Před dvěma měsíci, 8. prosince, padl v Sýrii režim prezidenta Bašára Asada. Dlouholetou Asadovu moc ukončili povstalci z islamistického uskupení Haját Tahrír aš-Šám (HTS), kteří na konci listopadu zahájili ofenzivu proti vládním vojskům. V Sýrii byla následně ustavena přechodná vláda pod vedením HTS. Jak vypadá situace v Sýrii nyní?

S ohledem na překvapivě rychlý pád Bašára Asada se země nachází v období tranzice a očekávání. Teprve se formují nové ekonomické, politické a bezpečnostní standardy. Není například jasné, jak bude vypadat spolupráce se zahraničními mocnostmi nebo s kurdskými jednotkami na severozápadě Sýrie.

Ani ze strany HTS až do konce ledna nezaznívaly příliš konkrétní plány, ale pouze náznaky, že se chtějí inspirovat správou, kterou uplatňovali v Idlibu — tedy technokratickou neoliberální agendou — a že současní lídři HTS zůstanou u moci. Ministr hospodářství nové vlády například hovoří o postupném omezování socialistických prvků minulého režimu. Samozvaný prezident Ahmad Šaara nově mluví o tranzičním období, kdy se bude tvořit nová ústava, což může trvat až několik let.

Lidé, kteří byli v Sýrii v posledních dvou měsících, popisují kombinaci radosti z pádu represivního režimu a nejistoty ohledně budoucnosti. Asadův režim byl brutální vůči vlastním občanům a přispěl k naprostému kolapsu syrské ekonomiky. Část společnosti věří, že situace se může pouze zlepšovat, ale zároveň panují obavy, kdo vlastně HTS je a jak bude vládnout. To často slyšíme od příslušníků minorit.

Opoziční syrští intelektuálové kritizují novou vládu za to, že navazuje vztahy se zahraničními partnery a vede jednání na úrovni elit ohledně milicí, ale není v kontaktu se samotnými Syřany. Současný prezident Šaara až na konci ledna oslovil veřejnost se svou vizí dalšího vývoje. Ta obsahovala národní konferenci zástupců Syřanů, ale ne nutně demokracii.

Jak je na tom syrská infrastruktura?

Je ve velmi špatném stavu — nejen kvůli následkům občanské války, ale i dlouhodobé ekonomické krizi. Statistiky ukazují, že osmdesát až devadesát procent obyvatel žije pod hranicí chudoby, přičemž až čtyřicet procent v extrémní chudobě. Většina Syřanů tak není schopná zajistit si základní živobytí.

V roce 2019 se odhadovalo, že bylo zničeno čtyřicet procent škol, stejně jako značná část bytového fondu a zdravotnických zařízení. Díky pomoci mezinárodních humanitárních organizací se podařilo část této infrastruktury obnovit, avšak Sýrie zůstává do značné míry závislá na mezinárodní pomoci.

Na sociálních sítích i v jiných médiích se objevují komentáře srovnávající situaci v Sýrii s Afghánistánem. Spekuluje se, zda HTS nebude kopírovat vývoj Tálibánu — tedy že se zpočátku bude prezentovat jako umírněná, ale postupně zpřísní své vládnutí. Pokládáte tuto možnost za reálnou?

Osobně jsem skeptický k přímým srovnáním různých konfliktů. V případě Sýrie jde o specifický kontext. HTS, respektive civilní část administrativy Idlibu, už dříve navázala vztahy s mezinárodním společenstvím a ukázala pragmatický přístup k zahraničním partnerům i humanitární pomoci.

HTS do jisté míry reagovala na veřejné protesty. Její způsob vlády byl jednoznačně autoritářský a elitářský, HTS stíhala své politické oponenty, ale v některých případech reagovala na nespokojenost obyvatel. Také se spíše stávala pragmatičtější a politicky obratnější. Nakolik to odpovídá modelu Tálibánu, je mimo mou expertízu.

HTS je vnitřně rozdělená — existuje v ní ortodoxnější islamistické křídlo i pragmatická frakce. Dosavadní vedení patří spíše k pragmatikům, kteří si uvědomují, že Sýrie je ve velmi špatném stavu a že k přežití budou potřebovat zahraniční finanční kapitál. Proto se nyní prezentují umírněněji. Zároveň ale HTS chce balancovat mezi uspokojováním radikálnějších elementů uvnitř organizace a potřebou mezinárodní podpory.

Víme, že do oficiální syrské armády byla například zapojena část džihádistických zahraničních bojovníků. Slyšeli jsme také o změnách v náboženském vzdělávání ve školách, přepisování syrské historie a novém výkladu role Turecka. Zda se HTS posune k radikálnějšímu ideologickému vládnutí, ale bude záležet i na reakci samotné syrské společnosti a zahraničních partnerů.

Ve světových médiích se ve spojení s Bašárem Asadem píše o válečných zločinech. Plánuje se nějaký mechanismus pro vyšetřování těchto zločinů a zajištění spravedlnosti pro oběti jeho režimu?

Do vyšetřování válečných zločinů již bylo investováno značné množství finančních i lidských zdrojů. Mnohé z těchto zločinů jsou zdokumentovány a některé procesy již probíhaly v zahraničí, například ve Francii nebo Německu. V poslední době se také diskutuje o zachování archivů syrských represivních složek. Nedávno Sýrii navštívil i britský právník Karim Khan z Mezinárodního trestního soudu (ICC), který si podal ruku se syrskou vládou, ale i přes obecné deklarace HTS dosud neexistuje konkrétní plán dalších kroků.

Nakolik je zajištěna ochrana etnických a náboženských menšin?

HTS tvrdí, že chce inkluzivní vládu a odmítá politiku pomsty. Zatím nejsou důkazy o systematických represích, ale víme o izolovaných incidentech násilí vůči alavitům i dalším menšinám. Tyto případy se vysvětlují spíše nedostatkem disciplíny nebo lokálními konflikty. Na venkově se však objevují útoky na osoby, které podporovaly Asadův režim, přičemž není vždy jasné, zda jde o kriminální gangy vydávající se za HTS, nebo o součást širší struktury této organizace.

Které regionální a globální mocnosti se nejvíce snaží v novém syrském uspořádání prosadit?

Pád Asadova režimu a vítězství HTS je obecně vnímáno jako velké vítězství Turecka. HTS udržuje s Ankarou úzké vztahy a spolupracovala s ní i během vlády v Idlibu. Po ovládnutí Damašku turečtí představitelé rychle dorazili do hlavního města. Zároveň sledujeme snahu HTS posílit vztahy s arabskými státy, jako jsou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, což je paradoxní vzhledem k tomu, že Emiráty dříve normalizovaly vztahy s Asadovým režimem. Také ale vidíme, že první velkou oficiální návštěvu provedl katarský emír.

Jak reaguje Írán na ztrátu svého klíčového spojence v regionu?

Pro Írán jde o zásadní ztrátu, jelikož do Sýrie investoval značné prostředky, lidské síly i expertní kapacity. Pokusil se navázat kontakt s HTS, ale zatím nejsou vidět konkrétní výsledky. Rovněž nejsou dostupné bližší informace o osudu bývalých příslušníků šíitských milic a jejich rodin, kteří se přesídlili do Sýrie.

Ztráta Sýrie je zároveň velkou ranou pro Rusko. Podle zpráv se ruské jednotky stáhly do několika základen na zbytku syrského území. V posledních dnech se také objevují informace, že současná syrská vláda nebude chtít prodloužit Rusku pronájem námořní základny v Sýrii.

Překvapil vás útěk Bašára Asada do Ruska?

Překvapila mě především jeho rychlost. Často se spekulovalo o zákulisním soupeření mezi Íránem a Ruskem o vliv v Sýrii. Možná mu právě Rusové nabídli důvěryhodnější záruky bezpečí — koneckonců část jeho rodiny už v Rusku pobývala. Někteří příslušníci jeho bezpečnostních jednotek uprchli do Libye, jiní představitelé režimních elit zvolili útěk do Spojených arabských emirátů.

Den po pádu Asadova režimu provedl Izrael několik náletů na území Sýrie. Izrael tvrdí, že útočí jen na vojenské cíle, aby zajistil svou bezpečnost tváří v tvář nové a nepředvídatelné vládě. Jde podle vás o legitimní krok?

Z hlediska mezinárodního práva to legitimní krok není. Jak současný, tak bývalý režim se snažil Izrael neprovokovat, a těžko tedy lze jednání Izraele ospravedlnit akutní hrozbou. Izraelci spíše využili příležitosti bez ohledu na právo. Útoky na syrské vojenské sklady, letectvo nebo námořnictvo jsou jedna věc, Izrael ale zároveň okupuje Golanské výšiny a několik syrských vesnic a snaží se tam vybudovat trvalou vojenskou infrastrukturu. Víme, že často dochází ke sporům s místními Syřany, kterým je blokován například přístup na pole nebo silnice. Teď jsme slyšeli od izraelských představitelů, že se z obsazeného území nebudou stahovat.

Evropská unie debatuje o zrušení části sankcí proti syrské vládě. Hledá se shoda sedmadvacítky na konkrétních oblastech, které by bylo možné ze sankčního režimu uvolnit. Jak tyto kroky hodnotíte?

Evropská unie vyjadřuje ochotu postupně zmírnit sankce v oblasti bankovnictví, energetiky a dopravy. Prozatím jde spíše o politická prohlášení než o konkrétní kroky. Některé státy jsou v tomto aktivnější, například Itálie, která se už v minulosti snažila navázat vztahy s Asadem. Také v současnosti jsou italští diplomaté v Sýrii velmi aktivní. Vývoj v této otázce proto bude záviset na dalším vyjednávání uvnitř Unie i na reakci mezinárodního společenství.

FATIMA RAHIMI