

Ani šest měsíců permanentního tlaku od různých aktérů mezinárodního společenství zde nepřimělo současné izraelské vedení, aby ukázalo, že mu vedle zničení Hamásu záleží podstatněji také na životech a budoucnosti obyčejných Palestinců.

Norská, irská a další vlády jsou přitom přesvědčeny, že právě uznaná státnost Palestinu k takové garanci budoucnosti posouvá — tedy k jiné budoucnosti než jako nesvéprávná, z části okupovaná a z části polookupovaná entita.

„Uprostřed války s desetitisíci mrtvými a zraněnými je třeba držet při životě tu jedinou věc, jež může perspektivně zajistit bezpečný domov jak pro Izraelce, tak pro Palestince: koncept dvou států, jež mohou žít vzájemně v míru,“ uvedl při ohlašování rozhodnutí norský premiér Støre.

„My ze své historie dobře víme, co takové uznání znamená. Pouze dík uznání Irska jako samostatného státu mohl být nastartován proces vedoucí na založení naší v míru žijící republiky. Pouze dvoustátní řešení může být (na Blízkém východě) cestou, jak se dostat ven z generace se točící spirály násilí, odplat a roztrpčení,“ uvedl irský premiér Harris.

Otázka důsledků

Znalci se shodují, že uznání státnosti v aktuálním rozsahu a formě je především symbolické gesto, i když s politickým dopadem na další evropské státy, které ve vztahu k Palestině a Izraeli lavírují — jmenovitě na Belgii či Francii. Dílčím způsobem se jím též posiluje palestinská mezinárodně právní ochrana a zároveň odpovědnost. Jako stát například Palestinu váže daleko více rezolucí OSN.

Rozhodnutím se z části posouvá také pozice EU ve vztahu k Izraeli v rámci OSN a jeho organizací. Kdyby příkladně izraelská vláda začala se znovuosídlováním již vyklizených oblastí Západního břehu či pásma Gazy, tedy palestinských území, izraelskými osadníky, bude teď o něco málo pravděpodobnější, že bude za krok nějak citelněji postižena.

Dále platí, že zmíněná pětice států svým rozhodnutím opouští doposud více méně společnou pozici USA a zemí EU k palestinské státnosti, dle níž se měla stát Palestina státem až v poslední fázi mírového procesu. Jak připomíná francouzský novinář a analytik Philip Turle, Norsko, Irsko a další státy tímto vysílají signál, že dosavadní přístup nefunguje a proces vedoucí ke dvoustátnímu cíli dosavadní přístup nestimuluje — že je potřeba jej změnit.

V neposlední řadě je tu pak otázka vnitropolitických ohledů — skutečnost, že dané vlády byly k rozhodnutí donuceny z části i tlakem zdola, od svých vlastních potenciálních či skutečných voličů. Toto bylo hodně patrné například ve španělské debatě.