Rozhodnutí Donalda Trumpa dovolit Izraeli zaútočit na Írán je nejhorší strategickou chybou, jaké se jakýkoli americký prezident dopustil od chvíle, kdy George W. Bush zahájil invazi do Iráku. Bushův krok tehdy zažehl osmiletý konflikt, který si podle odhadů odborného časopisu The Lancet vyžádal přes 655 tisíc mrtvých, podnítil vznik teroristické organizace Islámský stát a způsobil rozvrat Iráku, z něhož se země ani po dalších čtrnácti letech nevzpamatovala. Nynější Trumpovo rozhodnutí může mít ještě mnohem katastrofálnější následky.

Tím, že dovolil izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi zaútočit na Írán ve chvíli, kdy američtí diplomaté jednali se svými teheránskými protějšky, Trump degradoval důvěryhodnost své země i sebe sama na úroveň Al Caponeho nebo Joaquína „El Chapa“ Guzmána. Takto se nechová představitel globální mocnosti, ale vůdce drogového kartelu.

Kdo nyní ještě uvěří tomu, co řeknou Spojené státy? Jedná se o velmoc v úpadku, která dříve či později sama zjistí, že se bez důvěry druhých neobejde.

Trump a jeho klika nemají jako obvykle vůbec tušení, čeho se právě dopustili. Škodolibě se radují, jací jsou kabrňáci, že oklamali íránské diplomaty, zatímco izraelské armádě spěšně posílají stovky raket Hellfire a zásobují ji zpravodajskými informacemi.

Izraelské drony zasáhly své cíle doma v postelích, nebo na velitelstvích, kam je předtím zpravodajci vylákali. V Tel Avivu a Washingtonu to považují za bravurní tah. Jak řekl americký ministr zahraničí Marco Rubio, Washington poskytl Izraeli „mimořádně přesné zpravodajské informace“.

Poté, co se Donald Trump pochlubil, jak Íránce napálil, začal je mistrovat, aby se vrátili k jednacímu stolu — jinak že je potká ještě něco mnohem horšího. „Írán musí uzavřít dohodu, nebo přijde o všecko. Musí zachránit to, co známe jako íránskou říši. Už žádná další smrt, už žádné další ničení, POSLECHNĚTE NÁS, NEŽ BUDE POZDĚ. Bůh vám žehnej!“ napsal Trump na síti Truth Social.

Těžko si představit hloupější a neomalenější výrok amerického prezidenta vůči dvaadevadesátimilionovému národu s tisíciletou historií.

Včera Husajn, dnes Netanjahu

Pošetilost Trumpových slov se naplno vyjeví, když si uvědomíme, čím si Írán musel projít během osmi let války poté, co na něj — s podporou Západu — zaútočil někdejší irácký prezident Saddám Husajn. Právě ona trpká zkušenost — a to o nic méně než ideologie Islámské republiky — formovala íránskou zahraniční politiku.

Její jaderný program i raketový arzenál se zrodily v ohni íránsko-irácké války. Stejně jako dnes Netanjahu i tehdy zahájil irácký diktátor válku ve chvíli, kdy svého souseda pokládal za zcela zranitelného.

Husajn zaútočil 22. září 1980, když se nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní stále ještě potýkal s chaosem, jenž následoval po islámské revoluci. Írán v té době fakticky neměl armádu — z velké části byla rozpuštěna po šáhově svržení.

Írán tedy využíval kombinaci regulérních jednotek a nově zformovaných, nezkušených jednotek Revolučních gard. Zbraní byl takový nedostatek, že si je vojáci museli brát od těch, kdo padli před nimi.

Zpočátku Husajnovy jednotky postupovaly rychle vpřed, ale nakonec byly za cenu obrovských ztrát zatlačeny zpět. Tak jako dnes Netanjahu i Husajn se tehdy těšil podpoře Spojených států a Evropy.

Prostředky na výrobu chemických zbraní získal Husajn od německých firem. Ty mu poskytly jak technologie, tak prekurzory potřebné k výrobě yperitu, sarinu, tabunu a dalších chemických látek.

Západ pokračoval v Husajnově krytí i po chemickém útoku na Kurdy ve městě Halabdža. Můj skvělý, již zesnulý, kolega Richard Beeston z deníku The Times kdysi vzpomínal, jak se ho dva britští diplomaté snažili přesvědčit, že se v Halabdži vlastně vůbec nic nestalo. Tři roky po začátku války vyslal tehdejší americký prezident Ronald Reagan svého chráněnce Donalda Rumsfelda, aby si se Saddámem potřásl rukou.

Směrnice o národní bezpečnosti č. 114 z 26. listopadu 1983 jasně stanovila americký cíl: chránit své vojenské síly a zásobování ropou z Perského zálivu. Husajnovy chemické zbraně Rumsfelda ani Reagana nijak neznepokojovaly. Ale celá generace Íránců na tehdejší plynové útoky, nikdy nezapomene — a váleční veteráni trpí jejich následky dodnes.

Strategie hloubkové obrany

Právě krvavá a brutální válka, kterou Írán nakonec vyhrál, upevnila odhodlání Teheránu vytvořit jako způsob hloubkové obrany síť ozbrojených skupin od svých hranic až po Středomoří.

Je zřejmé, že takzvaná íránská osa odporu je dnes slabší než před dvěma lety. Vysoce postavení představitelé Revolučních gard i Hizballáhu — včetně jejich rodin — byli vytipováni jako cíle izraelskou rozvědkou Mosad dávno před útokem Hamásu ze 7. října. Část takovéto infiltrace proběhla v Sýrii, kde Hizballáh odhalil své řady izraelským agentům působícím v rámci syrské a ruské vojenské rozvědky.

Jistě ne všechno bylo odhaleno. Ale fakt, že Hizballáh nepřichází na pomoc Íránu, který si ho vypiplal, ani dnes v jeho nejtěžší hodině, je nejvýmluvnějším dokladem porážky, již mu zasadily izraelské síly.

Jeho jednotky bojovaly na hranicích statečně a dokázaly udržet elitní izraelská komanda, jako je brigáda Golani, několik kilometrů od hranic. Nicméně příměří, které Hizballáh podepsal v listopadu loňského roku, znamenalo porážku, jakou dosud nezažil.

Ovšem z téhož důvodu lze to, co se v Libanonu považuje za strategickou chybu Hizballáhu a Íránu — tedy že nereagovaly na izraelské útoky dříve a rozhodněji, nebo že předpokládaly, že Hizballáh může dosáhnout určité rovnováhy sil s Izraelem, možné také chápat jako projev strategické zdrženlivosti. Ani vedení Íránu, ani Hizballáhu si po útoku Hamásu na Izrael nepřálo s Izraelem rozpoutat úplnou válku — a jejich představitelé to řekli zcela jasně.

Netanjahu si ovšem jejich zdrženlivost vyložil jako slabost. Nedostatečně tvrdá reakce ze strany Íránu byla v Izraeli chápána jako pobídka k útoku. A to je situace, ve které se nyní nacházíme.

Dlouhá válka?

Stejně jako Husajn v roce 1980 nebo Bush v roce 2003, sází i Netanjahu na rychlou válku a brzkou kapitulaci Íránu. Na rozdíl od všech válek, které Izrael vedl od roku 1973, nyní ovšem izraelská letadla útočí na skutečnou armádu a skutečný stát.

Írán má dobře rozvrženou obrannou strategii. Na některých z jeho pěti jaderných zařízení jsou centrifugy na obohacování uranu umístěny až půl kilometru pod zemí. Během chvíle může uzavřít Hormuzský průliv, kterým prochází jednadvacet procent světové přepravy ropy. A má také mocné spojence — Rusko a Čínu.

Ukrajinské zdroje uvádějí, že Rusko od počátku války v únoru 2022 vypustilo přes osm tisíc íránských dronů typu Šáhed. Brzy může nastat chvíle, kdy íránské vedení požádá Rusko, aby mu laskavost oplatilo — například dodávkou protiletadlových raketových systémů S-400. Tím spíše poté, co izraelská armáda prohlásila, že její stíhačky mají nad západním Íránem volný operační prostor.

Ruský prezident Vladimir Putin je přesvědčen, že už vede válku se Západem — a nic na tom nemění jeho vztah s Trumpem. Putin má také za to, že za ukrajinským útokem na ruské dálkové bombardéry stojí MI6. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov to v podstatě řekl přímo.

Putinův vztah s Netanjahuem, který byl svého času tak dobrý, že Izrael dosáhl zastavení ruských dodávek systémů protivzdušné obrany do Íránu, vzal dávno za své. Když přijela po útocích ze 7. října do Moskvy delegace Hamásu, Putin jí — podle mých zdrojů — vyjádřil poděkování za „dárek k narozeninám“. Narodil se 7. října 1952.

Může Rusko po ztrátě Bašára Asada v Sýrii připustit, aby Izrael s podporou USA svrhl i íránský režim? Tuto otázku by se Netanjahu s Trumpem měli dobře rozvážit. Trump o víkendu vedl s Putinem padesátiminutový rozhovor.

Netanjahu by měl také zvážit, co udělá, pokud válka potrvá déle než dva týdny, během nichž Írán nesloží zbraně. Totéž by měly učinit státy Perského zálivu, které utratily 4,5 bilionu dolarů za americké zbrojní zakázky a úplatky přímo do Trumpových kapes v domnění, že tak Ameriku odradí od útoku na Hútíe v Jemenu.

Čím déle válka potrvá, tím větší bude riziko, že se boje rozšíří do celého mimořádně zranitelného prostoru ropných a plynárenských zařízení v Perském zálivu. Izrael už zaútočil na íránskou rafinerii Fajr Jam a na plynové pole South Pars v provincii Búšehr. Írán odpověděl úderem na ropné rafinerie v okolí Haify.

Vtažení USA do války

Přímo v Izraeli nadšení z likvidace íránských vojenských a jaderných představitelů rychle opadlo ve chvíli, kdy Írán způsobil v některých částech centrálního Izraele podobnou zkázu, jakou Izrael napáchal v Gaze a Libanonu. Již několik nocí po sobě zažívají Izraelci na vlastní kůži teror, jaký od nich zakoušejí jejich sousedé. Rychle zjišťují, jaké to je přijít o dosavadní beztrestnost, již považovali za své přirozené právo.

Bude-li Izrael noc co noc ostřelován íránskými raketami, bude Netanjahu čím dál intenzivněji zvažovat, jakým způsobem do války vtáhnout přímo Spojené státy. Zinscenovaný útok dronem na americkou základnu v Iráku by mohl být pro Netanjahua lákavou cestou — nepochybně o ní již uvažoval. Trump se jeho vůli zatím nijak neprotivil.

Co se týče budoucnosti obohacování uranu v Íránu, úspěšný jednostranný útok ze strany Netanjahua a Trumpa by Íránu poskytl tu nejlepší motivaci získat funkční jadernou bombu co nejrychleji. Relativní slabost íránských konvenčních zbraní a jeho zranitelnost vůči stíhačkám F-35 povedou Írán k podobné úvaze jako Putina, který si v určité fázi války na Ukrajině myslel, že mu hrozí ztráta Krymu. Pohrozil tehdy použitím taktické jaderné zbraně a Bidenův tým bral tuto hrozbu velmi vážně.

Pokud si Trump a Netanjahu myslí, že Írán odradí od získání jaderné zbraně tím, že zdegradují jeho konvenční obranné prostředky, hrubě se mýlí. Každý, kdo se zabývá jadernou strategií, vám potvrdí, že čím slabší a méně spolehlivé jsou konvenční ozbrojené síly, tím více se jaderná mocnost spoléhá na svůj jaderný arzenál — a tím spíše je připravena ho použít jako první prostředek své obrany.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by takto uvažoval íránský nejvyšší vůdce nebo vláda. Ale veřejné mínění v Íránu se — už před izraelským útokem — začalo většinově přiklánět k názoru, že je třeba jadernou bombu získat.

Trump prohlásil, že Spojené státy nikdy nepřipustí v Perském zálivu druhou Severní Koreu. Jenže právě toho může dosáhnout tím, pokud dovolí Izraeli pokračovat v bombardování Íránu. I kdyby se izraelskou agresi podařilo zastavit, cena za mír a udržení íránského jaderného programu pod kontrolou zásadně vzrostla.

Z anglického originálu By allowing Israel to bomb Iran, Trump is pushing Tehran to go nuclear publikovaného na webu Middle East Eye přeložil OTAKAR BUREŠ.