Palestinu jako stát uznají v nejbližší době s velkou pravděpodobností i další evropské země. Vyplývá to z řady prohlášení, které pronikají do médií v posledních dnech. Po Norsku, Irsku a Španělsku, které se příslušně vyslovily 22. května, by mělo následovat Slovinsko a zřejmě Malta.

Slovinský premiér Robert Golob se nechal již v polovině května slyšet, že uznání od jeho země přijde nejpozději 13. června. Maltské ministerstvo zahraničí pak uvedlo, že stále řeší „optimální načasování“.

Představitelé vlád uvedené pětice dávají svoje rozhodnutí do souvislosti s celkovým vývojem v oblasti v poslední době a specificky s přístupem netanjahuovské garnitury k palestinské otázce. Ten se dle jejich vnímání plně obnažuje právě i ve způsobu, jímž je vedeno aktuální tažení v Gaze.

Ani šest měsíců permanentního tlaku od různých aktérů mezinárodního společenství zde nepřimělo současné izraelské vedení, aby ukázalo, že mu vedle zničení Hamásu záleží podstatněji také na životech a budoucnosti obyčejných Palestinců.

Norská, irská a další vlády jsou přitom přesvědčeny, že právě uznaná státnost Palestinu k takové garanci budoucnosti posouvá — tedy k jiné budoucnosti než jako nesvéprávná, z části okupovaná a z části polookupovaná entita.

„Uprostřed války s desetitisíci mrtvými a zraněnými je třeba držet při životě tu jedinou věc, jež může perspektivně zajistit bezpečný domov jak pro Izraelce, tak pro Palestince: koncept dvou států, jež mohou žít vzájemně v míru,“ uvedl při ohlašování rozhodnutí norský premiér Støre.

„My ze své historie dobře víme, co takové uznání znamená. Pouze dík uznání Irska jako samostatného státu mohl být nastartován proces vedoucí na založení naší v míru žijící republiky. Pouze dvoustátní řešení může být (na Blízkém východě) cestou, jak se dostat ven z generace se točící spirály násilí, odplat a roztrpčení,“ uvedl irský premiér Harris.

Otázka důsledků

Znalci se shodují, že uznání státnosti v aktuálním rozsahu a formě je především symbolické gesto, i když s politickým dopadem na další evropské státy, které ve vztahu k Palestině a Izraeli lavírují — jmenovitě na Belgii či Francii. Dílčím způsobem se jím též posiluje palestinská mezinárodně právní ochrana a zároveň odpovědnost. Jako stát například Palestinu váže daleko více rezolucí OSN.

Rozhodnutím se z části posouvá také pozice EU ve vztahu k Izraeli v rámci OSN a jeho organizací. Kdyby příkladně izraelská vláda začala se znovuosídlováním již vyklizených oblastí Západního břehu či pásma Gazy, tedy palestinských území, izraelskými osadníky, bude teď o něco málo pravděpodobnější, že bude za krok nějak citelněji postižena.

Dále platí, že zmíněná pětice států svým rozhodnutím opouští doposud více méně společnou pozici USA a zemí EU k palestinské státnosti, dle níž se měla stát Palestina státem až v poslední fázi mírového procesu. Jak připomíná francouzský novinář a analytik Philip Turle, Norsko, Irsko a další státy tímto vysílají signál, že dosavadní přístup nefunguje a proces vedoucí ke dvoustátnímu cíli dosavadní přístup nestimuluje — že je potřeba jej změnit.

V neposlední řadě je tu pak otázka vnitropolitických ohledů — skutečnost, že dané vlády byly k rozhodnutí donuceny z části i tlakem zdola, od svých vlastních potenciálních či skutečných voličů. Toto bylo hodně patrné například ve španělské debatě.

Premiér Pedro Sánchez při zdůvodňování kroku v parlamentu uvedl, že jde aktuálně v kontextu plošně-devastačního charakteru tažení Izraele v Gaze o věc „čistého svědomí“. Jak ale zachytil list El Confidencial — partner DR v projektu přeshraniční spolupráce PULSE — od dalších členů vlády zněla i jiná zdůvodnění.

„Uznání palestinského státu je výsledkem dekád tlaku a dalšího působení sociálních hnutí (…) V nejtěžších z představitelných momentů posíláme palestinskému lidu jasný vzkaz: Nezapomněli jsme na vás. Nejste sami,“ vybírá Confidencial z vyjádření ministra sociálních věcí, ochrany spotřebitele a Agendy 2030 Pabla Bustinduye, vůdčí postavy koaličního levicového hnutí Sumar-Podemos.

Izraelské reakce

Izraelský establishment zareagoval na aktuální vlnu uznání s předpokládatelným rozhořčením. I když se nejvyšší představitelé Norska, Irska i Španělska v rámci svých adres explicitně vymezili jak vůči vraždění civilistů, tak vůči hnutí Hamás, pokusila se velká část oficiálních izraelských reakcí zarámovat krok jako odměňování terorismu. Izraelští velvyslanci v dotyčných zemích byli pak staženi na konzultace.

Většina pozorovatelů zdůrazňovaní linky mezi útokem ze 7. října a uznáním palestinské státnosti odmítá — Netanjahu ostatně sám slibuje už přes dekádu před každými volbami, že pokud bude premiérem on, palestinský stát nepřipustí.

Často se ale namítá, že země uznávající Palestinu by měly více srozumitelně vysvětlovat i řadovým Izraelcům, proč a jak vznik palestinského státu zlepší jejich bezpečnost.

„Již delší dobu jsme věděli o roztrpčení daných států z toho, že současná izraelská vláda není ochotna o samostatné Palestině ve svých představách o budoucnosti byť jen uvažovat. Takže šlo o očekávaný krok (...) Přesto je tady podle mě ne dostatečně doceněno, jak moc je dnes frustrovaná celá izraelská společnost. A že pouhé konstatování ,pomůže to míru' na ni věru moc nezabere,“ uvedla pro France 24 Nomi Bar-Jakovová, mezinárodní vyjednavačka působící v Londýně.

Palestinu jako stát dodnes uznalo 144 zemí, některé ale jen čistě formálně nebo za jiného režimu, než mají nyní. Ze států Evropské unie uznávalo Stát Palestina doposud se vším všudy pouze Švédsko, třebaže v mnoha agenturních přehledech figurují po jeho boku i státy bývalého východního bloku jako Polsko, Maďarsko nebo Československo. Ty uznaly palestinskou státnost ještě v rámci kampaně Arafatovy OOP v roce 1988.