Zaznělo to již v projevu Benjamina Netanjahua na konci června; nyní to potvrdil newyorským Timesům vysoko postavený izraelský zdroj: bude-li indicie, že se Írán vrací k jadernému programu, udeří Izrael na íránské cíle znovu. Obhájci politiky izraelské vlády se u takových výroků radují — tvrdí, že Izrael celý západní svět chrání před íránskou jadernou hrozbou. My, kteří vnímáme izraelskou politiku kriticky, hledíme na podobná vyjádření spíše s obavami — i když se týkají krajně problematického jádra a otřesného íránského režimu. Proč?

Za prvé, ani po měsíci od intenzivní série úderů Izraele na Írán z 13. až 24. června, k níž se nakonec připojily i USA, neznáme odpovědi na základní otázky: Vyvíjel Írán skutečně jadernou zbraň, a pokud ano, byl vskutku před jejím dokončením? Co vše se podařilo útoky zničit? Posílila série úderů vazbu mezi Íránem, Ruskem a Čínou? A především: jak vlastně změnily údery íránské plány do budoucna?

Zdroj NYT zopakoval i další dříve již kolující postřeh, totiž že íránský jaderný program nebyl intenzivní sérií úderů zničen, ale jen poškozen. Část jaderného materiálu přitom prý zůstala pod troskami, a jestli se jej budou snažit Íránci vykopat, Izrael jim v tom bude „bránit“.

Vzhledem k cenzuře z obou stran, zničení íránské obrany a zkušenosti se vztahem všech zainteresovaných aktérů k pravdivým informacím si může Izrael najít v řečeném kontextu jakoukoliv záminku a zaútočit, nač bude chtít.

Připomenout se patří, že Írán po útocích pozastavil svou spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE), což je jeden z nesporných důsledků izraelské kampaně. MAAE nikdy nepotvrdila izraelský narativ, že Írán vyvíjí jadernou zbraň, byť si stěžovala na přístup teheránského režimu k transparentnosti a kontrolám. Nyní nicméně kontroly skončily úplně — tým inspektorů se musel poroučet z Íránu po konci června.

Za druhé, už s přihlédnutím k řečenému je krajně sporné tvrdit, že podobné útoky přispívají k bezpečnost; navíc jsou tu však ještě další faktory. Jak zde již upozorňoval David Hearst, v logice myšlení, jež je typické pro režimy podobné íránskému, by měl mít Teherán po útocích sklon se naopak do vývoje jaderné zbraně intenzivně pustit, a to tentokrát v zařízeních mimo dosah izraelských zbraní.

Režim v Íránu podniknuté útoky viditelně neoslabily, tedy alespoň dovnitř ne. Namísto revoluce, kterou si možná někdo sliboval, přišlo masové zatýkání a vynucená doznání. Z pohřbů zabitých udělal režim demonstraci národní jednoty.

Nálada obyčejných lidí v zemi je dnes dle zpravodajů arabských médií především plná obav, že se vše může kdykoliv vrátit a že prostý člověk na tom nemůže nic ovlivnit.

Ač totiž izraelské útoky mířily oficiálně na jaderný a balistický program, byla v rámci nich likvidována nejen vědecká, vojenská a průmyslová zařízení, ale i domovy vybraných vědců či generálů — spolu s jejich rodinami, sousedy a okolní civilní zástavbou. Nejnižší údaj o počtu zabitých během dvanáctidenní kampaně přesahuje jeden tisíc. Íránské odvetné údery přitom usmrtily v Izraeli kolem třiceti osob.

Bylo zde již rozebíráno, v čem spočívá morální hazard popsaného přístupu — jak může inspirovat jiné autoritářské režimy nebo jim sloužit jako výmluva. K tomu se patří přidat ještě dva další faktory. Jednak jde o politickou práci s „hrozbou“, kterou osobně Benjamin Netanjahu praktikuje od roku 1992, a již tedy zřejmě bude používat i nadále. Bez inspekcí MAAE a bez amerického korektivu mu to teď půjde ještě snáz.

A pak je zde odvádění pozornosti. Jakákoliv zpráva ohledně íránského jaderného programu tradičně ihned zaměstná blízkovýchodní redakce všech zpravodajských agentur, jež pak nemají tolik kapacit pro sledování izraelského postupu jinde — na Západním břehu, v Sýrii, v Gaze. A opět záleží zejména na našem vztahu k dnešnímu Izraeli, jestli máme obavy, zda a jak toho bude zneužívat.

Jak uvedl ve speciálu France 24 proslulý americký novinář Steven Erlanger, který pokrýval už íránskou islámskou revoluci v roce 1979, navenek nebyl Írán posledních dvacet let ve slabším postavení než nyní. Jeho vliv v Libanonu, Gaze i Sýrii je na minimu. Po zlikvidování obrany a vyprázdnění skladů raket si není schopen poradit ani s útoky na své vlastní území.

Jak však hned doplnila neméně slavná válečná dopisovatelka Janine di Giovanniová, byl-li donedávna Írán považován za hlavního surovce a ostrého hocha regionu, dnes za něj platí Izrael. A i když žádný ze států v oblasti nemá aktuálně sílu Izrael ohrozit, bude žít obklopen strachem, nenávistí a přísahami odplaty v prostředí, které již zrodilo davy všehoschopných mstitelů.